Výslovnost v ruštině

Dušan Polanský

Ruštinu jsem ve škole nikdy neměl moc rád, je jedno zda to bylo na základce, průmyslovce nebo výšce. Popravdě ruštinu nemusím moc ani dnes, ovšem ne z důvodu ideologického, ale čistě sluchově akustického. Nakonec co je na jakémkoliv cizím jazyku ideologicky zlého?! Aby měl člověk z ruštiny alespoň jakýs takýs estetický zážitek, musí ruštinu při čtení či mluvení i slyšet, tím myslím především přízvuk. Dlouho jsem nechápal, co je to přízvuk (můj hudební sluch nula) a žádný učitel, přesněji učitelka, se nenamáhala mi tuhle záludnost ruského jazyka vysvětlit, a tak jsem trpěl. Až později po všech zmíněných školách jsem pochopil, co to ten zatracený přízvuk vlastně je. Já vím natvrdlost, ale to víte, jsme i takoví.

A proč vůbec tenhle text píšu, když ruštinu moc nemusím? Mám rád Puškina, hlavně jeho Evžena Oněgina. No a znáte to, překlady básní jsou téměř vždy dost problematické, tak proč si Oněgina nepřečíst v originále. Jenže bez správné výslovnosti, je to málem o ničem, protože pokud si nevychutnáte oněginskou strofu – má čtrnáct devíti nebo osmislabičných veršů jambického spádu rýmovaných málem podle matematického vzorce –, čtení se lehce může zredukovat jenom na pochopení děje, a ten je, jak je všeobecně známo, velice jednoduchý: nejdříve ji nechce on, pak po určitém čase ho pro změnu nechce ona. Právě kvůli použité technice básnění, nemá Evžen Oněgin konkurenta v celé světové literatuře. Pokud vám jamb nic neříká, v ruštině se tvoří tak, že první slabika je nepřízvučná a druhá přízvučná; i proto tak zde zdůrazňuji význam přízvuku. V češtině je v jambu první slabika krátka, druhá dlouhá, viz např. Máchův Máj.

Pokud jde o správnou výslovnost ruštiny, nic rozumného - dle mých laických měřítek - jsem k ní na internetu nenašel, třebaže je možné, že jsem jenom zle hledal. Je pravda, že různých textů k čtení v ruském jazyce je na internetu docela dost, ale jednoduchý přehled pravidel výslovnosti jsem nedohledal. Když vám knihu v azbuce vydá naše nakladatelství (kupříkladu paralelní četbu), tak obvykle ruský text je bez přízvuků, což není z hlediska výuky jazyka asi moc pedagogické. Nakonec to je i případ překladu Evžena Oněgina od Milana Dvořáka, který vyšel v nakladatelství Romeo v roce 2007. Málem mě čert vzal, tolik peněz a v ruské části paralelní četby po přízvucích ani vidu ani slechu! Dle mého názoru, docela typický projev neúcty k českému čtenáři.

Po dlouhém váhání jsem se rozhodl, že coby málem cizojazyčný analfabet se zmíněný deficit pokusím alespoň nepatrně na internetu napravit. Zdůrazňuji na internetu, pochopitelně podrobná pravidla výslovnosti najdete v tištěných učebnicích ruského jazyka nebo ruštiny, popravdě ale mám jedinou, o té se zmíním za chvíli.

Základem ruského jazyka je azbuka, tedy ruská abeceda. Převzal jsem ji z literatury [1], viz obrázek. V azbuce jsem u dvou písmen (п, т) doplnil, jak jsme se tahle písmenka učili psát my (jsem ročník 1952) a dopsal jsem ještě velké (Й). Jenom pro zajímavost, zmíněný titul v 1. nákladu vyšel v roce 1973 v 190 000 výtiscích. Podle mne je to dobrá učebnice. Že texty jsou někdy úsměvné, čert to ber, učíme se jazyk, ne obsah. Věřte mi, že tištěnou i psanou azbuku se naučíte i zcela mechanicky, není to nic těžkého, chce to jenom vytrvalost. A když azbuku budete umět, můžeme společně přistoupit k základním pravidlům čtení. Většinu z nich jsem převzal z literatury [1], něco jsem doplnil, něco lehce modifikoval. Příklady jsem vybral zcela náhodně z různých ruských textů. Speciality výslovnosti jsem vypustil, protože často méně je více. No a to je ode mne, neruštináře, vše.

Pravidla výslovnosti se vám zobrazí v pdf dokumentu po kliku ZDE.

Literatura. [1] Marie Novotná: Ruský jazyk pro čtvrtý ročník ZDŠ. SPN, Praha, 1973.

Napsáno v Brně o Vánocích a na Silvestra 2018, publikováno 2. ledna 2019.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Články