Dušan Polanský
Proč jsem napsal právě příběh o slavném britském agentovi 007, Jamesi Bondovi? První důvod je úsměvný, malá stávka u vína ve vinotéce, že lze činnost tajného agenta 007 omezit na jedno místo, neboť jak všichni jeho fandové dobře ví, ve většině svých příběhů agent 007 stihne toho procestovat, všemi možnými dopravními prostředky, opravdu požehnaně. Druhý důvod je prostý: proč ne. Příběh může posloužit i jako námět na film, i když vím, že námět na film formálně vypadá jinak. Pochopitelně příběh by musel být kapánek košatější, aby se divák v kině nenudil. Kvůli příjemnějšímu čtení a také abych si psaní trochu zkomplikoval, a tím si otestoval svoje schopnosti či neschopnosti, jsem příběh napsal na způsob básně v próze. Je to v případě agenta 007 asi dost neobvyklé, ale opět proč ne. Znal jsem chlápka, co zbožňoval dršťkovou polévku s bavorskými vdolky se šlehačkou. Také proč ne.
V ústředí Secret Intelligence Service se James Bond spokojeně usmívá. Jak pak by ne, vždyť za poslední akci slyší od M, hlavy MI6, samou chválu. Dokonce mu pozdrav od jejího veličenstva předá, a tajemně dodá: Jamesi, možná další metál i titul bude. I Monneypenny v duchu i v klínu jásá, tentokrát mě James s veškerou elegancí jistě skolí rád. Jenže mezi námi, marná její náděj, James totiž sní o klidné dovolené s neznámou kráskou někde tam u jižního moře, již se těší, jak ji poprvé osloví: And for the lady? Good evening, Miss… Pak již sbalit neznámou problém nebude; vždyť má šarm, sílu, rychlé auto super řídí, vždy při sobě zbraň, peněz víc než dost, a umí s klidem říct: Vodka Martini, shaken, not stirred!
Ale něco není jak má být, M mžikem sladký úsměv v strohý šéfovský výraz promění. Jamesi, zapomeňte na sladkou dovolenou, teď vás čeká úkol nový, zvláštní, nelehký, dokonce k němu dočasný zákaz zabíjet pro vás hnedky vynáším. Ukazováček M po digitální mapě klouže, tady v Česku, město Brno domov má. Dobou vlády Franze Josefa vás osloví, italský neorealismus, meziváleční funkcionalismus v sobě nosí. „Šanghaj“ v bývalé staré dělnické kolonii v Divišově čtvrti své zvláštní kouzlo má. Možná že na Bratislavské či Cejlu v průchodech a pavlačových dvorech zpěv Edith Piaf uslyšíte. A těch vinoték, v nichž desítky druhů vín vám nabídnou, dokonce i bílou odrůdu Pálavu, o které ánunk Francouzi nemají.
Agent 007 je udiven a v duchu se ptá: Copak na mne šijí, proč mne do takové díry posílají a přitom jenom o příjemných věcech řeči vedou? Jak se ale zdá, žádná akční scéna mě nečeká, dokonce i zabíjet stop mám. M tvrdá slová z úst konečně pronese: Jamesi, vy návnadou budete! Podívejte, na veliké obrazovce ostrý obraz znavené tváře starce se objeví, tenhle muž něco ví, o co naši protivníci veliký zájem mají. Je jich tentokrát nějak moc, všechny ani neznáme, když je ale znát budeme, naši analytici pravdu hravě odhalí. Bond opáčí: M, proč takové cavyky děláte? Uneste jej, waterboarding 10, 20, 100krát nasaďte, kápne božskou a jak ještě rád. Já zase pro změnu dovolenou u moře s krásnou Bond girl budu mít. M stroze odpoví: Jamesi, váš návrh logiku má, ale ten muž život již nemá moc rád, srdce mu zlobí, křehké je jako míšeňský porcelán; klidně si umře, touha žít z něho již vyprchala, dokonce v ústech či v lahvy šampaňského cynkáli může mít. Je dost zvláštní, řekla bych, že tentokrát hrát poker s bláznem budete. James se usměje: S tím cvokem si hravě poradím, i nepřátele k akci vylákám a jejich identitu odhalím. M jej lehce po paži pohladí a ještě pomoc přislíbí: Jamesi, my vás v štychu nenecháme, podívejte se sem; na displeji se tvář krásné ženy objeví. Vězte, to je možný klíč k řešení. Ale před tím, než vám plán vysvětlím, jen pro zajímavost jeden detail sdělím, ten blázen červené víno vůbec nepije. Neptejte se proč, jenom on, možná ona, prstem na displej ukáže, a Bůh to ví. A teď již slíbený plán, Jamesi, poslouchejte, začneme poučením z velmi dávné historie křesťanství…
Na Ruzyni letadlo odkudsi z chladného severu roluje. V hale kupa rukou mávání, úsměvů, přivítání, polibků a srdečných objetí. A to snad ani pravda nemůže být. Tam půvabná žena, žádný muž by nevsadil na víc než třicet pět, v tmavých vlasech veliká spona s žlutozeleným motýlem, a nikdo ji nevítá. Jak se zdá, vůbec jí to nevadí, na toaletu a pak do kavárny uhání, tam si kávu se smetanou objedná. První horký lok a v kabelce se nedočkavě hrabat začne; valnou chvíli souboj s nepořádkem trvá, ale jak vidno z její smutné tváře, úspěch se zatím nekoná. Vzteky kabelku bokem odloží, že je otevřená, vůbec nevadí. Chvíli dumá, pak se na kufr zamračí a již se na něj vrhá. Ale na tuhle chvíli každý pražský zloděj čeká. Z kabelky peněženku a iPad hbitě sebere, a již se tiše ztratil, je to kouzelník, již není. Ale smůlu má, chňapka jeden ubohý, honička jako blázen jej čeká, totiž elegán v obleku na míru šitém si jej při tom šlohnutí všiml a již za ním vytrénovaným klusem uhání. Co vám budu detaily povídat, honička jak má být. Dareba ale šanci nemá, úder do tváře jeho útěku stopku dá. Elegán ale velkorysý je, pouze věci dámy mu sebere a pak tiše pronese: Bídáku ubohý, zkus to ještě jednou, a zamřížované vězení bude tvým příštím domovem, a teď již padej, ať ten tvůj hnusný ksicht nevidím. Elegán po tom malém vzrušení si šat a vlas uhladí, a již klidně přichází k dámě stále v kufru něco zuřivě hledajíc; její zaujetí touhle činností je opravdu veliké, teprve po chvilce vidí, že úžasný muž u ní stojí, svůj pohled k němu obdivně zvedne. Neznámý klidně k ní přímo do očí promluví: The name’s Bond, James Bond, a tohle jistě patří vám, jeden pán, tedy přesněji, spíš otrapa… Žena s údivem na peněženku a iPad hledí, pak přes celou tvář krásný úsměv rozprostře, od srdce gentlemanovi děkuje a hned se zarděním vysvětluje, že lístek na autobus z předprodeje ještě před odletem měla, teď jaksi už není. James tiše dotaz vysloví: A smím znát, kam máte namířeno? Brno?! to je ale náhoda, cesta stejná, bude mi velikým potěšením vás svézt. A již Bentley šitý na míru po D1 dvěstě za hodinu uhání. Tolik úsměvů, hezkých slov, šarmu, půvabu, letmých pohledů do očí, až se málem i Bentley rdí. Přátele či jenom kamarádi tihle dva teď jsou? Co blízká budoucnost přinese? Co já vím, já jenom fakta vyprávím. Před Brnem žena s úsměvem a radostí pozvání na večeři na zítra přijímá. Je potěšena, jak by ne, James se jí líbí, vždy snila, že takového muže bude mít. Její manžel sice skvělý je, hodný, inteligentní, pozorný, ale holt James to není. Teď ale již je myšlenkami u mámy, těší se na ni, vždyť v jejích očích ona žena zralá, zkušená, stále jenom malé dítě je.
Krásný červnový den, agent 007 se Brnem prochází, atmosféru města vstřebává. Náměstí, krásné kostely si prohlíží. U Katedrály Sv. Petra a Pavla stojí, a ani sám neví proč, vstoupí dovnitř a do lavice tiše usedá. Cítí, že tady žádný agent místo nemá, opravdovým křesťanem se cítí být. Ten pocit trvá ale jenom chvíli, kdosi k němu tiše usedá, ruka sebou automaticky cuká, chce tasit, ale Bůh mu prstem pohrozí: Jamesi, to se v mém stánku nedělá. Hlavu pokorně sklopí, Otče, odpusť, to jenom hloupá nacvičená rutina. Lehce hlavou pootočí, a hle, málem překvapení, starý známý, Lurija, Již dávno se neviděli, naposled, když si to na život a smrt v Bankongu rozdali. Vítěz tehdy nebyl, osobní nenávist se ale od té doby spokojeně na obou stranách šklebí. Z katedrály spolu vychází, gentlemani jsou, dobře ví, že světské slovo v kostele místo nemá. Po Petrské se loudají málem jako dávní přátelé, jenom čtyři oči těkají, ruce se potí, co kdyby ten druhý… Otázku, proč právě zde v Brně se potkali, ani jeden nevysloví, byla by zbytečná, odpovědi se druhý nedočká. Na Zelném trhu postávají, jejich oči si barevnou nádheru vychutnávají, stánky, ovoce, zelenina, lidé, tolik barev a proudy slov zdánlivě neznáme řeči se jich lehce dotýkají. Lehkou slovní přestřelku mezi sebou vedou, lumpárny si sdělují, ale jenom tak, jak se sluší, aby řeč nestála. Pak si pozdrav na shledanou dají, ví že sbohem by fráze byla. James se lehce vlevo pootočí, a hle i číňané zde své lidi mají, a kus vpravo arabské oči nedůvěřivé na něj hledí. Musí se pochválit, návnadou se zdá být prvotřídní, lovců požehnaně. Bože, co tu ale všichni chtějí? Co chtějí ulovit na starém bláznovi padajícím do hrobu vlastní vahou? Co tady v banku je?
Luxusní hotelová restaurace, posvátný klid, Bond a půvabná žena sedí u večeře, číšník dikrétně stojí opodál, ani víčka zvednout se neodváží, tu a tam příbor a sklenička zazvoní, dvě svíčky na tváře zamilované vrhají světlo a stín v divokám tanci. Ti dva jenom slůvka k sobě vysílají, věty by byly až až, cize by při dobrém jídle a pití zněly, intimní pohodě by zbytečným válem byly. Když bíle víno – schválně zkusil objednat červené, rázně odmítla – po zákusku popíjejí, cítí, že i osamělá slova vládu ztrácí, již touha vládu nad nima přebírá. V luxusním pokoji se na sebe lačně vrhají, nemyslí na to, co bude pak, je jenom teď. Postel jako louka veliká je přitulí. Vášeň ruce, nohy v jedno proplétá, stovka polibků její krásné tělo nadnáší, stý a jeden polibek a ty další krásnému klínu poctu vzdávají. Její tělo znova a znova jako sopka vybuchuje, hlava ve vytržení se jako malý zvon pohupuje, hlas se pod vládou touhy zalyká, slzy, svědci rozkoše, se po tvářích kutálí. Ráno vše zopakují, ale slunce již na obloze hřeje a paprsky vysílá, rozum vládu přebírá. Jamesi, já již musím, nemělo se to stát, tam kdesi daleko vzorný manžel děti hlídá, myslí na mne, má mě rád. James pochopení má: Já ti, lásko, rozumím, ale chtěl bych tě ještě jednou vidět, mezi lidmi, jenom oběd v plné restauraci, abys obranu před touhou těla a klid v duši měla. Po velikém váhání žena oči sklopí, tiše souhlas vysloví: Dobře, zítra, v poledne, ale již jenom vzpomínky budou vládu nad námi mít, touhu po milování spolu uzamknem na několik západů do kobky s nápisem „Zde jen rozum vládu má“. James se smutně usmívá, tohle není pravá Bond girl, jen tak pro radost, potěšení, s touhle by člověk chtěl a uměl život žít.
Agent 007 má času habaděj, jak by ne, je jen pouhou návnadou, žádná akce se od něj nečeká. Na Leitnerovu kráčí v poklidu, prý tam je skromná vinotéka, do která občas i ten muž na dvě deci chodí rád. Budiž, je to muž obyčejný, na drahé značky vína peněz nemá, ale co on agent 007 tam, vše je na něm až příliš perfektní. Pravdu má, veliký údiv místních štamgastů budí, jejich oči stručně praví: Ty, frajeře, mezi nás nepatříš. Pálavu si objedná, hned se platí, neslušná to obchodní etika a k tomu cena je víc než směšná, probůh co za patok budu pít. Ochutná, a je příjemně udiven. Dobré pití. Možná pravý důvod, proč ten blázen červeným pohrdá. Najednou ale profesionální cit jej v stav ostražitosti přivede. Dovnitř vchází chlápek: ostrý pohled, vlas černý jako uhel, opálená pleť, šlachovitá postava. Jamesa registruje, ten na oplátku úvahy o chlápkovi přemítá: asi sólo hraje, nezdá se, že by to byl hráč týmový. S pitím James nespěchá, sladkou Pálavu na jazyce lehce převaluje, čeká až chlápek dopije. Ten pro změnu červené, na bílé se ani nepodívá, asi také důvod má. Chlápek dopije a loudavě odchází. James ještě naposled poslední kapkou vína jazyk polechtá, a již chlápka sleduje. Ten nenápadně zrychluje, ale tohle Jamese baví, v tom je silný, v tom je král. Mezi lidmi se proplétají, tempo nasazují, až na střechy v honičce vylézají. Krásný výhled, ale teď není čas oči nabažit; z jedné střechy na druhou, třetí a opět dolů po řebríku do ulic. Co se ale k sakru děje? Chlápek je fuč, není! Propadl se snad do pekel? James se ohlíží, stojí přesně tam, kde jej viděl naposled. Hle divný poklop, to není kanalizace, zámek je odemčen. James bleskem souřadnice polohy do GPS uloží a již neváhá, skočí dolů, ve tmě se ocitá. Kde to jsem? Na Q a jeho patenty si vzpomene, jeho brýle nasadí, pouhý stisk a brýle sluneční se rázem v infračervené promění. Bože, vždyť to je obrovské podzemí! Kam se dát? Detektor pohybu zapíná a hle již první signál k němu dorazil, neomylně vpřed, tam někde musí padouch být. Honička může další dějství mít, jedno ale Bond nechápe, jak ten chlápek ve tmě tak hbitý může být. Přece není ďábel pekelný! Najednou cítí, že se ve velikém klenbovém prostoru ocitá. Stojí jako solný sloup, zoufale tají dech, cítí, nejsem tady sám. Najednou cizí ruce jeho krk uchopí, bože to je síla, když ten stisk ten bídák vydrží, již nikdy nebudu jejím veličenstvem za zásluhy odměněn. Co teď dělat má? V zoufalství zdroj světla a elektřiny v hodinkách aktivuje, a hle ostrý úzký paprsek světla klenbu ozáří. Posvátná místnost tu kdysi byla, Bůh s anděly se na něj z klenby láskyplně usmívá. James k chlápkovi hodinky nasměřuje. A zázrak techniky se děje, elektřiny na bolest vystačí, chlápek stisk povolí, poctivě kleje a kamsi v bludišti chodeb se ztrácí. James zoufale lapá dech, co tohle všechno k čertu znamená? Zvyklý je na zločince, teroristy, samozvané diktátory, šílené vědátory, ale tenhle děs se jeho představám o zločincích vymyká. Ale dál již nepřemýšlí, je vycvičen k akci a ne k planému filozofování. A opět do tmy vyrazí, ale marná snaha, ještě chvíli detektor pohyb vykazuje a pak již nic. James souřadnice, kde mu chápek zmizel, do GPS paměti uloží. Zítrá také den, s klidem si tohle místo v ulicích vyhledá.
Do oběda s ženou, která jej tak okouzlila, času ještě dost. Teď se na místo, kde mu včera chlápek zmizel, v klidu podívá. GPS mu přitom vzorně pomáhá. A hle, souřadnice sedí, stojí blízko Jezuitského kostela Nanebevzetí Panny Marie na Jezuitské. Kostel je otevřen, vstoupí. V severní lodi obraz Ignáce Loyoly, jak roznáší Kristovu víru do čtyř světadílů. Matne si něco z dějin křesťanství pamatuje, byl to zakladel Tovaryšstva Ježížova, doživotní První generál. Dlouho nepřemýšlí, rychle do nejbližší internetové kavárny spěchá a další informace o jezuitech ve wikipedii vyhledá. Fakta praví: v roce 1540 Papež Pavel III. uznal nový řád jezuitů. Všechno, co členové řádu činili a činí bylo a je pro větší slávu Boží. Pružně a nesmírně cílevědomově se vždy stavěli čelem k novým úkolům. Přísná centralizace vytvářela z jezuitského řádu nesmírně účinný nástroj katolizace. Pro všechny členy řádu platí zákon, že se mají nechat vést božskou prozřetelností a poddat se bezpodmínečné, slepé poslušnosti. James si v duchu pomyslí, disciplína jako na vojně. Nelze se pak divit, že jezuité během krátké doby obsadili téměř všechna mocenská místa v Evropě, zejména na katolických panovnických dvorech. Reakce musela zákonitě přijít: na nátlak mnoha evropských panovníků řád Tovaryšstva Ježíšova zrušil papež Klement XIV. v roce 1773. Roku 1814 byl sice řád obnoven, ale již nikdy nedosáhl takového vlivu jaký měl před svým zrušením. James o faktech přemýšlí, je možné, že ten chlápek patří k jejich řádu a věří, že když získá pro řád starcovo tajemství, že s jeho pomocí řád sjednotí celou Zemi pro slávu Boží, podobně jako Ludvík XIV. sjednotil Francii v duchu jezuitského katolictví. Pokud tak to je, ten chlápek je fanatik a nezastaví se před ničím. Ještě jeden fakt zajímavý postřehne: jezuité Bohuslav Balbín a Bedřich Bridela podporovali a obhajovali český jazyk, prý bez nich by byli Česi v polovině 18. století zcela pohlceni Němci. Asi přehnané tvrzení, ale hypotéza může být. I tak marná jejich snaha, češi řád prý nikdy v lásce neměli. Teď ale již dost historie, i když poučení plná jest, oběd se záhadnou ženou je na pořadu dne.
Restaurace radostnou píseň oběda pobrukuje. Je tu plno, hlasů štěbot, hosté chtějí svá prázdná bříška naplnit a pivem hrdla ovlažit. Také Bond a jeho nová láska nejsou výjimkou. O milování při jídle ani slovo nepadne, raději Brno přetřásají, ona mu tipy na procházky a výlety do okolí dá, ale hned nato s taktem sdělí, že jej bohužel doprovodit nemůže, vážné rodinné problémy s maminkou má. James vše chápe, ale přesto jednu prosbu má, nejmodernější iPad vytáhne a foto před její zrak nasune, každé hnutí mysli v její tváři sleduje. Tiše ona promluví: Co já s tím? Nepatrné zachvění obočí a rtů bystrý zrak agenta 007 v merku má. Teď nastala pravá chvíle, malou přednášku k dobrému jídlu a pití dá. Kdysi dávno žil jeden významný katolický teolog, jmenoval se Tomáš Akvinský, osm let pracoval na svém hlavním díle Teologické sumě, a docela poctivě, má přes 2 miliony slov. Na svátek Svatého Mikuláše v roce 1279, to už mu bylo čtyřiceti devět let, sloužil mši. Během bohoslužby se prý cosi stalo. Tomáš vyšel z kaple a pravil: Vše, co jsem napsal, mi připadá jako mlácení slámy ve srovnání s tím, co jsem viděl, a s tím, co mi bylo zjeveno. Dále již prý nenapsal ani slovo. I tento muž, prst na iPad položí, se najednou uzavřel do sebe, zcela přestal psát svůj traktát k obhajobě křesťanství, který jej stál roky velikého odříkání a úsilí. Proč? Ptáme se nejen my, i jiní. Všichni chceme jeho tajemství znát, k prospěchu lidstva a slávě Boží jej pokorně dát. Žena se vyprávění jenom lehce usměje a s klidem praví. Jamesi, Tomáš Akvinský nic zvláštního neviděl, jenom se mu již nechtělo psát, jednoduše byl přemýšlením unaven. Nevím, zda jste četl od Puškina Pikovou dámu, v první hlavě také zmínka o hraběti Saint-Germainovi jest, že prý byl věčný žid, vynálezce elixíru života, kamene mudrců et cetera. Nic z toho pravda nebyla. James je rozladěn, tahle žena mu jeho trumfy s klidem v nulu promění. Žena úsměv ve vážnost promění, chvíli mlčí, pak pevným, ale klidný hlasem promluví. Jamesi, já jsem kdysi toho muže dobře znala, dokonce jej milovala. Moc jsem snila, ale on přesvědčil mě, že začít žít jako žena a máma mám. Dobrý manžel, hezké děti, teplý vlastní domov, kde lze hlavu v klidu k spánku složit, u velikého stolu dobrý pokrm pro všechny a hezky si povídat. Tím i zákon zachování svého rodu naplníš, protože Bůh nás naprogramoval k žití, v němž radost, štěstí, trápení i bolest své důstojné místo má. Věz to největší štěstí ženy, jiná moudrost není. Já tehdy nechápala, proč tak tvrdý ke mně byl, dnes mu již rozumím. Jamesi, já ho již roky neviděla, uzavřel se do sebe, samota mu je přítelem jediným. James smutně pohledem ženě přikyvuje, teď již dobře ví, že tahle cesta k informacím nepovede. Co mu zbývá? Osvědčenou fintu, starou jako Bible svatá, musí nasadit. Fakta uvede, že starci z mnoha stran nebezpečí hrozí. Dobře vidí, jak plná obav každé jeho slovo v paměť ukládá. Po obědě jí odvoz domů nabídne. V autě, aby řeč nestála, dotaz v plac dá: Proč ten muž jenom bíle víno rád? Jamesi, je to prosté, červené mu dávnou smutnou noc v jeho rodině připomíná. James pak již tiše je, tesknota si do auta přisedla. U hezkého domu je oba smutné rozloučení čeká, své krátké lásce hezký zbytek dne popřeje, ona jenom tiše poděkuje, víčka nezvedne. James tuší, že ještě dnes se začně něco dít, neboť žena-motýl něco tají, a přitom toho o starci hodně ví. Má sice zákaz zabíjet, ale zbraň s sebou bude jako vždy pro jistotu mít, přece je James Bond, žádný suchar, úředník.
James lokátor zapíná, ten vysílač v sponě s žlutozeleným motýlem spolehlivě detekuje. Pravda, jeho postup nebyl fér, poté co se po dlouhém milování v spánek uložila, on vysílač do její spony vsadil, ale jak zatraceně úkol plnit má! Teď jenom trpělivě čekat, kdy tečka na displeji se v pohyb dá. Hodina a něco uplyne. Konečně! Jak je vidět, tečka kinematiku miluje. James se usmívá, jak se zdá, skvělý odhad měl. Možná jenom na nákup či za kamarádkou vyrazila, ale na tuhle možnost by děravý groš nevsadil. V klidu a s úsměvem pohyb auta sleduje, je poznat, že řízení jeho dáma hravě zná, padesátku přes město na háku má. Tečka se zastavila, překvapení se ale nekoná, tyhle souřadnice mu již v Londýně dali, tam skromný podnájem starého muže sídlo má. Poznat, že není doma, neboť za chvíli tečka opět v pohyb vyráží. James se usmívá, hle, žena k vinotéce směřuje. James teď chvíli čas má, vždyť blízký cíl své dámy zná. Rychle do třetího patra vybíhá, zamčené dverě rutinně otvírá. Ten blázen skromně žije, málem jako poustevník, jenom staré PC luxus je; dlouho neváhá, rychle jej zapíná, kdepak marná náděj, tvrdé formátování jej v nepopsaný list proměnilo. Co tečka? U vinotéky právě stojí, ale dlouhé stání nemá, opět kamsi vyrazí. Prostorovou mápu zapíná. Divná trasa jízdy, vede kamsi do polí, co tam může být? Instinkt mu říká, že teď čas na úvahy není, honem za ní. Vidí dobře! Před ním Audina stejným směrem uhání, a v ní potřeštěnec, co mu v podzemí jako krtek zmizel. Já ti hned tipec zatnu, jezuite mocichtivý! Bentley Audinu drze předjíždí a do příkopy ji s klidem pomocí speciálních vysunutých os poroučí. Audina po kotrmelcech zůstane stát na střeše, v brouka na zádech se promění, točící kola nožky brouka jsou. James chlápkovi, jenž v poloze dolu hlavou kleje, pozdrav s úsměvem zamává. Ale již dost zábavy, copak naše tečka dělá? Teď se právě zastavila, a hle opět se v pohyb dala, jasné, žena na kopec utíká. James dodatečné odpružení kol, vynález Q, aktivuje. Po rozbité polní cestě stovkou uhání, již stojí pod kopcem, i záložnou pistoli z tajné skřýše bere, cítí, že tady jedné zbrani bude málo. Pak do kopce sprintem utíká.
Na pláni kopce agenta 007 úděs čeká. Co mu prvně hlavou bleskne, že pomyslný čtverec z lidských těl uzavírá. Uprostřed čtverce starý muž s ženou s motýlem ve vlasích se objímá. Ale klam očí rozum hned poopraví, to není objetí milenců, žena svým tělem muže před smrtí zoufale chrání. A co zbytek čtverce? V jednom rohu louky rusové, pochopitelně Lurija nechybí, v dalším číňané, třetí roh arabové za svůj plac na střelnici mají. James v duchu pistole počítá, poker před vyložením karet na stůl mu to připomíná. Tři, tři, dvě a on také dvě. Deset je krásné číslo, ať zkusí někdo hezký počet narušit! Vtipnou myšlenku ale um nedomyslí. Jamesi, za tebou! Ženský výkřik rozkvetlou louku bez vánku pokryje. V takové chvíli žádný agent myslet nesmí, otočit se a pálit třeba. I stane se. Zákaz zabíjet neporušil, v sebeobraně takové právo každý na své straně má, on není výjimka. Sarkasticky uvědomí si, že právě teď starý známý, jezuita z podzemí, přísahu vzorně dodržel, vše do puntíku na oltář slávy Boží dal. Poker je ale třeba dokončit, karty na stůl vyložit. Všichni se opět v štychu drží. Od nuly se začíná. Kdo tuhle hru vyhraje? Muž uprostřed čtverce rozřešení přináší. Ženu prudce uchopí, síly, co mu ještě zbily, v divný sportovní výkon promění, prudce, málem letem, ženu dolu odhodí. Kutálí se chvíli svahem, již v letu vše mžikem pochopí, hbitě vstane, jako dravec zpět k starci vyrazí, ale pozdě… Až na Jamese všichni do živého terče kulky šijí. Když ne my, ani vy jej nebudete mít! Starcovo tělo v krvavý hadr se rázem promění. Bezvětří panuje, přesto tenhle hadr jako v silném větru chvíli poletuje; pak jej louka k sobě nehybně přitulí. Žena se zoufale na tělo muže vrhá, spíš řev než pláč její objetí doprovází. Na jednu, dvě sekundy se všichni hráči v pozorné diváky promění. Co se teď bude dít? Je přece konec, představení skončilo, potlesk by měl znít! Někdy sekunda cenu života má, James v téhle sekundě rozjímání zákaz zabíjet poruší. Stal se soudcem i katem, vztek v něm lomcuje. Palbu do tří strán ze dvou pistolí spustí. Divná to střelnice, čtyři rohy čtverce se navzájem palbou křižují, kulky nad krvavým hadrem a ženou s pískotem sviští. Neznámému to možná jenom skřípot nenaladěných houslí, jímž i struna chybí, připomíná. Realita ale jiná je: krvavá řež zde panuje, kde tu tělo sebou mrskne, tam výkřik poslední, a ten chudák ani umřít nestačil, náboj mezi oči jej v sochu jako kouzlem proměnil. Jamese to moc netrápí, jejich problém, také neví, jaká smrt mu souzena; v teplé posteli stěží. Střelba stichla jako na povel, konec divočení. Nic se nestalo, bezvětří, jasná je obloha, skřivánci trylky z báně nebeské na louku posílají, cvrči své písně spokojeně hudou. Kde tu vzdech krvavý, ale i ten časem ustane. Tady už není co pohledávat, uzávěrka hotová jest, kdyby i někdo přežil, statečně nepromluví. James ženu od starcova těla odtrhne. Zoufale se brání, ale James chladný je, prudkým nacvičeným úderem ji v spánek na několik minut uvrhne. Starce pečlivě prohledá; výsledek nulový; kdepak, ten blázen starý, vše s sebou odnesl si tam, kde peníze, rvačky, víno a děvky neznají. James intuitivně zrakem do ruského placu pohlédne; a hle, Lurija, přežil jako vždy, dokonce pistolí lehce na pozdrav zamává, jako by pravil: Jamesi, tohle pěkná díra, nedůstojná nás dvou, někde jinde účet vyrovnáme. Jemným přikývnutím James souhlas vysloví, a teď již dost žvanění, konat třeba, ženu v náruči do svého vozu odnáší. Domů ji odvézt musí, než vůz v pobyb dá, ze spony s motýlem vysíláč vyjme. Kdoví komu jej příště nasadí? Klíčkem pootočí, co to, kouká na své ruce, drahý oblek, vše od krve. Otočí se směrem k ní, a vidí: také ona je hadrem krvavým.
Poštovní doručovatelka ženě s motýlem rekomando přináší. Odesílatel na první pohled fiktivní, jméno i adresa šprým. Třes v rukou, zuby okraj obálky trhají, hledat nůžky, času moc. Ruce se chvějí, dopisní papír divný tanec předvádí, oči by chtěly všechno do paměti najednou dát. Sklidni se! Chřípí vzduch nasaje, dopis bokem ruce položí, na stůl je teď přitiskne, oči zavře, přestaňte se již prsty chvět, nepřikazuji, prosím. Po chvilce dopis opět v rukou má, přes slzy číst začíná.
Má drahá,
když budeš číst tyto řádky, fakticky již nebudu. Zda nějak jinak, to nevím. Pokud má člověk duši, tak mám podle učených teologů pouze dvě možnosti. Buď nudnou říši klidu a pohody sdobrým jídlem a pitím, nebo peklo, kde věčný oheň plápolá a tělo i duše trpí. Podle mne ani jedna možnost nic moc, ale která volba z těch dvou je správná, ať posoudí ti, co žijí. Ale nezávidím jim, být soudcem i katem v jednom, nevděčná role. K soudcům mám jedinou prosbu: nemoralizovat, jenom fakta na stůl položit, jako v podvojném účetnictví: má dati, dal. Výsledek ať prostý kalkul stanoví.
Teď k pomatencům, co mě již přes rok přesvědčují, abych právě jim vydal moudrost, tajemství, které prý znám. Věří, že jim vládu nad světem přinese. Jak je směšná myšlenka o vládnutí nad někým! Proč, a probůh k čemu? Vždyť každý z nás má starostí sám se sebou požehnaně, žít život poctivě je úkol nejtěžší. Kdyby takové pohádkové, mystické universum moci, štěstí a slávy bylo, život by byl nudný, neměl by smysl, chybělo by mu nejen vnitřní pnutí, touha konat dobro, neočekávaná radost, štěstí, snění, ale někdy i nesmyslné riskování, nenávist, nepřiměřené sebevědomí, závist, touha rychle zbohatnout či oplácet zlo zlem. Je rovněž iluzí si myslet, že poctivost, pokora, zodpovědnost a hlavně svědomí budou jednou dominovat lidskému konání. Stačí jeden darebák, a vše se v iluzi promění. Je pravda, že jsem na papír dal životní zkušenost, možná k ní přidal i kousek takzvané moudrosti, i když tohle slovo nemám vůbec rád. Dobře vím, že kdybych některémů z těch spolků pomatenců mé texty vydal, tak by je manipulativně, prachsprostě využili k uchvácení moci. Vyhrožovali by, že kouzlo moci znají, a že je proto všichni musí poslouchat. A znáš lidi, strach je jejich největší přítel i nepřítel, takže by uvěřili a poslechli. Nabídl jsem texty i několika vydavatelům, ale vyhrožování těmto osobám nedalo dlouho na sebe čekat, takže všichni dali od mých textů raději ruce pryč. Po zralé úvaze jsem všechny moje texty zničil. Nějaké úvahy, že možná něco se z mých textů zachovalo apod. jsou zbytečné. Nic nezbylo.
K Tobě, má lásko. Jsem rád, že život žiješ a nesníš. Bylo to mé přání, a ty ho vzorně plníš. Teď ale nastal čas, aby vše, co cítíš a kvůli svým milovaným a drahým činíš, bylo jenom Tvé upřímné vnitřní rozhodnutí a Tvá neochvějná vůle. Dál už jenom srdce by Tě mělo vést. Rozum ať si vládu ponechá nad řešením praktických problémů života, je jich stejně požehnaně, takže si nemůže stěžovat, že již v Tvém životě bude zbytečný.
Drahá, již času moc nemám, po dopsání těchto řádků půjdu podat tento dopis na poštu, a pak již vstříc ke všem těm poskokům mocichtivých idiotů . Dnes se konečně dočkám klidu. Všem jsem přislíbil moje tajemství, jedno místo a jeden čas jeho předání stanovil. Místo setkání s tou bandou tupců je malou hádankou, ale ty jistě její řešení znáš. Omlouvám se, že se již neuvidíme, protože po zralé úvaze jsem volil písemnou formu rozloučení. Nechci Tebe a Tvé blízké vystavovat zbytečnému nebezpečí. To je i důvod, proč se v textu vyhýbám intimnostem, konkrétním jménům a vzpomínkám. Je mi jasné, že text tím vyzní dost formálně, ale věřím, že to pochopíš. To, co jsem napsal mezi řádky, je určeno jen a je Tobě.
Přeji hodně zdraví, klidu a obyčejného lidského štěstí Tobě i celé Tvé rodině.
Hladí a líbá naposled ale i navěky Tvůj přítel
Letadlo kdesi v daleké cizině roluje. V hale vládně veselí, jak by ne, vždyť blízcí šťastně a v pořádku doletěli. Také urostlý muž s dvěma malými dětmi v náručí v hale netrpělivě čeká; tři páry očí toužebně vyhlíží a se ptají: Kde ten náš poklad vězí? A již k nim krásná žena spěchá, jejím tmavým vlasům veliká spona s žlutozeleným motýlem secesní dekor propůjčila. Kufr netrpělivě odhodí a již je všechny pevně objímá; polibků a sladkých slov málem jako hvězd na jasné obloze. On je trochu udiven, tolik vroucnosti v jejím objetí zatím nepoznal. Rozpačitě se ptá: Jak bylo? Ona až moc rychle odpoví: Nic, nic, jenom minulost se připomněla, ale vše již v pořádku, nic z toho ani za krátké slůvko nestojí. Děti se zvědavě ptají: A mami, cos nám přinesla od babičky? Přece sebe, její smích a hlas odpoví, dětská očka smutně na kufr hledí. Ale přinesla, přinesla, jak bych ná vás zapomněla, miláčci moji malí, jenom ještě chvíli vydržte, nebuďte tak zvědaví, doma kufr rozbalíme, dárky vybalíme. Ale vězte, vy tři rošťáci mojí, že jsem moc ráda, že jsme v téhle krásné zemi opět spolu. Zde žít věčně všichni budem, milovat se navzájem a nic nás nerozdělí, ani smrt ponurá.
V ústředí Secret Intelligence Service James Bond celý nesvůj je, smutek v očích má, stále v jeho hlavě vězí půvabná žena a ten blázen jeden zatracený. Čert je oba vzal, rád by přesný datum znal, kdy se oba jenom v letmou smutnou vzpomínku promění. Chválu za akci v Brně od M slyší, příliš šťasten ale není. I radost z metálu a titulu od jejího veličenstva je ta tam. M chladně konstatuje: Budiž vám, Jamesi, odpuštěno, že jste zákaz zabíjet porušil, neboť jste vzorně a chytře úkol splnil. Již nikdo nikdy nemůže Britům na krk hodit, že toho muže zabili, naopak oni jej chránili, ti tam jsou vrahové! Svět bude fungovat po našem, my vládnout po staru ještě budem dlouho dál, a kdyby se časem zase objevil bláhový cvok, jenž bude chtít změnit světa řád, vězte, Jamesi, podobný konec jej nemine. Monneypenny nejásá, dobře ví, že tentokrát ji James neskolí, již jisté je, že na zaslouženou dovolenou za neznámou kráskou zítrá odlétá. Určitě ten nevděčník i v Brně nějakou slovanskou Bond girl obšťastňoval, aby svoji mužskou ješitnost ukojil. Monneypenny kus pravdy má, jenom netuší, že James na své dovolené kvůli útěše a zapomnění až příliš často vysloví: Vodka Martini, shaken, not stirred!
Poznámky:
Waterboarding, druh mučení, kdy se u vyslýchaného vyvolává dojem, že se topí.
And for the lady? Good evening, Miss… A pro dámu? Dobrý večer, slečno…
Vodka Martini, shaken, not stirred! Vodku s Martini. Protřepat, nemíchat!
The name’s Bond, James Bond. Jmenuji se Bond, James Bond.
Tomáš Akvinský (1225-1274). Nejvýznačnější katolický teolog všech dob. Spolužáci jej přezdívali „hloupý osel“. Tento „osel“ geniálně vybudoval systém, který slučoval rozum a víru, filozofii a teologii, Aristotela a katolické učení. Po Druhém vatikánském koncilu (1962-1965), který si vzal za cíl modernizovat římskokatolickou církev, vliv Tomášova učení částečně poklesl.
Příběh jsem napsal v květnu roku Páně 2011 a věnuji jej Tomáši Akvinskému.