Příběh o oběšenci a krásné vdově

Dušan Polanský

Protože mě zrovna nic chytrého nenapadá, tak jsem se rozhodl, že vám povyprávím známý starý příběh neznámého autora o šibenici a krásné vdově, jež po smrti svého milovaného chotě nevydržela příliš dlouho nosit smutek. Němci o takových ženách říkají, že jsou leichtherzige (lehkého srdce). Jsou známé různé varianty tohoto příběhu, zde uvedená varianta je moje.

Kdysi velmi dávno žili spolu muž a žena. Jejich láska byla vzájemná a opravdová. Byla tak veliká, že si ani nedokázali představit, že by jeden bez druhého mohli žít. Ale stala se smutná věc. Muž zemřel na ošklivou a zákeřnou nemoc, která v té době plundrovala celou zemi. Bolest ženy byla neutěšitelná. Nemohla uvěřit tomu, že již nikdy neuslyší jeho něžná slova, kterými ji tak často vábil k milování, že ji již nikdy neobejme a ona nepocítí pohlazení jeho pevných rukou na zádech a poté i na svém zadečku. Také zcela nepředstavitelné pro ni bylo, že jeho vášnivé dlouhé polibky již nikdy nezlíbají její žádostivé rty. Ale co ji bolelo nejvíce a co ji přímo dohánělo k zoufalství, bylo poznání, že již nikdy jeho nádherný veliký holoubek nepročeše každou větévku, nepohladí každý lísteček, neovoní každou růžičku v její rajské zahrádce.

A věřte nebo nevěřte její bolest byla tak upřímná, že si od chvíle, kdy její manžel vypustil duši, počínala jako šílená. Nejenže ji nikdo nedokázal po tři dny odtrhnout od már s nebožtíkem, ale třebaže hrobník již spustil rakev s manželovým tělem do země, přesto žena odmítala odejít od hrobu milovaného chotě. Naříkala celý zbytek smutečního dne a ani chladná noc ji z hřbitova nevyhnala. Jenom si přímo u hrobu rozdělala malý ohínek, aby jí nebyla zima, a dál hořekovala a proklínala nespravedlivý osud, který ji připravil o manžela.

Nedaleko hřbitova, na pěkném kopečku, stála šibenice, přesně tak, jak to bývalo ve středověku dobrým zvykem. A co by to bylo za šibenici, kdyby se na ní nehoupal oběšenec. I na té naší opravdu jeden hezky spokojeně visel. Byl to prachobyčejný vrah, který dva dny předtím, než takto smutně skončil, v domku na samotě zabil dva staré manžele a poté ukradl jejich poslední zásoby jídla. Před rychtářem se vymlouval na to, že prý měl veliký hlad, že již celý týden nic pořádného neměl v hubě a že ty dva staříky nejdřív pěkně prosil, aby ho nenechali hladem pojít, ale oni ne a ne, a tak je... Ale proboha, přece jsme křesťané a je tohle důvod k dvojnásobné vraždě! A protože rychtář byl také řádný křesťan, nařídil, aby zloděj skončil na oprátce. Dokonce najal za obecní peníz strážného, jehož povinností bylo hlídat oběšence do doby, dokud ho neozobají ptáci a nakonec jeho zbytky nesežerou zatoulaní psi. Mohlo by se totiž stát, že nějaký opravdový křesťan toho chudáka ze šibenice sundá a slušně ho pochová, což by ale nebylo vůbec etické, neboť oběšenec má být odstrašujícím příkladem pro ostatní lumpy. A že to rychtář myslel opravdu vážně, o tom svědčí i to, že upozornil strážného, že když oběšence neuhlídá, tak skončí stejně jako on.

A tak nyní strážný již třetí noc poctivě hlídal oběšence. Jak již bylo řečeno, šibenice nebyla od hřbitova daleko, a tak strážný slyšel lamentování ženy nad ztrátou manžela. Přišlo mu ženy líto, posbíral několik kousků dřeva a vydal se na hřbitov, aby ženu politoval a snad i uklidnil. Když přišel k hrobu, přikrmil nasbíraným dřevem ohínek a s přirozeným zájmem si ženu nenápadně prohlédl. Byl mile překvapen. I přes tmu a smuteční šaty dobře poznal, že je to žena krásná a pěkně urostlá. Dobře si ten kujón všimnul ženiných krásných plných ňader, jejího pěkně kulatého pevného zadku. Když pomyslel na to, co šťastlivce čeká v její jeskyňce, tak se mu málem nedostávalo dechu, aby vyslovil v klidu pěkné slovo útěchy. Jako každá žena i tahle se chtěla ze své bolesti vymluvit. Než se tak stalo, strážný se konečně trochu uklidnil a k ženě něžně promluvil: "Drahá paní, přece se již vzchopte. Váš muž je mrtvý, ale vy jste přece živá. Jistě je na světě alespoň jeden muž, který je tak zdatný a hodný jako byl váš choť a může vás ve vašem velikém zoufalství utěšit. Jestli souhlasíte, tak pro mě by bylo velikou ctí vás odškodnit za veškerou protrpěnou bolest. Jenom si řekněte, co chcete, a já slibuji, že vás ve všem poslechnu na slovo. Mé tělo a má duše jsou vaše."

Truchlící vdova si kradmo osušila kapesníčkem slzy, podívala se váhavě na strážného a s náznakem chytrého úsměvu pravila: "Když to myslíš s tím slibem opravdu vážně, chci, abys můj smutek po mém choti řádně utišil a udělal hned teď vše, po čem toužíš." Strážnému se ženino přání moc líbilo, a proto zvolal přímo nadšeně: "Drahá paní, ať se stane vše podle vašeho a mého přání." A horlivě se pustil do práce. Objal ji, pokryl její krásnou tvář polibky, vyslovil hromadu něžných i hrubých slov, aby sebe i ji ještě víc rozvášnil, a poté, co z ní chtivě strhl šat a slíbal její celé tělo, se pustil do práce. Ženě se moc líbilo, jak se strážný činil, jenom jedna věc jí trochu vadila, zem vedle hrobu byla příliš udupaná a tak nemohla plně vychutnat milování. Když to strážnému ostýchavě řekla, ten ani chvíli nezaváhal, odhodil věnce z hrobu a místo nich položil na čerstvě nasypaný hrob svůj starý vojenský kabát. A tak další kolo milování se již odehrálo přímo nad nebožtíkem. Zda se nebožtík v hrobě obrátil nebo se na jejich řádění vydržel dívat, to vám nepovím, ale určitě vím, že žena si již nestěžovala, naopak s nakypřenou zemí pod zadkem plně vychutnávala čilost a vytrvalost nového holoubka ve své rajské zahrádce. A protože si oba čerství milenci ještě několikrát spolu užili, nelze se divit, že po půlnoci únavou spolu usnuli.

První se probudil nad ránem strážný. Bezděčně se podíval na šibenici a rázem hrůzou ztuhl. Oběšenec i provaz byli pryč. Strážný celý vyděšený začal hořekovat, že to je jeho konec, že teď skončí stejně jako ten lump, který se tam ještě v noci houpal. Ten povyk probudil ženu. Nejdřív vůbec nechápala, co se děje, ale když jí vystrašený strážný vše vysvětlil, utišila ho, na chvíli se zamyslela, a pak klidně řekla: "Přestaň s tím fňukáním a raději mě dobře poslouchej. Běž dolu k barákům a sežeň pořádný provaz, když se vrátíš vyhrabeme mého nebožtíka a pověsíme ho místo toho lumpa." I stalo se. Strážný přinesl provaz, spolu se ženou vyhrabali nebožtíka a než se první měšťan ráno probudil a spočinul svým okem na šibenici, aby se po ránu pokochal roztomilým obrázkem, již bylo vše, jak mělo být: oběšenec se v rytmu ranního vánku houpal na provaze.

A to je vlastně konec příběhu. Sluší se jenom dodat, že žena pojala strážného za svého chotě a že v manželství jim to spolu moc klapalo. Ani jeden z nich neměl žádné výčitky svědomí, naopak, mnohokrát po vášnivých hrátkách se smíchem vzpomínali na milování na hrobě nebožtíka. A rychtář byl s nimi také spokojen, jak by také ne, vždyť oba manželé vzorně pečovali o hrob ženina prvního manžela. A tak to má být, jsme přece křesťané.

Napsáno v Brně ke konci roku 2001

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Články