Chyběl pouhý jeden den
Dušan Polanský
Byl poslední červencový den roku sedmapadesátého. Než mi bude pět let, ještě musí uplynout několik horkých letních dnů v sluncem spalované rovině kolem Močenku na jihu Slovenska, kde červené sladké melouny rostou jako jinde plevel. V ten den se stal zázrak, tys jako čtvrtý přišel mezi nás a byl jsi hned všemi milován. Jak by ne, tvá ústa smíchem, křikem a pláčem oslovují den co den domeček, jenž smutně dřepí na návsi veliké jako tlama krokodýla. Jsi plný touhy žít, jako když sluncem vysušená půda dychtí po dešti, aby mohla rodit. Vládkyně návsi, artéská studně, vodu jednotvárně a rozmařile vrhá do velikého bazénu po celý den a noc. Jen se směj, plač a křič dítě malé, já tě i tak neslyším. Musíš vyrůst, abys přišlo ke mně v horkém létě, ručky do mé studené vody ponořilo a smíchem zakřičelo: To je krásné osvěžení, děkuji ti studánko.
Od té chvíle ušlo třistašedesáttři dnů. Jak? Popravdě nevím, vzpomínky jsou všelijaké. Na veselí maličko vzpomínám, také na bratříčka, jenž se jak sluníčko usmívá, a pak nakojen, spokojeně v kočárku spinká. Je každičký den celý náš. Na houpacím kohoutovi sedím a rozvážně dělám houpi, houpi. Radost na malém dvorku zavládne, když táta v chlívku kydá hnůj, a pak mě na prasátko posadí a já pyšně cválám vstříc brance směrem na náves a zase k chlívku zpět. I smutek pamatuji. Unavená maminka, skoro každý litr přepotřebné vody pro čtyři malé děti z artéské studně na ramenou donese. Táta a babička občas pomohou, ale je to tak málo, jako peněz v chudém domě.
Uplyne i třistašedesátýčtvrtý den života mého bratříčka? Nikdo neví. Nespím, všude smutek, prý umírá. Nevěřím, to se nesmí přece stát. Proč by měl umřít, je přece tak maličký? Rodičů a babičky se tiše ptám. Všichni jenom na mě smutně hledí, nikdo mi neodpoví, všichni smutně slzy klopí. Do hluboké noci opět doktor přichází. Byl již přes den, pravil, že naděje je malá. Proč tak dlouho nikdo nic nedělá! Den a noc je přece kus žití, když se závod o život běží s paní Smrtí. On je slabý a malý, sám tento závod nevyhraje, kdo mu pomůže? Teď suše do noci lékař praví: Již není. Závod vyhrála paní Smrt moc lehce. Od té chvíle nenávidím, v dětské duši přísahám: Já tě, doktore, jednou také zabiji. Cítím jak se v koutě paní Smrt krutě chechtá. Babička, moudrá žena, nenávist v mých očích vidí a s pláčem praví: Nerouhej se, jsi sice nejstarší, ale ještě stále malý, dítě, ničemu nerozumíš. A pak jenom sedí a tiše pláče. Babičko, já k Tobě s úctou vzhlížím, k čemu mi ale Tvá moudrost, ber ji ďas, když mi bratříček tak brzy odchází? Mámě a tátovi v té chvíli také nevěřím. Nešlo udělat víc? Do rána se probouzím s nenávisti, chybí mi bráškův smích, křik a pláč. Jsem ještě dítě? Kdykoliv pak později doktora na ulici potkávám, znovu a znovu v duchu přísahám: Já tě zabiji! Co je dětství: hlavně štěstí, radost, občas dětská nemoc nebo pláč? Možná, ale pro mne již ne.
Na fotografii z pohřbu se smutně dívám. Proč tolik smutku? Táto, ty jsi všechny Romy v Sládečkovcích (dnes Močenok) znal, proč jsi nedal za stovku veselou muziku celý den bráškovi hrát? Cimbál, housle, divoké písně Romů měly znít, proč má dítě nevinné v pláči a smutku na věčnost jít? Když zemře i lump poslední, kamarádi v hospodě do rána jeho písně zpívají. I bráška měl svou píseň milovanou: smích. Bráško, věz, já za Tebou jednou půjdu v radosti a veselí, a kdyby to šlo, i ožralý. Tam, kde se potkáme, si bílého vína spolu připijem, my v rodině totiž jiné nepijem. Červené nám noc připomíná, kdys navždy odešel, ale jasný den, kdys ještě s námi byl, milujem.
Na fotografii z pohřbu se smutně dívám. Vpředu neskutečně malá rakev, pro človíčka snad ani nemůže být, vzadu stojí táta s mámou a babička, tátova maminka. Před nimi stojíme my, tři malé děti. Na mámě je vidět, že po čtyřech porodech a téhle ráně strašlivé je na smrt unavená. Otec je jenom moc smutný, nic víc. Dívám se a účtuji. Právo k tomu nemám, ale jinak nemohu. Drazí rodiče, bylo vykonáno vše? Proč bráška nebyl odvezen do nemocnice, proč umřel bídně v domku malém? Já vím, již mi neodpovíte. Proč tak doba těžká? Telefon, auto osobní, vše luxus převeliký. Rodiče drazí, prosím o odpuštění. Ale teď přichází na řadu páni jiní!
Nejdřív Ty, Pane Nejvyšší. Neutíkej, nejsi přece malý kluk, mě se bát nemusíš. Tvé zákony ctím, Tvé moudrosti se klaním, jen ve Tvou dobrotivost příliš nevěřím. Jsi až příliš silný, a silným moc našinec nevěří. Tvá dobrotivost je jenom pro někoho, ale často divný výběr máš. Té tmavé letní bezhvězdné noci, jsem Tě ze smrti brášky nevinil, copak já v těch letech věděl, kdo jsi! Roky ale šly, na prázdniny jsem u babičky býval, dokonce jsem Tě miloval, o Tvé lásce a dobrotě sníval, na světských darech nelpěl. Bože, hledal jsem Tě a volal, chtěl jsem Ti sloužit, křesťany vlažné, a těch je, k víře slovem i bičem k Tobě obracet. Roky ale šly a šly, kluk vyrostl. Poprvé otevřel jsem knihu Tvou: Nový zákon, a byl jsem hned okouzlen. Čtu snad podesáté moudrost Tvou, ale teď již něco nesedí, a došlo mi: On nemůže mít čisté svědomí, proto dal svého Syna bičovat. Ale proč můj bráška trpěl, byl přece nevinný, co s Tebou má? Přiznám se Ti, že od smutné noci roku osmapadesátého, zlo odpouštět nedokážu. Tys prý velkorysý, odpouštíš všem, koneckonců tento luxus Tě nic nestojí, Syna již dva tisíce let po pravici máš, já brášku ani den. Vše věc sice Tvá, ale já nikomu, ani sobě, ani Tobě výjimku neudělím. Teď Tě prosím, chvíli počkej, k účtování se právě dostavil pan Ďábel. Čekat nesmí, práce má moc, lumpáren na Tvém světě Božím, nikdy není dost.
Ďáble, jenom pěkně stůj, nespěchej, dnes jsem pánem Tvým. Co to pravíš? Že jsi jenom vykonavatelem božích trestů, s nimiž si Pán Bůh nechce špinit ruce. A co si za trest vykonal, když si svou sestru Smrt do našeho domečku povolal? Že neprozradíš? Zbabělče! A kde se pravdu dozvím? Tvůj prst míří nesměle nahoru, dobrá, ale ještě neodcházej, dnes jsem pánem Tvým! Ďáble, prozraď mi, kde skončím, když můj dech již ani lísteček k hnutí nepřiměje. Ukazuješ směrem dolů, že u Tebe, a proč? Žil jsem podle desatera, pravda, někde občas chyběl chlup, ale nejsem Pán Náš, vzorňák veliký. Že jsem nesplnil slib v dětství daný, že zabiji doktora! Dobrá, i to beru, ale slib mi, že mi jedno přání splníš, než Tvůj chrám pekelný mě navždy pohltí. Vypros mi krátkou řeč s Pánem Všemohoucím. Kleče na kolenou otázku mu položím: Proč právě můj bráška nejmenší musel k Tobě do království nebeského? Snad mi to sdělí, prý je fér. Pokud ne, já krásnou ženu v Jeho chrámě nebeském na rty a klín chlípně políbím. Poté si mě Ďáble vem. Vidím, že se smíchem souhlasíš, tak si běž a věz, má odměna Tě nemine.
S Tebou Pane Nejvyšší, když dovolíš, krátkou řeč povedu. Zvědav si, proč nejsem vzorným křesťanem, i když vím, že nemáš rád, když se nedbá vůle Tvá? Ale proč se ptáš? Přece dobře víš, jak já i mí dva mladší sourozenci, jsme po novém bráškovi toužili. Měl být zase tím, jehož sis k sobě povolal. Stalo se, jak vůle Tvá, tentokrát ale opět nedobrá. Bráška stejné jméno má, ale Tys příliš velkorysý nebyl, neboť těžkou duševní nemoc má. Proč právě na jeho hlavu trest dopadl? Možná, že za moji nenávist, jenž stále v srdci mám, i když doktor flink je již dávno hyn. Mezi námi, buď mu zem prokletá. Nic neříkáš, vše asi necháváš na soud poslední. Budiž vůle Tvá. Že ještě šanci mám! Kepak! Já dobře vím, že má duše s tělem není již dlouho v jednotě a já tápu v těmnotě. Jednou však celé Já rozdělí se, tělo v popel obrátí se, a duše nikdy nedozví se o Tvé lásce a dobrotě.
Bráško můj nejmenší, s tebou bych chtěl bílé víno pít, k tomu slaninu s chlebem jíst, vždyť to z nebe dobře znáš, já nikdy neměl hospodská jídla příliš rád. U toho řeč bratrsky veselá, někdy možná i smutná, plačtivá, ale ber to ďas, i to život náš. Bráško, s Tebou by mi bylo fajn, nezištně bys mi ruku dal, Tvá slova by nebyla jenom dej, ale, brácho, ber od srdce, na, tady máš. Tvůj pohled by mě u srdce hřál, a kdybychom se nakonec vínem znavení do trávy skáceli, ber slušnost ďas, pak bychom ve společném objetí spokojeně chrněli. To se mi již nesplní, ale pokud tenhle život mám, budu o tom snít, bráško můj nejmenší.
V Brně uprostřed chladného října roku 2010.
Níže uvedený text byl napsán v Brně 25. prosince roku 2010.
Nevlídný předvánoční čas roku Páně 2010. Odešel bráška, jenž stejné jméno má jako můj bráška nejmenší. Dělilo je padesát let a několik málo dnů. Málem půl století mé tiché bolesti, třicetdva let jeho utrpení, kdy nad ním zlá nemoc vládu měla. Bože, i tak již nechci s Tebou válku vést. Není to rezignace, prohra, jenom poznání, že klidu mohu nalézt pouze ve Tvém nekonečném a věčném světě, v němž srdce vládu má. Možná jednou pevnou víru v Tebe budu mít. Prý jsi láska, teď to ještě nevím, ale bez Tebe mé utrpení je příliš veliké a Ďábel navrch má. Měj se mnou ještě trpělivost, možná že časem Tvou pravdu srdcem pochopím.
Ďáble, tentokrát jsi prohrál, ale ber to sportovně. Dušiček na světě jsou miliardy, jistě se i výher dožiješ, vždyť jako Bůh věčný život máš. Zlo je jako plevel, nikdy se jej nezbavíš. Slyším hlas Tvůj, že by Tě má dušička moc potěšila, jak by ne, vždyť jsi málem byl již Pánem mým. Ten nahoře mi ještě kousek šance dal, Ty jsi příliš žádostivý a chceš jenom honem, honem brát. Vždy platilo a platí, že zlo je sobecké.
Bráško, za tři dny Ti naposled zamávám kyticí z perónu života na cestu dalekou. Už se neuvidíme ve světě, kde rozum nám je pánem šálivým. Počkej na mě na nádraží, kde Bůh a srdce vládu začínají mít. A kdyby náhodou můj vláček odjel jiným směrem než ten Tvůj, věř mi, že to až tak nevadí, Ty mi přece na cestu i tak zamáváš.