Výslovnost v ruštině
Dušan Polanský
Ruštinu jsem ve škole nikdy neměl moc rád, je jedno zda to bylo na základce, průmyslovce nebo výšce. Popravdě ruštinu nemusím moc ani dnes, ovšem ne z důvodu ideologického, ale čistě sluchově akusticko-melodického. Nakonec co je na jakémkoliv cizím jazyku ideologicky zlého?! Aby měl člověk z ruštiny alespoň jakýs takýs estetický zážitek, musí ruštinu při čtení či mluvení i slyšet, tím myslím především přízvuk. Dlouho jsem nechápal, co je to přízvuk (můj hudební sluch nula) a žádný učitel, přesněji učitelka, se nenamáhala mi tuhle záludnost ruského jazyka vysvětlit, a tak jsem trpěl. Až později po všech zmíněných školách jsem pochopil, co to ten zatracený přízvuk vlastně je. Já vím, natvrdlost, ale jsme i takoví.
A proč vůbec tenhle text píšu, když ruštinu moc nemusím? Mám rád Puškina, hlavně jeho Evžena Oněgina. No a znáte to, překlady básní jsou téměř vždy dost problematické, tak proč si Oněgina nepřečíst v originále. Jenže bez správné výslovnosti, je to málem o ničem, protože pokud si nevychutnáte oněginskou strofu – má čtrnáct devíti nebo osmislabičných veršů jambického spádu rýmovaných málem podle matematického vzorce –, čtení se lehce může zredukovat jenom na pochopení děje, a ten je, jak je všeobecně známo, velice jednoduchý: nejdříve ji nechce on, pak po určitém čase ho pro změnu nechce ona. Právě kvůli použité technice básnění nemá Evžen Oněgin konkurenta v celé světové literatuře. Pokud vám jamb nic neříká, v ruštině se tvoří tak, že první slabika je nepřízvučná a druhá přízvučná; i proto tak zde zdůrazňuji význam přízvuku. V češtině je v jambu první slabika krátka, druhá dlouhá, viz např. Máchův Máj.
Pokud jde o správnou výslovnost ruštiny, nic rozumného - dle mých laických měřítek - jsem k ní na internetu nenašel, třebaže je možné, že jsem jenom zle hledal. Je pravda, že různých textů k čtení v ruském jazyce je na internetu docela dost, ale jednoduchý přehled pravidel výslovnosti jsem nedohledal. Když vám knihu v azbuce vydá naše nakladatelství (kupříkladu paralelní četbu), tak obvykle ruský text je bez přízvuků, což není z hlediska výuky jazyka vůbec pedagogické. Nakonec to je i případ překladu Evžena Oněgina od Milana Dvořáka, který vyšel v nakladatelství Romeo v roce 2007. Málem mě čert vzal, tolik peněz a v ruské části paralelní četby po přízvucích ani vidu ani slechu! Dle mého názoru typický projev neúcty k českému čtenáři. Ale abych jenom nekritizoval, což, jak je známo, umí každý blbec, na konec textu jsem zařadil dle mě asi nejsmutnější strofu (sloku) z celého Evžena Oněgina, konkrétně je to strofa XLVII, v původním ruském textu i s přízvuky! a její český překlad od básníka Josefa Hory.
Po dlouhém váhání jsem se rozhodl, že coby málem cizojazyčný analfabet se zmíněný deficit pokusím alespoň nepatrně na internetu napravit. Zdůrazňuji na internetu, pochopitelně podrobná pravidla výslovnosti najdete v tištěných učebnicích ruského jazyka nebo ruštiny, popravdě ale mám jedinou, o té se zmíním za chvíli.
Základem ruského jazyka je azbuka, tedy ruská abeceda. Převzal jsem ji z literatury [1], viz obrázek. V azbuce jsem u dvou písmen (п, т) doplnil, jak jsme se tahle písmenka učili psát my (jsem ročník 1952) a dopsal jsem ještě velké (Й). Jenom pro zajímavost, zmíněný titul v 1. nákladu vyšel v roce 1973 v 190 000 výtiscích. Podle mne je to dobrá učebnice. Že texty jsou někdy úsměvné, čert to ber, učíme se jazyk, ne obsah.
Věřte mi, že tištěnou i psanou azbuku se naučíte i zcela mechanicky, není to nic těžkého, chce to jenom trochu vytrvalosti. A když azbuku budete umět, můžeme společně přistoupit k základním pravidlům čtení. Většinu z nich jsem převzal z literatury [1], něco jsem doplnil, něco lehce modifikoval. Příklady jsem vybral zcela náhodně z různých ruských textů. Speciality výslovnosti jsem vypustil, protože často méně je více. No a to je ode mne, neruštináře, vše.
Pravidla výslovnosti se vám zobrazí v pdf dokumentu po kliku ZDE.
A o kousek níže je slíbená strofa z Evžena Oněgina v ruském originálu i s českým překladem Josefa Hory. Přízvuk je označen červenou barvou. Puškinova strofa má 14 veršů, viz v tabulce níže 14 řádků, přitom každý verš má 8 nebo 9 slabik. Snad uznáte, že naveršovat takto de facto celý veršovaný "román" je zcela fenomenální básnický výkon. Světová literatura nic jiného tak s matematickou přesností naveršovaného v takovém rozsahu nezná, a i proto se pilně učte ruštinu. Velesladká odměna vás nemine, vychutnáte si Evžena Oněgina v originále.
| Původní ruský text | Překlad od Josefa Hory |
|---|---|
А счастье было так возможно, |
А štěstí přec tak snadné |
Literatura:
[1] Marie Novotná: Ruský jazyk pro čtvrtý ročník ZDŠ. SPN, Praha, 1973.
[2] A. S. Puškin: Eugen Oněgin. SNKL, Praha, 1958. Přeložil: Josef Hora.
[3] A. С. Пушкин: Евгений Онегин. XУТОР, Praha, 1945.
První verzi jsem napsal v Brně o Vánocích a na Silvestra 2018, publikoval 2. ledna 2019. Strofu z Evžena Oněgina jsem doplnil 14. října 2020.