Dušan Polanský
8. března 2001
jsem Ti moc vděčná za Tvá uklidňující slova. Jak moc bych chtěla uvěřit Tvým slovům, že pokud jde o smutné události kolem mě, že se jedná jenom o nešťastnou shodu náhod. Píšeš mi, že je zcela přirozené, že po oné nešťastné události s autem vidím věci daleko černější než jsou. Ujišťuješ mě, že se vše zlé časem poddá. Že to tak již v životě někdy chodí, i přes sebevětší úsilí se nám najednou nic nedaří, lepí se nám smůla na paty, vše kolem nás je ponuré a máme pocit úplné marnosti. Za této situace mi doporučuješ na nic nesahat, nic rázného nepodnikat a nechat věci plynout svou cestou. Má drahá, budu se řídit Tvou radou, ale mám stále strach, že mé obavy z tajemného ďábla nebyly až tak plané. Teď si myslíš, že zase zcela zbytečně začínám se svou ohranou písničkou o zlu. Kéž by Bůh dal, aby si se nemýlila.
Má drahá, moc se omlouvám za malou neslušnost, ale hned v úvodu dopisu jsem měla poděkovat Tvému choti za jeho taktní pochopení a ochotné respektování mého svobodného rozhodnutí v případě volby mého nového odborného lékaře. Je to důsledný zástance neuspěchané klidné rehabilitace. Doporučil mi silně omezit dávky léků a říká, že v mém případě musíme toho co nejvíce ponechat na přírodě. Na první pohled dost netypický názor na mladého lékaře s ne příliš bohatou praxí, ale jistě to se mnou nemyslí zle. Je zajímavé, že můj manžel se s mou volbou nakonec taky smířil; mezi námi, co jiného mu taky zbývá. Když už mluvíme o mé nemoci, tak můj stav se podstatně zlepšil. Již třetí den mohu opět sedět a dnes jsem se za pomoci synáčka dokonce na chvíli postavila, pochopitelně o berlích, na nohy. Drahá, ale i tak to byl krásný pocit, možná že krásnější než jaký má horolezec, který zdolal první osmitisícovku v Himalájích, ale tohle jen málokterý zdravý člověk pochopí.
Družko moje z dívčích let, ještě se Ti chci, jako přesvědčené a zaryté ateistce, k něčemu přiznat. Jak asi víš, nikdy jsem se o žádné náboženství nebo dokonce víru nezajímala. Jakmile se ale člověk ocitne ve spárech ďábla a veliké životní smůly, nezbývá mu nic jiného, než svého Boha nebo víru v něco začít hledat. Já se o to zoufale pokouším, ale věř mi, dušičko moje, že to není vůbec lehké. Mezi námi, které poctivé hledání je v životě lehké?
Má drahá, jsem velmi potěšena Tvým zájmem o mé pokroky v ovládání počítače. Jak to vypadá, stávám se pro Tebe, coby socioložku, vděčným objektem bádání. Ani se nedivím, když já, ještě před nedávnem zarytá odpůrkyně počítačů, se měním v jejich vzorného uživatele. Ale zas si nemaluj věci na růžovo. Za uplynule tři týdny, kdy jsem nemohla usednout za stůl s počítačem, jsem vše spolehlivě zapomněla a teprve až dnes dopoledne jsem měla po nucené přestávce opět řádnou vyučovací hodinu. A vůbec, ty prostopášnice, Tvá narážka na mého učitele při našem posledním rozhovoru byla dost nemístná. Myslím, že si věci příliš idealizuješ, vždyť po další, kdoví kolikáté v pořadí, nevěře manžela a za mého zdravotního stavu jsem již zcela rezignovala na sexuální život, ale o tom jsem Ti psala již minule. Přiznám se Ti dokonce k tomu, že jsem zcela přestala číst i knihy z mé oblíbené edice Harlequin, které mi jakžtakž nahrazovaly osobní svět lásky a erotiky. Co čtu? Asi se budeš, má dušičko, dost divit. Hodně noviny, hlavně politiku, a začínám sahat i po četbě křesťanských autorů. Ale o těchto věcech bych právě dnes podrobně nechtěla psát. Takže honem zpět k Bibíškovi. Měla jsem velikou obavu, že se náš vztah po rozhovoru o jeho sestře povážlivě nabourál. Nestalo se tak. Mám pocit, že je opět vše v pořádku. Poznala jsem to i na tom, že Bibíšek nezahálel ani v době, kdy jsem musela ležet. Nainstaloval na počítač další programy a na stůl s počítačem takovou komickou robotí ruku. Abys rozuměla, nad počítačem mám poličku s cédéčky, disketami a literaturou, ale zatím není v mých silách zvednout se a vzít si z poličky, co potřebuji. Robotí ruka to ale zcela v pohodě zvládá. Polička je rozdělená na fiktivní prostory, v každém mohou být jenom přesně stanovené předměty, např. jenom knihy. Vše udělal tak, že stačí, abych vydala počítači slovní pokyn, v němž musím zřetelně a jasně uvést, co mi má podat, a za chvíli mám v rukách přesně to, co jsem chtěla. Kočenko má, jistě se teď usmíváš, ale mýliš se, sázku jsem ještě neprohrála. Jenom si vzpomeň na základní pravidlo sázky: počítač musí z intonace a zabarvení mého hlasu poznat, v jakém jsem duševním rozpoložení a nějak rozumně tuto informaci využít.
Má drahá, a teď Ti vysvětlím příčinu mého přetrvávajícího pesimismu. Totiž mojí upřímnou radost z velikého pomocníka pokazil sám Bibíšek, když jen tak řekl: Mladá paní, klidně si můžete dát na poličku pistoli nebo granát, můj robot zvládne i to. Zeptala jsem se ho, zda to myslí vážně, a on opáčil naprosto klidně: "Ani ne, ale někdy proti přímému fyzickému zlu je zbraň ta nejjistější obrana. Možná, že kdyby mě moje setra poslechla a opatřila si zbraň, tak mohla mít alespoň malou šanci proti grázlovi, jenž ji úmyslně zajel." Nevím proč, ale nemohla jsem se ho nezeptat, zda vraha své setry hledá. Klidně, ale přitom rozhodně řekl: "Jistě, zlo je povinnost vypátrat, a pak zničit." Po krátké odmlce ještě doplnil: "A úplně!" Rozhodnost, s jakou to vyslovil, mě docela vyděsila.
Má drahá, jak jsem se Ti již zmínila při našem posledním rozhovoru, můj manžel je v poslední době dost nesvůj. I když se mu ani moc nedivím. Těch několik málo případů konfiskace majetku bohatých lidí, kteří úmyslně nevrátili peníze bankám, vyvolalo u něho nervozitu. Ale včera byl u nás na návštěvě jeden bývalý úvěrář, právě ten, který pro něho sjednal největší půjčku. Mezi námi ten pacholek si přitom taky přišel na několik milionů. Vytrvale mého vystrašeného chotě uklidňoval, že se o nic nejedná, že je to jenom takové polechtání bohatých na efekt pro obyčejný lid. Divadýlko, aby se nechali uchlácholit a měli pocit, že se tisíciletý pořádek světa začíná měnit. Že žádná vláda si nemůže dovolit rozsáhlé konfiskace majetku, protože by to ohrozilo stabilitu systému. Vždyť i ten nejskromnější odhad rozkradeného majetku je tak obrovský, že nikdo z politiků se dnes ani neodváží tu cifru vyslovit. Aby se to jakžtakž dorovnalo, to by exekutoři pomalu museli zabavit všechny drahé domy postavené po revoluci. Po silnicích by přestalo najednou jezdit tisíce drahých vozů, v bankách by muselo být zablokováno tisíce účtů. Stát by musel zpět zabavit stovky hospodářských komplexů. Jednoduše řečeno, zcela by byla nabourána důvěra v systém. To by s velikou pravděpodobností vedlo k revoltám. Musela by být nasazena nejen policie, ale i armáda, aby společně ubránily za jakoukoliv cenu, toto spojení významně zdůraznil, stávající systém a hlavně majetek velikých zlodějů a dlužníků státu a bank. Má milá, ten muž má v sobě opravdu zakódovanou klasickou mazanou morálku velikých zlodějů. Dokázal by asi zdůvodnit cokoliv zlého. Vůbec se divím, že se ještě nedal na vysokou politiku. Moc by mu to tam slušelo. A víš, co mi je na něm nejsympatičtější? Je velmi skromný. Jen uvaž, když si stavěl domeček, ano, řekl domeček, tak si předsevzal, že ho stavba včetně všeho vnitřního zařízení nesmí přijít na víc než deset milionů. A představ si, on to dokázal. Musíš uznat, že je to fantastické. Teď me napadá, že by z něho byl výborný ministr financí. V každém případě dokázal alespoň na chvíli zlepšit mému manželovi náladu a chuť do života. Důkaz mám. Minulou noc se můj milovaný choť vůbec neobjevil doma. Jeho dnešní trapné výmluvy by bylo zde zcela zbytečné uvádět. Má drahá, ostatní si jistě domyslíš. Ale jak jsem Ti již napsala, tyhle záležitosti jsou již mimo mě.
Má zlatá, v každém případě mi začíná docházet, že se musím začít daleko víc starat o svůj podíl na našem společném majetku. Když jsme spolu začínali podnikat, tak jsme kromě podnájmu v státním 3+1 a starého auta, jež mělo na tachometru devadesát tisíc, neměli nic. A nic jistě není hodně. Za mého zdravotním stavu a situace, kdy vím, že můj manžel je pěkný prevít, je to úkol téměř posvátný. Jednou ukradené peníze nesmí být znovu ukradené. To by bylo jako na Slovensku. Práskači, kteří za války poslali Židy do plynu, dostali za odměnu část jejich majetku. V osmačtyřicátém roce vzal práskačům krví potřísněný majetek komunistický režim. Potomci práskačů v devadesátých letech při restitucích řvali, že chtějí poctivě nabytý majetek, který jejich rodičům komunistické svině vzaly, zpět. A většinou jej i dostali. Ne, takové něco nepřipustím a Bůh mi v tom jistě pomůže, vždyť jedno z jeho přikázání desatera zní: Nepokradeš!
Tvá přítelkyně nejvěrnější
Domů | Předchozí díl | Další díl | Články