Znásilnění za války je jenom sex?

Dušan Polanský

Často mluvíme o tom, že v naší době se na rozdíl od dob minulých zcela otevřeně mluví i o věcech, které kdysi byly přísně tabuizovány. Jako markantní příklad se asi nejčastěji uvádí sex a násilí. Sex prý byl v minulosti ve filmech a v literatuře většinou zredukován na umělé polibky a srdceryvné vzdechy. Pokud jde o násilí tak prý neměli autoři odvahu je popsat. Existují ale i výjimky. Jednu si dovolím dost drsně připomenout. Je zcela zapomenutá a dnes je neznámá dokonce i učitelům francouzské literatury. I já bych již asi pomalu zapomněl. Ale 11. září 2001 přišel zbabělý útok na USA a já slyšel a četl o všech těch hrůzách: nevinných mrtvých ve výškových budovách, podřezaných letuškách a cestujících na palubách letadel zbabělými teroristy ..., a tak jsem bezděčně sáhnul do knihovny a opět si po letech otevřel román Louise Dumure "Nach Paris", jenž vydalo v překladu Arnošta Procházky v Praze nakladatelství Knihovna v roce 1921. Není to zcela vymyšlený román. Autor za svého poválečného pobytu ve Švýcarsku měl možnost mluvit s několika internovanými německými důstojníky. Jeden z nich, ne tak drzý a vypínavý jako ostatní, mu vypravoval své příhody z této války. Dumur v tomto románě zachytil jenom část vypravování onoho důstojníka. Román končí jeho prvním poraněním (byl poraněn dvakrát) na Marně.

Je to především kniha o hrůzách, které páchali němečtí vojáci na francouzském obyvatelstvu za první světové války. Luis Dumur (1860-1933) tímto románek vydaným v roce 1919 doslova šokoval literární Evropu. Podrobně a realisticky vylíčil skutečné hrůzy, odehrávající se za první světové války nejen na francouzských bojištích.

Kniha je dnes hůř sehnatelná, a proto mi snad bude odpuštěno, že jsem knihu otevřel na stránce 222 a opsal skoro (na několika místech jsem kvůli délce článku vynechal několik řádků textu) čtyři stránky textu. Pro neněmčináře jsem ve dvou případech v závorce uvedl překlad německých slov.

*****************************************************************************************************************

Schlapps nás zastavil pře mříží elegantního sídla rokokového slohu, obklopeného zahradou. Několik úderů pažbou vyrazilo jeho portál, co přiběhl polekaný starý sluha. Kule z revolveru rychle skončila jeho horlivost. (Vynechán text.)

Dívka uprchla do parku, vyrazivši výkřik. Proběhli jsme jako smršť domem, převrátivše stojan na lampy a rozbivše porculánové vasy. Hnali jsem se jí v patách stromořadím a po pažitech, lámajíce růžové kře a mečíky. Byvši obklíčena, chycena a uchopena šesti zběsilými pěstmi, Diana, jež se bránila s divokou energií, téměř bez výkřiku, soustřeďujíc všecku svou sílu, by unikla sevření svých uchvatitelů, byla vláčena, kulena a nesena k setníku Kaiserkopfovi. Její vlasy se rozpoutaly a zaplavovaly je. Její krásné oči se zdály zvětšenými hrůzou. Její rty byly křečovité a zaťaté. Široká roztrženina obnažovala již její ramena.

V tu chvíli vyšel z domu veliký stařec, všecek se chvěje:
"Pánové ... pánové ... To je moje dcera! ... Jsem hrabě de Saint-Elme ..."
Sledovala ho paní asi padesátiletá, rozrušených rysů, jež lomila rukama:
"Emiliano!... moje dítě! ..."
"Ke všem čertům!" zařval Kaiserkopf.

Náhle jsem uzřel, že stařec máchá pistolí. Ale rázem Biertümpel a Schmauser skočili na něj a odzbrojili ho, co ohromná rána pěstí, kterou Wacht-am-Rhein mu zasadil do čelisti, jej srazila, že se skulil na písek.
"Přivažte staré ke stromům!" křičel Kaiserkopf.
Za několik okamžiků byli stařec a jeho žena, jsouce spoutáni na rukou a sešněrováni výstrojním řemením, přivázáni ke dvěma jilmům.
"Máme jim dáti roubík?" zeptal se vice-feldwebel.
"Ne," odpověděl Kaiserkopf. "Nechejte jich ječeti! Bude to tím dráždivější."

Mladá Francouzska, povalená na záda na drnovém svahu a mající hlavu v hvozdíkové obrubě, dvacet metrů od svých rodičů, byla pevně držena za všechny čtyři končetiny četaři Schmauserem, Quarckem, Buchholzem a Schweimetzem.
"Jest asi pannou," prohodil za chvíli Schlapps ...
"Držte ji dobře, u sta hromů!" Křičel, zatímco se svíjela náhle v zoufalém záchvatu.
Pak po nové pomlčce a škrabaje se na nose: "Snad byste udělal dobře, setníku, kdybyste nechal proraziti cestu některým z těch mladších lidí?"
Připadalo mi, že pohlédl směrem ke mně.
"Mohla by se také otevřít bodákem," navrhl Wacht-am-Rhein.
"Děláte si ze mě kašpary?" rozkřikl se Kaiserkopf. "Za koho mě máte? Jsem dosud ve věku a zdatnosti, abych defloroval pannu, tisíc láter! I kdyby byla úzká jako pochva mé šavle!"
"Tedy jen se tam pusťte, pane setníku!" Zaňafal vesele feldwebel. Je pečlivě sepjata. Klisinka nebude vyhazovati."
Setník Keiserkopf, rozkročen pevně na svých silných stehnech, obludný a býkovitý, rozepjal opasek. "Do střehu! vykřikl.
Dlouhý divoký vřesk se ozval z hvozdíkového záhonu, když jiný řev, ještě strašnější, se ozýval od obou jilmů za skřípotu pout, která se napínala.
Povstal všecek zrudlý a vítězoslavný.
"Ein Fressen (žrádlo)" hlaholil.
Oběť se svíjela na zemi v svěráku četařů. Čerstvé krvavé skvrny červenily jí tělo a prádlo.
"Teď vy, pánové!" děl Kaiserkopf, zapínaje se opět. Schimmel odmítl posunkem toto pozvání. Byl by bez pochyby načal toto bezbranné panenství. Ale býti druhý, byť to bylo po jeho setníkovi, mu nebylo po chuti. Zde pouze podívaná byla vhod jeho krutému diletantismu. Ostatní tři poručíci, méně choulostiví, prokazovali si zdvořilosti:
"Po vás, pane."
"Ne, pane, po vás."
"Naprosto ne, pane; jen račte napřed vy."
Konečně se dohodli, a všichni tři, druh za druhem, každý podle svého rytmu a osobního tempa, se vrhli na tělo slečny de Saint-Elme. Na třetího reagovala dívka již jen křečovitě. Oba z četařů ji už pustili. A když hierarchicky došla řada na feldwebla Schlappsa, zbýval již pouze Schweinmetz, jenž střežil stále více a více bezvládné polohy nešťastničiny.
Vice-feldwebel Biertümpel následoval po Schlapssovi.

Znásilněna byla nyní jako mrtvá. Její bezbarvá hlava ležela s polouzařvenýma očima a polootevřenými ústy na podušce zlatožlutých hvozdíků, očkovitých sličnými sametně purpurovými skvrnami.
Žádný výkřik, žádný kvil se neozýval již z květin. Naproti tomu jilmy řvaly stále. Vycházely z nich dva rovnoběžné a nepřetržité výkřiky: jeden pronikavý a vlnitý jako sirena, druhý drsný a přerývaný strašlivým štkáním. Naše soptící hulákání a náš pokřik za prznění sotva zmohly je přehlušiti.
Ale jak tomu chtěl Kaiserkopf, připadalo, že jsme jimi byli tím více rozněcování. Měrou, jakou trýznění se prodlužovalo, opilost a vilnost zdvojnásobovala v nás svou pomatenost. Byli jsme kolem toho spustošeného a pokáleného těla jako smečka vlků v říji, lačných zároveň krve, masa i páření.
Kaiserkopf překypoval ohromnou radostí a hnusnotou. (Vynechán text.)

Čtyři četaři si popřáli: Schmauser nejprve, pak Quarck, potom Buchholz a na konec Schweinmetz. Tělo se mramorovalo modrými pohmožděninámi.
Pak byla řada na aspirantech. Pro své šlechtictví baron Hildebrand von Waldkatzenbach měl přednost. Přes nedávný smutek, který měl pro Bücklinga, neváhal také skočiti, a jeho prudké "chrr, chrr" se činilo bez ochablosti na mučednici.
Max Helmuth horlivě se pohroužil v slasti po jeho stopě. Když jeho soulož byla skoncována, hlas halamy Kaiserkopfa zazněl:
"Teď vy, Heringu! ... Den ... heraus ..., und los zur Attacke (Ven s ním a k útoku)!
Nevěsta nedávala již známky života ...
"Jen do toho, pane aspirante! zvolal na mne děsně Wacht-am-Rhein, drže v ruce pušku s nasazeným bodákem. Já vám ji probudím! ...

Hlava se mi točila. Závrť mě strhovala do propasti. Vrhl jsem se jako náměsíčník do stoky tohoto břicha. A břicho to se jalo náhle sebou škubati obludně. Bodák Wacht-am-Rheinův se v něm ryl zároveň s mým mužstvím, a byl jsem zaplaven horkým přívalem, co se končil v smrtelném křeči život francouzské panny.
Odstoupil jsem, pokryt krví a slizem.
Nějaký poddůstojník se svalil po mně na mrtvolu.

Zatím důstojníci uspořádali střelbu ze služebního revolveru na dvojici rodičů. Jsouce postaveni ve vzdálenosti dvaceti pěti kroků, umístili už několik kulí. Po každé ráně Schlapps běžel ohledati výsledek a hlásil kruh. Matka, více zasažená, ustala již křičeti. Hlava visela jí schlíple na svázaná prsa. Kulka Schimmlova ji dorazila.

*****************************************************************************************************************

Co dodat? Snad tyhle tři názory. První: vyspělost civilizace se pozná nejen podle toho, jak včas, jak rozhodně a nekompromisně dokáže bránit svou holou existenci a své kulturní a mravní hodnoty, ale i podle toho, jak hrdě, čestně a mravně tento zápas vede. Druhý: v současném světě, v návaznosti na historickou zkušenost lidstva a páchané zvěrstva jednotlivců za války má trest smrti stále své hluboké mravní opodstatnění. Ideologie, náboženství či hnutí, jež nabádají k vraždění (obvykle mluví "jenom" o zabíjení či likvidaci) svých ideologických či náboženských nepřátel, je nezbytné legislativně zakázat. A třetí: Je si nutno neustále kriticky připomínat zvěrstva napáchaná křesťanskou civilizací. Bez této kritické sebereflexe nemůže celá židovskokřesťanská civilizace obstát v zápase o smysluplnou budoucnost veškerého lidstva.

Literatura:
Louis Dumur: Nach Paris, Nákladem vydavatestva Knihovny, 1921, Praha, překlad Arnošt Procházka.

V Brně napsáno koncem roku 2001, opět publikováno 31. 1. 2021.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Články