Dušan Polanský
Rottato je můj přítel přes deset let. Týden co týden, ve stejný den a stejnou odpolední hodinu, až na několik málo výjimek, se scházíme ve stejné vinotéce. Většinou sem chodí pouze stálí hosté, kteří patří spíš k starším a ještě starším. My dva, čerství adepti na šedesátku, patříme k těm mladším. Nejsme žádní chlastometi, k třičtvrtě hodinovému popovídání nám stačí dvě, někdy čtyři, deci. Rottato je politicky natvrdlý pravičák, já pro změnu stejně natvrdlý levičák, ale politice věnujeme jenom některé schůzky, jsme zajedno v tom, že škoda si kazit chuť na víno, spíš se bavíme o životě, nemocech, ženských, lepidlech a tak. Ta lepidla vás zarazila? No, to se má tak. Rottato je manuálně šikovný chlápek, proto mi často vypráví o tom, co zase opravil či dostavěl na své hezké vilce s pěknou zahradou. Kupříkladu před pěti léty si kousek od vilky postavil letní kuchyň, předminulý rok zase novou udírnu s grilem, ta stará se mu již nelíbila. Při těchto pracích se obvykle nevyhne použití lepidel. Je přímo do nich zamilovaný, má je všechna řádně odzkoušená, takže nejednou si musím vyslechnout půlhodinovou přednášku o tom, co čím zalepil, co vyzkoušel zalepit, co šlo a co nešlo zalepit. Tohle jeho know-how vůbec nevyužívám, ale přiznám se, že rád poslouchám lidi, kteří mají v sobě vášeň pro cokoliv. Největší vášní mého přítele je právě jeho krásný dům s hezkou zahradou. Téhle vášni věnuje celý svůj volný čas a veškeré finanční úspory, může si to dovolit, je starý mládenec.
U vína se nikdy nehádáme, když se neshodnem, což není až tak neobvyklé, tak se navzájem usilujeme inteligentními argumenty vyvrátit názor toho druhého. Obvykle je to ale plichta. Přesvědčit někoho o něčem je vůbec to nejtěžší, co znám. V politice to dokonce ani nejde. Někdy na schůzce má sólo jenom jeden, obvykle tehdá, když jeden z nás má nějaké problémy, a tak raději mlčí; nikdy se nenutíme do řeči. I ticho je pro nás posvátné. Rottato nejraději mluví o lepidlech a své vilce či zahradě, já se do intelektuálních témat nepouštím, spíš se rozpovídám o nějaké aktualitě ze života. Nechci si hrát na toho sečtělejšího a toho jež má větší přehled. Občas se ale stane, že mě Rottato požádá, abych mu udělal nějakou minipřednášku z filozofie nebo teologie, a hned dodá, že on by se nikdy nepřinutil takové pitominy číst, že škoda času, že raději něco užitečného bude dělat na zahradě. Docela ho i chápu, je praktik. Ale jak je vidět, i praktici někdy zatouží po duševní kompenzaci, aby neupadli do jednostrannosti. Aby jej moje vyprávění nenudilo, obvykle mu vyprávím jenom dílčí zajímavosti, takové střípky, v žádném případě ucelené filozofické či teologické teorie. Kdybych na něho spustil povídání o dlouhotrvajícím sporu nominalistů a realistů ve středověku, asi by ho to moc nebavilo. Právě na poslední schůzce, mě požádal o takovou minipřednášku. A tak jsem mu povídal o Occamově břitvě, zdálo se mi, že je to téma vhodné právě pro praktika jeho typu.
Occamova břitva je metoda myšlení pojmenovaná po Vilémovi z Occamu (narazíte i na přepis William Ockham). Narodil se někdy koncem 13. století v anglickém hrabství Surrey a zemřel v roce 1349/50 na černý mor pustošící v té době Evropu. Takže nejedná se o žádný typ ocelové břitvy na holení, ale metodu myšlení, jež nám má pomoci oholit složitou teorii od zbytečných předpokladů a kudrlinek. Vilém z Occamu se důsledně zastával principu úspornosti, jenž žádá, abychom nehledali složitější vysvětlení něčeho, je-li k dispozici jednodušší vysvětlení. A pokud se nabízí více alternativních vysvětlení, měli bychom dát přednost tomu nejjednoduššímu. Neboli ještě jinak: dát přednost nejprostšímu vysvětlení, neboť je veliká šance, že bude nejlepší, tedy alespoň podle Viléma z Occamu. Uvážlivé použití Occamovy břitvy nám také může pomoci usnadnit racionální volbu mezi konkurenčními teoriemi.
Po vyslovení poslední věty Rottato zpozorněl, zamyslel se a najednou přerušil můj učený výklad málem halasným výkřikem: To by se dalo přece aplikovat i na výběr životní partnerky! Rottato není starým mládencem proto, že by se nechtěl oženit nebo že by se nenašla žádná žena, jež by s ním chtěla sdílet společné lože, důvod je daleko prostší, Rottato je přílišný praktit a také pragmatik, rád vše plánuje, no a zatím se k naplánování manželství nedostal. Zrozpačitěl jsem. V šedesáti letech se asi zbláznil, chce se ženit. Opravdu se mám podílet na takové pitomině? Chvíli jsem přemýšlel, zda ho mám před tímto bláznovstvím varovat. To by ale nebylo fér, raději jsem se nadechnul k vysvětlení, že Occamova břitva se v praxi používá spíš ve výzkumu a vývoji, neboli jak populárně říkáme ve vědě, a že ještě jsem neslyšel, že by ji někdo aplikoval na výběr životního partnera. Ale to jsem chtěl říct, ale neřekl jsem to. Řekl jsem něco zcela jiného, snad největší pitominu svého života: Jo, a proč ne!
Rottato byl nadšen, okamžitě mě požádal, abych jej tuhle břitvu naučil použít na jeho problém, na výběr životní partnerky. I když jsem dopíjel druhou dvoudecku bílého, a to je dávka, kdy mi začíná být vše jedno a fuk, jsem si byl vědom toho, že si nemohu dovolit podílet se na téhle pitomině. Respektive, když už jsem se ubrebtnul, tak se musím podílet tak, aby tahle akce skončila fiaskem. Nedovedl jsem si Rottata představit ženatého. Byl totiž – až na jednu důležitou maličkost, kterou je nejlépe dělat s dámou – soběstačný. Pokud jde o onu maličkost, řešil ji náhodnými dočasnými známostmi s vdanými ženami, důvod byl prostý, nechtěl žádné problémy. Jak jsem již řekl, Rottato měl hezké vlastní bydlení, byl kutil, málem vše uměl opravit či si udělat, ale aby toho nebylo málo, uměl skvěle vařit, sám si pral, byl čistotný, nikdy nesmrděl od špinavých šatů a propoceného spodního a pročůraného spodního prádla. Takže manželku by měl opravdu jenom do postele. Abych svůj nekalý záměr zamaskoval, sebevědomě jsem mu sdělil, že v souladu s Occamovou břitvou nebudeme volit žádnou složitou metodu výběru životní partnerky, že půjdeme na to zpříma a jednoduše, jak se sluší a patří na žáky Viléma z Occamu. Žádné inzeráty, seznamky, natáčení videí, výlety či dovolená pro nezadané, jednoduše přímý atak. A hned jsem mu vysvětlil první krok Occamovy břitvy na náš problém. Musí do příští schůzky přímo oslovit, z očí do očí, minimálně deset jemu sympatických žen a navrhnout jim rande. Ovšem nesmí se zmínit o tom, že je poměrně slušně finančně zajištěný a hlavně že má vlastní hezké bydlení. Přece nehledá jenom manželku, ale i lásku. Byl jsem klidný, první nebo druhá ho kamsi pošle, Rottata to přestane bavit a naše hra na Occamovu břitvu skončí. Teď jsem ale vážně pronesl, že na příští schůzce spolu vyhodnotíme první krok. Do té doby žádné konzultace, psaní emailů a volání mobilem; asi mi rozumíte, chtěl jsem mít od přítele pokoj. O dalším kroku metody jsem neuvažoval, jistě nebude potřeba, i když jsem si jej v hrubých rysech dovedl představit.
Pěkně jsem se ale mýlil. Rottato se zbláznil. Za týden mi podrobně referoval o svých výsledcích. Neoslovil deset, ale dvanáct žen. Než přistoupím k statistice, jedno malé upřesnění, abyste sdělená čísla správně interpretovali. Rottato není žádný krasavec, je holohlavý, střízlík, má poměrně veliký křivý nos, uši také nejsou malé, a navíc mu dost odstávají, a aby toho nebylo málo, nohy má trochu do o. Teď slíbené výsledky prvního kroku. Přesně půlka oslovených žen ho opravdu někam poslala, další tři dámy mu vyhrožovaly, že na něj zavolají policii, zbývající tři se chytly. Původně dvě, ale jedna se ozvala dodatečně, že si to rozmyslela a že by zájem měla. Teď můj přítel ode mne očekával pokyny k druhému kroku. Cuknout jsem neměl kam, a tak jsem mu sdělil, že v druhém kroku musí jedna z třech dam z kola ven a navíc musí získat fota těch dvou co zbydou do finálového klání. Prováděcí směrnice k druhému kroku byla jasná, s každou z dam si do naší příští schůzky ve vinotéce musí domluvit rande, nejlépe někde hezky v restauraci a zjistit, která z nich je nejhamižnější, a ta skončí. Tušil jsem, že na prachy budou všechny tři, jistě vycítily, že Rottato není žádný chuďas, ženy na to mají čuch, ale šlo o to, uchránit Rottata před tou nejhamižnější. Opět vše proběhlo hladce, Rottato mi na příští schůzce referoval, že vybodoval dámu, která zcela otevřeně a bez skrupulí se ptala na jeho majetkové poměry. Do finále zůstaly dvě. Rottato vytáhl z vnitřní kapsy saka jejich barevné fotky. Obě dámy měly kolem čtyřiceti. Nebyly to žádné veliké krásky, průměrně pohledné ale byly, jiskra v očích jim také nechyběla. Tušil jsem, že či los padne na jednu nebo druhou, Rottato neskončí dobře. Co jsem měl ale dělat, nedokázal jsem mu říct: Stop! Rottatovi jsme sdělil jak proběhne třetí krok Occamovy břitvy. Příští týden mi finalistky blíže popíše z hlediska jejich vystupování, rodinných poměrů, mluvení, vzdělání, jejich zaměstnání a tak vůbec a já jednu vyberu. Bude pak již jenom na něm, zda do toho praští, nebo ne. Týden měl na to, aby informace o finalistkách dle mého požadavku doplnil. Cítil jsem absurdnost a komičnost celé akce, ale nevěděl jsem jak tohle blbnutí zastavit. Doufal jsem v zázrak.
Další týden mi Rottato u dvou deci Pálavy podal podrobnou zprávu o těch dvou krasotinkách. Nakonec to vycházelo na hod mincí, rub nebo líc, ale to by nebylo v souladu s metodou našeho Viléma z Occamu. Dopíjeje druhou dvoudecku, stále jsem nebyl rozhodnutý. Prostředník dotýkaje se palce, byl více napružený než můj mozek. Konečně se odpoutal od palce a škodoradostně plesknul do fotografie, na níž byla dáma jménem Borreta. Rottato se spokojeně usmál, pochopil jsem, že jsem se trefil podle jeho gusta. Byl jsem spokojen, ale můj stav spokojenosti trval přesně sto dvacet sekund. Rozcházejíce se můj přítel jen tak bokem dodal: Borreta je ta, která si to rozmyslela a ozvala se až dodatečně. A měl jsem po náladě, tušil jsem, že něco není v pořádku, ale Rottatovi jsme to říct nedokázal, byl v tom okamžiku šťastný jako mladá maminka, která po těžkém několika hodinovém porodu porodila první toužebně očekávané dítě.
Byla svatba, krásná svatba. Byl jsem Rottatovi za svědka. Tančit neumím, takže jsem se svatební hostině spíš motal málem od ničeho k ničemu. Málem pravím proto, že jsem si pozorně všímal Borretu. Na první pohled bylo poznat, že mého přítele okouzlila vášnivým sexem, před sňatkem mu jistě dala poznat erotický ráj. Něco mi ale říkalo, že po sňatku tomu tak již nebude. Bude ho rafinovaně vydírat, její klín bude tím, po čem bude Rottato zoufale toužit, ale každé zašoustání ho bude něco stát. Nakonec ho oškube jako slepici, a pak bez mrknutí oka odkopne.
Těsně po sňatku jsem omarodil, po více než dvaceti šesti letech. Dostala mě hepatitida neznámého typu. Myslel jsem, že umřu, ale neumřel jsem. Sice nemoc vysála ze mně spoustu energie a chuti do života, ale paní Smrt ještě o mne nestála, ještě ode mě chtěla, abych něco vykonal. Tušil jsem, že to něco bude špinavá práce. Jaká, to jsem intelektem netušil, ale v podvědomí si již něco spokojeně začínalo pobrukovat. S Rottatem jsem se setkal po osmi měsících od jeho sňatku. Konečně se mi začínala vracet chuť na víno, mohu vás ujistit, že když máte játra v kýblu, na chlast nemáte ani pomyšlení, a i když se jakžtakž dáte do pořádku, na tvrdá vína již nikdy nebudete mít chuť. Cumlaje první dvoudecku Pálavy po osmi měsících vynucené absence, Rottato mi málem s plačem vykládal, co se dělo poté, co se oženil. Detaily nejsou důležité, nakonec mě ani nepřekvapily. Teď Rotattovi již nepatřilo téměř nic: ani jeho hezký dům s velikým krbem, ani krásná zahrada. Dokonce když mu přišel důchod, Boretta se mu nabídla, že mu dá, ale za polovinu důchodu. Asi ta půlka důchodu Rottatovi za to stála, zatím ho vždy o ni připravila. Ještě štěstí, že Rottato si vypomáhal z malých úspor z doby před sňatkem, které před Borretou dokázal přímo zázrakem utajit. Nemohl jsem pochopit, jak chlap může tak hluboko klesnout kvůli kráse a vlhkosti ženského klínu. Ale poté, co mi vyprávěl, co s ním Borreta v posteli vyváděla, jsem to částečně začal chápal. Pudy jsou pudy.
Od včera ale Borreta s ním již nechtěla nic mít, že klidně oželí i onu polovinu důchodu za jedno zašoustání, a koneckonců ať si odskočí do bordelu, tam to bude mít levnější. A jako bonbónek mu slavnostně sdělila, že se chce rozvést, že mu dává týden, aby si sehnal nějaký podnájem a ať si pak sbalí svoje hadry a definitivně vypadne z jejího baráku. Aby toho nebylo málo, představila mu svého přítele. Také to byl starší pán, určitě solventní, ale znáte to, pokud se jedná o sex jsou muži nepolepšitelní. Rottato byl na dně. To, že předtím si každý den sto krát musel vyposlechnout, že to je její dům, dokázal unést, ale vykopnutí z domu, který tolik pro něho znamenal, to již bylo moc.
Za této situace jsem mu nabídl pomoc, že než si v klidu sežene nějaké slušný a levný podnájem, může přespávat v mém jednopokojovém bytě, ale že se bude muset spokojit jenom s rozkládacím lehátkem. Najednou se jako zázrakem vzchopil a lakonicky mi odpověděl: Díky, ale to není řešení, chybí mu jednoduchost! Přece sám jsi mi řekl pointu Occamovy břitvy, má se hledat co nejjednodušší řešení ze všech možných řešení, proč bych měl přespávat v nějakém nájmu, když jsem vlastníma rukama postavil krásný veliký dům. Nervózně jsem se na Rottata podíval, chtěl jsem se mu něco pokusit vysvětlit. Rottato ale neměl sebemenší zájem slyšet legislativní pravdu. Pokračoval: Vzpomínáš, Borretu jsme vybrali pomocí Occamovy břitvy, no trochu jsme se netrefili, to se může stat každému. Nejistě jsem přikývnul. Tiše, aby nás okolí neslyšelo, pokračoval: Máme ještě pět dnů, to je docela dlouhá doba, abychom společně aplikovali Occamovu břitvu na inverzní problém, zbavit se Borrety. Chvíli byl ticho, pak pokračoval: Ale jednoduše, nestojím o žádnou složitou konstrukci, přesně jako nám to doporučuje Vilém z Occamu. Konečně mi začalo vše docházet, zvednul jsem obočí a nepatrným kývnutím hlavy, jsem ho vyzval, aby pokračoval. Rottato sáhnul do vnitřní kapsy kožené bundy, a opatrně, aby nikdo z návštěvníků vinotéky neviděl, co dělá, vytáhl z ní hezkou starou podlouhlou krabičku potaženou kůží. Nenápadně ji přiotevřel a okamžitě zavřel. Zamrazilo mě, na dně krabičky v jemném fialovém sametu spočívala nádherná starožitní břitva. Rottato mi o ní kdysi vyprávěl, byla z kvalitní ocele, památka na dědečka, nikdo kromě Rottata a mě o ní nevěděl. Rottato se na mne významně podíval a tiše se mě zeptal: Jaký bude první krok?
Napsáno v Brně 17. až 24. října 2011.