Polibek počítače

18. díl

Dušan Polanský

Nejdražší přítelkyně,

4. září 2001

z Tvých řádků je poznat, že Tě můj poslední dopis překvapil. Nejdříve několik slov k mé rekonstrukci. Bohužel ses k ní vůbec nevyjádřila, spíš se snažíš své činy různě omlouvat a zdůvodňovat. Budu upřímná, Tvůj postoj mě dost zklamal. Ale co se dá dělat, prostě někdy to tak v životě chodí, člověk nechtěně odhalí pravdu o svém příteli a najednou je z něj nepřítel.

Má drahá, přiznám se Ti, že mě moje trápení dohnalo až k tomu, že jsem vážně uvažovala o tom, že ukončím svůj život přesně jako mladý Werther, tj. střelím se do hlavy nad pravým okem. Je pravda, že se mi, na rozdíl od mladého Werthera, k vykonání tohoto strašného činu nabízelo velmi elegantní řešení: vydat mému chytrému počítači povel "Střel!", a pak by již stačilo statečně nastrčit hlavu před ústí pistole držené mechanickou rukou, kterou tak spolehlivě můj počítač ovládá. Ale nejsem ani zdaleka tak statečná a také bych nechtěla uvrhnout chudáky kriminalisty do nových zmatků. Vždyť by se museli vrátit k Bibíškově verzi o smrti mého manžela. A to bych skutečně nechtěla, jednak bych zradila svůj bývalý krásný vztah s Bibíškem, jednak by se ukázalo, že Bibíškova verze o smrti mého manžela byla pravdivá, takže možná by se nakonec obnovil i uzavřený případ jeho sestry. A představ si, že by případ dostal na stůl nějaký odvážný soudce, tak nebezpečí konfiskace majetku po mém manželovi je přímo nabíledni. Pro život jsem se rozhodla i z dalších důvodů. V porovnání s Wertherem nejsem tak mladá a ani tak zamilovaná jako on a také mám dvě děti. A právě péče a starost o děti je podle mě projevem nejvyšší míry odpovědnosti člověka před životem, před Bohem a taky před budoucností. Když jsem se již zmínila o Bohu, tak ten by mi jistě plánovaný nekřesťanský čin neodpustil, natolik ho již znám. A když si představím, že by mě, stejně jako chudáka mladého Werthera, pohřbili bez kněze, tak je mi z toho moc teskno. Příliš dlouho jsem hledala cestu k Bohu. A teď bych se ho měla lehkovážně vzdát?

Má drahá ale nevěrná, poslední řádky mého posledního dopisu Tě nějak moc rozrušily. Ptáš se mě, co jsem ještě věděla či tušila předtím než jsem objevila dopisy a fotografii v tajné skrýši. Budu upřímná. Automechanik, který prohlížel mé auto po té mé strašné autohavárii, si všiml, že několik věcí nebylo s autem v pořádku. Vypadalo to, jako by někdo chtěl, aby auto nebylo při jízdě ovladatelné. Zapřísahala jsem ho, ať nikomu nic neříká. Tušila jsem, že by mi ohlášení jeho domněnky policii nebylo moc platné, protože najít pachatele by byl pramalý zájem. Rozhodla jsem se raději vyčkávat a čas využít ke složení skládanky. A jak se zdá, vyplatilo se to. Teď už vím, kdo je skutečnou příčinou toho, že jsem natrvalo upoutaná na vozíček. Jsi to Ty.

Má přítelkyně nevěrná, nechci již číst Tvé dopisy nejen kvůli odporu k vrahům, ale i proto, že si chci zahrát na detektiva. Je pravda, že teď si trochu protiřečím, neboť jsem Ti onehdá napsala, že náš příběh není příběhem detektivním, avšak jak se zdá, kousek detektivky v našem příběhu přece jenom je, ale opravdu jenom kousek, protože kdyby mé dopisy četl neznámý čtenář, měl by pramalou šanci vypátrat celou pravdu. Jednoduše proto, že jsem před Tebou musela utajit některá fakta, a tak jsem úmyslně porušila hlavní zásadu psaní detektivek, totiž že čtenář má znát všechny skutečnosti vedoucí k odhalení vraha. Ale teď již dost úvah o detektivkách a raději budu pokračovat ve svých závěrech.

Tobě a mému manželovi nestačilo, že jsem upoutaná na vozíček. Chtěli jste, abych ochrnula úplně a nemoc zasáhla i centrální nervovou soustavu, a pak by se uvidělo, jak postupovat rafinovaně dál... Můj manžel přesvědčil pana docenta -- jistě na Tvou radu a pochopitelně za slušný obnos --, aby mi nasadil nesprávnou léčbu. Je pravda, že dost riskoval, ale jeho nová mladá milenka a hlavně dluhy z rulety -- věř mi, že tohle o něm věděl kdekdo, takže jsem ani moc pátrat nemusela -- mu skoro žádnou šanci na výběr nedávaly. Tento plán vám ale nemohl vyjít, protože v té době jsem si již dávala na vás oba veliký pozor a o způsobu léčby jsem průběžně informovala Tvého chotě. Ten za tím vytušil šílený záměr kohosi. Jak to nakonec s mou léčbou skončilo víš z mých dopisů. Pokud jde o Vaši snahu mě zcela ochromit nemám jiné důkazy než doklad o převodu větší sumy peněz z účtu mého manžela na účet pana docenta a kopii dopisu Tvého manžela panu docentovi, v němž ho důrazně upozorňuje, že když s nasazenou léčbou přestane, bude nucen informovat o jeho chování lékařskou komoru. Ovšem dobře vím, že to nejsou důkazy pro soud, ale to mi nevadí, protože v tomto případě jsem soudkyně já.

Má drahá a nevěrná, jako soudkyni mi zbývá teď to nejtěžší, vynést nad Tebou rozsudek. Všichni ostatní, včetně mě, za spáchané zlo již nějakým způsobem pykají nebo si již trest navěky věků odpykali. Nezmiňuji se o Bibíškovi, moderním Monte Christovi, protože ten se odsoudil sám. Dobrovolně se řítí do záhuby, v lepším případě ho čeká kriminál, v horším kulka do hlavy při policejním zásahu. Chtěla bych být přísná soudkyně a vynést dokonce rozsudek nejpřísnější, ale přiznávám se před Bohem, že nemám k tomu odvahu. Raději jsem se rozhodla být zbabělá a alibistická. Ale tím, že budu taková, Ti dám i jakous takous šanci -- i když vím, že ne velikou -- na záchranu.

Má adeptko na světskou spravedlnost, k výkonu jakéhokoliv trestu je potřeba někoho, kdo jej od odsouzeného vymáhá, v případě trestu nejpřísnějšího jej musí dokonce někdo osobně vykonat. Pokud si nechci ušpinit ruce, tak musím někde sehnat nejen soudce, ale i vykonavatele trestu. Ideální by bylo, kdyby obě funkce zvládla jedna osoba, i když je pravda, že tím by se porušila jedna z hlavních zásad právního systému každého státu, ale co, vždyť tady rozhoduji já. Je pravda, že veliký výběr adeptů na tuhle dvojroli nemám, ale je tu přece jenom někdo, kdo může rozsudek vynést a je schopen jej i vymáhat či vykonat. Je to soukromé očko. Ne, ne, zatím ještě není na pravdě boží! Ještě ne. Představ si, že jsem ho přesvědčila, aby se načas někde schoval, že ještě budu od něho něco chtít, avšak jeho službu si na základě nedobrých zkušeností nezaplatím penězi, ale raději protislužbou. V případě jeho odsouzení či smrti si vezmu jeho postiženou sestru do své péče a stanu se její přítelkyní. Přece by nechtěl, aby chudinka sestřička žila v nějakém smutném domově pro zdravotně postižené. A i kdyby ji dokázal i po své smrti finančně zajistit, přece jen nebude mít skoro žádnou jistotu, že to s ní dobře dopadne. Svět je zlý a tu nebohou postiženou osobu by lehko někdo připravil o peníze. Co jsem za to od něho chtěla? Skoro nic, jenom posouzení Tvé viny, vynesení spravedlivého rozsudku a taky jeho vymáhání či vykonání. Ale má drahá neměj strach, to vykonání přichází do úvahy jen v případě, že by byl tak krutý a odsudil Tě k trestu smrti. Ale obě musíme věřit, že tak krutý nebude. V tom nám všem pomáhej Bůh.

Má drahá, možná se ptáš, jak se dovíš svůj trest a způsob jakým bude rozsudek vymáhán či vykonán. To opravdu nevím, ale snad si soukromé očko nebude dávat příliš načas, protože by Tě to mohlo utrápit k smrti. Budiž Ti útěchou, že toho času moc nemá. Vrchnost mu jde pěkně po krku a detektiv dobře ví, že kdyby svůj úkol nesplnil, tak se jeho sestra bude muset rozloučit s poklidným životem po boku chápavé a vnímavé ženy v jejím krásném domě s velikou zahradou. Ale málem bych na něco zapomněla. Detektivovi jsem kladla na srdce, aby rozsudek vymáhal či vykonal tak, aby nepadl ani stín podezření na Tvého manžela, vždyť je to jediný slušný člověk mezi námi.

Má drahá družko, chci být k Tobě i teď, když Ti píši tyto poslední řádky v mém i Tvém životě naprosto upřímná, Tvůj manžel se mi vždy líbil, a proto si moc přeji, a jistě i Ty, aby to vše statečně unesl a brzo se vzpamatoval. Moc bych si přála, abych se s ním v budoucnu mohla alespoň občas setkávat. Snad mě Pán Náš vyslechne. Kdyby to snad nevyšlo, stále tu mám věrného druha, dokonce toho nejvěrnějšího: svůj počítač. Jenom si představ, že Bibíšek jej ještě více zdokonalil, na povel "Polib mě!" mě nejen políbí, ale po polibku vyhledá lalůček mého ouška, uchopí jej a velmi jemně ho hněte. Kdoví k čemu až to zdokonalení časem povede a vůbec jakpak bude znít ten počítačový povel?

Tvá zklamaná přítelkyně

Domů | Předchozí díl | Básne v próze | Články