Čtyři krátké vzpomínky na tátu
Dušan Polanský
Každý táta by si zasloužil napsat román o jeho životě, stejně i každá máma. Ani ne tak z vděčnosti, jako spíš z potřeby zachování rodinné historické kontinuity vzpomínek. Otce mého táty jsem vůbec neznal, zemřel v březnu 1952, já se narodil v srpnu. Táta mi o dědovi téměř nevyprávěl. V rukách držím staré poničené úřední dokumenty o dědovi. Mikuláš Tóth, narodil sa 10. prosince 1889 v Iregu. Jeho otec Ján Tóth, jeho matka Barbora Nóta. Poslední dokument o dědovi je z roku 1940. Byl přijat do svazku obce Močenok i se svou manželkou Vilmou Gachó, narozenou 28. května 1892 a dvěma dětmi, tátou a jeho bratrem Štefanom narozeným 21. 12. 1920. O dědovi jsem v mládí často slyšel vyprávět spíš od jiných než od táty. Že to byl skromný, pracovitý a až přehnaně poctivý římský katolík. I když věřím, že je to pravda, zní mi to jako fráze z nekrologu. Nevím, zda byl povahou veselý či smutný, uměl nenávidět, závidět, nadával jako táta nebo jinak, fackoval děti, uměl zpívat, modlil se před spaním Otčenáš tiše nebo nahlas? O čem snil, čeho litoval? Porval se někdy na zábavě, ohlížel se po dívkách, byl puritán? Co rád jedl, pil? Abych neudělal stejnou chybu jako můj táta, rozhodl jsem se sepsat několik krátkých vzpomínek na mého tátu, které snad alespoň letmo zachytí kousek mé pravdy o něm. Celou pravdu o sobě zná jenom člověk sám. Slovenské názvy míst, dokumentů a jména osob většinou zachovávám, často i při skloňování. V češtině mi zní cize. Komentář k fotografiím se zobrazí po najetí myši na obrázek.
Jaký byl?
Narodil se v roce 1926. Můj táta Michal Tóth byl povahou rozporuplný jako doba, kterou žil. Vyrůstal v přísné katolické rodině, ale od mládí byl ateistou a levičákem. Vstoupil do KSČ již v roce 1945. Revoltoval již za války, v době, kdy se učil řemeslu (v Močenku), nelíbilo se mu, že musel vykonávat v rodině mistra i práce, které s řemeslem nesouvisely. Za manželku si vzal dívku ze sousední vesnice, z Hornej Kráľovej. Maminka byla až příliš vášnivou katoličkou, což mu později spolehlivě zablokovalo cestu ke kariéře, třebaže odborné, organizační a povahové předpoklady měl, podle mě, vynikající.
Ovšem nejen v malosti tehdejších poměrů, ale i siláckých ideologických postojů, neměl sebemenší šanci. Jakmile měl přijít kariérní postup, okamžitě se objevily anonymy, že manželka komunisty je silně věřící atd. Táta si byl toho všeho dobře vědom, ale i tento fakt, díky svému rozhledu, uměl brát s filozofickým nadhledem. Komičnost poměru dokresluje i to, že stejní lidé, kteří na něho psali anonymy, zase za ním chodili poté, co je v době normalizace vyloučili z KSČ, aby jim, díky svým známostem, pomohl opět do strany. Táta to nikdy neodmítl, pomohl. Neuměl nenávidět. Když jsem se jednou táty zeptal, jak to ví, že se jedná o stejné lidi, tak mi s humorem vykládal, že se vždy dostal přes své známosti k originálům anonymních dopisů, a že byly psané na tom a tom psacím stroji u nich na podniku. Měl totiž takový zvláštní koníček, o němž jsem věděl jenom já. Jakmile měl možnost si napsat něco na nějakém psacím stroji, uložil si z napsaného papíru do paměti způsob některých typických nepravidelných úderů tohoto stroje. Nechtěl jsem tomu moc věřit, ale jednou jsem jej podrobil testu, v němž bez větších problémů obstál. Zvláštnost, snad až absurdnost, tátova uvažování spočívala v tom, že jméno anonyma ho vůbec nezajímalo, jenom ho zajímalo, na kterém psacím stroji byl dopis napsán. Pokud to zjistil, měl radost jako malé dítě a okamžitě mi to referoval.
Byl zemědělský inženýr, skvělý odborník (viz vzpomínku níže), nadprůměrně sečtělý, měl vynikající paměť. Nikdy jsem ho neviděl číst Bibli, a přesto z ní dokázal citovat celé věty. Exaktní předměty jako fyzika, matematika mu příliš nešly, byl zaměřen humanitně, byl by z něho asi výborný právník. Třebaže mládí prožil v chudé rodině, urputně usiloval o nejvyšší vzdělání. V ruce držím Vysvedčenie o skúške z učiva jednodročného učebného náukobehu z roku 1948 a Vysvedčenie o záverečnej skúške na Štátnom kurze pre prípravu pracujúcich na vysoké školy v Jasové z roku 1951. Pak beru do ruky Výkaz o prospechu ze studia na Vysokej škole poľnohospodárskej v Nitre v letech 1951-1955 a nakonec diplom z roku 1955. Pokud jde o trochu úsměvný snímek o kousek výše, kvůli téhle fotce brácha Vlaďo tátu občas podpichoval. "Když už se fotíte, tak alespoň jeden z vás by mohl mít v ruce lopatu!". Foto jsem považoval za ztracené, objevil jsem je v pozůstalosti po bratrovi Vlaďo v roce 2016. Je z období, kdy táta správcoval na ŠM Gajary.
Povahou byl dobrák, spoustě lidí pomohl i hmotně, ale rodina stála až příliš často na vedlejší koleji. Maminka poté, co jsem se jako první dítě narodil, nebyla již nikdy zaměstnaná a při čtyřech dětech a stylu života táty se to rovnalo žít více než skromně. Když máma dosáhla 60 let života, žili s tátou až do 65 let života maminky jenom z jeho důchodu, zákon byl v té době bohužel takový. A ještě maličkost, která snad více než cokoliv jiného charakterizuje jeho povahu. Když se na pracovních poradách, konferencích nudil, což bývalo často, čas si krátil tím, že z papíru skládal různé figurky, např. lodičky, panáčky, koníčky, čepičky. Vždy dělal jenom jeden druh skládanky, začal s větším papírem a pak rozměr papíru postupně zmenšoval. Figurky si stavěl před sebe, takže okolí si je mohlo prohlížet. U části okolí, která ho obvykle neznala, to vyvolávalo pohoršení, u části, která jej znala, pochopení a úsměv. Pokud vím, nikdo nikdy se mu neodvážil tento způsob zahánění nudy vytknout, neboť bylo o něm všeobecně známo, že je nadprůměrně vzdělaný, a to, že se nudí, že je víceméně přirozené a musí se s něčím takovým počítat.
Paradoxem je, že táta ač levičák, měl sklony k bohémskému životu, např. rád jezdil do lázní, kde si užíval dobového luxusu. Po návratu rád vyprávěl, bez většího ohlasu v rodině, o tom, jak to tam bylo skvělé, jak se podává jídlo v drahých restauracích apod. Když studoval vysokou školu v Nitre, rád se pohyboval mezi herci. Karty, kouření a alkohol k tomu neodmyslitelně patřily. Jednou jsem ho dost naštval, když jsem mu řekl, že je jako Karel Marx, ten si totiž také rád užíval luxusu, navíc za cizí. Výlety a podobné aktivity s námi dětmi neprovozoval. S jednou jedinou výjimkou, vzal nás na půldenní výlet na kopec Zobor nad Nitrou. Táta měl krásné písmo a byl skvělý stylista. Na základní vojně pravidelně psal do armádních novin, také ho přesvědčovali, aby zůstal jako redaktor, ale zůstat v uniformě se mu nechtělo. Napsal i několik odborných článků, ale nikdy jsem ho nepřesvědčil, aby sepsal vzpomínky na své mládí a hlavně dědu a babičku. Byl na to příliš pohodlný, třebaže času v důchodu měl dost. Jeho politické myšlení, postoje, názory, působení i jeho částečné vystřízlivění v roce 1989 by jistě chtěly samostatnou vzpomínku. Snad někdy. Svědectví o politickém myšlení jeho generace působivě zachycuje historická esej Ľubomíra Liptáka: Slovensko v 20. storočí. První vydání vyšlo v roce 1968, druhé, nezměněné – ač autora přesvědčovali, aby se zmodernizoval – v roce 1998. Knihu jsem přečetl jedním dechem, neboť spoustu myšlenek, názorů jsem již kdysi slyšel od táty. Táta podobně jako autor knihy své názory nikdy radikálně neměnil, nepatřil ke skokanům. Říkával, že slušný člověk takové věci jednoduše nedělá.
Snad ještě jedna poznámka. Táta mi nejednou říkal, že Československo je jenom dočasný slepenec, vytvořený pod tlakem historických událostí po 1. světové válce a uměle udržovaný v rámci Východního bloku. Byl přesvědčený, že vytvoření samostatného slovenského státu je nevyhnutelné. Přitom zdůrazňoval, že oddělení Česka a Slovenska prospěje oběma státům. Začátkem 70. let se mi to zdálo přehnané, leč nemýlil se.
Táta a sliby
Táta slib uměl dodržet, na dokreslení uvedu jeden příklad z doby, kdy mi bylo dvanáct let. Slíbil jednomu zaměstnanci, že když udělá přesčas to a to, dostane za to 200 Kč. V té době to byl ještě slušný peníz, mzda asi za tři dny. Jenomže táta od ředitele souhlas k vyplacení odměny nedostal, jak mi vysvětlil až o hodně později, to mi mohlo být už tak osmnáct let, důvody byly velice osobní. Táta zmíněnou dohodnutou odměnu zaměstanci vyplatil ze svého. Když mi to vyprávěl - musel jsem pochopitelně slíbit, že mamince ani muk -, tak jsem o správnosti jeho činu zapochyboval. Důvod byl pragmatický, táta mi v té době slíbil koupit první fotbalový míč do konce měsíce. Jenom mi řekl, že sliby se mají plnit. "A co můj míč, ten se odkládá, slíbils ho do konce tohoto měsíce?" zeptal jsem se vyčítavě. "Bude!" odpověděl mi zcela lakonicky a dost hlasitě. To byl také jasný signál, abych ho již s míčem neotravoval. Moc jsem jeho ujištění nevěřil, ale jaké bylo moje překvapení, když jsem míč do konce měsíce dostal. Zcela náhodou jsem se asi o měsíc dozvěděl od kamaráda, že peníze na něj si půjčil táta od jeho tatínka. Ovšem v jednom byl urputný, nikdy nesliboval to, o čem věděl, že není jisté, že to bude moci splnit. To prostě neuměl.
Táta a Romové
Táta v mládí věřil v proměnu světa k lepšímu právě pod vedením komunistů. Později z tohoto snu hodně slevil, ale moje vzpomínka je ještě z doby, kdy svému snu pevně věřil. V druhé polovině padesátých let dostal stranický úkol: napomáhat integraci Romů ve vesnici Sládečkovce (dnes Močenok) do majoritní většiny. Pochopitelně stranické úkoly se v té době plnily bez nároku na jedinou korunu. Úkol, který nechtěl nikdo plnit, tátovi ani moc nevadil. Chodil hodně mezi Romy, oni zase hodně k nám, z čehož maminka ani babička (otcova maminka) zrovna nadšené nebyly. Tvrdit, že při těchto návštěvách občas netekl alkohol, nezněly cikánské písně, či divoce nehrály cikánské housle, by byla nepravda. Ale nezůstalo jenom u radovánek. Táta vybavil, mimo jiné, několika Romům i půjčky na stavbu domů. I domek, kde jsme kdysi bydleli, po smrti babičky prodal spolu se svým bratrem Štefanom za 3000 Kčs p. Viliamovi Kováčovi, což byl také Rom. Stalo se tak 26. listopadu 1963. Uvedená cena byla i na tu dobu za takový domek s pozemkem velmi skromná, ale táta věřil, že je to správný počin, neboť p. Kováča si moc vážil. Domek na rohu ulice Kakava (odbočka z hlavní ulice Sv. Gorazda) dodnes stojí a syn p. Viliama se o něho stále vzorně stará. Domek je z nepálených cihel a byl postaven za první republiky na místě původního domku, který vyhořel. V době, kdy měl táta Romskou otázku na starosti, pracoval jako zemědělský inženýr na okresní zemědělské správě v Seredi. Občas obdržel jako pozornost od zemědělců demižón vína. Když si nesl pozornost od zastávky autobusu domů, nikdy se nestalo, že by to ušlo pozornosti některých Romů. Jak mávnutím kouzelného proutku byl jich náš malý dvorek plný, právě teď potřebovali nutně pomoc či něco vybavit. Že demižón vína byl zakrátko prázdný, o tom žádná, což maminku vždy potěšilo, protože návštěvníci se pak rychle vypařili. Po našem přestěhování v roce 1960 do Dolného majera (leží na Jižním Slovensku mezi městy Sereď a Nitra), dnes část Alexandrova dvora, funkci integrátora po otcovi již nikdo nepřevzal ani nevykonával. Důvod byl prostý, již se takový neplacený nadšenec nenašel. Tím netvrdím, že problémy Romů pak již nikdo neřešil, to jaksi nešlo, život to nedovolil.
Domek v Močenku, o němž byla řeč, stále stojí, najdete jej v ulici Kakava, hned u hlavní silnice Sv. Gorazda protínající celý Močenok, naproti místu, kde vedle sebe stojí pekárna a hotel. Je krásně zachován a pečlivě udržován. Prkna svislého štítu sedlové střechy, na obrázku tento štít není vidět, jsou původní, ještě z první republiky.
Táta a motorky
Táta nebyl technický typ, což jsem bohužel zdědil. Ale protože vykonával většinu zaměstnaneckého života funkci správce státních statků, potřeboval se hodně přesouvat z místa na místo. V jeho době ekonomickým řešením byla motorka. Jezdil na služebních i svých motorkách. Bylo tomu tak hlavně v Dolnom majeri (dnes Alexandrov dvor) v letech 1960 až 1966 a pak dlouhé roky v Malackách, od roku 1966 zhruba do roku 1985. I když zlatý věk svého ježdění na motorkách prožíval především v Dolnom majeri. Nepamatuji si, že by se v této nádherné díře někdy objevil esembák, takže se nelze divit, že se tam nejen občas jezdilo pod vlivem alkoholu. Táta nebyl výjimkou. Občas se i vymlel, pokaždé to ale jako zázrakem dopadlo dobře, tedy když nepočítám škrábance, modráky a roztrhané obleky. V Dolnom majeri začal jezdit na ČZ 125, krátký čas jezdil i se sajdkárou. Pak následovaly Jawy 175 a půllitr (500). Na půllitr nadával, že je to moc silný stroj, asi to byla pravda, neboť frekvence pádů se povážlivě zvýšila. Nakonec se naštval a půllitr prodal za tisíc Kčs. V Malackách jezdil většinou na Jawě 250 a ke konci správcování na dvousedadlovém Pionýru, ale ten si nikdy neoblíbil, říkal mu smrad. Pochopitelně v Malackách si již musel dávat na alkohol pozor, esembáků tam bylo více než Sněhurčiných trpaslíků. Přiznám se, že motorky mě jako kluka přitahovaly především proto, že někteří starší kluci již občas na motorce jezdili. A tak jsem tátu přesvědčil, aby mě naučil na motorce jezdit. V té době měl Jawu 175. Bylo to v roce 1965, koncem srpna, to mi bylo krátce 13 let. Silnice v Dolnom majeri byly v hrozném stavu, štěrk a díry, ale i přesto jsem jízdu po asi 15 minutovém zácviku podle táty jakžtakž zvládl. Táta se rozhodl korunovat svůj pedagogický úspěch tím, že ho vítězoslavně dovezu z místa výcviku na zadním sedadle do Dolného majera. Konec byl zcela logický: krátce po rozjezdu jsme zahučeli do příkopu jako utržené vědro s vodou do studny. Nedopadlo to katastrofálně, ale ani ne moc dobře. Možná, že právě od té doby mám k motorismu odtažitý vztah. V Malackách jsem ještě občas načerno večer jezdil na Jawě 250, ale věděl jsem, že to není ono, tak jsem toho raději nechal. Pionýra jsem vyzkoušel pouze jednou, jednoduše jsem cítil, že mi věci kolem motorismu jaksi nejdou a nesedí.
Táta a výkaznictví
Táta určitě statistiku jako vědu do hloubky nestudoval, matematika mu totiž moc nešla, ale je zajímavé, že vše kolem výkaznictví, počítání průměrů -- znal asi jenom aritmetický a vážený -- a odchylek miloval. Nikdy nepatřil k tzv. lidovým, dělnickým vedoucím. Potrpěl si na přesnost a hlavně doložitelnost dat. Každý rok si pořídil malý tlustý zápisník (říkal mu blok) s čtverečkovými listy a do něho si zaznamenával svým krásným úhledným písmem do tabulek vše, co souviselo s hospodařením státních statků. Veškeré výnosy zemědělských plodin podle dislokace, dojivost krav, kvalitu mléka, počty kusů dobytka, vzniklé škody, náklady, čisté zisky, počasí v kritických obdobích pro plodiny, srážky, kolik sněhu v zimě napadlo a kdy atd. Pamatuji si, jak jednou vzniknul nějaký odborný spor mezi ním a ředitelem, vytáhl blok z boční kapsy saka a doslova nemilosrdně vše doložil fakty. Neměl rád střílení od boku, fráze, tím automaticky mnohým lidem neseděl. Znal relativně velmi dobře systémy zemědělské výroby v mnoha státech Evropy. Relativnost byla dána dostupností odborných pramenů v době socialismu. Jeho velikým koníčkem byla výroba mléka. Vždy dokázal obrátit zlé výsledky v hospodaření Státního statku až ve vynikající právě prudkým zvýšením produkce mléka. Moc nespával, mám to po něm, ale měl výborné oči, bohužel ty pro změnu po něm nemám, a tak nespavost využíval v prospěch svého vzdělávání. Zhruba od půl čtvrté do půl šesté ráno den co den v posteli četl, většinou odbornou zemědělskou a historickou literaturu. Beletrii četl málo, také se nikdy neučil žádný cizí jazyk. Z hlediska odborných znalostí a praktických zkušeností se zemědělstvím určitě konkurenci ve svém okolí neměl, ale na ředitele to ale nikdy nedotáhl. Důvod byl prozaický: maminčin náboženský katolický fanatismus. Ale zpět k tátovým zápisníkům. Odkládal si je, nechtěl se s nimi rozloučit. Těšil jsem se, že jednou budou moje a budu si v nich občas listovat a vychutnávat desítky a možná i stovky malých tabuleček plných čísel napsaných tátovým úhledným písmem. Bohužel po jeho smrti již nebyly zápisníky k dohledání. Co se s nimi stalo, nevím.
Táta zemřel uprostřed horkého léta roku 1995. K tomuto smutnému roku se váže malá epizoda, která ilustruje tátovu až naivní víru v lidi. Čtrnáct dnů před svou smrtí zrušil svoji životní pojistku, peníze nevýhodně vybral a pravděpodobně někomu, kdo ho přesvědčil, že je v nouzi, je půjčil nebo dokonce snad daroval. Poslední třetinu života měl veliké problémy se srdíčkem. Tyhle problémy jsem bohužel zdědil nejen já, ale i moji sourozenci. Snad Bůh bude velkorysý a dopřejeme mi, abych se mu v dosaženém roce života alespoň vyrovnal.
V Brně 29. a 30. ledna 2011.