Petr Jakovlevič Čaadajev
Dušan Polanský
P. J. Čaadajev zaujímá v historii ruské kultury velmi osobité místo. Jeho duchovní tvářnost se rýsuje na pozadí sporů mezi slavjanofily a západníky, pravoslávnými a ateisty, romantiky a ranými pozitivisty a materialisty. P. J. Čaadajev se nepřidržoval názorů žádné z těchto skupin, ale měl vypracovanou vlastní ucelenou soustavu myšlení, kterou ovšem ruská společnost neakceptovala.
P. J. Čaadajev se narodil v roce 1793 nebo 1794. O jeho dětství víme málo. Společně se starším bratrem – oba byli sirotci – byl vychován v rodině matčiných příbuzných, knížat Sčerbatovových. Aristokratické příbuzenstvo vychovávalo oba sirotky na úrovni: cizí jazyky, hodiny vědeckých nauk a úplné opovrhování ruským jazykem. "Filozofické listy" – jeho hlavní dílo – jsou napsány z větší části francouzsky, ruské listy jsou plné hrubých pravopisných chyb. Jinak P. J. Čaadajev jako pravý aristokrat dokázal žít "na vysoké noze". Jaký byl? Jeho podoba je zachycena velmi přesně jeho současníkem A. S. Puškinem v Evženu Oněginovi (jaká to náhoda): chladný, hrdý, rozmarný; zevnějšek anglického "dandy", oslňujícího a nadmíru draze oblečeného člověka, jistého si sebou v každém šlechtickém saloně, trochu zvysoka shovívavého k lidem, událostem i poměrům. V roce 1812 vstoupil do armády a jako voják prodělal celou válku proti Napoleonovi. Mimo jiné se také zúčastnil bitvy u Borodina. Po obsazení Paříže se vrátil se svým plukem do Ruska a od roku 1816 žil u pluku v Carském Sele u Petrohradu. V listopadu 1820 vypukly u jednoho carského gardového pluku nepokoje. Taková vážná věc musela být oznámena samotnému carovi, který dlel právě v Opavě. P. J. Čaadajev tam byl poslán jako kurýr, a dosud není zcela jasné, co ho přimělo, aby po splnění tohoto poslání podal žádost o zproštění služby. V roce 1823 odjíždí do ciziny a zůstává tam po tři roky. Pro nás není bez zajímavosti, že za pobytu v Karlových Varech se setkává s německým romantickým filozofem F. W. J. Schellingem a vede s ním rozpravy o nábožensko-filozofických otázkách.
Pravděpodobně za pobytu P. J. Čaadajeva v Římě u něho nastává obrat ke katolicismu. Vlast uvítala P. J. Čaadajeva nevlídně. Byl zatčen, neboť mnozí z jeho přátel byli zapleteni do povstání děkabristů. P. J. Čaadajev ale dokázal, že už dávno přetrhal všechny styky se zednáři i jinými tajnými spolky, a byl osvobozen. Léta 1826 až 1831 tráví v jakémsi dobrovolném vězení. Dokonce se ani nezdravil se známými na ulici. Později se přiznal, že v tomto období nebyl dalek od sebevraždy. Pravděpodobně tu taky spolupůsobila jeho nemoc (asi nervová), jejíž svízele zvětšovala ještě jeho hypochondrie. V tomto období hodně studoval knihy, jež si přivezl ze zahraničí. V roce 1831 zanechal svého samotářského života a pokusil se vydat své "Filozofické listy". Vydání prvního listu (celkem jich je osm) vyvolalo takovou bouři, jaká se dosud v ruské žurnalistice nevyskytla. Na straně jedné nemilosrdná kritika ruského života, včetně náboženského a vůbec celých ruských dějin, na straně druhé obdiv ke kultuře a náboženství západu. Čaadajevův první list si přečetl také sám Mikuláš I. Odpadlictví, zrada, šílenství, nestoudnost a hloupost – s takovými a podobnými charakteristikami se setkával ve vládních a církevních kruzích. P. J. Čaadajev byl prohlášen za choromyslného. Byl dán pod policejní a lékařský dozor. Vydání dalších listů nepřicházelo v úvahu. Kompletně vyšly teprve v roce 1835. O "zdraví" šílencově se musela denně posílat zpráva samotnému carovi. V letech 1836 až 1837 napsal, jako odpověď svým obviňovatelům, nedokončenou "Obranu šílencovu". Ve čtyřicátých letech se setkáváme s P. J. Čaadajevem jako účastníkem debat ve filozofických salonech. V soukromých rozhovorech se netají svými katolickými sympatiemi. Během posledních let vlády Mikuláše I. byl omezen společenský život do krajnosti. Filozofické salony zastavily své schůzky. P. J. Čaadajeva v tomto období obklopuje záření duchovní síly a aureola vnitřní nezávislosti – to stačilo k jeho veliké popularitě, ač nebylo kolem něho v Moskvě mnoho lidí stejně s ním smýšlejících. Krymská válka (1855) dala P. J. Čaadajevovi příležitost, aby znovu opakoval, že se Rusko musí obrátit k západní kultuře; naivní nenávist ke všemu západnímu, které propadl na začátku války kdekdo, pokládal za přechodnou mánii. Válka přivedla zhroucení mikulášské éry; P. J. Čaadajev se ale nových časů nedočkal, zemřel 26. dubna roku 1856.
Myšlenky
Teď se alespoň ve stručnosti pokusíme osvětlit některé myšlenky z hlavního díla P. J. Čaadajeva "Filozofické listy", přičemž se vyhneme negativním úvahám o ruském životě a soustředíme pozornost hlavně na obecné filozofické úvahy.
V prvním listu jasně vystupují Čaadajevovy pozitivní názory na historický vývoj. Hlavní dva motivy jsou: 1. život každého jednotlivého národa se může plně vyvíjet jen na základě těch nebo oněch ideí, kterým ten národ slouží; 2. dějiny lidstva mají v podstatě náboženský obsah.
V druhém listu se Čaadajev zaobírá teorií poznání. Zákony, platící stejně pro dočasný jako pro věčný život, mohou být poznány jedině rozumem, pro nějž není rozdílu mezi oběma částmi lidské pouti. Tento rozum není rozumem lidským, ale rozumem božským. Ale jak můžeme poznat podstatu božského rozumu? Podstata božského rozumu se nám odhaluje v dějinách lidstva: v historii učí Bůh člověčenstvo tím, že odkrývá před ním podstatu božské pravdy.
Třetí list si všímá především otázky pramenů lidského poznání. Lidský rozum je omezený. Člověk se může vymanit z mezí své ohraničenosti pouze úplným podřízením svého rozumu božskému. Poznání božské je více pasivní než aktivní: k poznání zákona duchovní podstaty jest třeba jen mít duši přístupnou tomuto poznání.
Čtvrtý list obsahuje novou myšlenku – myšlenku lidské svobody. Úplné podrobení se člověka vůli Boží neodporuje lidské svobodě. Naše svoboda záleží v tom, že my svou závislost necítíme. Neboť Bůh nás nenutí, ale vede nás, tím že osvěcuje vyvolené jednotlivce, a tak vede lidstvo cestou jeho historického vývoje.
V pátém listu se Čaadajev věnuje, mimo jiné, otázce úlohy tradice v životě člověka. Jednotlivec jest ponořen do oceánu ideí, jež současnost převzala z historie. Čerpaje z tohoto oceánu, člověk vchází ve styk s božským rozumem, z něhož pocházejí všechny historicky účinné myšlenky.
Šestý list obsahuje jednu z nejsilnějších úvah, které lze stručně vyjádřit snad takto: Křesťanství nadchlo lidstvo pro duchovní zájmy, na křesťanství se zakládá historický dynamismus a činorodost evropských národů, křesťanství dává jednotu historickému dění. V tomto listu je dovršen i třetí základní motiv (první dva viz první list) myšlenkového odkazu Čaadajeva: 3. Skutečná vůdčí idea evropského historického vývoje – idea jednoty během celých evropských dějin – jest vyjádřena katolicismem.
V sedmém listu je podána chrakteristika různých historických událostí a epoch. Čaadajev zvlášť protestuje proti přeceňování pohanské antiky; zamítá Homera, Aristotela, Sokrata, antické umění a kupodivu vysoce staví Epikura.
Poslední, osmý list, shrnuje úvahy o významu křesťanstva nejen ve sféře citové, nýbrž i v intelektuálním životě lidstva. List končí opakováním významu křesťanství jako dějinné síle, budící v lidstvu vášnivou touhu po jednotě a připravující tuto jednotu duší a mravních sil světa.
Ukončeme naše povídání o P. J. Čaadajevovi několika úryvky – trefnými pro všechny "pseudovlastence", nejen ruské – z jeho "Obrany šílencovy": Miluji, věřte mi, svou vlast více než kdokoliv z vás, přeji si její slávy, dovedu ocenit vynikající vlastnosti svého národa; ... Nezvykl jsem si milovat svou vlast se sklopenýma očima, s ohnutou šíjí, s ústy na zámek. Myslím, že možno být užitečným své vlasti pod tou podmínkou, že do všeho vidíme; ... Přiznávám, že nechci nic mít s oním blaženým, líným vlastenectvím, které schválně vidí jen všechno krásné, které se uspává iluzemi, a jímž bohužel jsou u nás nakaženy mnohé dobré duše.
Volně zpracováno v roce 2000 podle P. J. Čaadajev: Filosofické listy, vydalo nakladatelství Universum, 1947.