Dušan Polanský
Často se stává, že se stanou v životě podivuhodné a přitom komické události. O jedné takové události vám teď budu vyprávět. A že nejsem lhář a byl jsem dokonce i očitým svědkem všeho, o čem bude řeč, o tom ani na chvíli nepochybujte. Věřte mi, že vše je svatá pravda.
Jedna krásná mladá dívka žila v hezkém domě s nádhernou zahradou. V ní se pečlivě starala o každý záhon, keř či stromek. Obzvlášť velikou péči věnovala pěstování různých léčivých bylinek. Ty nejvzácnější rostly pod nádherným velikým růžovým keřem, jenž byl tak vysoký, že by pod ním našli příjemný stín dva jezdci na koních. Pod keřem byla vůně růží a bylinek tak neopakovatelná, že líbezná dívka každé ráno šla přímo ze své ložnice nahá pod keř, aby se celá ovlažila kouzelnou vůní růží a bylinek.
Přiznám se vám, že jednoho rána jsem se tajně vplížil do zahrady, abych si z toho keře tajně utrhl několik růží. Ale přišel jsem pozdě, dívka již seděla pod růžovým keřem a ovlažovala se kouzelnou vůní. Řeknu vám, že to byl nádherný pohled. Stoje za živým plotem jsem se zatajeným dechem vnímal každý kousek dívčiny nádhery a na co jsem myslel, jistě vám nemusím povídat, přece nejste hlupáci. Když se dívka vůní ovlažila, pomalu vstala a poté ještě několikrát přiložila svou tvář k růžím, aby do úplného omámení vychutnala jejich sladkou vůni. Tu jsem si všimnul, že v jejím krásném klíně, sevřeném nádhernými plnými stehny, břichem a dokonale kulatým zadečkem, zůstala vězet přímo v něžných růžových rtech jeskyňky jedna léčivá bylinka. Musela být nejen léčivá, ale i kouzelná, neboť najednou jsem uslyšel, jak jeskyňka k dívce promluvila: "Pečuješ o celé své tělo, ale mě zanedbáváš. Vůbec se nestaráš, abych si užila rozkoše." Dívka se překvapeně podívala na svůj klín a zeptala se jeskyňky: "Jak to, že najednou umíš mluvit?" Ta jí odpověděla: "To kouzelná léčivá bylinka mi propůjčila schopnost mluvit. Konečně ti mohu říct, co si myslím. Uvědom si, že jenom kvůli mně tě muži obletují, a kdyby nebylo mě, žádného ctitele by ses nikdy nedočkala."
Tyhle řeči se dívce vůbec nelíbily, a proto odpověděla jeskyňce posměšně: "To mám jako uvěřit, že jenom kvůli tobě si mě muži váží a ctí? To je holý nesmysl. Už nejeden muž mi řekl, že mě má rád kvůli mé kráse, půvabu a moudrosti. Jsem přesvědčena, že kdyby tě některý z těch mužů uviděl, tak by ses mu ošklivila. Jenom se podívej na sebe jaká jsi škaredá, jsi celá chlupatá a máš nehezkou tmavou barvu. Do smrti bych se musela stydět, kdyby tě na mně některý muž spatřil. Co je na tobě tak krásného, že by se kvůli tobě muži mně dvořili?" Jeskyňce se řeč dívky vůbec nelíbila, naježila se a pravila: "Je pravda, že muže přitahuje tvoje krása, ale já jsem taky krásná, dokonce sama dobře víš, že mám i výstavný, nádherně klenutý pahorek, který muži rádi hladí. Věz, že když muži chválí tvou krásu, je to jenom kvůli mně. A taky věz, že tvá krása by ti byla k ničemu, kdybys mě neměla mezi svými stehny."
Tu se dívka rozčílila a promluvila ostře k jeskyňce: "Fuj, již přestaň s těmi hloupými řečmi! Vždyť ty jsi jenom obyčejná škaredá věc, satanovo plémě, odporně nehezký tvor. Ale lehko zjistíme na čí straně je pravda. Běž si kam chceš, uvidíme, jak budou muži o tebe stát beze mě, ty jedna šeredo."
A tak se stalo, že dívka byla bez jeskyňky a ta zase bez své paní. Chlupatá věc se odplížila na nedalekou zelenou louku a dívka šla vyhledat společnost, aby zjistila, zda muži po ní teď budou opravdu míň toužit.
Dívka dobře věděla, že na ní již dlouho jeden student může oči nechat. Vyhledala ho a nenápadně mu naznačila, že se rozhodla jeho přání vyslyšet. Student ale byl pěkně překvapen, když se mu konečně měl objevit ten nejsladší a nejtajuplnější kousek dívčina těla, a místo toho zjistil, že tam není to, o čem tak dlouho snil. A protože to byl pěkný filuta, nenechal si to tajemství jenom pro sebe. A tak zakrátko všichni muži v okolí věděli, že dívka mezi stehny nemá to, co tam mívá každá žena. Dokonce to zašlo tak daleko, že muži na dívku ukazovali prstem a oplzle vykřikovali: "Podívejte se, to je ta, která nemá mezi stehny vůbec nic." Dívka byla z toho velmi nešťastná a došlo to vše tak daleko, že si přála zemřít, aby se konečně zbavila posměchu mužů.
A jistě se ptáte, jak se dařilo chlupaté, tmavé věci. Popravdě řečeno o nic lépe než dívce. Muži ji častovali všelijakými hrubými nadávkami, neboť ji považovali za podivný chlupatý druh želvy. Někteří byli tak sprostí, že dokonce při tom nadávání do ní kopali. A věc bědovala: "Jak jsem mohla být tak hloupá, že jsem se oddělila od své paní? Paní měla pravdu, bez ní jsem jenom obyčejná ohyzda, o kterou žádný muž nestojí."
Přitom bědování si dívka i chlupatá věc uvědomily, že jedna bez druhé nejsou zajímavé a přítažlivé pro muže, a proto se začaly hledat. Nakonec obě napadlo jít na místo, kde se pohádaly a rozešly, tedy pod růžovým keřem. Byl jsem zrovna opět v zahradě, když se ty dvě opět shledaly. To vám bylo slz radosti a objímání. Když mě dívka spatřila, hned mě hezky poprosila, zda bych ji neporadil, jak by si opět mohla jeskyňku připevnit mezi stehna. Já jí řekl, že k tomu je potřeba větší a tlustější hřebík a ním je potřeba jeskyňku mezi její krásné stehna pořádně přitlouci. A hned jsem jí řekl, že zrovna takový hřebík mám u sebe a že když chce, že se můžu hned do toho dát. Dívka ráda souhlasila a to moje přitloukání se jí asi moc líbilo, neboť za chvíli mě poprosila, abych vše ještě jednou zopakoval, že prý chce mít naprostou jistotu, že jeskyňka zůstane navždy na svém místě. A že jsem slušný člověk, tak jsem neodmítnul. Když se tak stalo, dívka najednou posmutněla, že prý neví, jak se ostatní muži dozví, že má opět jeskyňku tam, kde patří. Ale já jsem ji uklidnil, že aby se nebála, že jsem starý žvanil a pisálek a budu po všech hospodách vyprávět o tom, jak jsem jí jeskyňku opět mezi její krásná stehna přitloukl a že dokonce napíšu o tom všem i příběh, abych si i nějaký peníz na truňk přivydělal.
V Brně někdy v roce 2000.