Terminologie kolem knih
Dušan Polanský
Každý sběratelský obor má svou terminologii a nejinak je tomu u sběratelství knih. Určitou výhodou oproti filatelii je, že základní terminologie není moc složitá, ale kdybychom sáhli hlouběji, filatelie by to asi prohrála, jelikož technologie používané v minulosti k tvorbě knih a vazeb byly často velice specifické, často je ani přesně neznáme. V současnosti se polygrafický průmysl poměrně prudce vyvíjí, sledovat všechny novinky určitě není pro laika jednoduché. Jenomže sběratele to až tak moc netrápí, protože většina z nich sbírá hlavně starší vydání knih, takže vědeckotechnickou revoluci v polygrafii si mohou dovolit částečně ignorovat a nechat si ji spokojeně zuřit. Sběratelům s hlubším zájmem o základní pojmy doporučíme k studiu čtyři knižní tituly. První je Přehled polygrafie od Richarda Bláhy, titul vydalo v roce 1959 SNTL, existuje i pozdější vydání této knihy. Druhý pojednává o praktickém provedení různých vazeb knih, jedná se o knihu Jaroslava Doležala: Vazby knih, vyšla v SNTL v edici Polytechnická knižnice, její třetí vydání je z roku 1987. Třetí je titul Jindřich Král, Pavel Káňa: Umění vázat knihy, vydavatelství Knihař, Praha 2011. Zde naleznete na str. 248 až 255 přehled doporučené literatury a kniha vás hodně poučí o historii knihařství. Autorem čtvrtého titulu z roku 1959 (vřele doporučuji právě toto 2. vydání) je Jaroslav Šalda, název titulu: Od rukopisu ke knize a časopisu. Kniha je mi sympatická kompaktním a hutním výkladem. A pochopitelně titul elektronický, je to stará známá Wikipedie, kde do vyhledávání zadejte např. heslo kniha.
Teď si uvedeme základní minimum pojmů spojených s knihami. Každá kniha má, když si ji postavíme nastojato a díváme se čelně na vazbu knihy, přední stranu vazby, zadní stranu vazby, hřbet a tři viditelné ořízky: horní, dolní a boční (střední); někdy mluvíme také o hlavě, patě, hřbetu a boku knihy. Čtvrtou ořízku nevidíme, protože je vlepena do hřbetu. Seřazené a spojené archy díla, připravené k vazbě, nazýváme knižní blok. Ten se musí pro praktické použití spojit, vyvázat. O různých technikách spojování se lze dočíst ve výše uvedené literatuře. Podle způsobu provedení se rozlišují tyto druhy knižních vazeb: měkká (tzv. brožovaná vazba neboli brož), polotuhá (používá se např. u leporel) a tuhá (někdy i pevná) vazba. K tuhé vazbě se používá knižních desek. Tuhá vazba může být hladká nebo ražená. Ražená se někdy zove reliéfní. Poznáme ji lehce tak, že osaháme povrch přední knižní desky a musíme cítit vystupující reliéf z plochy do prostoru. Někdy je čelní deska ozdobená bez použití reliéfu nebo je ozdobená nalepenou titulní stránkou přebalu či obálky brožovaného vydání – kdysi běžně vycházely tituly jak v levnějším brožovaném, tak v dražším vydání s tuhou vazbou. Někdy jsou do desek vtlačována razidla, přičemž vhloubené linie zůstávají nebarevné. V tomto případě mluvíme (nehezky) o slepotisku. Kapitálek je proužek textilie, který má nejen dekorativní charakter, ale i praktický účel. Je vlepen do hřbetu knihy, aby zakrýval mezeru mezi blokem a deskami vazby, čímž brání vnikání prachu do prostoru mezi knižním blokem a hřbetem vazby.
Sběratel musí umět spolehlivě poznat původní a nepůvodní vazbu. Často za původní vazbu laici považují vazbu, kterou si dal vyhotovit majitel zatím nevyvázaného knižního bloku – např. sešitového pokračování románu nebo kompletního ročníku časopisu–, přičemž si neuvědomují, že vazba není provedena z desek, které nakladatel či vydavatel cíleně k dotyčnému knižnímu dílu či kompletnímu ročníku časopisu dal výtvarně navrhnout a vyrobit. Stávalo se, ale opravdu výjimečně, že k sešitovému vydání nějakého titulu nebo kompletnímu ročníku časopisu nedal příslušný nakladatel vyrobit původní desky k provedení tuhé vazby u knihaře. V takovém případě všechny realizované vazby jsou, z našeho sběratelského pohledu, nepůvodní. To ale vůbec neznamená, že taková nepůvodní vazba nemůže být z pohledu knihařského provedena na vysoké výtvarné a řemeslné úrovni za použití kvalitních materiálů.
V případě nadstandardního výtvarného a řemeslného provedení knižní či časopisecké vazby mluvíme o umělecké knižní vazbě (UKV). Pokud se chcete o UKV dozvědět více, knihaři mají svoje webové stránky: www.knihari.cz. Zde se dozvíte, že jsou stanoveny Zásady pro udělování titulu Mistr knihařského řemesla a kdo je v sučasnosti jeho nositelem. Je to poměrně důležitá informace, jelikož když si budu chtít dát knihu vyvázat UKV, mám si možnost vybrat knihaře, který UKV prokazatelně umí. Rovněž stojí za pozornost odkaz Výstavy. Marná sláva, pokud člověk kvalitní knižní vazbu neuvidí v reálu, může si namlouvat, že to, co vidí běžně v knihkupectvích je vrchol knihařského pokroku. Z pohledu sběratelského určitě ani zdaleka ne. Bohužel na jejich stránkách mi chybí to, o čem jsem se již zmínil, odkaz na nabídku knih s UKV. Každého správného sběratele zajímá především to, co se dá koupit.
Pokud UKV chcete, je si třeba najít uměleckého knihaře, který dle vašeho zadání zpracuje UKV formou zakázky přímo na zvolený titul, který hodláte mít ve vazbě. Pochopitelně finančně je to dosti nákladná záležitost, protože UKV není nikdy sériová výroba, i proto se nehodí na levné knižní tituly, které běžně seženeme v knihkupectví. Obvykle se dělá na bibliofilské tisky, které se vydávají v nízkých (číslovaných) nákladech. Jsou tištěny na velmi kvalitních papírech, místo ilustrací jsou doplněny grafickými listy, autorem signovanými. Na vaše přání vám vytvarník může navrhnout a vytvořit kazetu, do které pak titul vložíte.
Teď rozdíl mezi obálkou a přebalem. U brožovaných knih ochranný nebo ozdobný papír přilepený ke hřbetu knižního bloku se nazývá obálka, viz téměř všechny dnes produkované brožované knihy. Ochranný i ozdobný papír navlékaný na knihy s tuhou (pevnou) vazbou, ale i na obálku brože se nazývá přebal. V antikvární i sběratelské praxi se často praktikuje zjednodušující úzus: u knih v pevné vazbě mluvíme o přebalu, u brožovaných knih mluvíme o obálce, třebaže někdy je to správně přebal.
Knižní desky, které tvoří jádro pevné vazby mohou být z různého materiálu, případně materiály lze kombinovat. Podle použitého materiálu na knižní vazbu nejčastěji mluvíme o celopapírové, poloplátěné, celoplátěné, laminátové (karton a na něm průhledná folie), z PVC (připraveného vysokofrekvenčním ohřevem, tahle vazba byla oblíbena koncem 60. a začátkem 70. let), polopergamenové, polokožené a celokožené vazbě. Dnes se používají imitace kůže, flokáž, baladek a další materiály. U polovazeb pevnější materiál chrání rohy (často kůže, v minulosti i kování) a hřbet (obvykle kůže) knihy, čímž se dosahuje větší trvanlivosti knihy. Pevná vazba může být ražená, poznáme to lehce tak, že osaháme povrch přední knižní desky a musíme cítit vystupující reliéf z plochy. Někdy je čelní deska ozdobená bez použití reliéfu nebo je ozdobená nalepenou titulní stránkou přebalu či obálky brožovaného vydání – kdysi běžně vycházely tituly jak v levnějším brožovaném, tak v dražším vydání s pevnou vazbou. Někdy jsou do desek vtlačována razidla, přičemž vhloubené linie zůstavají nebarevné. V tomto případě mluvíme (nehezky) o slepotisku.
Teď si vezmeme do rukou knihu s tuhou vazbou, abychom si vysvětlili další pojmy. Předsádka je dvoulist ze silnějšího, kvalitnějšího a pružného papíru, jehož první část kryje vnitřní část knižní desky a druhá, volná, ji spojuje s knižním blokem. Část předsádky, která je vlepena na vnitřní straně desek se zove přídeští. Předsádka je nejvíc namáhaná část knihy, proto by měla být provedena z kvalitního pružného papíru, při použití nekvalitního materiálu hrozí uvolnění celého knižního bloku z vazby, což se stává docela často.
Každý list knihy má lichou a sudou stránku. Při dopředném listování vidíme u stejného listu nejdříve lichou a poté sudou stránku. Jakýkoliv jiný systém číslování je z hlediska knihařského nelogický. Titulní list tvoří dvě stránky. Na liché je obvykle uvedeno, kdo je autorem díla, titul díla, rok vydání a plný název nakladatelství. Na sudé stránce titulního listu je uvedeno tzv. impresum (psáno i impressum), kde jsou zde uvedena autorská práva k textu, potažmo k ilustracím, kdo knihu lektoroval, pokud se jedná o překlad z jiného jazyka, kdo knihu přeložil, odpovědný redaktor a ISBN (viz dále). Před titulním listem je obvykle ještě jeden list. Liché stránce tohoto listu říkáme patitul. Obvykle uvádí autora, titul díla a značku či zkratku nakladatelství, tzv. signet. Sudá strana obsahuje někdy tzv. protitulní obrázek nebo text. Tuto stránku nazýváme často jednoduše frontispis (psáno frontispice). Na konci knihy, obvykle na posledním listu před předsádkou, najdeme tiráž, což je soupis nakladatelských a výrobně technických údajů o knize. Tiráž obsahuje informace povinné (na základě zákona o neperiodických publikacích) a nepovinné. Důležitým údajem pro sběratele je náklad, tedy počet vydaných výtisků, bohužel ten se dnes schválně v tiráži neuvádí. U bibliofilií zde nájdeme pořadové číslo výtisku z celkového počtu výtisků. V současnosti si ale nakladatelé či vydavatelé až tak velikou hlavu z důsledného rozlišování impressa a tiráže z hlediska umístění nedělají, klidně všechny údaje umístí na sudou stránku titulního listu. Ale popravdě v minulosti to nebylo jiné, to abychom nemoralizovali.
Co je ale pro sběratele důležité, aby kromě autora či autorů a titulu díla našli údaje o roku vydání, čísle vydání a náklad, tj. počet vydaných výtisků, případně pořadové číslo výtisku u číslovaného vydání. Pokud kniha vychází v edici tak její název a číslo svazku edice. Bohužel, jak jsem již uvedl, dnešní nakladatele či vydavatelé úmyslně neuvádí náklad, což je údaj pro sběratele velice důležitý. Kniha v malém nákladu je pro sběratele obvykle zajímavější než veliký náklad. Podobně je tomu ve filatelii, kde ceny známek a aršíků se silně odvíjí od výšky nákladu, viz katalogy známek.
Krátké vysvětlení k ISBN. ISBN není povinné, nicméně přidělením registrace ISBN si nakladatel či vydavatel zajistí, že kniha bude zanesena v mezinárodním evidenčním systému a bude tudíž i snadněji identifikovatelná a dohledatelná. Samotné přidělení ISBN u Národní knihovny je zdarma, podléhá však určitým pravidlům. U nových knih je ISBN strojově čitelné identifikační číslo, jednoznačně identifikující knihu s ISBN. Jelikož ISBN existuje dříve než čarový kód, u dříve vydaných knih ISBN strojově čitelné není. Do konce roku 2006 ISBN mělo 10 číslic rozdělených do 4 skupin. Od 1. ledna 2007 je pozic 13 a jsou rozdelené do 5 číselných skupin. Povinnost bezplatně a na svůj náklad odevzdat z každého vydání neperiodické publikace do 30 dnů ode dne vydání povinné výtisky se přímo neváže k ISBN. Výše uvedenou povinnost ukládá nakladatelům Zákon č. 37/1995 Sb. o neperiodických publikacích, ve znění pozdějších předpisů. Důležité pro nás sběratele je, že pokud se tak stane, kniha je k dohledání ve fyzickém stavu, i kdyby již na trhu dávno nebyla.
Ořízka je úprava hran knižního bloku tak, aby hrany tlustších knih působily nejen esteticky příjemně, ale aby chránila knihu před prachem. Pokud má kniha ořízku a navíc má válečkem vytvořenou kresbu lehce se pozná úmyslné vytržení listů narušením plynulosti kresby. Nejkvalitnější je zlatá ořízka. Původně se dělala jenom u hlavy knihy, měla zamezit vnikání prachu a vlhka shora. Pokud se dnes dělá, tak obvykle všude, tedy u hlavy, paty a na boku knihy.
V knize občas objevíme i ex libris, je to tištěná vlastnická ozdobná značka majitele knihy, přilepená zpravidla na přídeští v levém horním rohu. Pokud ex libris vytvořil známý výtvarník, cena knihy je někdy nižší než cena ex libris. V každém případě platí, že cenu knihy navyšuje zajímavé ex libris. U dražších titulů se ke knize dodává i pouzdro, obvykle je z tvrdého kartonu. Chrání knihu před prachem a světlem. Kniha se do pouzdra zasunuje vždy úzkou stranou, tj. po jejím zasunutí do pouzdra je vidět hřbet knihy.
Jak je to s formáty knih? Doporučuji uvádět rozměr knihy v centimeterch na jedno desetinné místo. Nejdřív se uvádí šířka pak výška, např.: 17,5 x 23,5 cm. Když se chcete prezentovat jako zdatný bibliofil uveďte rozměry takto: folio (v zkratce 2º) v případě, že alespoň jeden rozměr knihy je nad 35 cm výšky, 4º v případě, že rozměr je mezi 25-35 cm výšky, 8º mezi 15-25 cm výšky a 16º do 15 cm výšky.
Druhů a názvů papírů, z nichž se tvoří knižní blok, je požehnaně. Zájemce o tuto problematiku odkážeme na dva tituly Jaroslava Šaldy. První nese název Tiskařské papíry a vydalo jej nakladatelství Práce v roce 1952, druhý Papír, karton, lepenka vydalo SNTL v roce 1953. Pro zájemce o výrobu ručního papíru mohu vřele doporučit návštěvu muzea a výrobny ručního papíru ve Velkých Losinách nedaleko Šumperku. Abyste nebloudili: papírna je přímo ve městě.
Pokud jde o vlastní obsah knihy je rozdíl mezi beletrií a odbornou knihou. Protože obsahová struktura odborné či vědecké publikace je pestřejší, uveďme si, co by, kromě již zmíněného, mělo být jejím vlastním obsahem. Patří sem: předmluva nebo úvod; obsah (buď na začátku, nebo konci knihy); vlastní textová a obrazová část; seznam vyobrazení; vysvětlivky neboli glosář, tedy vysvětlení zvláštních nebo méně obvyklých výrazů; seznam použitých pramenů; rejstřík jmenný nebo i věcný. U odborných a vědeckých knih se někdy setkáme i s margináliemi, podle Komenského jsou to „krajničky“, což jsou poznámky na vnějším okraji stránek. Jejich nejčastějším účelem je pomáhat čtenáři při orientaci.
Zcela samostatnou a veledůležitou kapitolou je použité písmo pro vlastní tisk knihy. Důležité je, aby kniha byla čtivá nejen obsahem, ale i vizuálně, abychom si zbytečně nenamáhali oči. Nejdůležitější faktory působící na čitelnost písma jsou: druh písma, velikost písma, vzdálenost mezi řádky, velikost mezer mezi jednotlivými znaky, délka řádku a výraznost tisku písma. Pokud jde o druh písma použitý pro tisk vlastního textu knihy, mělo by to vždy být písmo patkové, neboť právě patky nám zajišťují pohodlné liniové čtení po řádcích. Bezpatkové písmo lze použít pouze pro nadpisy nebo v časopisech při sloupcové sazbě, kde řádky nejsou dlouhé. Pokud jde o výraznost tisku písma v poslední době se módou stává šedé nebo písmo v různých barvách v bledém odstínu. Tahle móda se odůvodňuje estetičností, především je ale projevem ignoranství starších čtenářů a čtenářů se slabším zrakem. Doporučuji takto tištěné knihy nekupovat. Knih o počítačové typografii vyšlo v poslední době hodně, doporučuji se podívat do některého knihkupectví a koupit si takový titul, který zásady, které sám hlásá, na samotných stránkách knihy dodržuje. Ne vždy tomu tak je.
Zcela samostatnou, rozsáhlou a poměrně náročnou kapitolou je problematika technik ilustrování a jejich reprodukce do knihy. Za nejvhodnější titul k základnímu studiu považuji již zmíněný titul Richarda Bláhy Přehled polygrafie. Přece jenom si ale neodpustím jednu zásadní informaci. Dnes obvykle ilustrátor dodává ilustrace ne namalované na papíře, ale v elektronické podobě.
Zde se vůbec nevěnujeme knihtiskovým technikám, jelikož vývoj je tak prudký, že i profesní odborníci mají co dělat, aby udrželi krok s novými trendy. Je ale pravdou, že sběratele starších titulů tento pokrok až tak nezajímá, spíš chtějí vědět, jak se tiskly knihy kdysi. Zájemce ve výše zmíněných titulech základní informace k této problematice najde, ovšem vážnější zájemce bude možná muset sáhnout ještě po více specializovaných pramenech.
Text k obrázkům: Ukázka ražené, barevně zdobené, pevné poloplátěné vazby z období před rokem 1900. Jedná se o titul Pavlíny Hurtové: Jaro života, podtitul Povídky hodným dívkám. Nakladatel Rudolf Storch. Kniha je ilustrována 6 barevnými, litografickou cestou zhotovenými celostránkovými ilustracemi. Vazbu knihy provedla firma H. Wennberg Buchbinderei Stuttgart. Tisk Alois Wiesner v Praze. Rozměr knihy 14,5 cm x 19,5 cm. Ilustrátor není plným jménem uveden (pouze monogram W. C.). Na liché stránce patitulu je ručně tuší napsané věnování učitele své pilné žačce z roku 1911.
Základ článku napsán v Brně v roce 2002.