Legenda o cyklistovi
Dušan Polanský
Zbytečný prolog
Legendu nevymyslí člověk jen tak, obvykle je založena na silném propojení životního příběhu s touhou po něčem, nadějí do budoucna, přáním naplnění našich snů či myšlenek ukrytých v podvědomí. Ten, kdo legendu umělecky ztvární, jí už jenom dodá tvar, styl, řád, napětí a obvykle i dramatické vyvrcholení či nadčasovou moudrost nebo příslib do budoucna. Tenhle zákon vzniku legend si dovolím pro tentokrát porušit a budu vám vyprávět legendu vymyšlenou jen tak. Jak mě napadla? Vrace se v červnu roku 2011 pěšky ze zahrádky za brněnskou ZOO potkal jsem sympatického cyklistu, jenž řídil jenom pravou rukou. Důvod byl smutný, kus levé ruky pod loktem měl amputovaný. Zeptal se mě na trasu na Brněnskou přehradu. Podrobně jsem mu ji popsal, on mi srděčně poděkoval a vyrazil podle mého doporučení. Dívaje se za ním, zda správně odbočí, napadlo mne jádro příběhu. A teď již bylo jenom na mé míře talentu a houževnatosti, co z nápadu vykřešu. Vysvětlení historického detailu použitého v příběhu je uvedeno na konci.
Příběh začíná v době zrání jahod
Půlka června na Jižní Moravě je časem zrání červených jahod. Hle, tam jedna dívka je právě sbíra, ale její tvář vážna je, práce na téhle zahradě jí moc k srdci nepřirostla. Nepořádek zde vládne, na konci zahrady skládka straší: rezavé sudy, plechy, asfalt, smůla, kelímky, sklo, shnilá prkna, barvy zaschlé a další harampádí; to vše pěkně dlouhou paměť má; ale to nejhorší, co jí strach nahání, jsou klíšťata, těch potvor zde není nikdy dost. Její táta, který se s nepořádkem začal rvát, si je málem nepočítá, namlouvá si, že imunní je; popravdě se jenom hloupě kasá, že jej klíště, prcek malý, coby chlapa nezdolá. Dívka z klíšťat děs má veliký, jak pak by ne, lékaři a média nás straší, co nás čeká a nemine, když si klíště umane a hezky se nám do slabin zaryje.
Konečně na záhonu již nikde zralá jahůdka nekouká a košík se červená. Dívka nohy, ruce prohlédne, zda klíště k hostině se nechystá. Zdá se, že pro tentokrát ne; dívka nečeká, ani zpět nekoukne, zda branka, zcela rozpadlá a rezavá, zapadne; jen aby již byla pryč, dolu kopcem málem uhání. Jakmile z lesíka vykročí, ůsměv její tvář pokryje, tam již přátelská polní stezka housenkovou dráhu vytváří, radost kráčet, obilí klasy nabírá, tam zase kus pole neposetý se v barevnou louku proměnil. Ptáci ji zpěvem doprovází, občas pohlédne na nebe, vidí a slyší jak vážné větroně bezvětřím sviští a spokojeně si z výšky celý kraj prohlíží.
Dívka bezděky hlavu lehce pootočí, jako když kolo dolu kopcem uhání. Pravda svatá, teď ji právě předjíždí, ale náhle brzdy zaúpí a kousek před dívkou kolo si stop dá. Cyklista je mladík, asi třicet, možná rok přidej, docela sympaťák, úsměv milý, trochu zarostlý a neoholený, ale spíš pro krásu než z nedbalosti. Ví, co mu sluší. Náhle, až teď, si dívka s mrazivýma údivem všimne, že levá ruka pod loktem mu chybí, škaredé slovo pahýl hned z mysli vypudí, ale mrazivý chlad jí celým tělem přejede, lítost v hrudi je, ale moudrý takt zachová, jako že normál, nic nevidí. Mladík zřetelně pozdraví: Dobrý den; Budiž i vám, ona jasně odpoví; pak on k oslovení slečno lámanou češtinou dotaz častý pro toto místo položí: Jak se dostanu na přehradu? Lze tak i tak, ale radím vám, vraťte se kousek tam, prst místu souřadnice dodá, pak doleva odbočte, a pak již nelze zabloudit, hospoda vás na přehradě přivítá; tím směrem jak jste jel, také možno, ale větší provoz aut, lidí jako máku, raději doporučuji, jak jsem již jednou řekla, kousek zpět. Cyklista poděkuje, kolo otočí a již leze s námahou do kopce jako šnek. Náhle se zastaví. Copak? Že by mu pára došla, vždyť vypadal docela urostle nebo technická závada? Kdepak, zdá se, že je to jenom cvok, neboť kolo otočí a zpět dolu kopcem uhání, ale překvapení, vedle dívky jízdu k její chůzi přizpůsobí. Zda jí nevadí, že si směr rozmyslel, že pojede jak jel předtím. Dívka s úsměvem lakonicky prohodí: Budiž, jak chcete, když vám rady není! A vůbec odkud jste? Vaše čeština ujde, rozumím vám, ale jak se zdá, praxe v ní vám trochu chybí. Mladík úsměv vyloudí a hned svůj příběh horlivě vypráví. Dívka se diví: Proč náhle tolik důvěry nebo jeho zvyk otrlý? Možná že takhle dívky balí, cizák cizí!
Náš cyklista rád fakta vypráví
Jmenuji se Marco Antonio, žiju ve Španělsku, maminka je z Brna, táta je Španěl, vlastně byl, před třemi roky zemřel na rakovinu. Dívka proud řeči zastaví: Je mi líto. To nic, i takový je život, byl to skvělý táta, výborný vinař a úžasný chlap, hravý jako dítě, úsměv k němu patřil od rána do večera. Po jeho smrti mamince bylo smutno, nikdy si na španělské slunce nezvykla, a bez táty již vůbec… před rokem se vrátila zpět do Brna. Ve Španělsku žiju ve vinářské vesnici Elvillar de Álava, leží v provinicii La Rioja, je to na severu Španělska, na úpatí pohoří Sierra de Cantabria. K moři daleko a všude kolem na mírných stráních jenom vinice, vinice a nic jiného. Do nejbližší civilizace, metropole našeho regionu, města Logroño, je to asi šestnáct km. Vinařství jsem převzal po tátovi. Sice mám ještě brata, Juana Antonia, ale ten se zbláznil, chce být knězem, je v semináři, Seminario Conciliar de Madrid, příští rok končí studium. Slečno, máte ráda víno? Občas ano, ale jenom bílé. To je škoda, naše oblast je především známá pěstováním červeného vína, hlavní odrůdou je Tempranillo, pěstujeme ji na 90% ploch vinohradů, bílá odrůda Viura je těch zbývajícíh 10%. Já bílé víno vůbec nepěstuji, určitě bych vás přesvědčil, abyste dala přednost červenému, u nás dozrává do ušlechtilých neopakovatelných vůní a chutí. Těžko, mladý muži, my totiž jiné nepijem, červené nám noc připomíná, kdy tátovi navždy odešel mladší bráška, chyběl mu pouhý jeden den života a byl by mu jeden rok. Smutné, rozumím vám, to důvod může být, i když je divný, nikdy jsem takový neslyšel. Asi váš táta jinak myslí, ale proč ne, lidé různí jsou. Nic se ale neděje, bílé také není problém, můj soused, přítel Enrique Cerezo, má 1200 hlav Viury, skvělá bílá odrůda, určitě by vás rád průběžně zásoboval. Dívka svěží úsměv vyloudí: Vy nějak spěcháte, když už mě vidíte ochutnávat bíle víno vašeho přítele kdesi ve Španělsku v jakési díře na konci světa! Tam u vás nejsou dívky, kterým chutná vaše skvělé červené? Jsou, jsou, dokonce jsem s jednou dlouho chodil, je z Logroño, ale jaksi s tímhle, smutně na levou ruku okem pohlédne, se nedokázala vyrovnat. Promiňte, tak jsem to nemyslela. A vůbec co se vám stalo? Mladícká hloupost, čerstvý řidičák, chtěl jsem se předvést, táta mi půjčil svůj vůz, první samostatná jízda, konec smutný, pahýl mě navždy hyzdí. Nemluvte tak, vím, že uvnitř bolest veliká, ale jak je vidět, stále jste se nepoučil, dolu kopcem jste spíš uháněl než jel.
Takhle ještě a jinak řeči vedou, asi vás moc nepřekvapí, když prozradím, že si schůzku na rozcestí domluví, i když buďme objektivní, Marco spíš dívku ukecá, ale znáte to, nejednou tak příběh lásky začíná. Dodejme, že dívka na rozloučenou Marku Antoniovi své jméno prozradí, je Jindra. Co doma dívka hned udělá? Každý tuší, na Internetu google.es vesnici Elvillar vyhledá. Zde je slavný Elvillar, obrázek romantický, milý čtenář, milá čtenářko, jen si klikni, vidíš kostel pro tisíc lidu, přitom počet obyvatel ani ne čtyřista, to jsou mi tedy počty divné, aha v roce 1900 jich tam tisíc málem bylo. Teď již suchých čísel a grafů nechme, každý si je na Internetu vyhledá, raději skok udělejme, nechme čas o týden popojet, ať si jejich třetí schůzku vyslechnem.
Domluvit se na dovolené, nemusí být vždy lehké
Hle, tam naší dva protagonisté jsou. V hospodě U lávky sedí, na vodu řeky Svratky hledí. Nějak zde chybí veselí, spíš vážnost panuje. Jak se zdá, Marco Antonio až příliš vede svou, pusu nezavře. Jindra spíš mlčí, občas něco vysvětlí, ruce rozhodí, úsměv na tváři se jenom občas mihne, vážnost a obava navrch má. Ještě důležitý detail, stále si vykají, divné to u třetího rande v století jedenadvacatém, ale co já písmák s tím, nemohu je za ruku jako malé děti vést. Marco Helenu zve na dovolenou, dva týdny podle plánu trvat má, do provincie La Rioje. Již pozítří letadlo do Bilboa odlétá, Marco volal na letiště, zatím že ještě místa volná jsou. Jindra nespěchá, faktické argumenty proti uvádí. Marco Antonio, jste mi sympatický, jak by ne, roky mám, měla bych být ráda, že takový sympatický mladý muž o mě zájem má, ruka mi sice vadí, lhala bych, kdybych řekla že ne, ale každý šrám, bolest také výzvou lásky je.
Hlavní problém je zcela jiný, váš styl života nebudu nikdy rád mít, jsem povahou možná trochu jako vaše maminka. Městský život miluji, Brno krásné je, půlku kaváren tam znám, kamarádek a známých přespočet. Vaše vesnice je pěkná díra, přitom špacír městem, nákupy miluji. Když Paříž navštívím, bulváry s obchody jsou můj ráj. Moje práce mě zde baví, francouzsky učím, překládám; rodina fajn, sestra skvělá, rodiče hodní, neteř malinkatá, rozmilá. Hloupé je i to, že španělsky neznám ani slovo, já vím vaše vesnice je blízko hranic Francie, mnozí trochu francouzsky umí, váš brácha dokonce skvěle, ale marná sláva, bez znalosti jazyka člověk je jako němý film, komplikace to vždy veliká. Další moje mucha, čistotná jsem asi přehnaně, po mámě, ale proč ne. Je to snad hřích? Dotyk hlíny mi v těle mrazení vyvolá, ruce si za den umývám více než hodně krát. Já a pole, vinohrady, zahrady, bože, tam moje fantazie nesahá.
Marco Antonio se nevzdává, v zoufalství taktiku změní, jak jsme již řekli, čas jej tlačí, pozítří z Prahy letadlo odlétá. Dobrá, Jindro, přísáhám, po celý pobyt si stále jako dnes vykat budeme, i pouhý letmý polibek na líce vaše drzost bude veliká, konec konců buďte bez obav, přísný dozor za několik dnů budu mít, Juan domů na prázdniny z Madridu přijede, a věřte mi, to je svatoušek k pohledání. Někdy si říkám, k čemu vůbec mužství má. Jindra se konečně pousměje, nakonec souhlas dá. Popravdě hlavně proto, aby si Marco nemyslel, že kvůli ruce váhá, což pravda není. Závazný slib ale Jindře musí dát, že když po dovolené ona řekne Ne, bude to zákon věčný, jako bible, jež platí tisíce let. Marco slib bez váhání dá, je muž, napůl horká krev španělská, budoucnost ho netrápí, za čtrnáct dnů svět bude jiný, táta ho přece učil, že spěch zlý sluha milenců, že chlap vytrvalý musí být, slovy a sliby nešetřit. Čtrnáct dnů být s dívkou sám je šance veliká, příliš se mu líbí, aby se jen tak lehce její krásy a něhy vzdal.
A jsme ve Španělsku, přesněji v Elvillar a jeho okolí
Náš příběh v téhle fázi ženám asi román z harlequina bude připomínat, mužům zase běžné dvoření a přípravu na finální atak. Budiž, jak kdo přání má, teď ale honem z Brna do Elvillar se přenesem. Marco Antonio se činí, své vinice, těch je pěkný flák, 350 hektarů; sklepy, jen těch sudů dubových, Jindře do morku kosti předvádí. Kasá se, svým stálým třem zaměstancům málem rozkazy vydává, ti se ušklebují, tuší proč tak vyvádí, je to jasné, coby schopný manažer se předvádí. Jindra vidí, všude slunce, krásně tu je, vinice jižní svahy jak krásná noční košile nahé ženské tělo halí, v noci vinná réva může klidně spát, pohoří Sierra de Cantabria je chrání před studenými severními větry. Ale rozum nad její myslí stále pevnou vládu má, za tou krásnou pastvou pro oči vidí především někonečnou hromadu práce, která jí nic neříká, k níž ona vůbec vztah nemá. Když před velikým kostelem v Elvillar spolu s Marcem kráčí, každý pohled místních ji málem bolí, píchá, jak pak by ne, cizinka, sice hezká, vzdělaná, ale nic nemá, víno jenom z obchodu pije, ani španělsky neumí, co tu každé malé dítě zná. Chce se jenom přiživit, nešťastná ruka jejím trojským koněm bude, Marco ať je vůbec rád, že takovou ženu bude mít. Pyšní vinaři, nosy od vína červené; ženské protivné, huby škaredé, netušíte, jak daleko od pravdy jste. Ještě deset dnů s vámi vydržím, pak řeknu Ne, a navždy z vaší díry odjedu.
Mezi námi, i její myšlenky asi pravda necelá, znáte to, mladí lidé se často kasají, jen se na ní podívejte, když ji oči cizí nevidí; bojuje, španělská slovíčka šrotí, gramatiku polyká, vždyť je lingvistka, jen tak se těm ochlastům a ženským nedá, chce jím od pusy pravdu říct. I když jsme v ráji červeného vína, Jindra tvrdohlavě jenom bílé pije, stařičký Enrique Cerezo se spokojeně usmívá, konečně někdo jeho bílý mok ocení, příjemnou společnici by na zbytek života mohl mít, ne jenom s dědky pít a jejich prázdné silácké řeči dokola poslouchat. V osmdesáti to již nebaví.
Přichází Ten, jenž vnese do příběhu neklid, napětí a zlo
Pátý den pobytu bouřka blýská a hromí, déšť a vítr svahy a pohoří nemilosrdně bičují. Právě v tento pekelný den Juan Pobožný z Madridu přijíždí. Dívka je celá nesvá, neví proč, ale v Juanovi příliš kněze nevidí, zcela jinou představu o knězi má, Jan Hus jí vzorem je. Juan až příliš silný stisk ruky má, cítí jak jeho oči její tělo trasují, jeho pohled až moc světský, upřímnost v řeči chybí; divný to kněz bude. Co je ale horší, bojí se, že zlo v jeho duši přebývá. V duchu Juana pomlouvá: Kdybys žil ve středověku, inkvizici bys věrně sloužil, ne Kristu, ten by jenom důvod byl, abys své zvrhlé vášně ukojil. Až se stydí, jak rychlý utajený soud nad ním vynesla, dobře ale ví, že s tím nic neudělá, žena je, tak to cítí a basta, tak to nechá být. Konec konců jen pro sebe názor má, nikomu přece nic neříká. Bože, odpusť mi, i když v Tebe nevěřím, ale Tvůj příští služebník Juan mi vůbec sympatický není, to Enrique Cerezo, který lámanou francouzštinou se u bílého vína přede mnou svými bývalými láskami kasá, že tolik móóc jich měl, je mi tisíckrát milejší, z jeho oči teplé dobro k lidem přichází. Sice jeden večer vypraví o ženách tak, druhý večer onak; pravda v jeho případě ve víně jistě není, ale to mi nevadí, holá pravda ne vždy pravdou srdce musí být, nemluvě o tom, že v životě jsou si někdy na hony vzdáleny.
Juan Pobožný je jako štěnice, vychloubá se, pokoj nedá, skromnost je mu slovo cizí, svoji skvělou francouzštinou do nebe vynáší, dokonce básně Verlaina zpaměti přednáší, latinu v krvi má, jak pak by ne, vždyť má být knězem; je ale pravda, že navíc všechny latinské klasiky zná, a že ještě aramejštinu ve volném čase studuje, chtěl by Kristův jazyk znát. Kardinálem se chce stát, že na to má, vždyť ze všech předmětů má známku nejvyšší, primus, chlouba, celého semináře je, do nebe jej rektor vynáší. Vydržet s ním u povídání lehké není, stále se jenom chlubí. Proč se jenom Juan na kněžskou kariéru dal? To by člověk psychoanalytik musel být, aby tuhle hádanku vyřešil. Přece mohl světskou slávu na akademické půdě mít, obdiv studentek neskonalý, že tu nějaký hřích by se stal, to nevadí, vždyť by nebyl sluha Kristův, vědě hřích až tak nevadí. Že Jindra s ním sama nechce být, nedivme se, dobrý pocit nemá, raději výlety do dalekého okolí vymýšlí: východ Zaragoza, západ Bilboa až k moři, koupat se chci a slunit, vždyť tady žádná vodní plocha není. Únik trvá ale jenom do návratu z výletu, pak Juan Pobožný zase přicupitá, a jak jinak, otravný pokaždé je. Jindra je rozhodnuta, tys poslední hřebík do rakve mé možné lásky, tebe za švagra nechci mít, necítila bych se jistě, strach mi naháníš.
Něco se musí konečně stát, jinak příběh bude nuda
Předposlední večer Jindřina pobytu v Elvillar; Marco byl pozván na ochutnávku na opačný konec vesnice, nešlo odmítnout, již to slíbil. Helenu zve, ta váha, unavená je, snad tentokrát Juan Pobožný pokoj s dotěrnými řeči dá, vždyť Marco bude odsud jenom pár minut rychlé chůze. Také nechce proto, že samí muži tam budou, o takové sezení nestojí, středem pozornosti být, dej mi Marco pokoj s kumpány a pitím, jdi si hezky sám. Marco docela rád poslechne a vyrazí, ženské jsou přece jen někdy na obtíž. Jindřin omyl naivní, jen co Marco na koštunk vyrazí, už je tady Juan Pobožný, dobře ví, že možná poslední šance s ní sám být. Dnes ale je to jiné, Jindra páru má, ztratit již nemá co, za dva dny do milovaného Brna odlétá. Připomene mu příběh Petra Abélarda, jenž jednou provždy o veškeré milování přišel, i když důvod trochu drsný byl: kastrace ze strany nepřátel. Juan se ale nedá, asertivně odpoví: nejsme přece v středověku, dnes se ze sexu věda nedělá, jen jednou bych chtěl tvůj klín poznat jako muž, pak již nikdy víc. A ještě s úšklebkem dodá: Petrova žačka Heloisa prý aktivnější byla než její chudák učitel. Že on to nechce zadarmo, že odměna bude veliká, že Marcovi ji vřele doporučí a že ještě něco přidá navíc, zdá se svého nároku na dědictví v prospěch Marca, a to že vše na Pána Našeho přísahá.
Jindra mu nevěří ani malé a, dobře ví, že když mu rozkoš poznat dá, vydíral by, známý to kolotoč, ještě jednou, a ještě jednou, a pak zase, když ne, tak řeknu to Marcovi. A také mu svůj názor bez servítek vmete do tváře. Juan do drzého útoku vyrazí, že coby ještě chtěla, je cizí, ať je ráda, vždyť nic nemá, z bídy přichází, zde paní bude veliká. Hádka již plane, slová jsou otrávené šípy proti sobě létící. V té době se Marco domů vrací, zapomněl mobil, bez něho dnes mladý člověk není celý, není svůj. Slyší hádku, za dveřmi chvíli poslouchá, uším nevěří, Juan se buď načisto zbláznil, můj bratr, že se netydí, je to jenom prachobyčejný smilník pobožný. Dovnitř vtrhne, Juan rázem situaci zhodnotí, pružně se vymlová, že to jenom proto, že Jindra se mu pro Marca nezdá, že ho chce jako bráchu tímto drsným způsobem zbavit téhle ženské prokleté, aby se jenom lekla a byla navždy pryč. Marco již něco vypil, kuráž má, Juanovi ani slovo nevěří. Strkanice, rána padne, druhý odpoví, další a další rány na těla mužů padají. Jindra oči třeští, marný její křik: Prestaňte, ani o jednoho z vás již nestojím! Najednou Marco šikovně Juanovi uhne, zákon fyziky, setrvačnost, na Juana působí, letí do rohu, kde krámy zbytečné se roky válejí, Marco mu ještě kinetickou energii dodá: pravou silnou rukou jej za límec uchopí a definitivně prásk s ním tam, do rohu, mezi harampádí. Neštěstí v té chvíli do Elvillar přichází, Juan se na nohy již nepostaví.
Pohotovost přijíždí, že prý pozdě není, ale to jenom dohad, co když čas již roli vůbec nehraje. Jindra ve svém pokoji pláče, výčitky ji trápí, Bože, co jsem to způsobila, já husa pitomá, ďas mi tuhle díru nakukal, abych se teď jako Heloisa Nevěstou Krista stala. Marco se za hlavu drží, to přece nechtěl, vždyť Juan obě ruce má, on jenom jednu, proč tedy tuhle rvačku neprohrál. Za chvíli dva policajti přichází, Marca a Jindru odvádí. Kde tohle konec bude mít?
Hůř to snad již dopadnout nemohlo
Co si teď s legendou počít? Přímo nabíledni bylo elegantní konec spáchat, jak se to v románech, filmech často děje. Když je problém veliký, zapeklitý, tam smrt jednoho z protagonistů, v našem případě Juana, vše vyřeší, a pak rychlý happy end se nabízí. Život v reálu ale často jiný je. U nás tomu jinak není. Jindra se Brnem smutná motá, práce ji tak jako kdysi nebaví, spát nemůže, prášek na spaní je jejím věrným průvodcem těžkými nocemi. Španělština je jí malou útěchou, ale srdce se ji vzdát neumí. Marco v lochu sedí, tři roky vyfasoval, můžeme moralizovat, že rvačka nevinná, úmysl žádný nebyl, ale soudce v Španělsku je také pán nejvyšší. Juan má po kariéře, Petru Abélardovi jenom závidět může, tomu se sice po kruté pomstě již nikdy nepostavil jeho pták, ale nebyl navždy na vozíček připoután jako Juan ubohý. No a nešťastná maminka synů nešťastných opět v Elvillar je, nejen celé vinařství, ale i Juana na krku má; na klid a pohodu v Brně marně vzpomíná. Únavou padá, takhle to dál nejde, celé vinařství, mimo dům, se prodá, na opatrování a hýčkání Juana peněz bude, také Marcovi po návratu z vězení k dobru budou, s jednou rukou se práce těžko hledá. S tímto nápadem za Marcem do vězení přichází. Marcovi se ale z toho nic nelíbí, hloupý ženský nápad. Co on by s jednou rukou dělal? Pradědův otec, praděd, děd, táta víno v Elvillar pěstovali, to přece nejde, tak lehce se všeho vzdát, ne, souhlas nedá. Mami vydrž, zbylé dva roky a půl utečou a pak budem na vše dva. Matka slyšet nechce, že již síly ani nervy nemá. Tu Marco nápad má, víš co, napíšu Jindře, když to nevyjde, tak můj souhlas máš. Matka se křižuje, probůh, co ještě od ní chceš, dost hrůzy si s námi přežila, je ráda, že od nás pokoj má. Ale Marco vede svou a hned příští den dopis z vězení do Brna posílá.
Drahá Jindro,
Vaše dovolená u nás v Elvillar dopadla tragicky, a proto moje řádky určené Vám budete po právu vnímat jako velikou opovážlivost. Přesto Vás prosím na kolenou, zkuste tyto moje řádky z vězení dočíst a nad prosbou v nich vyslovenou se alespoň na chvíli zamyslet. Pokud tak učiníte, budu Vaším dlužníkem do posledního dne mého pozemského života. Popisovat Vám situaci v Elvillar nemá valného smyslu, většinu si sama domyslíte. Maminka se trápí, vinařství a péči o Juana nezvládá, jednoduše je toho na ní moc, nemluvě o tom, že jí vinařina nikdy nebavila. Rovněž je na ní poznat, že jí po smrti našeho tatínka chybí odhodlání, fyzické a duševní síly. Nejhorší na tom je, že se stále nedokáže vyrovnat s tragédii, jež nás postihla, a nevidí na konci svého snažení naději na kousek světla a radosti. Táta by situaci určitě zvládl, ne jednoduše, ale zvládl, ale ten nemůže nic jiného, než se z nebe na naše trápení dívat. Budu upřímný, celý Elvillar – tedy až na Enrique Cereza, který na Vás nedá křivého slova dopustit – mluví o tom, že vy jste jedinou příčinou naší tragédie, ale je to holý nesmyl, příčinou je bezbožné chování Juana. Bůh mu tenhle hřích odpusť. Teď ale není čas na lamentace, neboť vinaři v Elvillar číhají jako hyeny na náš prý nevyhnutelný krach, 350 hektarů snad nejlepších vinic v Elvillar je pro ně šance veliká. Náš rod přes sto dvacet let tyhle vinice má, přijít o ně by bylo málem hříchem z desatera. Drahá Jindro, výše uvedené okolnosti a můj obdiv a láska k Vám vedou moji ruku při psaní níže uvedené nabídky. Možná jiným se velkorysí až bláznivá bude zdát, ale já ji činím při plném vědomí a rovněž je i projevem mé úcty k Vám.
Zde je: pokud se vrátíte do Elvillar a začnete správcovat celé naše vinařství a náš dům s přilehlými objekty vzdám se svého podílu z celého majetku naší rodiny v Elvillar v prospěch Vás. Když vyslovíte souhlas, rodinný právník, dlouholetý přítel mého tatínka, vše obratem zařídí. Maminka zase svůj díl přenechá mně. Já vím, zdá se Vám to zbytečně složité, proč ne přímo ona Vám. Budu upřímný, maminka říká, že ať je jasně vidět, kdo jakou hloupost udělá. Budiž po jejím. Proč tenhle krok jsem v případě Vašeho souhlasu rozhodnut udělat? První důvod je prostý, má důvěra ve Vás je absolutní. Věřím a vím, že nikdy svého postavení nevyužijete jen ve svůj prospěch. Druhý důvod je veden mým hlubokým citem k Vám. Mé ruce stále touží po něžném dotyku Vašich rukou, mé rty zoufale sní o polibcích, které by pokryly nejen celou Vaši krásnou tvář, ale vše, co jste Vy. I Vaše jméno, jež je stále pro mne jenom Vy, bych chtěl jednou a navždy vyslovovat jako Ty. Když přijmete, na dva a půl roku se stanete správcem dvou třetin našeho vinařství v Elvillar, s podílem Juana nebudou podle mě veliké problémy, za své situace je dost chytrý a pragmatický, bude jenom rád, že někdo si na sebe takové břímě vzal. A koneckonců když to nevyjde, bude mít alespoň koho proklínat. Ale tím se netrapte, dost se změnil, je si dobře vědom toho, co zla napáchal. Jinak péči o Juana do mého návratu z vězení bude mít na starosti maminka. K dispozici budete mít tři stálé zaměstnace, jsou to výborní chlapíci, sice naoko brblají, ale práci u nás si moc váží, vždy jsme je slušně platili; vůbec se nebojím, že pevnou ruku nad nima nebudete mít, Vaše ústa i ruce umí jasně říct, tak již dost, práce čeká. Další rady, hlavně co a jak při sběru hroznů, kdy jsou fofry největší, bych Vám průběžně dával, psát mohu, i návštěvy mám povoleny. Také jsem si vědom, že si potrpíte na pořádek a čistotu, to našemu podniku jenom prospěje. Všichni se Vám v tomto podřídíme. Jakmile si odsedím svůj zasloužený trest a Vy nebudete o svůj podíl v našem vinařství stát, jsem připraven jej od Vás odkoupit zpět za tržní cenu. Jenom bych již teď prosil o trpělivost s postupnými splátkami, protože se jedná o značnou částku peněz.
Jindro, mám již jenom jednu jedinou prosbu, i když velikou, v klidu uvažte můj návrh, když ho vyslyšíte a řeknete budiž, budu Vám víc než vděčný. Prosím abyste své rozhodnutí, či už pozitivní nebo negativní, sdělila e-mailem mé mamince. Moc děkuji.
Jindro, Vím, že můj dopis je příliš suchý, faktický, ale těžko jiný může být, odvahu k něžnějším slovům zde ve vězení zatím nalézt neumím, nemluvě o tom, že veškerá korespodence je cenzurována. Absence odvahy je dána také tím, že jste mi již jednou řekla Ne. Teď si jenom přeji, abyste se stala správcem našeho majetku v Elvillar na příštích dva a půl roku.
S úctou Vám navždy oddaný Marco Antonio
Trochu poučení o tom, jak to v životě často chodí
Můj čtenáři, moje čtenářko, pragmatismus v životě nad ideály obvykle navrch má. Proč by měl být náš příběh výjimkou? Tušíme, že i Marco za zcela beznadějné situace svoji šanci tuší. Na svoji třetinu vinařství nezapomněl, věří, že časem Jindra se stane jeho paní a jeho podíl bude opět tam, kde byl a má být, v jeho rodině. Holt krev vykutálených vinařů s červenými nosy ve věku pokročilém nezapře.
Jindra také uváží pro a proti. Přítele teď nemá, ztratit nemá toho až tak moc, Juanovi Pobožnému hřebínek spadl, vyskakovat již moc nemůže. Marco se jí líbí, a ruku nějak oželí, přece vadu jejich děti, když Bůh dá, nezdědí, a jedna ruka nejen její vlas a rty pohladí, ale i kus práce udělá.
Jenom dodejme, že i statistici nám již tisíciletí dokazují, že manželství založena na dobrém hmotném zajištění mají větší šanci na úspěch než veliké lásky bez ekonomické opory. Velikých lásek již bylo, ale bída je ve frázi proměnila. A podívejte se pozorně kolem sebe, jak bohatí manželé se ve svých krásných domech spokojeně válejí. Že Vám ideály kazím! Kdepak, já jenom svůj příběh vyprávím, tady pánem jsem já, ty čtenáři čti, vždyť Tě to nic kromě času nestojí. Když Ti můj příběh dobrý není, kup si příběh z Harlequina, ten vždy sladký konec má; jak by také ne, vždyť je napsán dle šablony, která přesně říká kdo, co a jak.
Rozuzlení
Ale dost úvah, popojedem, ať příběh z krku mám, neboť se ještě více zamotám. Mnohé jak v dopise stálo, se také stalo. Celý Elvillar hlavou kroutí, když Jindra opět před kostelem sebevědomě kráčí, mobil u ucha má, španělsky s kýmsi mluví – je pravda, občas zahmká, slovo v paměti hledá, ale to vše čas spraví –, pak zase s někým jiným hovor má, samý pokyn, příkaz, obchod dojednává. Až se diví, to ji baví, tohle ráda má, samá akce, žádné fňukání. Co ji ale trápí, problém dělá, je Juan Pobožný. Nemluví, do apatie často upadá, někdy člověk pocit má, že myšlenky na svůj konec v hlavě střádá. Jindra několikrát na faře za místním knězem byla, s psychologem se radila, tátovi volala. Konečně táta něco vymyslel, email posílá, zkus takto Juana k životu připoutat.
A tak jedno časné ráno překrásné, když první sluneční paprsky něžně vinice hladí a větřík ještě lenoší, Jindra Juana na společnou procházku přesvědčí. Na ranní krásu oba kolem sebe tiše hledí, mluvit do zpěvu ptáku, by byl přímo hřích. Jindra jemně ruce Juanovi na ramena položí, pak šat černý lehce pohladí. Juan teplé ženské ruce cítí, v spáncích křev klokotá, ruce zatne v pěst. Teď chce křiknout: mám již toho dost! Jindra výbuch čeká, srdce jí tluče jako zvon; ví, že teď nebo nikdy situaci zvládnout musí, a proto tiše, zpočátku s klidem trochu strojeným, k Juanovi promluví.
Juane, všem nám známo jest, že filolog jsi nadmíru nadaný, teolog vzdělaný, takže možná tě bude něco zajímat. Můj táta již roky v srdci nosí veliký sen, obranu křesťanství by sepsat chtěl. Sám dobře víš, že i génius Blaise Pascal neuspěl, i když nádhernou knihu Myšlenek o svém zámyslu světu dal. Vím, že ji také v knihovně máš, a nejednou o ní rozjímáš. Táta mi pravil, že možná Blaise Pascal trochu chybil, že rozum a víru v jedno chtěl dát, což nemusí být správné řešení. Což tak zkusit víru a lásku na věky propojit? Nejen lásku k Bohu, ale i k ženě, dětem, rodině, ke každému člověku, k přírodě, k celé zemi, nejen křesťanské. Táta náčrt celé nepodlézavé, ale upřímné apolegetiky vytvořil, rok si s tím v důchodu práce dal, ale na dlouhé finále mu chybí síly, jeho roky tvořivé jsou již pryč, větám bystrost, vtip a ostří chybí, jazyky nezná, sice filozofii jakž takž zvládá, ale v teologii není kovaný. Hledá někoho, kdo by se na jeho zámysl nejen podíval, chytrost vyslovil, ale hlavně celý svůj život sepsání obrany křesťanství v duchu jeho myšlenek zasvětil. Když budeš chtít, tátův náčrt Marco do španělštiny přeloží, i tak ve vězení nuda pánem je. Kdo obranu křesťanství k slávě Boží napíše, bude pro svět křesťanský víc než apoštol Pavel, Augustin, Tomáš Akvinský. Svatořečit jej jednou papež bude, pro celý svět se stane legendou. Možná že i táto cesta je nesprávná, ale také úspěch nemalý, příští myslitelé budou moudřejší, budou vědět, takhle ne, jinak se na to musí jít. Pak již mlčí, jenom zpěv ptáků jejím slovům vážnost přidává. Juan slova nepromluví, vzdech nevydá, přemítá; myslí na Pierra Abélarda, že i poté, co milované Heloisy se musel vzdát, našel sílu tvořivou a krásné spisy psal. Pomalu sevření rukou povolí, prsty se napřímí, ruce kříž vytvoří a srdce vroucně promluví: Bože, odpusť mi můj hřích, a jako projev Tvého odpuštění, pokorně prosím, veď moji ruku, mysl, rozum, srdce k slávě Tvé věčné. Amen.
Dva a půl roku je pryč, Marco se nám vrátil z vězení. Inventuru provádí, občas se za hlavu chytá, bože, co to Jindra zde vyvádí. Ale zase musí přiznat, tam zázrak vykonala, hříchy staré do pořádku dala. Občas křik a vrava divoká, každý chce prosadit pravdu svou. Ale takové rozmíšky k práci patří, staré přísloví dobře praví, kdo nic nedělá, nic nepokazí, a tím ani nemusí žádný svár s nikým mít, jenom učená chytráctví vypráví. Málem bezzubý Enrique Cereza se lišácky usmívá, Marco milý, nezapomeň, že dáma svůj podíl má, rady, finty ode mne dostala, ta se jenom tak lehce nedá tvými příkazy vést. A věz bude hůř, rozhodl jsem se, že své vinice s bílou odrůdou výhodně prodám jenom jí.
K romanci patří, jak jinak, happy end
Večer klidný, i ten lístek nejmenší zákaz hnout se má. Polní cestou mezi vinicemi se Marco s Jindrou za ruce vedou, nezdá se, že si zrovna o vinařství vypráví. Jejich rty se dotýkají, něžná nemá slova k sobě vysílají. Oči vidí jenom oči, ani kousek dál, to dnes stačí bohatě, vždyť tam celý jejich svět lásky spočívá. Zvědavý nechci být, k pohoří pohled zamířím, co se dělo později, to ať lůžko lásky vypráví. To ale mlčí, jak by ne, přísnou výchovu má od věků, tajemství vždy zachová.
Kostelní zvony v Elvillar sobáš slavně vyzvání, Marco a Jindra si před oltářem věrnost slibují; dva svědci, Juan Pobožný a Enrique Cereza to vše svým podpisem stvrzují. Bůh se spokojeně na celý kraj utopený v slunci usmívá, těmhle dvěma dávám požehnání rád, nechť život krásný mají, jejich sny ať život skutky naplní a slová nežná věčnou Bibli lásky napíši.
A autorův zbytečný brept na konec
Jestli se ptáte, zda jsem na svatbě v Elvillar byl, tak vám bez vytáček odpovím: ne, nebyl. Vymluvil jsem se, že nohy bolí, srdce tluče víc než má, horko že mu dobře nedělá, ale že všem přeji jenom to nejlepší. Pravdy kus to je, ale ne celá, noblesu a oficiality nemám rád, tančit neumím, se španělštinou to jiné není, takže co pak tam. Hloupě se culit, jenom jíst a víno pít? Dejte pokoj, to již v mých letech nebaví. Když se Elvillar v kostele modlilo a pak ve volné přírodě tančilo a slavilo, jsem na zahradě ze začátku našeho příběhu, jistě si ji pamatujute, tam Jindra jahody trhala, trochu uklízel a pařez švestky, další z řady mnohých, ze země vyrval; dřina veliká, obrázek tě snad přesvědčí, že nekecám.
K tomu nepotřebuji nic znát, stačí odhodlání a přiměřená síla, no a ruce a plíce, jež se špíny a prachu nebojí. Odměna? Radost z pohybu a při cestě domů škopek piva dám, právě tam, kde Marco a Jindra své třetí rande měli.
Věnování
Legendu věnuji dvěma ženám. Heloise (1101-1164), milence, přítelkyní a manželce Petra Abélarda (1079-1141), ale především ženě, která nemohla naplnit svůj život opravdovou – duševní, citovou a erotickou – láskou k milovanému muži; a své vnučce Jindře, která se narodila v den, kdy jsem legendu dopsal.
Historická vysvětlivka
Příběh lásky teologa a filozofa Pierra Abélarda a jeho milenky, přítelkyně, manželky Heloisy je většině čtenářů asi známý, pokud ne, doporučuji si přečíst můj krátký fragmentální nástin jejich složitého vztahu nebo doslov historičky Pavlíny Rychterové z knihy Abélard a Heloisa, dopisy utrpení a lásky, vydal Vyšehrad v roce 2003, případně titul Dějiny křesťanského myšlení (strany 98-101), autor je Tony Lane, vydal Návrat domů, 1999 anebo hutný jednostránkový článek na straně 71 v History revue Speciál z roku 2009.
Pierre Abélard, intelektuál, učitel, již jako dvacetiletý mladík byl silně zahleděn do sebe, byl pyšný na svůj výjimečný intelekt, čemuž se nelze ani moc divit, neboť již jako dvacetiletý byl považován za brilantního myslitele. V Paříži byl Abélard přijat do domácnosti kanovníka Fulberta a stal se vychovatelem jeho krásné neteře Heloisy. Velice brzy se ale oba více než výuce písemnictví, muzicírování a zpěvu věnovali erotickému dovádění. Heloise se narodil nemanželský chlapec, který dostává jméno Astrolabius, z čehož Fulbert, prý veliký lakomec, doslova šílel. Abélard se snažil situaci zachránit tím, že se s Heloisou tajně oženil a pravděpodobně Fulbertovi slíbil i finanční zadostiučinění, kterému asi jen těžko mohl dostát. V té době tajný sobáš znamenal pro Abélarda téměř jistě konec světské učitelské kariéry, ale Abélard hledal řešení, které by zabránilo krachu jeho kariéry, na Heloisu přitom asi moc nemyslel. Prosadil, aby chlapec skončil u jeho sestry a Heloisu přiměl k odchodu do kláštera. Tohle řešení Fulberta ani zdaleka neuspokojilo, neboť, jak jsme již uvedli, počítal s finančním zadostiučiněním. Tyto a možná ještě další důvody přiměly Fulberta k rozhodnutí zveřejnit informace o tajném sobáši a nakonec i vykonat fyzickou pomstu. On a několik mužů z jeho příbuzenstva přepadlo Abélarda v jeho příbytku a vykastrovali jej. Abélard za tohoto stavu a při jeho ctižádostivé povaze neměl moc na výběr, stal se mnichem. Jeho rozhodnutí možná nebylo až tak motivováno láskou k Bohu jako holým pragmatismem, byl především vynikající teologický myslitel, a to mu dáválo velikou šanci vyniknout právě na na poli teologického myšlení a otvíralo cestu ke kariéře.
Tím se ale jeho vztah k Heloise neskončil. Heloisa svým bystrým ženským intelektem asi velmi brzy pochopila, že ze strany Petra se vůči ní jednalo hlavně o erotickou vášeň a ne o opravdové přátelství a lásku. I přesto v jednom ze svých dopisů staví Abélarda nad sebe, nechce mu být překážkou v jeho kariéře. Zcela otevřeně se mu v dopise přiznává, že neustále myslí na jejich společné milování, rozkoš, vášeň, kterou spolu prožívali. Otevřeně píše, že její myšlenky ani zdaleka nepatří jenom Bohu, že pociťuje hořkost a nesmířenost s vlastním osudem. Abélard ve své odpovědi kličkuje, vymlouvá se, chová se povýšeně, chce aby se kála z minulosti, modlila se za něj a považovala se za nevěstu Kristovu. Heloisa mu na to vzpurně odpovídá: Tobě se chci líbit, nikoli Bohu… Společný hrob obou milenců je na pařížském hřbitově Père Lachaise (stačí zadat do google.fr slova: pere lachaise cemetery abelard a objeví se vám desítky foto), i když tomu musíme spíš věřit, než si myslet, že tam opravdu jejich prach našel posmrtný klid.
V Brně od 1. do 23. července 2011.