O tragické lásce Guy de Maupassanta

Dušan Polanský

Maupassanta ženy fascinovaly, lovil je, ale nakonec si osud s ním krutě zahrál, tak nějak bychom mohli shrnout obsah našeho krátkého povídání. Ale vezmem to po pořádku, nejdřív úvod.

Henry-René-Albert-Guy de Maupassant, romanopisec a mistr povídky a dramatické novely - literárně žák Flaubertův, na Flauberta významně působil ruský realismus, zvláště Turgeněv - se narodil 5. srpna 1850 na normandském zámku Ghâteau de Miromesnil nedaleko Dieppi v rodině statkáře. Jeho rodiče se rozvedli, když mu bylo 11 let. Maupassant vyrůstal až do svého třináctého roku v přímořském Étretatu a Fécampu, mezi dětmi prostých venkovanů a rybářů. Jeho plán studovat práva překazila francouzsko-pruská válka v letech 1870-71, kterou prodělal jako voják. Po jejím skončení si našel skromné úřednické místo místo na ministerstvu námořnictva a kolonií, jež roku 1878, dík Flaubertovi, mohl vyměnit za lepší místo na ministerstvu školství.

V jeho literárních začátcích ho přímo otcovsky vedl až do své smrti (1880) právě G. Flaubert. Povídka Kulička, vydaná roku 1880 v Médanských večerech, Maupassanta rázem proslavila. Tak zahájil Maupassant svou poměrně krátkou, ale zato mimořádně plodnou a úspěšnou činnost, jež zabírala léta 1880 až 1891. Za tu dobu napsal Maupassant přes tři sta povídek a novel, šest románů, tři knihy cestopisné, tři divadelní hry, přes dvě stě novinářských článků a kronik, několik literárních studií a desítku předmluv k dílům jiných autorů. Mohl se vzdát úřednického zaměstnání (1882), vést nákladný život a zjednat si přístup do vyšší společnosti. Ke konci života byla jeho robustní tělesná schránka i jeho duševní odolnost nahlodávána progresivní paralýzou (jedna z možných forem třetího stadia syfilisu, při níž dochází k poškození mozkové tkáně). Po pokusu o sebevraždu začátkem roku 1892 musel být dán do léčebního ústavu v Paříži, kde zemřel 6. července 1893.

A teď si povíme o Maupasaantovi něco, co se obvykle ve škole nevykládá a ani se neuvádí v učebnicích literatury.

Guy de Maupassant byl typický Francouz. Dobrý, veselý, rád dobře jedl, pil, vesloval a byl pyšný na svou tělesnou sílu. Často zmiňoval francouzské přísloví: Bon animal, bon homme! (Dobré zvíře je dobrý člověk!) a opakovaně a rád se vychloubal svou erotickou neúnavností. Vůbec daleko víc než na své literární dílo byl domýšlivý na svá milostná vítězství. Říkal, že ženy jsou jediná vysoká, která stojí za to lovit.

Prý měl vrozený odpor ke společnosti, ale je zajímavé, že přitom vedl bohatý a rozpustilý milostný život. Nelze se tedy ani moc divit, že onemocněl syfilisem, v té době nemocí téměř nevyléčitelnou. Aby toho nebylo málo, užíval ještě narkotika. Do konce života nechtěl pochopit, že i ten nejsilnější stroj musí mít brzdu, aby byl funkční. Je nabíledni, že při tomto stylu života, zdraví již celosvětově známého literáta bylo ke konci jeho života silně otřeseno. Psát o všech Maupassantových láskách by asi vydalo na pěkně tlustý román. Jenomže tento román by mohl napsat autor jediný, sám Maupassant, ale ten tak neučinil. My si i přesto povíme alespoň něco málo o jeho poslední veliké životní lásce a o jeho tragickém životním konci.

Někdy kolem roku 1889 se zamiloval do krásné vdané židovky z dobré společnosti, byla asi o deset let mladší než Maupassant. Spisovatel si stěžuje příteli: "Pozdní lásky jsou nejhroznější. Je to nádherná krasavice, fyzicky naprosto dokonalá. Ideální milenka … vonný oltář lásky. Vysává mě, ničí mi nervy." Milenci se vídali po dlouhých přestávkách a tajně. Deset let po smrti Maupassantově napsala tato krásná žena o jejich lásce v La grande revue: "Kdybych tušila jak působím na zdraví Maupassantovo, byla bych ho přiměla k sebekázni. Ale prožila jsem s ním kouzelné chvíle a s hrůzou myslím na to, jaký by byl můj život, kdybych ho nebyla poznala."

V roce 1890 vidí už nejen jeho milenka, ale i všichni blízcí kolem něho hluboké změny, které se s ním dějí. Jeho myšlenky se neustále vracejí k smrti. Později přicházejí stále častěji halucinace, potkává na ulici přeludy. Bojí se šílenství, ale i přesto stále touží po milenčině objetí. Když jeho sluha vidí jaké jeho pán prožívá deprese, začíná nenávidět jeho milenku, myslí si, že veškeré pánovo utrpení má na svědomí ona. Říká jí "upír" a div jí nezabraňuje vstoupit do jeho bytu. Sluha vzpomíná, že když 20. září 1891 zazvonila a on jí otevřel, minula jej jako vždy beze slova s mramorově nehybnou tváří. Později přiznal, že v té době ještě nevěděl, že Maupassant jí napsal několik neděl předtím zoufalý dopis, plný strachu z toho, co jej čeká a prosil ji, aby za ním přijela.

Blíží se vánoční svátky roku 1891. Maupassant 24. prosince navštíví svou matku v Nice a slíbí jí, že zůstane o svátcích u ní. Slib ale nedodrží. Dne 26. prosince Maupassant v Cannes, kde v té době bydlel, šel na procházku, ale vrátil se celý rozrušený, křičel na sluhu, že jej potkal fantom. Druhý den si chtěl jít zaveslovat na své jachtě, ale nedokázal ani zvednout koordinovaně nohy přes palubu. Byl to jeden z příznaků paralýzy. 2. ledna 1892 se již nemohl ani sám oholit, ale i přesto navštíví matku v Nice, nechce aby se o něj strachovala. Tentýž den se vrátí do Cannes. V noci zazvoní na sluhu. Ten ho najde zalitého krví a šíleně křičícího: " Encore un homme au raucart!" (Ještě jedna mrtvola na hromadu!). Později se zjistí, že Maupassant se chtěl zastřelit revolverem, ale sluha z něj prozřetelně vytáhl náboje. Maupassant pak v zoufalství vzal rozřezavadlo na papír a tím si pořezal hlavně obličej a méně krk. Také se dodatečně zjistí, že těsně předtím obdržel od "upíra" telegram, který již nestačil pročíst. Jeho sluha si ale myslel, že právě tento telegram přispěl k strašné katastrofě. Po této události byl převezen do ústavu pro choromyslné Dr. Esprita Blanche v Passy v Paříži. Jednoho z největších mistrů povídky vysvobodila z fyzických a duševních hrůz způsobených progresivní paralýzou až milosrdná smrt.

Knižní prameny:

Kolektiv autorů za vedení univ. prof. dr. Jana o. Fischera, DrSc: Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století, díl 2, léta 1870-1930, ACADEMIA, Praha 1976.

Henri Poire: Nahota v umění, vydal Bohuslav Šrámek v knihovně ASTARTE, rok předválečného vydání neuveden, Praha.

Napsáno v roce 2000. Koncem srpna roku 2011 jenom lehce upraveno.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Články