Dušan Polanský
Abychom si rozuměli, nejsem detektiv, jsem pouze dobrovolně zle placený zaměstnanec u detektivní kanceláře Stopař. Název jsem vymyslel já, nechal jsem se inspirovat názvem románu spisovatele J. F. Coopera, leč předbíhám, vezmu to raději po pořádku. Dva chlápci, říkám jim Terro a Zerro, si mermomocí chtěli hrát na chytrá soukromá očka, a tak se rozhodli založit si soukromou detektivní kancelář. Nejsou to sice žádní Holmesové, spíš frajeři, ale i tak jim došlo, že potřebují někoho, kdo jim zajistí provoz kanceláře, pohlídá agendu, vyhledá na Internetu potřebné informace zatím co budou v terénu, bude průběžně k dispozici klientům a hlavně bude z nich umět vypáčit peníze, aby celý podnik nešel do kytek. Kdosi jim dal na mne tip. Jsem prý důchodce, motám se od ničeho k ničemu, přitom působím seriózně, zatím mi to dokonce i myslí a co je hlavní, mohu mít zcela volnou pracovní dobu, takže budu k dispozici, kdy bude potřeba: ve dne, v noci, o víkendu, v pátek či svátek. V neposlední řadě že žiju skromně zcela sám, takže moje nároky na mzdu asi nebudou veliké. A opravdu nebyly, také proč, dvě večeře člověk nesní. Mzdu mi na můj návrh stanovili na dvojnásobek minimální mzdy, oba dobře věděli, že i natvrdlá a nehezká sekretářka by je stále víc. Plácli jsme si na dva roky.
Kancelář funguje deset měsíců, teď do konce mého úvazku chybí čtrnáct měsíců. Za dobu existence kanceláře nepředvedli Terro a Zerro ani jeden špičkový výkon. Pravděpodobně nebude tomu tak ani v budoucnu, nejsou to žádní šerloci. Baví je jezdit v slušných autech – na luxusní asi nikdy prachy mít nebudou, koneckonců takové auta jsou nápadná a správné soukromé očko má být nenápadné –, mít u sebe drahé bouchačky, špičkové mobily, kamery, sledovací a vyhledávací systémy, nahrávací zařízení a foťáky; prostě si hrají jako malé děti. Náš hlavní kšeft jsou především nevěrní manželé a nevěrné manželky, opatřujeme důkazy pro rozvodová řízení. Já do terénu vůbec nejezdím, jednoduše to ani nejde, auto jsem se nikdy řídit nenaučil, nohy mě přitom někdy bolí jako blázen, takže pak musím použít hůlku. Jsem rád, že jsem rád. Pokud se jedná o finance, tam jsem nekompromisní. Klient musí předem složit padesátiprocentní zálohu z předpokládaných nákladů, a při jejich odhadu nejsem nijak skromný. Když nechceš, vypadni. Jedině tak máme jistotu, že i když v pátrání neuspějeme, což je padesátiprocentní pravděpodobnost, tak pokryjeme náklady a jsme na nule. Někdy k nám zavítají i známé osobnosti a snaží se z platby udělat podružnou záležitost, že jako vše zaplatí až nakonec, že se na ně přece můžu spolehnout, že jejich jméno je zárukou apod. Kdepak nikdy nepovolím. Padesát procent neúspěšnosti v praxi znamená, že si od poloviny klientů musím vyposlechnout nadávky na naši neschopnost, odolat pokusům o vrácení peněz, či dokonce o vyhrožování. Terro a Zerro v těchto případech jsou zalezlí jako křečci. Objeví se až když se vše uklidní a tváří se, jako že se nic nestalo.
Říkal jsem si: "Všeho do času, jednou na kozáky padne bída!" Těmi kozáky jsem myslel moje dva kumpány. Ale kdepak, bída padla na mě. Začalo to zcela nevinně minulý týden v pondělí. Do kanceláře přišel sympatický urostlý chlápek, kolem pětačtyřiceti, na první pohled sympaťák a hodňas. Byl otevřený, stručný a přesný v tom, co od nás očekává. Byl to pragmatik. Z takových klientů máme radost, někteří totiž mluví tajemně a člověk informace z nich musí tahat jako peníze z bezdomovce. Sdělil mi, že hodně cestuje, i do ciziny, a že si myslí, že mu manželka zahýbá s jedním kolegou od ní z práce. Že by tento dohad chtěl ověřit, a pokud je to pravda, tak by uvítal kompromitující video nebo fota, aby jí tento materiál omlátil o hlavu a vynutil si rozvod. Zeptal jsem se ho, zda chce sepsat smlouvu, odpověděl, že ne a beze všeho položil na stůl požadovanou zálohu. V tomto případě jsem ji odhadl na šedesát tisíc. Foto manželky a potenciálního milence mi předal v zalepené obálce, dále na kusu papíru vytištěné dvě adresy, svoji a domnělého milence, rovněž kontakt na svůj mobil, že chce být průběžně informován. Jeho adresa se mi zdála dost povědomá, ale znáte to, léta starým pánům v ničem nepřejí, ani v paměti. Otevřít obálku s fotkami před ním se mi zdálo hloupé, přece jen když chlap vidí foto nějaké ženské poprvé, automaticky ji hodnotí, zda by to s ní stálo za to, nebo nestálo. A každý na vás pozná, jaké kritérium hodnotíte, natož manžel. Také mi sdělil, že hned teď odjíždí na čtrnáct dnů na služební cestu do ciziny a že prý minulý týden měla manželka menstruaci, takže je ideální doba načapat je oba v společné milostné akci, tedy pokud se nemýlí.
Po jeho uctivém odchodu z kanceláře jsem se podíval na zalepenou obálku, něco mi říkalo, že uvnitř je zaděláno na problémy. Pečlivě jsem odstřihl užší konec obálky. Chlápka na barevné fotografii jsem určitě viděl poprvé, klasický hezký, urostlý černovlasý samec. Určitě to s dámami uměl, nejen za světla, ale i v noci a za každého počasí. Když jsem spatřil foto dámy, skoro mě omyli. Sice to již byla zapomenutá historie, ale kdysi to nebyla historie, ale realita. Měl jsem sto chutí se rozběhnout za chlápkem, že případ nebereme, ale ten již svým luxusním autem spokojeně odfrčel. Chvíli jsem přemýšlel, jak se zachovat, cinknout bývalé lásce, že po ní pojedeme, nebo se zachováme jako správní profíci, love jsou love. Nerozhodl jsem se tak ani onak. Rozhodl jsem se postupovat střední cestou, opatrně jako lední medvěd na tenkém ledě. Případ jsem v úterý přidělil Zerrovi. Řekl jsem mu, že se jedná o vlivnou dámu, takže žádné divočení, zatím nám jde jenom o to, zjistit co a jak. Ve středu měl pijánko omrknout byt chlápka, v němž se podle manžela milenci měli scházet.
Zerro mi ve středu kolem jedenácté dopoledne volal, že jsme v pěkné bryndě. Že poté, co si myslel, že v bytě na udané adrese nikdo není, si byt nenápadně otevřel, ale hned byl vyveden z omylu, v bytě již někdo byl, potenciální milence ležel na zádech s rozhozenými rukama jako Kristus, když se jej rozhodli pro blaho nás všech Římané ukřižovat. Byla tu i další podobnost s Kristem, podle legendy měl římský voják Longinus probodnut bok Ježíše Krista visícího na kříži kopím. Byl tu jenom malý rozdíl, Černovlásek neměl propíchlý bok, ale břicho. Zerro to odhadnul na nějaký špičatý předmět, možná nůž ostrý jako břitva. Jak mi Zerro sdělil, že dříve než Černovlásek zemřel, možná se ještě stihnul pomodlit v duchu Otčenáš, jak se patří na slušného křesťana. Zerro byl z toho všeho pěkně vyplašený, poznal jsem to na jeho hlase, přeskakoval mu jako politici z jedné strany do druhé. Uklidnil jsem ho. Ať udělá několik snímků chlápka, a ještě ať se dobře porozhlédne kolem oběti, zda něco zajímavého nenajde. A našel. Na koberci objevil prsten s třemi vsazenými diamanty. Řekl jsem mu, aby prsten s sebou vzal a honem z bytu vypadl, a hlavně ať nezapomene za sebou uklidit stopy. Zerro tohle moje doporučení splnil natotata. Za hodinu jsem se již díval na fotky zavražděného a držel jsem v ruce zlatý prsten s diamanty. Barva, čistota i brus diamantů byly špičkové. Cenu jsem odhadl na devadesát až sto tisíc, kdysi jsem se totiž trochu zajímal o starožitnosti. Problém byl s velikostí, byla to šedesátka. Tu může mít urostlá ženská stejně jako chlápek střízlík, např. takový jako já. Bylo komické, že prsten mi na pravý prostředník sedl jako ulitý. Byl to prsten vraha? Pokud ano, musel mít prsten na ruce dost volně, jinak nebylo možné, aby mu jej oběť při rvačce strhla z prstu. Zatím mi informace stačily. Poslal jsem Zerra, ať sdělí anonymně z veřejné telefonní budky s šátkem přes pusu svůj objev policii. Stalo se. Tím jsme dostáli vzorně své občanské povinnosti, tedy málem, sbalení prstenu nám kazilo reputaci, ale znáte to, co oči nevidí, to srdce nebolí. Zavolal jsem klientovi a sdělil mu, že Černovlásek si již nikdy nezašoustá, tedy ani s jeho manželkou, pokud se tak opravdu kdysi dělo. Poznal jsem z jeho hlasu, že má z toho tichou radost. O finanční záloze mlčel, dobře věděl proč, nechtěl v případu figurovat, byl rád, že je rád.
Terro, Zerro a já jsme si udělali společnou poradu. Závěr byl jasný, finanční ztrátu z případu nemáme, naopak záloha stačila i na slušný zisk. Ujistil jsem je, že náš klient se ani slůvkem nezmínil o vrácení části zálohy, byl spokojen, že se vše tak elegantně z jeho pohledu vyřešilo. Také jsem vyslovil názor, že jeho manželku vražda Černovláska jistě vyděsí a snad si dá se zahýbáním napříště pokoj a konečně si s manželem založí úplnou rodinu a bude kmitat kolem mimina. Terrovi jsem dal hned za úkol prověřit alibi našeho klienta a naší dámy. Bylo možné, že policie zjistí souvislost oběti s dámou, lidé jsou ukecaný a závidí, tím podezření padne automaticky i na jejího manžela. Terro alibi ověřil během čtyřech hodin. Chlápek byl opravdu v cizině a dáma večer byla cvičit a pak přespala u své sestřenky. Pokud se jedná o prsten, rozhodli jsme se jej zatím nechat ležet u ledu, nikdo o něm, kromě možného vraha a nás, neví. Možný vrah si ale nemůže být jistý, kde jej ztratil, kdyby to věděl, jistě by se do bytu vrátil. Nemá sebemenší šanci dojít na to, že leží u nás v trezoru. Tím kauza pro nás tři skončila. Za půl roku i pro policii, protože vraha nevypátrala.
Můj pracovní závazek u Stopaře před čtrnácti dny skončil. Hlavně Terro mě přesvědčoval, abych ještě u nich zůstal alespoň půl roku, ale již se cítím unavený a utahaný, odmítl jsem. Nahradila mě jedna starší paní, vášnivá čtenářka detektivek. Uhrála to na trojnásobek minimálního platu, holt je šikovnější. Na rozloučku mi Terro a Zerro věnovali prsten z případu Černovláska. Že mi padne jako ulitý a že možná naň ještě sbalím nějakou čipernou stařenku, jež se bude ochotna o mně starat. Popravdě po žádné ženské péči moc extra netoužím.
Dnes je neděle a je docela hezky. Rozhodl jsem si udělat procházku na na kopec, z něhož je nádherný výhled do okolí. Není to daleko, asi dva kilometry, ale pro moje nohy je to až moc. Bez hůlky bych to již nezvládl. Kulhaje cestou podél plotů zahrádek jsem uviděl proti mně kráčet dvojici, muže a ženu s kočárkem. Na dálku jsem málem s bídou rozeznal barvu kočárku a kdo z dvojice je muž a kdo žena. Když byli asi na čtyřicet metrů ode mně, konečně jsem brýlemi na dálku rozeznal i detaily. Až mě trhlo. Bylo to moje bývalá láska a slušňák co si u Stopaře objednal sledovačku a pořízení důkazů proti manželce. Je trhlo jistě také, i když o něco dříve, určitě měli lepší zrak než já. Znervózněl jsem, oni určitě před chvílí také. Když mě míjeli, oba mě jako na povel jemným kývnutím hlavy pozdravili. Povedlo se jim to nechtěně najednou. Překvapeně se na sebe nechápavě podívali, zrudli, sklopili oči k zemi a v duchu se divili, že mě oba znají. Měl jsem sto chutí se podívat na jejich malé prdítko v kočárku, jež je opět dalo dohromady, ale odolal jsem, bylo to zbytečně riskantní, co bylo, bylo. Tichým zabručením jsem jim odpověděl na jejich společné kývnutí a pokračoval jsem kulhaje směrem ke Kopci. Když oni i já jsme urazili asi patnáct metrů, intuitivně jsem se otočil, určitě znáte ten pocit, cítíte, že vám někdo kouká na záda, a tak se otočíte. Oni uvažovali stejně. Chvíli jsme na sebe s údivem zírali. Já jsem se vzpamatoval první, ledabyle jsem jim kývnul hůlkou a pokračoval jsem dál. Již jsem se ani jednou neotočil.
Na kopci dost chladně pofukovalo, nebylo se co divit, blížil se podzim. Chvíli jsem se díval po důvěrně známém okolí. Všimnul jsem si, že stojím kousek od vysokého bodláku, prudce jsem po něm švihnul hůlkou a již letěl pryč. Hůlka byla o něco těžší než kdyby byla jenom z tvrdého dřeva. Dal jsem si ji speciálně vyrobit u jednoho zbrojíře na Slovensku, když jsem nastoupil k Stopařovi. Nechtěl jsem u sebe nosit žádnou střelnou zbraň, ale dobře jsem věděl, že se mohu dostat do situace, kdy se budu muset bránit. Moje hůlka měla uvnitř mechanismus z kvalitní chromované ocele, který po stisku malého nenápadného tlačítka těsně pod rukojetí vysunul z části dotýkající se při chůzi země ostří z kvalitní ocele používané na výrobu mečů; délka ostří byla přesně patnáct centimetrů. Nikdo mimo výrobce tajemství hůlky neznal. Hůlku jsem jako zbraň použil pouze jedinkrát. Asi již tušíte kdy, ale pro pořádek a čisté svědomí raději vše uvedu.
Hned ten den, kdy si u nás klient objednal sledovačku, jsem si s Černovláskem domluvil schůzku u něho v bytě, že mám pro něho zajímavou finanční nabídku za rozchod s jednou dámou. Chytnul se a zareagoval okamžitě, asi měl momentálně finanční deficit. Rozumně jsem mu domlouval, aby zbytečně nerozbíjel manželství našeho klienta a nabídl jsem mu svůj krásný prsten s diamanty jako odstupné za ukončení poměru s manželkou našeho klienta. Vysmál se mi, že ten prsten je málo, abych ještě přidal na ruku sto tisíc, s úšklebkem dodal, že stačí v korunách. To jsme se ale již rafli. Nakonec se rozhodl, že mě jednoduše z bytu vyhodí; ani se mu nedivím, mých sedmdesát kilo, můj věk a chůze s hůlkou nikomu nenaženou strach. Leč nebylo to z jeho strany moudré rozhodnutí. Měl jsem nacvičenou malou fintu, jako že poslušně odcházím, pak jsem se nečekaně od něho asi na metr a půl odpoutal, rychle se otočil, stisknul tlačítko, udělal prudký výpad pravou rukou vpřed jako u šermu, a pak jsem přesně a bez zaváhání bodnul... V očích jsem mu stihnul při umírání přečíst omluvu, že si to rozmyslel, a že ten prsten by bral všemi deseti. Bohužel již bylo pozdě.
Doma jsem zjistil, že mi chybí můj prsten. Nakonec by to ale žádná tragédie nebyla, po celou dobu, co jsem byl v bytě Černovláska, jsem měl na rukách jemné bavlněné rukavice, jsem totiž zimomřivý, i v horkém létě si na nohy na noc do postele beru ponožky. Takže i kdyby prsten policie našla, moje otisky by na něm nebyly. Ale bylo by jej škoda, stál mě kdysi dost peněz. Ještě štěstí, že jej Zerro našel. To víte, odvahu vrátit se do bytu jsem neměl, jsem totiž obyčejný strašpytel.
Napsáno v Brně ve dnech 6. až 13. října 2011.