Kdo byl a zůstane František Bakule
Dušan Polanský
Bylo, nebylo, ale je prostým faktem, že 18. května 1877 se v Lidmovicích u Vodňan narodil jeden z největších českých pedagogů moderního věku František Bakule. Pedagog, z něhož neměli velikou radost školní inspektoři a úředníci za Rakouska-Uherska ani za první republiky. Před nacisty se musel uklidit na venkov. Za socialismu byl zcela ignorován a nejinak je tomu i dnes. Odpověď na otázku: Proč tomu tak bylo a stále jest? je nutno hledat v jeho osobním životě, nadčasově a přitom zcela prakticky formulovaných pedagogických principech a v praktické pedagogické činnosti.
V roce 1897 nastupuje Fr. Bakule jako učitel ve Vrapicích u Kladna. Ačkoli odsuzuje výprask jakožto výchovný prostředek, dělá to, co všichni učitelé té doby: bije rákoskou žáky přes ruce. Dokonce zraní jednoho žáka do krve. Pochopí, že jako pedagog zcela selhal. Avšak z tohoto osobního selhání vyvodí dalekosáhlé závěry pro svoji další pedagogickou činnost. Dalšího roku je přeložen do vísky Družec u Kladna. Ve své třídě, kterou vyzdobil reprodukcemi soudobého umění, vyhlašuje žákovskou samosprávu. Přednáší žákům o sexualitě a chodí s nimi na politické manifestace v okolí. Žáci zakládají vlastní časopis a čtyřhlasně zpívají ve sboru. Když se zjistí, že sympatizuje se stávkujícími havíři je přeložen do zapadlé vesničky Kozly. Zde zakládá divadlo, získává si mladé lidi. Místo služebního pozdravu Pochválen Pán Ježíš Kristus se s dětmi zdraví Dobrý den. Následuje desetileté působení v Malé Skále, kde si postupně formuluje a prověřuje své hlavní pedagogické principy. Uveďme si ty hlavní:
- je nutno poznat prostředí, v němž děti žijí,
- žáci by měli vycházet z vlastní životní praxe, k novým poznatkům by měli dospívat vlastní samostatnou prací,
- žáci by si měli vzájemně pomáhat a přijímat odpovědnost za výkon malé skupiny spolužáků,
- dítě se má postavit před problém jako nezaujatý pozorovatel, který si zachovává plné právo pochybovat a namítat,
- dva nejúčinnější výchovné prostředky jsou láska a umění,
- děti je potřeba vyučovat věcem, o nichž ony samy cítí, že jsou užitečné ihned,
- je potřeba vytvářet ve škole atmosféru, která probouzí schopnosti dítěte, dává mu příležitost, aby je odhalilo a dokázalo je kultivovat,
- učitel může u dětí rozvíjet i ty schopnosti, které sám nemá, a přitom dovést rozvoj jejich talentu do stupně, který přesahuje jeho vlastní možnosti a schopnosti,
- před děti je potřeba klást mimořádně náročné úkoly, ale rozhodování o tom, jak úkoly chtějí řešit, nechat na nich samotných.
Jen pustá teorie? Asi ne. V jeho třídě v Malé Skále se nikdo nehlásí a děti mluví tehdy, když mají, co říci. Slohové práce jeho žáků jsou tak dokonalé, že jsou považovány za podvrhy. Děti neví, co je to povinná četba, ale čtou víc než děti v jiných školách. Nevychovává z dětí jenom konzumenty, ale stejnou měrou je vede k rozvoji vlastních tvůrčích sil. Pochopitelně to vše naráží na odpor "kamenných pedagogů a školních inspektorů". Zdá se, že jeho pedagogické činnosti je konec. Ale v té době byl Fr. Bakule doporučen prof. Rudolfovi Jedličkovi (1869-1924) poměrně významnou osobností prvorepublikové pedagogiky Jiřím Václavem Klímou (1874-1948). Na základě tohoto doporučení je Bakule se svým pěveckým sborem z Malé Skály cíleně pozván do Prahy. Prof. R. Jedlička se zúčastní vystoupení Bakuleho dětského sboru v Praze a nabízí Fr. Bakulemu vedení plánovaného ústavu pro tělesně postižené děti v Praze na Vyšehradě. Aniž Fr. Bakule ovládá kterékoli z řemesel, postupně začíná s budováním dílen pro košíkářství, truhlářství, knihvazačství a další. V jeho ústavu se neučí podle osnov, ale vždy ve vazbě na konkrétní situaci. Krátce po vzplanutí 1. světové války prof. R. Jedlička jako předseda Zemského spolku pro léčbu a výchovu mrzáků se stal také šéfem 3. záložní vojenské nemocnice u sv. Bartoloměje, takže z titulu obou funkcí mohl Jedličkův ústav a Školu pro vojíny-invalidy propojit a zajistit pro české zmrzačené vojáky to, co začal ve Vídni dělat prof. Hans Spitzy (1872-1956). Fr. Bakule jako tehdejší ředitel Jedličkova ústavu a ředitel Školy pro vojíny-invalidy přispěl nápady, které prof. Jedlička učinil součástí systému tehdy se rodící komplexní rehabilitační péče. Ústav vedený Fr. Bakulem se přitom z počátečních pěti dětí a šesti dospělých rozrůstá na jedenadvacet dílen, má sto trvalých a mnoho dalších přechodných zaměstnanců. Ústav je dílnou, o mimořádném objemu produkce a kvalitě, i školou v jednom. Každé z dětí má svůj pracovní stolek "na míru", pokud jde o jeho tělesnou vadu, ale i zcela individuálně vyzdobený.
Bylo by zcela naivní se domnívat, že Fr. Bakule měl jenom mimořádné řemeslné a umělecké nadání, které dokázal pouze svým žákům předat. Omyl. Neměl. Jenom pojal úlohu učitele jako důvěrníka, inspirátora, pomocníka, pokorného organizátora praktických podmínek, ale rovněž i strhujícího osobního příkladu – a v neposlední řadě stejně bezmocného a trpícího bližního, který je pouze odhodlán s někým společně sdílet i to nejtěžší.
Jeho myšlenky a činy se dodnes nedočkaly pochopení a uznání. Buďme upřímní: individualismus, často čistě ekonomické myšlení, výchova k tupému respektování nadřízeného, okázalá charita, u mnohých naprostá neschopnost samostatného činu, to vše nám brání nechat se inspirovat činy muže, jenž tolik toho zcela nezištně udělal pro jiné. V polovině třicátých let je Bakuleho ústav – jenž byl vybudován převážně z výdělku jeho zpěváčků a obětavou prací ústavních dětí – dán do dražby. Základní metodu pedagogické činnosti Fr. Bakuleho je možné charakterizovat stručně snad takto: Ne prázdné řeči, ale uplatnění laické intuice při rozhodování, a pak s láskou vykonané praktické činy pro jiné.
Bylo by ještě možno vykládat o světoznámém sboru Bakulových zpěváčků, v němž vystupovaly i tělesně postižené děti, jeho150 koncertech v USA, 39 v Dánsku, 200 ve Francii ... Ale raději ne, neboť to vše vyzní jako pohádka a přitom naše povídání má smutný konec. Fr. Bakule zemřel 2. června 1957 v Praze již zapomenut a obestřen mlčením. Dodnes vyšly o něm v češtině pouze tři souhrnější publikace, autorem jedné z nich je Francouz! Neznají ho u nás tisíce učitelů a statisíce žáků...
Brno, počátkem roku 2000.
Doplňky
Pro tento článek jsem fakta čerpal, volně i méně volně, včetně fota, z vynikající, ale podle mě ne moc doceněné, knihy autorů B. Blažka, J. Olmrové: Krása a bolest, kterou vydala Panorama v roce 1985. Fr. Bakulemu je zde věnována kapitola IV. 3 s názvem Bakuloví zpěváčci (str. 315 až 326 a čtyři fota z fotopřílohy). Pan Jiří Taufer mě upozornil na titul: Vladimíra Gregora: František Bakule a jeho dětský pěvecký sbor, SPN, Pedagogická fakulta v Ostravě, 1982. Dále vydalo nakladatelství Portál s. r. o., v roce 1999 Francois Faucher: František Bakule, enfant terrible české pedagogiky, jedná se o překlad z francouzštiny.
Další informace mi ochotně poskytl pan Jaroslav Cinybulk. Dovoluji si odcitovat z jeho e-mailu: Cituji z VRÁNA, Stanislav: Učebné metody. Vydavatelský odbor Ú. S. J. U. v Brně a Dědictví Komenského v Praze, 3. vydání, Brno-Praha 1938; s. 200 - 201 (v kapitole Reformní škola československá): "František Bakule začal učitelovat v letech 1900 na Malé Skále u Turnova a již tam dosáhl obdivuhodných výsledků své práce, založené na svobodě dítěte. Před válkou se stal ředitelem Jedličkova ústavu pro zmrzačelé v Praze, po válce odtud odchází s 12 mrzáčky a zakládá samostatný Bakulův ústav. Bakule je silná pedagogická individualita, založená umělecky. Ve smyslu Tolstého učí děti, jak mají pozorovat a podněcuje jejich fantasii k volnému, někdy až uměleckému tvoření. Školským předmětům neučí systematicky, nýbrž příležitostně, když nutnost toho vyplyne ze životní situace. S hlediska dosavadní školy je to přímo pedagogický anarchismus. Jeho poměr k dítěti je úplně bratrský, snad až změkčilý. Ponechává dětem volnost, aby se samy spravovaly. Ale ukládá jim i povinnost, aby se takřka samy z výtěžku své práce živily. Časem vytváří pěvecký sbor "Bakulovy zpěváčky" a proniká s nimi do evropských zemí, ba i do Ameriky. Zápas o hmotné potřeby ústavu však oslaboval Bakulův rozlet pedagogický, zvláště v poslední době. Na konci došlo k zrušení ústavu. Bakulova pedagogická práce je pokus čistě individualistický; nelze jej napodobit a pro školství jako celek má malý význam." Vrána se zde odvolává na literaturu: PRAŽÁK, Fr.: Počátky české školy pokusné. B. Kočí, Praha 1927. Konec citace e-mailu.
Pan Boris Titzl mě laskavě upozornil na svou publikaci vydanou roku 1998 Společností Františka Bakule: Boris Titzl: To byl český učitel, s podtitulem František Bakule, jeho děti a zpěváčci. Dále mi sdělil, mimo jiné, dvě upřesnění k mému článku: Ad seznámení s prof. Jedličkou: Bakule byl Jedličkovi doporučen J. V. Klímou, poměrně významnou osobností prvorepublikové pedagogiky. Na vystoupení do Prahy byl Bakule se svým pěveckým sborem z Malé Skály cíleně pozván. Jedlička pak pochopil, že Bakule by mohl být člověkem, kterého potřeboval do plánovaného ústavu pro mrzáčky. Zapracováno do článku. Ad váleční invalidé v Jedličkově ústavu: Jedlička jako předseda Zemského spolku pro léčbu a výchovu mrzáků se krátce po vzplanutí 1. světové války stal také šéfem 3. záložní vojenské nemocnice u sv. Bartoloměje, takže z titulu obou funkcí mohl obě instituce propojit a zajistit pro české zmrzačené vojáky to, co začal ve Vídni dělat prof. Spitzy. Bakule jako tehdejší ředitel Jedličkova ústavu a ředitel Školy pro vojíny-invalidy přispěl nápady, které Jedlička učinil součástí systému tehdy se rodící komplexní rehabilitační péče. Zapracováno do článku.
Původní text v článku ... hornické vísky Družec u Kladna. Paní K. Varhulíková mě upozornila, že se nejedná o hornickou vísku. Své tvrzení opírá o fakt, že se tam narodila. Děkuji a opravuji.
Paní Barbora Bousová mi velmi ochotně poskytla svoji zajímavou a čtivě napsanou seminární práci: ÚLOHA FRANTIŠKA BAKULE V REFORMNÍM HNUTÍ DVACÁTÝCH LET 20. STOLETÍ (úvaha), datováno Praha, květen 2009. Z její práce jsem vybral čtyři odstavce (první dva nenásledují v práci za sebou, další dva následují), které obohacují můj původní článek, z počátku roku 2000, o pohled na Fr. Bakuleho jako osobitého a zajímavého člověka.
Začátek citace z práce Barbory Bousové. Na úvod uveďme, že pro své současníky byl Bakule nonkonformní, neřku-li kontroverzní osobností. Částečně si toto postavení získal svým netradičním přístupem ke svým svěřencům, k výuce, k lidským vztahům, částečně můžeme u něho vysledovat i jistý záměr – například pečlivá pozornost, věnovaná úpravě vlastního zevnějšku, kontrastuje s jakýmsi demonstrativním pohrdáním módou – až do pozdního věku (zemřel v necelých osmdesáti letech) nosí Bakule škrobenou náprsenku, motýlka a voskuje si knír. Nebo vytrvalé ignorování státem vyžadované agendy – oč pečlivější až puntičkářský je ve vedení vlastních poznámek, ať už pedagogických záznamů, příprav k jednání nebo konceptů dopisů, o to laxněji přistupuje k vyplňování formulářů, dokladů a vyřizování úředních záležitostí, které jeho svěřencům nepřinášejí bezprostřední prospěch.
V jednom měl ale Bakule – experimentátor proti dnešním učitelům s podobnými snahami přeci jen výhodu – pro rodiče svých žáků byl „pan učitel“, možná podivínský, ne zcela běžný (o jeho snahách vzdělávat dospělé hovoříme na jiném místě), ale přesto zosobňoval nepopiratelnou autoritu. Výchova ve škole a v rodině se tedy nemohla dostat v otázce autority do sporu. Vztah k autoritě uznávaly obě instituce jednotný a nositele autority též.
Pro "svoje" děti byl Bakule ochoten obětovat a také skutečně obětoval téměř vše. Vědom si nestálosti svého počínání, finanční nejistoty a časových nároků, vybral si životní cestu starého mládence, kterou opustil až na sklonku svého života. Nemůžeme říci, že by se dívkám a ženám vyhýbal, několik dlouhodobých vztahů v jeho životě zaznamenáváme, ale všechny zkrachovaly na odloučení partnerů, během něhož byl udržován pouze písemný kontakt. Na ten ovšem František Bakule nacházel čím dál méně času, až přestával odpovídat na dopisy úplně. Dalším aspektem v přerušení kontaktů často byly Bakulovy nároky na partnerku – snil o komunikaci s oduševnělou, vzdělanou a po rozvoji toužící osobností, která se dokáže po jeho vzoru povznést nad všední starosti a překážky. Na druhou stranu vyžadoval až prudérní věrnost své osobě, např. své přítelkyni zakázal zúčastnit se taneční zábavy, na kterou on sám odmítl přijet. Snadno dnes pochopíme, že v první polovině 20. století mezi úzkostlivě vychovávanými hospodyňkami, hledal tu, která by všem jeho nárokům vyhověla, marně.
Ve své obětavosti se Bakule dobrovolně připravil jak o veškerý volný čas – ten věnoval mimoškolním činnostem s dětmi a vlastnímu studiu, tak o soukromí – jeho byt se stal žákům místem k dalšímu vzdělávání, ale bohužel i o zdraví. Byl to v mnoha ohledech maximalista a stejné nasazení očekával i od svých spolupracovníků. Ne všichni dokázali srovnat krok s jeho pracovním i životním tempem. Konec citace Barbora Bousová.
Budu i nadále vděčný za jekékoliv upozornění na další informace a materiály o Františkovi Bakulem. Dovoluji si uvést, že zásadní obsahové zásahy do původního článku neprovádím. Je to můj pohled na Fr. Bakuleho v roce vzniku článku. Ovšem rád zveřejním veškeré polemické i kritické úvahy k mému pohledu (nejsem pedagog) na významnou osobnost české předválečné pedagogiky.
Poslední obsahová úprava byla provedena v Brně dne 17. července 2011.