O odchodu babičky na věčnost
Dušan Polanský
Babička z otcovy strany byla moudrá a velmi uvážlivá žena. Byla to právě ona, jež mě vychovala k toleranci a lásce k těm, kteří člověku neubližují, a k hlubokému opovržení a k nenávisti vůči lidem, kteří kterémukoliv člověku vědomě ublíží.
Stihnul jsem u ní v Močenku (v té době Sládečkovce) strávit pouze troje prázdniny: v roce 1960 (v srpnu mi bylo 8 let), 1961 a 1962. Bohužel v roce 1963 to již nešlo, protože na jaře téhož roku nás babička definitivně opustila. Stalo se tak uprostřed noci za klidného spánku. Jak to vím? Všichni sousedé mým rodičům opakovaně vyprávěli, že se s nima před svým odchodem na onen svět v odpoledne přišla rozloučit a v naprostém klidu jim sdělila, že se s jimi loučí proto, že cítí, že se již rána nedočká. Nikdo ze sousedů jí to nevěřil. V den, kdy se odoledne rozloučila se sousedy, nešla ani na večerní mši, kterou za posledné léta téměř nikdy nevynechala. Dobře věděla, že již nemá tolik síl, aby dlouhou cestu do kostela a zpět zvládla. Na druhý den před obědem ji sousedé – bylo jim divné, že se v domku nic neděje – našli ležet v posteli se skříženýma rukama zcela klidnou a odevzdanou Nejvyššímu. Prý ji našli ležet pečlivě ustrojenou; bylo na první pohled poznat, že si před posledním spánkem na vezdejším světě vzala na sebe vše čisté. Podle sousedů v její tváři byl klid a vyzařovala z ní upřímná touha po Bohu.
Babičku znalo a vážilo si v Močenku hodně lidí. Byla tak trochu legendou již za svého života. Její soud ve vášnivých diskuzích byl často definitivem. Nelze se proto divit, že její pohřeb byl veliký a důstojný, dokonce bych málem napsal, že až krásný. Ale je tu něco, co mi to nedovoluje. Maminka nás, myslím tím sebe a mé mladší sourozence, doslova fyzicky donutila, abychom mrtvou babičku v rakvi políbily. To v nás ještě nadlouho zanechalo pocit strachu. Již za jízdy v zapůjčeném podnikovém autě, které nás na pohřeb z Alexandrova dvora (tehdá Dolného Majera) vezlo, nás maminka na povinnost políbení babičky v rakvi několikrát upozornila. Že je prý hrozně důležité babičku před jejím odchodem do nebe naposled políbit, že by se Pán Bůh na nás zlobil, kdybychom tak neučinily. Tomu jsem již ani jako dítě nevěřil, ale psychický tlak byl obrovský. Bohužel táta, ateista a levičák, nás tentokrát prodal, což jsem mu dodnes neodpustil. V každém případě to byla od maminky ukázka náboženské bigotnosti a nikdy jí neodpustím, že nás k něčemu takovému nutila. Babičce by se to jistě nelíbilo.
Počasí v den pohřbu bylo krásné slunečné. Pamatuji si, že jsem čekání na vlastní pohřební ceremonii nevydržel a odběhl jsem – tak jak jsem byl oblečen, v slavnostním tmavém obleku a společenských botech – zahrát si fotbal na malý plácek s klukama, které jsem dobře znal z mých prázdninových pobytů u babičky. Dovolil mi to tatínek, maminka byla pochopitelně proti. Myslím si, že babička by také jistě souhlasila. Vždyť ona sama mě nikdy do ničeho nenutila, ani jednou mi neřekla: „Musíš do kostela!“. Vždy se mě jenom zeptala, zda chci s ní jít na mši. Někdy jsem šel, někdy ne. Mé rozhodnutí obvykle záviselo na tom, zda si budu nebo nebudu mít s kým v době mše hrát. Dokonce si ani nemohu vybavit, že by mi babička někdy řekla, že nutně musím věřit v Pána Boha, leč neopomněla nikdy dodat, že lidé se často vymlouvají na to, že Bůh dovoluje zlo, a přitom jej vesele páchají. Když všichni lidé budou opravdově věřící, moralní zlo téměř ze světa vymizí.
Často mi rovněž opakovala – v té době jsem měl pocit, že jako kolovrátek –, jak je důležité, aby si člověk vážil dobré a slušné lidi, nikdy neřekla jenom lidi. Podobně mluvila o práci, říkala mi, abych poctivě a s láskou vykonával každou práci. Co mi zvlášť kladla na srdce, abych nebyl lakomý a abych nekradl. Vůbec krádež čehokoliv byla u ní největším zločinem, za který bude člověk v pekle strašně pykat. O vrazích nikdy nemluvila jako o lidech, to byli pro ni vyslanci pekla, satani, které bylo nutno bez milosti zničit. Ale jak, to jsem se raději nikdy neptal. Jsem přesvědčen, že touhle konstrukcí, tak mistrně aplikovanou například ve středověku inkvizicí, babička dost problematicky obcházela jedno z božích přikázání: Nezabiješ!
A poslední vzpomínka. Babička často pravila: Kněz má mít v levé ruce u srdce Bibli svatou a v pravé meč, jinak to prostě nejde! Rozumíš mi? A já zuřivě přikyvoval, že rozumím. Těšil jsem se, jak jednou budu kněz a budu bojovat proti všem, kdo chtějí zničit křeťanství, a že budu po celé Zemi šířit slávu Ježíše Krista.
Možná, že moje vzpomínky jsou částečně zkreslené idealizací babičky - nakonec každý člověk by nějaký ten ideál v sobě trvale nosit měl -, leč jedno vím určitě: Po pohřbu babičky jsem se přestal přirozené smrti bát, protože jsem věděl, že smrt může být i dojemná a přirozená, přesně jako byla smrt mé babičky. Nabyl jsem přesvědčení, že když se člověk o to přičiní a má trochu štěstí, může zemřít v klidu a vyrovnaný. Později jsem k tomuto přidal svůj názor, že jenom smrt může člověka zbavit smutku a osvobodit ho od všeho tíživého, zlého nebo i tak důvěrně lidského, jako je pocit z nenaplněné lásky.
Domek v Močenku, kde babička žila, stále stojí, najdete jej v ulici Kakava, hned u hlavní silnice Sv. Gorazda protínající celý Močenok, naproti místu, kde vedle sebe stojí pekárna a hotel. Je krásně zachován a pečlivě udržován. Je postaven z nepálených cihel, tzv. vepřovic, a prkná na svislém štítu sedlové střechy, na obrázku tento štít není vidět, jsou původní, ještě z první republiky.
Fragment z osobních vzpomínek. Napsáno v Brně v roce 2001.