Skromný úvod do typologie žen z pohledu mužů

Dušan Polanský

Hodnocení člověka z hlediska jeho vloh, schopností, talentu a obecné inteligence není vůbec jednoduché. O těchto věcech bylo napsáno hodně knih a nejeden z nás absolvoval nějaké inteligenční či jiné testy, jejichž cílem bylo nás "zmapovat". Pokud se jedná o hodnocení dynamických vlastností člověka, tj. způsobu reakce člověka na různé podněty, dodnes používáme klasifikaci řeckého lékaře Hippokrata (5. století př. n. l.). Rozeznává čtyři základní typy temperamentu: sangvinik, cholerik, flegmatik a melancholik. Všechna tato hodnocení jsou nezávislá na tom, zda se jedná o muže či ženu. Ale znáte to...

Přesně tak: muž je muž a žena je žena a je úplně jedno, zda se to někomu líbí nebo nelíbí. Jestli jste četli Rilkeho Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho, možná jste si všimli, že jedno z nejtěžších míst pro překladatele je moment, kdy se mladičký kornet po dlouhé vyčerpávající cestě ocitá na hostině ve společnosti krásných žen a znovu se učí, co jsou ženy: Und wie die weissen tun und wie die blauen sind (můj volný překlad: A jak to ty bíle dělají a jaké ty modré jsou). Překlady do češtiny jsou různé. Ladislav Fikar: Jak se dělají bílé, všecky ty milé, a jak jsou modré; Jindřich Flusser: Jak se ty bílé rdí a jako z pěny jsou; Radovan Lukavský: O bělostných chvilkách, o modravých žilkách. Mám pocit, že to stále není ono. Co bych dal za to, kdybych věděl, kolik toho R. M. Rilke chtěl touhle malinkou větičkou říct o ženách a dal bych za to ještě více, kdybych to vše uměl říci tak jasně a krátce v češtině, jako on to uměl v němčině.

S typologií žen jsou opravdu jenom a jenom problémy. Například na konci 18. a počátkem 19. století nejeden literát, malíř či psycholog chtěl svými prostředky vyjádřit povahové rysy tzv. ženy démonické. Bylo tomu tak hlavně proto, že démonická žena byla právě ta žena, o kterou se pánové v té době nejvíce zajímali. Prý je to žena, která dokáže spojit "dětskou animálnost" s rafinovanou vnější kulturou. Inteligence je u ní zcela normální, ale je morálně zbloudilá a je na štíru s mravností. Nejmarkantnější je u této "samičky" touha po sebeuplatnění a zdůrazňování vlastního já. Dokonce i vysoce inteligentní pánové často podlehnou enormní sugestivní síle a přímo hereckému talentu takové ženy. Není prý schopna žádného citu, ale dovede se navenek tvářit, že věci nesmírně intenzivně prožívá. Taková dáma dokáže duševně zruinovat nejen svého partnera, ale ve svém okolí štve jednoho proti druhému. Perfektně zvládá řečnické umění, které používá jako argumentu lži a fantazii. Proud její řeči je doprovázen citovým vzrušením, které často vrcholí až afektovaným pláčem. Sloučí-li se s takovým charakterem chorobná sexualita, pak máme pánové co dělat s bytostí vrcholně nebezpečnou pro klid v rodinách a v celé společnosti. Alespoň tomu tak je podle wiesbadenského neurologa Dr. Moerchena.

Zcela jiný pohled na klasifikaci žen stvořil mýtus o Tristanovi a Izoldě, který vznikl někdy v 12. století. Je to mužský mýtus, a ona klasifikace vychází z pohledu nás mužů na romantickou lásku, která inspiraci našla v dvorské lásce, jež měla tři přísná pravidla. Rytíř a jeho dáma se neměli nikdy sexuálně stýkat, protože to byl vztah duchovní. Pochopitelně nesměli být manželé, jakápak romantická láska a manželství, to jednoduše nešlo k sobě v žádné době, no a za třetí milenci museli v sobě udržovat vášnivý žár lásky. Takže na jedné straně stojí duchovní ideál ženy, bohyně a na protipólu žena pozemská. Žena milující svého muže prostou láskou, plnou citu, erotické touhy, něhy, společných cílů. Žena, která chce rodit děti, starat se o ně, o domácnost, o manžela. Chce život opravdu žít se všemi jeho radostmi i starostmi a ne jej pouze snít.

Ženy jaké jste dle druhu? Dámy neuražte se, ale přesně takovou otázku si položil začátkem minulého století prof. Mathes, v té době přednosta ženské kliniky v Innsbrucku. A jako správný vědátor našel i jasnou odpověď, i když zdůvodnění ..., no raději se podívejme na jeho klasifikaci, názor si udělá každý sám.

První typ, typ pravého ženství, se nazývá pyknika. Je to žena zrozená pro manželství a mateřství. Její tělo je formováno tak, že snadno rodí. Je klidná, rozumná, veselá, nikdy se nenudí, snadno se rozhněvá, ale zase brzy zapomíná, snadno odpouští. Je ve své duši harmonická. Snadno pláče, ale ne dlouho. Miluje zábavu. Láska a manželství není pro ni problémem. V manželství se cítí šťastná. Sice jí muž bývá nevěrný, ale ona mu odpouští, a muž se k ní znovu a rád vrací. Brzo stárne, ale stáří ji netíží. Pyknika nikdy není umělkyní.

Druhý typ je žena mající v sobě mnoho prvků mužských a tento typ nazývá pan profesor typ intersexuální. Jest to typ vyskytující se prý hlavně ve velkoměstech. Muže neodolatelně vábí, oslňuje, erotizuje. Rozum takové ženy bývá bystrý, tvář i postava nápadně krásná, ale duše je plná rozporů, protože v ní princip mužský a ženský vedou ustavičně krutý boj. Vášnivý oheň její lásky k muži mění se často obratem v mrazivou lhostejnost, ba odpor. Dovede být něžná a citová, ale i hrubá i krutá. Je-li bezdětná, stravuje se touhou po dítěti. Je-li sama, stravuje se touhou po manželství, ale vyplnění jejího přání jenom rozmnoží její utrpení. Její manželství je plné tragiky a dříve nebo později se rozbíjí. Má-li děti je nervózni a neumí je vychovávat. Podle pana profesora by se tyto ženy neměly raději vdávat a měly by si zvolit zaměstnání, které se jim líbí. U intersexuálek se s vyhasnutím sexuality dostavuje konečně klid, ale je to klid rezignace. Prý opravdové umělkyně jsou vždy intersexuálního typu.

Třetí typ je asthenika. Má přecitlivělou nervovou soustavou. Je jakoby neustále vyčerpaná. Sexuálních radovánek a jiného veselí si s ní partner moc neužije, i když partner je pro ni moc důležitý, neboť v něm hledá pevnou životní oporu. Poslední typ je typ robustní, mužatka. Je protikladem astheniky.

Pánové, pokud se vám typologie prof. Mathese nelíbí, vymyslete si vlastní. Vždyť zdůvodnění v této oblasti bádání nemusí být tak rigorózní jako např. v matematice. Jenom si vzpomeňte na staré Řeky, rozeznávali pouze dva typy žen, manželky a hetéry a bohatě si s tímto rozdělením vystačili. Jednoduché a praktické. Dámy, a pokud jde o muže, myslíme si, že tady je podrobná typologie zcela zbytečná, vždyť tak často a s oblibou říkáte, že všichni muži jsou stejní a umí myslet jenom na to jedno jediné.

Knižní prameny:

R. A. Johnson: Věčný příběh romantické lásky, Portál, 2003, Praha.

M. Bouchal: Psychologie v lékařství, Masarykova univerzita, 1993, Brno.

R. M. Rilke: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka, český překlad Ladislav Fikar, Fr. Borový, 1949, Praha.

R. M. Rilke: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka, český překlad Radovan Lukavský, 1971, Vyšehrad, Praha.

R. M. Rilke: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka, český překlad Jindřich Flusser, 1994, PRIMUS, Praha.

Původně napsáno v roce 2000 pro Svět namodro, v srpnu 2011 jenom lehce upraveno.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Články