Vzpomínky na maminku

Dušan Polanský

Platí to, co jsem napsal již ve svých vzpomínkách na tátu, každá máma by si zasloužila svůj román. O mamince by se ale psal dost těžko, protože její život byl z mého pohledu jednotvárný. O svém mládí, touhách, zklamáních, bolestech a trápeních téměř nemluvila. Proto jsem si dobře vědom, že moje krátké vzpomínky jsou fragmentální. Život byl k ní dost krutý. Pohřbila dvě své děti, malého Petríka, kterému chyběl jeden den, aby se dožil jednoho roku a Danku, které bylo 49 let. To že v roce 1995 pohřbila manžela, mého tátu, jaksi k životu většiny žen patří. Ale pohřbít dvě své děti si tak zbožná žena, která dokud to šlo, nevynechala ani jeden den, aby se nepomodlila k Bohu přímo v kostele, nezasloužila. Jenomže dobře vím, že Bůh nemůže být spravedlivý, neboť pak by lidský život ztratil smysl. Spravedlnost patří do románů a filmů, ale ne do skutečného života. Jsem jí vděčný především za to, že hlavně díky ní jsem a teď mohu psát tyhle vzpomínky. Bohužel se nezachovalo moc jejích fotografií, i část z těch, co zde publikuji, byla značně poničena, musel jsem je retušovat. V textu slovenské názvy míst, a jména osob většinou zachovávám, často i při skloňování. V češtině mi zní někdy cize.

Maminka se jmenovala za svobodna Mária Borzová. Vyrůstala v rodině manželů Borzových, tatínek se jmenoval Peter Borza, narodil se 28. 6. 1897, zemřel 6. 3. 1957; maminka Alžbeta, za svobodna Blehová, se narodila 15. 12. 1900 a dožila se požehnaného veku 97 let, zemřela 27. 2. 1998. Peter a Alžběta měli sobáš 25. října 1920 v Mučeníkách, dnešní Močenok. Peter měl v době sobáše bydliště Hornú Kráľovú, Alžběta Mučeníky. Rodiče Petra byli Ján Borza a Katarina Odrášková. Alžběty Štefan Bleho a Alžběta Rábek. Peter a Alžběta měli osm dětí. Maminka přišla na svět jako třetí dítě, 2. 8. 1926. Její životní pouť skončila 16. 8. 2007 v Malackách. Tatínka si vzala 1. 9. 1951. Já jsem se narodil jako první dítě 15. 8. 1952.

Jaká byla

Lidé, kteří mámu poznali ve vyšším věku, by určitě řekli, že byla přepjatě zbožná neboli, řečeno nehezkým cizím slovem, bigotní. Určitě tomu tak bylo, ale bylo by nepoctivé, kdybych se nepokusil nalézt odpověď na otázku, proč tomu tak bylo. Když se podíváte na první a čtvrtou fotografii, vyzařuje z ní obrovská chuť do života, elán, svěžest. Nemluvě o tom, že v mládí to byla krásná, pracovitá, manuálně zručná dívka. Důvodů ztráty jejího životního optimismu a přepjaté orientace na Boha je podle mě několik. Především to byl poměrně těžký rodinný život většinou v skromných materiálních podmínkách. Vychovat za těchto podmínek čtyři děti, pátý Petrík zemřel těsně před dožitím jednoho roku, jí zajisté životního optimismu nepřidalo. I stěhování z jednoho místa na druhé jí moc neprospělo; poměrně těžko si zvykala na nové prostředí. Tím, že vychodila jenom obecní školu, jí chyběl trochu širší rozhled. Od té doby, co jsem se narodil, již nikdy nepracovala v žádném kolektivu. Situaci komplikoval i fakt, že se musela starat o mého nejmladšího bratra Peťa, jenž trpěl schizofrenii od 20 let. Kontakty v pracovním kolektivu jí určitě také moc chyběly. Nejednou mi přímo s nadšením vykládala o době za svobodna, kdy dělala kuchařku ve Vysokých Tatrách, koneckonců z její tváře na fotografii o kousek níže, právě z tohoto období, radost ze života přímo vyzařuje. Dnes by se možná moderně řeklo, že těžkým životem vyhořela. Jinak byla starostlivá jako každá máma. Byla skvělá kuchařka. Potrpěla si na čistotu při přípravě jídla a rovněž ráda prala. Z hlediska myšlenkového nemohu říct, že bych se od ní něco naučil, ale vedla nás k slušnosti, poctivosti, úctě k starším a zbožnosti. I když na druhé straně, tyhle povahové vlastnosti, až na zbožnost, jsme měli v genech po rodičích a našich předcích, takže větší výchovné problémy rodiče s námi v mládí neměli.

Máma kuchařka

Byla opravdu skvělá kuchařka. Pevný základ svých znalostí získala jednak v rodině, kde se tradičně dobře vařilo a pak ve Vysokých Tatrách, kde několik let byla kuchařkou. Často vzpomínala, že v kuchařském kurzu je, mimo jiné, učil vařit Francouz, bývalý partyzán. Učil je připravovat hlavně jemné francouzské omáčky. Bohužel po roce 1948 se musel vrátit do Francie, i když se mu na Slovensku líbilo. Doménou maminky byl klasický kynutý ovocný koláč, ořechový a makový závin, jemný křupavý štrúdl, smetanový koláč (nejvíc chutná teplý), dále pařené buchty, švestkové knedlíky, lívance, palačinky, lokše, pagáče, bratislavské rohlíčky, ríteše atd. Ríteš jsme říkali koláči z jemného kynutého těsta stočeného na způsob šneka, dělá se různý: škvarkový, kakaový, ořechový. V Čechách jsem se s ním zatím nesetkal, sice šneci se v obchodě prodávají, ale je to spíš zoufalá imitace rítešů pečených hlavně na Jižním Slovensku v Nitře a jejím okolí. Vařila kvalitní polévky, rád vzpomínám na fazulovou, silné masové vývary s množstvím zeleniny, kapustnici (něco jako zelňačka). V letech 1960 až 1966 jsme bydleli v Dolnom Majeri, dnes Alexandrov dvor, zde jsme měli veliký dvůr i velikou zahradu a chovali jsme v té době tradiční prase, pak králíky, slepice, krůty, krocany, kachny. Maminka milovala pečení masa, hlavně drůbeže, dokázala se s masem trpělivě vyhrát. Pokud jde o králíky, ty od dob Dolného Majera popravdě nemusím, nějak jsem se jich přejedl, nemluvě o tom, že jsem jim musel chodit každý den coby nejstarší z dětí pro jetel. Co je ale zajímavé, maminka nerada pracovala na zahradě, to ji jednoduše nebavilo. V zmíněné oblasti bývaly běžně i myslivecké hony, takže v sezóně býval na jídelním stole často polní zajíc, bažant a koroptev. Hlavně vzpomínám na zajíce na divoko, tohle jídlo zvládala perfektně, když ho udělala, tak jsem se pokaždé doslova přecpal. Jediné, co jí v Dolnom Majeri chybělo, byl kostel. Šestileté gurmánské období skončilo přestěhováním do Malacek, kde naše šestičlenná rodina skončila nakonec zcela neplánovaně, díky iniciativě závistníků, v malém dvoupokojovém družstevním bytě. Ale i zde, v rámci omezených možností, v zcela malé kuchyňce, se skromným vybavením, maminka vařila výborně. Ale abych maminku coby kuchařku jenom nechválil, příliš nezvládala klasický guláš a hlavně fašírky (něco jako karbanátky). Fašírky byly postrachem rodiny, udělala jich vždy hodně, a dokud jsme je nesnědli, nechtěla vařit další jídlo. Někdy jsem se musel doslova obětovat, aby opět bylo na stole jídlo, které mi bude chutnat. Ještě štěstí, že fašírky nebývaly často.

Důsledky maminčiny přepjaté zbožnosti

Z čeho tento její povahový rys pramenil jsem se pokusil vysvětlit v části Jaká byla, i když jsem si vědom ošidnosti mých úvah. Důsledky této stránky její povahy byly pro celou rodinu ne příliš šťastné. V první řadě chtěla, abychom i my děti byly zbožné. Pokud se ale jedná o výchovu nás děti k zbožnosti, tuhle roli naprosto nezvládala, neuměla o Bohu vykládat s láskou, Bohem nás strašila, jako církev za dob inkvizice. Její Bůh byl sice spravedlivý, ale krutý, nebyl to Syn člověka, laskavý a odpouštějící Ježíš Kristus. Každé nedělní dopoledne jejím hlavním úkolem bylo donutit nás jít do kostela. Nejednou jsme spolu s mladším bratrem Vlaďom místo do kostela vyrazili na nedělní dopolední filmové představení pro děti. Ale byl v tom malý háček, museli jsme pak získat alespoň informaci, který kněz měl mši svatou, neboť doma nás čekal výslech ohledně průběhu mše svaté. Důsledky takové výchovy byly logické, averze nás dětí ve víru v Boha. Nemluvě o tom, že táta byl důsledný ateista, takže se nelze divit, že protichůdné působení rodičů vyvolávalo v našich myslích jenom chaos. To, že jsme my děti nakonec spolehlivě skončily v náručí pohodlného ateismu je přirozené. Působení táty, vzdělaného intelektuála, bylo pro nás děti daleko přesvědčivější. Nelze opomenout ani vliv ateistického socialistického školství. Důsledky maminčiny přepjaté zbožnosti v těch dobách dopadaly především na tátu, přesněji na jeho profesní kariéru. Jak jsem již popsal ve svých vzpomínkách, táta neměl z hlediska svých teoretických a praktických znalostí a šíře rozhledu ve svém okolí konkurenci. Kdyby měl za manželku ateistku, určitě by byl profesně velice úspěšný.

Šikovná maminka

Pro každého člověka platí, že v něčem je dobrý a něco mu nejde. Většinou je to dáno genetickou výbavou. Kupříkladu máma uměla přímo nádherně zpívat, a protože u nich doma se hodně mluvilo maďarsky a rovněž několik roků chodila do obecní školy s vyučovacím maďarským jazykem, tak zpívala maďarsky, obvykle při vaření. Bohužel v Dolnom Majeri a v Malackách neměla možnost mluvit maďarsky, takže tento nádherný divoký jazyk postupně zapomínala. A jak postupně z ní vyprchávala životní energie, hlavně v Malackách, kde žila v uzavřeném prostoru malého bytu bez možnosti chování drůbeže, což jí moc chybělo, přestala i zpívat. V Malackách jsem ji nikdy neslyšel zpívat, ale bylo to možná i tím, že tohle město jsem nemiloval a nemiluji dodnes, takže v 19 letech jsem se poroučel do světa, i když jenom toho slovenského, a v Malackách jsem již býval jenom v roli občasného návštěvníka. Maminčinu manuální zručnost dokumentuje jedna drobná epizoda. Jednou jsem v nějakém časopise narazil na návod, jak se naučit žonglovat s ping-pongovými míčky. Zaujalo mě to. Ale coby manuálnímu nešikovi od přírody, mi to vůbec nešlo. Maminka mě pozorovala, a vidouc moje marné snažení, poprosila mě, abych jí postup vysvětlil. Stalo se. Chvíli trpělivě zkoušela, a hned bylo vidět pokroky. Na druhý den po mém příchodu ze školy, maminka již vesele žonglovala, míčky krásně pravidelně lítaly jako v cirkuse. Bohužel nikdy tento svůj talent nevyužila.

V Brně 13. února 2011

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Články