Bílé Audi

Dušan Polanský

Aby bylo mezi námi hned od počátku jasno, na ženské jsem. To, že když mi byly tři roky a dva měsíce a vyfotila mě maminka, jak mě líbá o něco starší sestra a já jsem z jejího polibku, jak můžete sami vidět, pěkně otráven, nic nevypovídá o mém vztahu k ženám. Povahou jsem spíš kliďas, sestra zase spíš divoch, a v době z něhož foto je, mě nejednou provokovala a občas i pěkně vytočila, proto se nedivte, že na fotce vypadám jako otrávený státní úředník. Kromě ženských jsem ještě na auťáky. Uznáte, že u chlapů to není nic zvláštního. Zvláštní jsou spíš ti, kteří jsou specializovaní jinak.

Když mi ještě nebyly ani tři roky, značky aut jsem pořádně neznal. Auťáky jsem hodnotil podle barvy, a protože mám rád bílou barvu, líbily se mi hlavně bílé. A vůbec, od mala preferuji bílou barvu. Už jako malý klučina jsem chtěl bílou polevu na narozeninový dort, bílý obleček či bíle obroučky na brýle. I dnes, když mi někdo dá možnost si vybrat barvu, chci obvykle bílou. Jenomže bílou barvu nejednou nemají, což mi docela vadí. Uznáte, že nabízet něco v padesáti barvách a nemít to v bílé je stejná drzost, jako žádat o sociální podporu, když bydlíte v baráku se zahradou a bazénem nejméně za deset milionů.

Když mi tři roky již byly, to už jsem znal i značky všech auťáků. Ani nevím proč, ale již v tomhle dětském věku, jsem dokázal spolehlivě poznat, co je u auťáků nadstandard. Takže se nedivte, že již v době, z které je foto, jsem měl jasno. Chtěl jsem jednou mít bílé krásné Audi. Měl jsem tak trochu i štěstí, v té době se tahle barva i u značky Audi dostala do módy, takže jsem se občas mohl takové Audi vidět v reálu. Jistě jste zvědavý, zda se mi můj sen v dospělosti splnil, nebo nesplnil. Odpovím stejně, jako se ptáte, splnil i nesplnil. Ale vezmu vše po pořádku, abyste měli v tom alespoň trochu jasno.

Základní škola na prvním stupni mě vůbec nebavila. Pokaždé se ve třídě našli dva, tři grázlíci, kteří se vyžívali ve fyzickém násilí vůči slabším a slušnějším spolužákům. Grázlovi stačí k radosti pocit, že se ho někdo bojí. Třebaže jsem urostlý jako lord Jim ze stejnojmenného románu od Josepha Conrada, tyhle praktiky jsou mi zcela cizí, protože rodiče nás vedli k dodržování zlatého křesťanského pravidla: Co nechceš, aby ti činili jiní, nečiň ty jim. Je pravda, že i já jsem nějaký ten ústrk na škole schytal, ale naštěstí díky své fyzické síle, jsem se dokázal ubránit. Chtít po učitelkách, aby těmto nepravostem zabránily, bylo zcela zbytečné, jednoduše na to neměly. Děda D mi občas vyprávěl o tom, jak chodil do jednotřídky, kde se nic takového stát nemohlo, protože tam neomezeně vládl vysoký urostlý pán učitel, který měl přes sto kilo a silná facka patřila do jeho základního výchovného repertoáru.

Ale čas, šťastná náhoda nebo smrt mnohé vyřeší. Po absolvování 5. třídy jsem se dostal na osmileté gymnázium. Zde již grázlíci nebyli, ale byli zde ctižádostiví šprti a hlavně šprtky. Tihle snaživci věřili, že stačí se dobře učit a člověk má v životě málem již vyhráno. Děda D mi vysvětlil, že mít školy sice není zlé, ale pro úspěch v životě to ani zdaleka nemusí stačit a vůbec již nemluvě o životním štěstí. V každém případě vynikající výkony mnohých spolužáků mě nechávaly v klidu, stačil mi výkonnostní průměr. Ušetřenou energii, elán a čas jsem věnoval praktickým zájmům a především získání praktických dovedností, jelikož celý život je jedna veliká praxe. O životě sice můžete do nekonečna teoretizovat, ale žít jej lze jen a jen prakticky, v tom člověk volbu nemá.

Pokud jde o sport, moc jsem mu nedal. Pouze jsem chodil několik let do kroužku řecko-římského zápasu. Líbilo se mi, že v něm můžete útočit pouze na vrchní část těla soupeře a hodně se přitom využívá fyzická síla. U asijských stylů zápasu je dovoleno snad vše a hlavně vyžadují mrštnost, což je vlastnost, kterou jsem nikdy neměl. Třebaže jsem výrazných úspěchů v řecko-římském zápasu nedosáhl, naučil jsem se soustředit a mít čistou hlavu při každé činnosti, kterou dělám. Často mnohé činnosti děláme bezděčně, kupříkladu zamčení bytu při odchodu, ale pak nevíme, zda jsme tyhle činnosti opravdu provedli. Tak tohle mi již dávno nehrozí, každou činnost dělám s čistou hlavou a soustředěně. Pokud se mi nedaří soustředit, tak jednoduše nedělám nic.

V mládí jsem měl štěstí, že jsem se od mých blízkých mnohému praktickému naučil. Od táty jsem se snažil naučit řemeslné zručnosti a detailům kolem auťáků. Věděl jsem, co kde je pod kapotou auťáku, k čemu to slouží, co ovlivňuje výkon motoru, jak se má auto ošetřovat. Děda K mě zase naučil rybařit. Poznal jsem záhy, že je to výborný sport na trénink trpělivosti. Později jsem tuhle schopnost nejednou využil. Děda D mi zase moc kladl na srdce, abych se dobře naučil tančit, že na tuhle dovednost ženy berou jako kapři na vařenou kukuřici. Věděl, o čem mluví, tančit neuměl a také že dívky v mládí na něj nebraly. Slíbil jsem mu, že určitě jej poslechnu, což jsem vzorně dodržel. Ještě se ze mě snažil udělat filatelistu, abych v jeho sbírce pokračoval, ale popravdě na celé filatelii se mi líbilo pouze to, že známky vydávaly všechny státy, takže filatelisté znali všechny státy, nejen ty současné, ale i spoustu již zaniklých. Časem pochopil, že mé zájmy směrují zcela jinam, a tak přenesl své úsilí na mého mladšího brášku. Přesněji chtěl přenést, jenomže již to nestihl. Děda skončil tam, kam všichni po celý život neodvolatelně směřujeme. Bylo mi z toho smutno, jako později z odchodu všech starých rodičů, ale život šel dál a já jsem věděl, že to dobré, co mi předali, mi může být v životě prospěšné.

Leč dost již povšechných úvah kolem mých blízkých, mé povídání je především o mých trablech s něžným pohlavím. Začaly již na gymnáziu. Holkám jsem se asi líbil, jelikož většina z nich se na mě hezky usmívala a některé mi hlavně v posledním ročníku dávaly jasně najevo, že jsou připraveny se mnou vplout do říše tělesné lásky. Dokonce jsem byl sympatický i nejhezčí dívce ročníku, na kterou bralo i několik dalších kluků. Jenomže jsem dobře věděl, že pokud bych začal bojovat o tuhle dívku, že mi hrozí ostrý střet s potenciálními zájemci. Jeho podobu i dopady může těžko člověk předvídat, tak jsem se raději moc tímto směrem neangažoval. Jednak jsem člověk opatrný, a jednak mi neušlo, že naše třídní superstar se usmívala nejen na mne. Určitě si teď myslíte, že vycouvání z mé strany byl projev zbabělosti, jenomže já měl pocit, že je to ten typ ženské, která vám v případě, že nebudete úspěšný, bude celý život připomínat, že mohla s jinými udělat skvělou partii. Uznejte, že taková ženská nestojí za to, aby se chlap zruinoval duševně i fyzicky. Životní osudy téhle krásky měly být v budoucnu velice pestré, což bylo dáno především tím, že byla krásná a chytrá, což je docela nebezpečná kombinace.

Horší bylo, že se do mě zabouchla dívka, která si dokonce začala na mě dělat oficiální nárok. Vůbec mě povahou a fyzicky nepřitahovala, jenomže to jí vůbec nevadilo. Bylo to tím, že byla z bohaté rodiny a žila v tom, že co si umane, to musí i dostat. Proto i moje kličkování si tvrdohlavě vysvětlovala jako ostych a nezkušenost. S odřenýma ušima jsem to s ní nějak uhrál až do maturity. Naštěstí pak odjela na prázdniny kamsi do Austrálie a já jsem měl konečně a navždy od ní svatý pokoj.

Vystudoval jsem na stavebního inženýra. Lákalo mě studovat něco kolem auťáků, ale nakonec jsem se rozhodl, že auťáky si ponechám v záloze jako koníček. Na výšce v třetím ročníku jsem se seznámil s dívkou, která studovala ekonomii a management. Moc se mi líbila a docela jsme si rozuměli. Občas to mezi námi zaskřípalo, jelikož měla spoustu nápadů, a očekávala, že já okamžitě budu na ně reagovat a začnu hned něco podnikat. Trpělivě jsem jí vysvětloval, že mít nápady není až tak těžké, ty mají i blbci, daleko těžší je jejich realizace. Přesto jsem byl přesvědčen, že to spolu dotáhneme až do poklidného a spokojeného svazku manželského. Ale nevyšlo to. Po dvou letech dostala opět nápad. Sdělila mi, že se nemám zlobit, že jsem sice velice hodný a slušný hoch, ale že se seznámila s někým, kdo jej jejímu srdci bližší než já a má větší pochopení pro její nápady než já. Pochopitelně teatrálně nezapomněla dodat, že mi přeje v životě jenom to nejlepší, dokonce si u toho i poplakala. Ale nevěřil jsem jí ani slovo. Poprvé v životě a vlastně i naposled jsem ženské škaredě vynadal. Je pravda, že asi po hodině jsem toho hodně litoval, vždyť jsem s ní prožil dva krásné roky. Naštěstí moje sypání popela na hlavu netrvalo dlouho, neboť již na druhý dem jsem se od spolužáka dozvěděl, že sbalila poněkud staršího zazobaného podnikatele, který se kvůli ní dokonce chce rozvést. I přes tuhle informaci jsem byl na tom psychicky nedobře. A tehdy se mi v hlavě zrodil pěkně hloupý nápad. Na krásky se již vykašlu, jelikož jsou nespolehlivé, raději si najdu dívku méně krásnou, ale která si mě bude považovat, čímž budu mít nad ní navrch. A ještě něco: musí být bohatá, abych konečně mohl mít své nové bílé Audi. Jistě si teď říkáte, že takové uvažování je tak na úrovni klučiny ve školce, ale lehce se moralizuje, když člověk nepoznal peklo rozchodu s milovanou dívkou. V té době jsem byl přesvědčen, že tohle bude má pomsta ženskému pokolení.

Po výšce jsem nastoupil u jedné středně veliké stavební firmy. Byla to dobrá volba. Každý den jsem se naučil něco nového a hodně jsem si o práci povídal s tátou, který se docela v stavařině vyznal. Teď jsem teprve pochopil, jak veliký rozdíl je mezi školou a praxí. Ani ne snad proto, že nás ve škole učili i zbytečnosti, ale v praxi jsem musel jako stavbyvedoucí umět pracovat s lidmi. A ti byli různí, jak to již u lidí od nepaměti chodí. Především jsem se je naučil hlídat, aby dodržovali předepsané technologické postupy. Zpočátku jsem měl kvůli tomu hodně konfliktů, ale později to již šlo. Důvod byl prostý, uvědomili si, že to se mnou jinak nepůjde.

Majitel firmy si mě docela oblíbil – nechci se chválit, ale především to bylo díky mé skromnosti, pracovitosti, pečlivosti a odpovědnosti – a dokonce jednou mezi čtyřma očima mi řekl, že lituje, že jeho dcera je již vdaná a má rodinu. Že pohodlný a líný zeťák, typický frajer, mu vůbec nesedí, že jediné co zvládá, je tahat z něho peníze.

V době, o níž teď píšu, jsem se do nové známosti nehrnul, ač moje touha po ženě byla silná, což bylo přirozené, vždyť jsem byl mladý a zdravý muž. Důvody opatrnosti byly dva. Nechtěl jsem opět zažít zklamání a věřil jsem, že si najdu dívku podle své tak problematické představy. Věřte nebo nevěřte, ale dost podobnou dívku jsem našel, jenomže zeměpisně pěkně daleko.

U firmy jsem pracoval již přes dva roky, když si mě jednou majitel firmy zavolal a zeptal se mě, zda bych si nechtěl docela slušně vydělat, poznat kus jiného světa a zdokonalit se v angličtině. Že zná v USA stavebního podnikatele, který má postavit vilu pro dost velikého pracháče. Mohl bych se na téhle stavbě mnohému přiučit. Okamžitě jsem namítl, že neznám dobře anglicky a hlavně neznám tamější stavební předpisy. „Právě proto chci, abys tam vyrazil, že neznáš to i to,“ odpověděl mi s úsměvem. „Získané znalosti se nám časem mohou hodit. Svět je menší a menší. Možná, že jednou …“ Popravdě jeho představu o tom, že jednou budeme stavět kdesi v čertu v cizině jsem vůbec nesdílel, ale souhlasil jsem. Nejen, kvůli penězům a angličtině, ale potřeboval jsem změnit prostředí a definitivně zapomenout na lásku z vysoké školy. Přiznám se, že ani po téměř čtyřech letech od konce našeho vztahu, jsem se s touto skutečností nedokázal vyrovnat.

Docela mi vrtalo hlavou, odkud můj šéf může znát stavebního podnikatele z USA, vždyť s angličtinou nebyl na tom moc slavně. V jedné slabé chvíli – trochu se popíjelo na oslavě padesátin jednoho našeho stavbyvedoucího – se šéf vymáčknul, pochopitelně mě zapřísahal, že nikomu ani muk. Minulý rok byl v Africe na dovolené, oficiálně na lovu zvěře. Nakonec z lovu jaksi sešlo kvůli administrativním překážkám, ale přece jenom nakonec něco lovil. Spolu s podnikatelem z USA, s nímž se právě tam poznal, lovili černošské krásky. Jistě uznáte, že takové přátelství má mezi muži pevný grunt i bez hlubší znalosti společného jazyka.

Takže jsem přistál v USA a skončil v Omaze v největším městě v Nebrasce. Pro vaši představu je to město veliké asi jako Brno. Ale na rozdíl od Brna většina obyvatel žije v rodinných domcích se zahradou, takže Omaha zabírá větší plac než Brno. Z polohy jsem byl docela zklamán, doufal jsem, že budu působit blízko moře, ale z Omahy k moři je to pořádný flák. Ubytování jsem měl zajištěné v činžovním domě na okraji města v klidném okolí v malém dvoupokojovém bytě. Byl jsem s ním plně spokojen. První setkání s mým novým zaměstnavatelem bylo srdečné. Moc jsem ani nemusel mluvit. Jenom si pamatuji, že mě několikrát bodře poplácal po ramenou a vytrvale opakoval, že mi naprosto důvěřuje. A abych nezapomněl, několikrát se mě zeptal, jaké jsou u nás holky. Řekl jsem mu, že hezké i míň hezké a dokonce i škaredé. Srdečně se zasmál a opětovně mě poplácal po ramenou.

Se stavbou vily se mělo začít za měsíc. Povíte si, že pohoda, jenomže není vila jako vila, tohle měl být jakýsi funkcionalistický kříženec vily Tugendhat v Brně a vily od architekta Jana Gillara v Napajedlách. 650 m2 užitné plochy, dvě patra, terasy, garáž pro čtyři vozidla, vnitřní bazén. Hromada atypických řešení. Když jsem poprvé uviděl plány, rozklepaly se mi kolena a na čelo mě vystoupil studený pot, příznak strachu. Tohle nezvládnu! Ovládl mě pocit zoufalství. Dvě noci jsem pořádně nespal. Přes den jsem zoufale hleděl do plánů, v anglicko-českém slovníku jsem vyhledával výrazy z textové dokumentace, kterým jsem nerozuměl. Šestý den pobytu jsem se setkal s majitelem ateliéru, který vilu projektoval. Hned mi dal jasně najevo, že vůbec nerozumí tomu, jak tak bohatý stavebník mohl souhlasit s tím, aby dělal stavbyvedoucího tak mladý nezkušený inženýr. Že co uspoří můj zaměstnavatel na mzdě, se mu může několikanásobně prodražit na penálech za nekvalitně odvedenou práci a nedodržení technologických postupů, protože stavební dozor bude velice zkušený odborník. Když si ještě vyslechnul moji angličtinu, už jenom kroutil hlavou a raději nic neříkal. Určitě si myslel, že za touto volbou je něco jiného. Jenomže nejlepší obrana je útok. Měl jsem připravených několik dotazů ohledně použité technologie, jelikož o technologie jsem se vždy zajímal, nakonec i moje diplomka byla o technologiích. Zpozorněl a na některé dotazy mi nedokázal jasně zodpovědět, že se zeptá projektantů. Když odcházel, stisknul mi ruku o něco pevněji než při příchodu, řekl bych, že tentokráte jsem v jeho stisku cítil i kousek srdečnosti. Po jeho odchodu jsem se spokojeně zašklebil. Teď jsem věděl, že ani v USA nejsou všichni mistři světa, třebaže se tak tváří. Spíš jsou naučeni se tak tvářit.

Zbývající čas do zahájení stavby jsem využil hlavně k zdokonalení se v angličtině. Šrotil jsem slovíčka a mluvil, s kým to jenom šlo. Schválně jsem se ptal kdekoho na věci, které mě ani nezajímali. Tomuto drsnému způsobu učení jsem věnoval denně někdy až pět hodiny. Největší problém bylo naučit se odposlouchávat. Zpočátku jsem nerozuměl téměř ničemu, ale najednou skokově nastal pokrok a s velikou radostí jsem zjistil, že začínám rozumět i rychle mluvenému slovu. Zbývající čas padl na studium stavebních výkresů. Nervozita postupně ze mne opadla a začal jsem být sám se sebou spokojen.

Abych vás již neunavoval stavařinou, uvedu, že nakonec se stavební práce v poklidu a bez zbytečné nervozity rozběhly. Stavební dozor byl výborný chlap, kterému bylo jasné, že u takové zakázky jsme na jedné lodi. U dělníků a řemeslníků jsem získal respekt především tím, že to, co jsem od nich vyžadoval, bylo v souladu s technologickými postupy a plány stavby. Na stavbu se občas přišel podívat investor, pořádně zasobanej chlápek. Čekal jsem, že to bude nafoukaný fotr, ale kdepak, suverenní byl to jo, ale tak nějak pragmaticky. Stavební dozor mu podrobně – většinou za mé účasti – zreferoval stav prací a hlavně výšku proinvestovaných nákladů. Pokud byly na mě nějaké dotazy, tak jsem je uměl bez větších problémů zodpovědět. Dokonce jsem mu navrhl několik malých změn oproti projektu. Pozorně si mě vyslechl, a pak jenom zavelel: Zapracovat do projektu! Měl jsem pocit, že jsem mu docela sympatický. O něco později jsem pochopil že to až taková pravda nebyla. Prostě se rozhodoval pragmaticky.

A pak přišel den, který docela dost změnil můj život. Na stavbu se přišla podívat dcera našeho stavebníka. Nebylo to určitě žádná kráska, ale zase ani šeredka. Dokonce nebyla ani aritmetický průměr, spíš vážený. Výpočet jistě znáte z matematiky, kupříkladu polovinu dráhy jedete nějakou rychlostí, druhou polovinu jinou, průměrná rychlost na celé dráze není pak (v1 + v2)/2, ale kapánek jiná, přesně 2v1v2/(v1 + v2), tedy o něco nižší než aritmetický průměr. Prostě byla vzhledem něco pod americkým průměrem, tedy přesněji byla by, jenomže proto, že zdědí jednou veliký majetek, tak ten aritmetický průměr jistě byla, určit i o kousek více. V nablýskaném sporťáku, červené Alfa Romeo asi tak za dva melouny, ji přivezl typický frajírek. Byl to typ, na který dívky berou i kdyby neměl v kapse ani vindru. Machroval nejen každým pohybem, ale i suverénním koukáním kolem. Na první pohled bylo jasné, že pokud to úspěšně dotáhne až do obřadní místnosti, tak manželce bude zahýbat. Dokonce za její prachy, čemuž říkám efektivnost. Viděl jsem, jak se zeptala jednoho řemeslníka, kde je stavbyvedoucí. Ukázal na mě. Představila se mi první. Frajírek jenom ležérně kývnul směrem k mé maličkosti. Jasně mi dal najevo, že kámoši nebudeme. S plánem v ruce jsem jim ukázal celou stavbu a snažil jsem se jim zodpovědět každý dotaz. Ona se tvářila, že ji můj výklad zajímá, on na něj úmyslně kašlal. Při loučení mi podala ruku, cítil jsem, že ten stisk je kapánek jiný než stisk při představení. Když odjížděli, schválně jsem se díval za sporťákem až neslušně dlouho. Dvakrát se otočila. Něco mi říkalo, že frajírek bude mít ve mně konkurenta.

A také že měl. Za dva dni, byl pátek, dojela na stavbu sama. Řídila nejdražší model Audi. Byl bílý. V té chvíli jsem nemyslel na ni, ale na tu bílou nádheru a veliké bohatství, kterým bude jednou volně disponovat. Proč bych já nemohl být jednou v pořádném balíku? Věděl jsem, že to již nejsem já, ale lákadlo bylo příliš veliké a nabízelo se mi přímo na podnosu. Vypadalo to, že stačí jenom natáhnout ruku. Zda jí nenabídnu něco k pití. Zavedl jsem ji do kanceláře a nalil jí sklenici chlazené vody. Pousmála se. A pak se mě zeptala, zda nemám pro ni větší cenu než sklenice vody. Odpověděl jsem jí docela upřímně, že jako dcera muže, který stavbu financuje, jistě má, dokonce velice vysokou, ale jako žena bohužel ne, jelikož není volná. Čekal jsem, co ona. Podešla ke mně, dělil nás tak jeden mikron vzdálenosti. Touhu jsem bez větší námahy dokázal udržet na uzdě, nepolíbil jsem ji. Ona ne, políbila mě.

Víkend to nebyl život, ale něco jako docela pěkný sen. Vyrazili jsme v bílém Audi, pochopitelně jsem řídil, kamsi na severozápad k řece Missouri. Bydleli jsme v pěkné rybářské chatě, pochopitelně jejích rodičů. Tahle chata byla další kamínek náporu na rozhodnutí „Mít, či Být“. Věděl jsem, že tomuto rozhodnutí se se svou povahou a výchovou nevyhnu. Určitě řeknete: „Ty Troubo, ideální je přece Mít i Být. A to se ti přece nabízelo, tak jaképak copak. Nad čím ještě hloubat!“

O detailech prožitého víkendu je zbytečné vyprávět, jsou popsány v každém titulu červené harlequinské edice. Ještě štěstí, že umím rybařit, takže jsem se mohl vymluvit, že chci i něco chytit. Jenomže i sny mají konec. Když jsme se pozdě v neděli vraceli do Omahy, věděl jsem jasně, že bych tuhle ženu nedokázal celý život milovat. Ne snad kvůli její povaze, chování, ale jednoduše kvůli malé míře fyzické přitažlivosti. Moje předsevzetí o manželství s bohatou dívkou začínalo být při mé povaze chimérou. A co je horší, začínal jsem tušit, že za tohle milostní dobrodružství pořádně zaplatím. V duchu jsem se modlil, aby mě odkopla a já si mohl dokonce hrát na uraženého a ublíženého. Kdepak to se nestalo. Dopadlo to přesně opačně. V pondělí dala kopačky frajírkovi.

Ale kopačky jsem dostal i já, a ne jedny. Ale po pořádku. Již v úterý jsem byl na koberci u jejího fotra. Vyslechl jsem si nadávky o tom, že chci jeho dceru sbalit jenom kvůli prachům. Že od žádného přivandrovalce z Východu si nenechá ukrást těžce nabytý rodinný majetek. Že se postará, abych dostal padáka. Ještě tentýž den mi volal můj bývalý šéf, že co blbnu. Zda se mi zachtělo stát multimilionářem přes postel. To jsem si nemohl nabalit nějakou obyčejnou Američanku? A do třetice tentýž den jsem dostal padáka. Když dostanete v práci vyhazov na hodinu jenom proto, že v rozčílení šéfovi prozradíte to, co všichni kolem vás ví, že je totiž obyčejný nafoukaný blbec, tak to ještě jde, ale můj padák bolel více. Byl jsem v cizině, bez práce, úspory nic moc a ještě jsem naštval jednoho veliké vlivného pracháče, kterému zobal z ruky kde kdo v celé Nebrasce.

To nejhorší ale ještě mělo jenom přijít. Přišla ona a řekla mi, že mě miluje a že je ochotna pro naši lásku udělat a podstoupit cokoliv. Jenomže já jí z principu nevěřil. Holka co má od mala vše, na co si vzpomene, holka, jež neví, co je poctivá a tvrdá práce, těžko podstoupí cokoliv. Navíc tu byl základní problém, problém fyzické přítažlivosti a lásky. A ta buď je, nebo není. Neuměl jsem jí říct otevřeně pravdu, jenom jsem zoufale něco koktal. Jenomže ona pravdu lehce vytušila. Kráska sice nebyla, ale chytrá a vnímavá za dvě ženské. Náš vztah ukončila tím, že mi vynadala do darebáků a vrazila mi takovou, že až jsem divil, že má tolik páry. Také jsem věděl, že i frajírek si bude chtít se mnou vyrovnat účet. A také že chtěl. Jenomže ne sám, nato měl málo kuráže. Když jsem se večer vracel do bytu, najednou zastavil vedle mě postarší Ford, než jsem stačil něco pochopit, tři chlápci mě nesmlouvavě narvali na zadní sedadlo. Pak to dopadlo jako v nějakém mafiánském filmu. Skončili jsme v jakémsi starém opuštěném areálu. Frajírek tam již byl a udělal mi přednášku o tom, že nemám sahat na to, co mi nepatří a navíc to patří jemu. Ten v „Mít, či Být“ neměl chaos. No a nakonec mi tři chlápci dali pěknou nakládačku a nechali mě tam celého bezvládného ležet. Myslel jsem, že tam sám a zcela opuštěný vypustím duši. Ale nevypustil jsem.

Přebral jsem se v posteli ve svém pokoji v podnájmu. Sice se nade mnou nenakláněla krásná Nšo-Či jako nad Old Shatterhandem, poté co mu Vinnetou vrazil nůž do krku po nájezdu Apačů na Roswell, ale za dané situace jsem byl vděčný i za postarší kreolku, která uklízela v našem domě. Často jsem si s ní povídal, byla to velice příjemná žena. O životě věděla toho určitě více než já. Když jsem se ji zeptal, jakým zázrakem jsem zde, všechno mi bez obalu vysvětlila. Zcela náhodou viděla, jak mě tři frajírkovi kámoši neurvale nacpali do auta. Zavolala svému známému, a ten zařídil, aby mě již nějak našli. Měl jsem přitom kus štěstí, protože ty tři mlátičky nestihli kvůli zásahu mých záchranců dokončit práci, za kterou dostali zaplaceno.

Ten známý byl její bývalý milenec, provozoval malý autoservis. Protože jsem byl bez práce, tak jsem začal makat tam. Pochopitelně nejdřív jsem musel obstát v zkoušce. Šéfa jsem musel povozit. Táta a máma mě naučili řídit svědomitě, podle předpisů, ale tady jsem musel ukázat i trochu jiné řízení. Ukázal jsem. Sice jsem pochválen nebyl, ale u chlapa, jako byl můj nový šéf, mlčení je pochvala. Servis měl celkem osm zaměstnanců, když nepočítám šéfa. Byl to takový rasový mix, ale to mi nevadilo. Nakonec je to vždy o tom, zda je člověk slušný, nebo darebák. Byli to vesměs chlápci od rány, ale féroví. Pracovní povolení jsem měl celkem na dva roky, takže proč se nezdokonalit v auťácích. Jinak servis fungoval kromě běžných oprav i tak, že občas se levně koupila bouračka, a z ní se vybralo vše, co se ještě mohlo hodit a využít pro opravu jiného auta. Šéf měl kontakt i na šrotoviště auťáků, takže občas se využil i tento zdroj. Zaměstnancům jsem se zpočátku nelíbil, to víte inženýr a ještě bílý. Pracovitý jsem, tedy kromě úklidu, ten mě nebavil již od malička, ale odborná práce mě bavila, takže nakonec jsem zapadl. Jenomže vyvstal zde jeden veliký problém. Jistě tušíte, že opět zatím byla ženská.

Máte pravdu, jenomže tahle se mi moc líbila, byla to šéfova dcera. Měl ještě dva syny, jeden pracoval v autoservisu, byl to potenciální majitel po odchodu otce do důchodu, druhý se oženil a žil s rodinou v městečku Opeka, což je kousek na západ od Kansas City. Prý si s tátou nikdy nic nerozuměl, snil o hezčím život, než je makání v autoservisu. Abych byl přesný, zdrojem onoho problému sice byla dcera, ale jádrem problému bylo, že měla již vážnou známost, a tahle známost otci snad i seděla, tedy jsem si to myslel. Věděl jsem, že pokud ji budu chtít získat, nemohu pasivně čekat, že se do mě zabouchne a dá kopačky svému nastávajícímu. Věděl jsem jasně dvě věci. Že jsem jí sympatický a že její přítel, není chlápek, který se ji zdá bez boje, tedy pokud se jeho holka do mě zamiluje. Byl to urostlý, šlachovitý, tvrdý a rozhodný chlápek. Nepadl mi do oka, ani já jemu. Pokaždé, když se v servisu ukázal, koukali jsme na sebe jako dva hladoví kojoti nad zdechlinou.

Šéf napětí mezi námi vycítil, ale nejen on, věděli to všichni kolem. Také proto mě šéf pozval na slabé americké pivo. Řekl mi, že se mu líbím, že možná i jeho dceři, ale abych si nemyslel, že nějak zasáhne, když k něčemu mezi mnou a nápadníkem jeho dcery dojde. Pouze zajistí férové podmínky. Když se to vezme kolem a kolem byl jsem proti Old Shatterhandovi ve výhodě, tomu Inču Čuna před božím soudem na Rio Pecos vysekal do kánoe díru. Hořce optimisticky jsem si namlouval, že mě snad nezmlátí více než ti tři frajírkovi chlápci.

K souboji nakonec došlo. Malý rozdíl byl v tom, že Rio Pecos byla opravárenská hala, nepřihlíželi Apačové, ale zaměstnanci, a můj konkurent neměl tomahawk, ale pouze ruce a nohy. Boží soud to také nebyl, protože soudcem byl šéf. Soudce rozsudek vynesl předem: Ten, kdo prohraje se dobrovolně vzdá ruky jeho dcery a nikdy v budoucnu neprojeví sebemenší zášť vůči vítězovi. Pokud ano, ale to nedořekl, jenom naznačil ukazováčkem pravé ruky řez na krku. Chudáci rodiče, kdyby tušili, co jejich syn zde vyvádí. Přes skype jsem je po celou dobu pobytu ujišťoval, že vše je v pořádku. Když jsem schytal výprask od chlápků najatých frajírkem a můj ksicht vypadal jako syrový jemně vyklepaný biftek, vymluvil jsem se na rozbitou kameru, že si musím koupit novou.

Jistě jste zvědaví, jak to dopadlo. Byla to plichta, ani jeden z nás se již nedokázal postavit na nohy. Vypadali jsem jako čerstvě vyklepané kotlety. Vítěze měla určit ona. Leželi jsme bezvládně na podlaze. Všechny oči v hale se upírali na ni, tedy alespoň tak mi to vyprávěli později, jelikož jsem přes oči zalité krví z roztrženého obočí nic neviděl. Přistoupila ke mně, poklekla a políbila mě. Na tohle mám v životě štěstí, s prvním polibkem nemám nikdy problém, jelikož jej pokaždé velkoryse přenechám dívce.

Co bylo nebo je dál? Jsme manželé a čekáme miminko, holčičku. Jsem docela zvědav, jakou bude mít barvu. V servisu již nepracuji, jsem opět stavař. A ne ledajaký. Šéfův bratr má malou stavební firmu, brzy zjistil, že mám na to, abych byl, jak vznešeně prohlásil před svými zaměstnnci, výkonný ředitel. Že si musí kapánek odpočinout. Auťáky jsem si nechal jako koníček. Jinak frajírek již s moji první americkou láskou nechodí, kopačky co tehdy dostal, byly definitivní. Ale oklepal se rychle, již stihnul sbalit novou zazobanou holku. Já těm ženským fakt nerozumím, dát se oblbnout takovým frajírkem. Ale přeji mu to. Proč bych neměl? Snad mu to tentokrát nepokazí nějaký moula z Východu. První americká láska má novou známost. Minulý týden jsme se náhodou potkali v obchodě. Styděl jsem se a nehrdinsky jsem sklopil oči. Jenomže ona vše zachránila, jemně se usmála a ukazujíc ukazováčkem směrem k nebesům tiše pravila: „Nic si nedlužíme, možná nám to tam jednou vyjde.“ „Snad,“ odpověděl jsem upřímně.

Zcela nedávno jsem rozčílil tchána, když jsem mu sdělil, že jednou bych se chtěl vrátit i s rodinou k nám, kde je lepší pivo, víno, jídlo, hezčí krajina. Rozzuřil se, ale dobře vím, že to nebylo upřímné. Dobře ví, že manželka mě bude následovat třeba do pekla a já ji stejně.

A co můj sen o bílém Audi? Zatím se nesplnil, ale jedno kdysi luxusní Audi stojí v dílně. Zatím je nepojízdné, dávám jej ve volném času do pořádku. Je z bouračky. Rozmlátila jej moje první americká láska. Svět je prostě malý.

V Brně od 19. do 29. dubna 2016.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Články