Dušan Polanský
Volně inspirováno románem Johna Brainea Místo nahoře (Room at the Top).
Víme, že věci nejsou nejednou takové, jak se nám na první pohled jeví. Podobné je to i s lidmi. Marná sláva, člověk jim do hlavy nevidí, nakonec i my sami často nevíme, co vlastně chceme. Ovšem jedno jsem věděl dobře již v osmnácti, že společnost se v první řadě dělí na bohaté, střední stav a chudé. Jakékoliv jiné rozdělení, např. politické: na levičáky, pravičáky, středolevicové, středopravicové, konzervativce, liberály apod., je již jenom takový folklór. Naše názory a myšlení jsou totiž utvářeny především velikostí osobního bohatství. Ale co budu filozofovat, raději si vyslechnete můj příběh.
V dětství a mládí můj osobní konzumní život nic moc. I když si žití naší rodiny netroufnu nazvat bídným, ale určitě do průměrného žití mělo pěkně daleko. Bylo nás pět dětí. Tři kluci a dvě holky. Zda někdo z nás v něčem vynikal, těžko říct, jelikož v skromné existenci se i talent někdy pozná těžko. Jednoduše se žilo ze dne na den. Mělo to i výhodu, nic se neplánovalo, takže se nemohlo stát, že by se člověk na něco těšil, a nakonec by to nebylo, nebo by se to nestalo. Mělo to i další výhodu, v naší rodině nikomu nehrozilo žádné zklamání.
Ovšem i za skromného žití já i moji sourozenci jsme měli své sny. O rodičích to asi nemůžu říct, zdálo se mi, že již dávno rezignovali na vše, co jenom trochu bylo cítit optimismem. Jedno věděli ale jistě: je třeba ještě nějakou dobu žít, aby děti vyrostly a měly alespoň šanci pokusit se postavit na vlastní nohy. Jak to finálně dopadne, to je již až tak moc netrápilo. My sourozenci jsme si navzájem o našich snech povídali, ovšem ne vždy upřímně, přesněji já jediný jsem nebyl upřímný, ale to oni nemohli tušit, vždyť jsem byl nejstarší, a tím jsem jaksi byl považován i za nejodpovědnějšího. Starší sestra snila o tom, že vystuduje návrhářskou krejčovskou školu a bude navrhovat dámské šaty a k ním různé doplňky. Zase to nebylo až tak ujeté přání, uměla z nás nejhezčí kreslit, jenomže nebyl tu nikdo, kdo by ji v budoucnu náklady na drahou internátní školu hradil. Mladší sestra snila o krásném domku se zahrádkou na venkově. Vlastně o hezčím bydlení jsem snili jaksi automaticky všichni, možná i rodiče, protože jsme bydleli v malém podnájemním bytě, kde nikdo neměl ani sebemenší nárok na kousíček svého soukromí. Nejmladší bratr snil o tom, že bude automobilový závodník, o kousek starší byl pragmatičtější, chtěl se vyučit automechanikem. Já jsem tvrdil, že chci být učitelem, ale popravdě jakékoliv učitelování mi bylo na háku. Proč bych se měl rozčilovat s cizími dětmi, které si rodiče neumí řádně vychovat?! A víte o čem jsem opravdu snil? Že budu jednou pěkně bohatý, nebudu muset pracovat, a budu mít vše, po čem jenom moje srdce zatouží. Ovšem k bohatství jsem se nechtěl dopracoval vlastní pílí a pracovitosti, ale pochopitelně ani cestou zločinu. To poslední už vůbec ne, protože rodiče nás vychovávali v duchu křesťanské morálky. Pokud se ptáte, jak jsem se tedy měl k bohatství dostat, měl jsem v tom vcelku jasno, chtěl jsem se přiženit do parádně bohaté rodiny. Jak na to, jsem ale vůbec netušil. Věděl jsem jediné, že světy bohatých a světy chudých jsou od sebe vzdálené více než Země od Slunce. A já musel tuhle vzdálenost nějak zdolat, přesněji přechytračit.
Škole jsem nikdy moc nedal, ale nakonec jsem se na střední školu s maturitou přece jenom dostat, popravdě nebyl tam žádný nával, jelikož to byla střední zahradnická. Nešel jsem tam kvůli tomu, že bych snad miloval zahradničení, ale ani nemohu říct, že by mi práce na malém kousku zahrádky, který naležel k našemu bytu za panelákem vadila, ale jenom proto, že tam byla veliká pravděpodobnost, že se tam dostanu a hlavně, že školu dokončím. Nemohu ale říct, že by se mi na škole nelíbilo, šlo to, ale nejvíc se mi tam líbila asi pětatřicetiletá učitelka s hnědýma očima a hezkou postavou. Ovšem do té nás kluků bylo zahleděno víc, ale nakonec proč ne, je vždy lepší mít za učitelku krásku než nehezkou ženskou. Nakonec jsem odmaturoval, sice to nebylo na výtečnou, ale ani s odřenýma ušima. Byl jsem klasický průměr.
Na realizaci mého tajného snu jsem přece jenom nějaký peníz potřeboval, musíte v budoucnu alespoň přechodně někde bydlet a mít co jíst, a proto hned první den po skončení školy jsem nastoupil pracovat do supermarketu na závazek s dobou určitou na půl roku. Rodičům jsem slíbil, že po půl roce, tedy přesně od Nového roku, definitivně z bytu vypadnu, což přijali s neskrývaným povděkem. Věděli, že se bude moci vyhodit jedna postel, a místa bude o téměř dva metry čtverečné více, což v našem bytě určitě nebylo málo.
Před Vánocemi jsem začal uskutečňovat svůj plán návštěvou soukromého detektiva. Byl to od prvního pohledu nesympatický a mazaný chlap, přesně takový darebák, jakého jsem potřeboval. Něco mu nalhávat nemělo smyslu, odhalil by mě snadno. Vyklopil jsem mu vše o svém plánu, a že potřebuji tip, že bych nejraději zámek s velikou zahradou, abych se tam mohl dostat coby zahradník. Natáhl ke mně ruku a jenom tiše prohodil: „Že jsi socka, tak jenom deset táců“. Ani jsem nemukl, vytáhl jsem je a podal mu je. Podal mi tužku a kousek papíru a nadiktoval mi jednu adresu a jméno. A pak ukazujíc směrem k dveřím suše prohodil: „A teď vypadni, darebáku!“ A já vypadnul spokojen a s úsměvem na tváři.
Milý čtenáři, snad pochopíš, že v mém dalším vyprávění nemohu uvést konkrétní místa, ani skutečná jména. Ruce bohatých umí být dlouhé, a když je to nezbytné, i nemilosrdně kruté. Od 1. ledna jsem již bydlel v městečku X v skromném podnájmu. Ohlédl jsem se po nejbližším zahradnictví a trpělivě jsem čekal, abych zjistil, a tím měl jistotu, že právě tohle zahradnictví se stará o zámeckou zahradu. Zámek ležel na samém okraji městečka obklopen hezkou přírodou, což mi vyhovovalo. Několikrát jsem si vyrazil na procházku do okolí zámku. Nenápadně jsem sledoval, co se děje kolem zámku. Nedělo se toho sice moc, ale co bylo důležité, nedaleko byla malá hospůdka, kde jsem se občas stavil a nenápadně jsem se dal do řeči s místními štamgasti. Měl jsem štěstí, chodil tam i jeden zahradník z již zmíněného zahradnictví. Nejprve jsem z něho dostal zcela nenápadně – je jasné, že mě to stálo opakovaně i několik panáků – zásadní informaci, že právě tohle zahradnictví má smlouvu s majiteli zámku na údržbu zámecké zahrady. Posléze jsem mu sdělil, že jsem čerstvý absolvent zahradnické školy a potřeboval bych získat praxi, co a jak, a že jsem ochoten pracovat i za minimální mzdu, abych tyhle praktické dovednosti a znalosti získal. Slíbil mi, že se za mě přimluví u majitelky zahradnictví; nenápadně mi přitom sdělil, že tahle dáma je víc na holky, takže se může stát, že neuspěju. Slib dodržel. Koncem ledna jsem byl pozván na pohovor s majitelkou. Byla to asi čtyřicetiletá žena, jinak inženýrka, zahradní architektka, docela sympatická, s hezkou postavou a byla i pohledná. Asi jsem ji přesvědčil, neboť mi sdělila, že mohu nastoupit od 1. března ve zkušební lhůtě. Čas do nástupu jsem využil k tomu, že jsem sledoval dění kolem zámku, nemyslím tím jenom pozorování, ale i získávání informaci o poměrech na zámku od místních, z místního tisku, z internetu apod. Konečně jsem i z fotografií věděl, jak moje potenciálně příští manželka vypadá. Dále ji budu říkat Oreona. Je pravda, že byla trocha při těle a v obličeji žádná kráska, ale kdyby kráska byla, už by asi nebyla volná, a já bych musel hledat své štěstí jinde! Pokud jde o věk, bylo jí dvaadvacet.
Ovšem ne vše mi hrálo do karet. Z řečí jsem se dozvěděl, že majitel zámku, hrabě, vládne pevnou rukou, že je to hamižný nepříjemný chlap, že prý se oženil jenom kvůli penězům a nemovitému majetku, které do manželství přinesla manželka. Měli ještě syna, prý je to flákač, a že už se nemůže dočkat dne, kdy se stane pánem zámeckého panství – leč maminka nedá na něj dopustit, takže ta mu ve vládnutí po otci nebude bránit. Druhá dcera je prý kráska a je čerstvě a bohatě provdaná. Žila v cizině, a proslýchalo se, že pokud jde o dědictví, že by měla zájem jenom o nádherný dům v Paříži, který rodina vlastnila. Pokud šlo o Oreonu, byl jsem připraven ji přesvědčit, aby se v budoucnu svého podílu na řízení nevzdala, čas měl ukázat, že v tomto jsem byl naivní. Každý ví, že kdo řídí, ten má i přístup k financím, a to věděla i Oreona. Přibližně takto to majetkově vypadalo před mým vstupem na scénu, tedy alespoň podle toho, co se veřejně povídalo, nebo jsem vyčetl v médiích.
Od prvního března jsem začal pracovat zahradnictví. Snažil jsem se, a dokonce jsem se nemusel ani přetvarovat. Přiznám se, že důvod byl i ten, že vzhledem k mému mládí, lomcovala mnou sexuální touha. Chtěl jsem se zalíbit majitelce, do které jsem se hned zabouchl. Nechtěl jsem věřit tomu, co se o ní povídalo, tedy, že je na holky. Jinak to je žena vnímavá a inteligentní. Jednou když zůstala v práci déle a já cosi přesčas dodělával, pozvala mě na čaj do její kanceláře. Zeptala se mě na rovinu, proč jsem se nechal zaměstnat právě v jejím zahradnictví, daleko od svého rodiště, kde nikoho neznám. Nedokázal jsem jí lhát, a podobně, jako jsem vše přiznal detektivovi, byl jsem upřímný i k ní. Nic neříkala. Pak se mě zeptala, zda vím, co se o ní povídá. Byl jsem opět upřímný, a řekl jsem jí, co jsem slyšel. „Víš, je to složitější ...“ Nenechal jsem jí to dovysvětlit. Prudce jsem k ní přistoupil a políbil ji. Odtiskla mě, jednu mi vrazila a zakřičela: „A teď vypadni, darebáku!“ Stejná slova s jakými mě ze svého kanclu vyhodil detektiv. Rozdíl byl v tom, že tentokrát jsem nevypadnul s úsměvem na tváři. Čekal jsem, že hned zítra dostanu v zkušební lhůtě okamžitou výpověď. Nic takové se nestalo, jenom mi, k mému překvapení, sdělila, že začnu jezdit s dalšími dvěma zahradníky na zámek a budu s nimi dělat jarní výsadbu. Když mi to sdělila, jenom jsem sklopil oči, dokonce jsem cítil, že cudně.
Dále vše šlo jako po drátku. Několikrát jsem měl možnost při práci pozdravit s Oreonou. Pokaždé se na mě lehce usmála. Já pochopitelně s úsměvem také neotálel. Důležité bylo, že jsem si všiml, že chodí pravidelně běhat směrem k nedalekému lesu a vrací se zpět oklikou kolem rybníku, který ležel asi jeden kilometr bokem od zámeckého parku. Určitě tušíte, co jsem udělal. Koupil jsem si běžecké boty a běžeckou výstroj a začal jsem běhat podobnou trasou po práci i přes víkendy běhat. Bylo jenom otázkou času, kdy na sebe narazíme. A stalo se. Až jsem se divil, jak jsem se v její přítomnosti rozpovídal. Popravdě kdysi mi to poradil jeden starší pán: „Pokud chceš nějakou holku získat, tak to chce hodně na ní mluvit, a je úplně jedno, o čem mluvíš, hlavní je mluvit.“ Zabralo to skvěle, sama mi nabídla, že můžeme běhat spolu. Vyměnili jsem si telefonní kontakty a začali jsem běhat spolu, což se rozneslo, a já tušil, že mě čeká první střet s jejím papá. Stalo se. Moje zaměstnavatelka mi sdělila, že v zámku končím, že je hodně jiné práce v zahradnictví, že mě potřebuje tam. Bylo mi ale jasné, že je to na zásah vyšší moci. Ale chápal jsem ji, nemohla si dovolit přijít o lukrativní stálou zakázku.
V ten den, jak jsem dostal stop s prací v zámku, mi majitelka zahradnictví po práci zavolala. Že by ráda se mnou setkala, nejlépe tak kolem osmé večer u ní, že mě zve na večeři. Byl jsem překvapen a vůbec jsem nechápal, proč mně mlaďochovi věnuje takovou pozornost žena tak zajímavá a pohledná. Jediné, co mě napadlo, že se mi bude chtít omluvit za rozhodnutí, které byla nucena přijmout vůči mé osobě. Souhlasil jsem. Bydlela s maminkou v hezkém domku s pěknou zahradou na opačném okraji města než ležel zámecký areál. Maminka byla příjemná a dost upovídaná stará dáma. Po večeři a povídání o všem možném se s námi rozloučila, že je unavená a že si jde lehnout. Poté, co jsme zůstali sami, můj kouzelný protějšek mi docela překvapivě nabídl tykání. Jiseal, tak jí mám říkat. Přiťukli jsme si nato, a posléze Jiseal mi lehkým předklonem nabídla tváře k lehkému políbení coby uzavření slibu tykání. Jenže já cítil, že úmyslně a na déle, než bych čekal. Stalo se, ale už jsme si nesedli. Jako na povel jsme postavili skleničky na stůl a dívali se s napjatým zalíbením jeden na druhého. No a pak se to stalo. Lehce jsme se objali a stejně lehce dlouho předlouho líbali, schválně jsme oddalovali výbuch vášně. A ten přišel snad po čtvrthodině líbání a mazlení. Já se miloval poprvé v životě, což Jiseal okamžitě vytušila, ale nebyla z toho zklamána, naopak se mi s velikým porozuměním stala lektorkou lásky. Poprvé jsem nezkušeně hodně spěchal, ale dala mi najevo, že se nic neděje, že příště to bude určitě o něco delší a hezčí. Pravda to byla, ale až někdy po půlnoci. Předtím jsme si spolu povídali o všem možném, jenom ne o práci a Oreoně. Když jsem od ní odcházel, začal jsem pociťovat úzkostlivý strach z toho, že může být veliký rozdíl milovat se s milovanou ženou a s ženou, s kterou si muž plní jenom manželskou povinnost. A z této úzkosti jsem pojal silné podezření vůči Jiseal, že právě to bylo cílem naší milenecké schůzky, aby mne varovala před započatým dobrodružstvím s Oreonou. Jenomže já tuhle myšlenku hned zahnal a představoval si, že s Oreonou milostný život odbiju, a že tu opravdovou lásku si budu užívat s Jiseal. Bohužel budoucnost ukázala, jak jsem byl v této sobecké úvaze naivní.
V práci Jiseal byla opět paní vedoucí, jak jsem si ji zvykl od počátku oslovovat. Cítil jsem, že v práci o tykání nestojí, ale s tím jsem neměl problém. Ovšem již žádné další pozvání se od ní nekonalo, a já z jejího pohledu poznal, že nic takového nečeká ani ode mne. Bylo mi to líto, ale zatím jsem to zkousnul. Teď když už jsem měl za sebou alespoň malou zkušenost s milostným životem, byl jsem si jistější i při tajných schůzkách s Oreonou. Scházeli jsme se v bytě její kamarádky, ale zatím jsme zůstávali jenom u nevinných projevů lásky. Ovšem bylo mi jasné, že už nemohu dále naše první fyzické milování oddalovat, protože bylo na ní poznat, že touží poznat něhu a vášeň spojenou s erotickými hrátky. Jenomže byl tu stále jeden veliký problém, Oreona mě vůbec nepřitahovala. Naštěstí Oreona neměla žádnou zkušenost v těchhle věcech, takže nemohla poznat, že žádnou extra vášnivost při našem prvním milování jsem neprojevil. Ovšem o to více jsem byl výřečnější, básnil jsem jí o tom, že chci s ní prožít celý život a mít s ní děti. Na příští schůzku přišla dost rozladěná, papá totiž zjistil, že se tajně scházíme. Důrazně jí vztah se mnou zakázal, že jsem jenom přivandrovalec, co se chce lehce dostat k penězům jejich rodiny. Naštěstí Oreona byla typická ješitná dívka z bohaté rodiny, a tak si postavila hlavu. Řekla mi, abych si již nebral ochranu a já rád poslechl. Po čtyřech týdnech mi sdělila, že nedostala měsíčky. Byla v tom. A já se spokojeně usmíval. Už se mě tento spolek bohatých nafoukanců jen tak lehce tenhle nezbaví!
Vypustím podrobné popisy toho, co se pak pěkného, ale hlavně toho nepěkného dělo. Jiseal mi prozradila, že hrabě chtěl, aby mi dala panáka, ale že odmítla, a dokonce jsem měl pocit, že z toho odmítnutí má radost, jako kdyby s hrabětem měla nějaký nevyřízený účet. Dokonce se stalo, že mě fyzicky napadl Oreonin bratr, flink, který tušil, že bude mít ve mně konkurenci ohledně utrácení rodinných peněz. Ale nakonec jsem vše ustál a byla svatba jako v pohádce, tedy z úhlu mého pohledu, protože na tuhle svatbu úmyslně moc hostí pozváno nebylo, což mě ale vůbec netrápilo. Největší předsvatební zádrhel byl, že Oreona mě musela naučit rychle tančit, abych na svatbě nepůsobil jako vesnický buran. A dokonce jsem si v zkrácené lhůtě stihl udělat řidičák. Z toho ale neměl radost Oreonin bratr, jako kdyby se bál, že i já budu chtít něco jako jeho Porsche 911 Carrera, na které balil místní holky. Vidíte, že se moje červená krev postupně měnila na modrou. A zdálo se mi, že to není až tak těžké. Co se ale tak lehce dohonit nedalo, byla znalost cizích jazyků, ale na tom jsem začal pracovat za pomociu dvou učitelů.
V době kdy Oreona nosila naše dítě, jsem se zpočátku bez větších problémů vyhýbal milování. Ovšem neměl jsem vyhráno, tragédie by la v tom, že měla zálibu v různé ezoterické a duchovní literatuře, v které se dočetla, že při požehnaném stavu je důležité, aby se s ní příští tatínek často a dlouho mazlil, že pak ona i dítě budou prožívat jakousi trvalou radostnou extázi a hlavně, že děťátku bude v bříšku hezky. A dovedete si představit, že se máte často a hodně mazlit se ženou, která se vám nelíbí? To nebyla radost, ale doslova utrpení.
V té době jsem již nepracoval jako zahradník, ne že bych měl s tím problém, dokonce bych to bral, protože jsem zjistil, že v zahradnictví jsem se psychicky cítil lépe než na zámku, ale živit se fyzickou prací, to se jaksi u hraběcích rodů nenosí. Až jsem si divil, že ještě nedávno jsem snil o životě bez práce. Ovšem na Jiseal jsem myslel stále, nemohl jsem zapomenout na naši milostnou noc. V té době jsem potkal i zahradníka, který mi kdysi pomohl získat místo v Jisealiním zahradnictví. Vrtalo mi hlavou Jisealinino chování vůči mně. Opět jsem nalil do něj několik panáků a jako dík mi sdělil, že se povídá, že prý hrabě a Jiseal měli kdysi dost vážný milenecký vztah, a prý hrabě jí slíbil, že se rozvede. Když se k tomu neměl, Jiseal se na něj vykašlala, a posléze prý měla dva intimní vztahy s ženami. Jak jsem pak v klidu o všem tom dumal, začal jsem věřit, že Jiseal to se mnou myslí dobře. Opět jsem se utvrdil v názoru, že mi jasně ukázala, že je rozdíl milovat se s někým koho doopravdy milujeme, a koho nemilujeme. Možná mě chtěla tímto způsobem upozornit, že se ženu do dobrodružství, které budu litovat a hlavně, že bohatství mi v téhle rodině nemusí přinést štěstí.
A pak Oreona přivedla na svět hezkou holčičku a já se stal tatínkem. Dcerka měla štěstí, byla více po mně, než po Oreoně. Měl jsem z ní velikou radost, a také jsem tajně doufal, že teď když Oreona má vytoužené dítě, přestane se sexuální ezoterikou. Ale to jsme se mýlil, po dvou měsících po porodu opět se dožadovala pravidelných erotických hrátek, ovšem už nestačilo jenom mazlení, chtěla řádný sex. Byl jsem z toho všeho zoufalý. Ještě štěstí, že hrabě mě začal zapojovat do svých aktivit, a tak jsem dost jezdil na služební cesty, které jsem si nejednou úmyslně, jakmile to jenom trochu šlo, prodlužoval. Rok po narození dcerky byla Oreona opět v druhém stavu a mně opět začalo nekonečné peklo mazlení. V té době se stalo, že pod vlivem alkoholu a částečně i drog při divoké jízdě havaroval Oreonin bratr. Přes všemožnou péči lékařů skončil na vozíku a psychicky byl zcela hotový. Vlastně jsem se mohl radovat, protože byla zde šance, že časem otěže vládnutí převezmu já. Ale radoval jsem se marně. Oreona vycítila šanci a přes matku donutila otce, aby ona se stala po hraběti tou, kdo jednou bude spravovat celý majetek. Přesvědčila rodiče, aby na starší sestru přepsali již teď zmíněný nádherný dům v Paříži. Navíc měla právo kdykoliv bydlet na zámku, kvůli čemuž byly zcela zrekonstruovány prostory v prvním patře na veliký byt 4 + 1. Starší sestra se vším souhlasila. Sice mě to překvapilo, ale jak jsem ji z několika návštěv na zámku poznal, byla to žena, která měla především umělecké zájmy, ráda malovala, hrála na klavír a podobně vedla i své dvě malé děti. Chtěla více být, než mít. Ne všichni lidé jdou po majetku přes mrtvoly. Je pravda, že jich není moc, ale jsou i tací.
Důsledkem všeho toho bylo, že jsem sice žil v pohodlí, bez větších starostí, ale jen a jen podle pravidel hraběte a Oreony. Dokladem toho například bylo, že k firemním účtům jsem přístup neměl, leda k tomu mému, na kterém jsem měl pěknou částku, ale zase ne tak velikou, abych si mohl vyskakovat. Nemůžu opomenout, že se nám v té době narodila druhá dcerka, řekl bych, že opět byla po mně. Byl jsem sám překvapen, jak jsem si s nimi rozuměl, dokonce jsem to často od Oreony schytal, že je příliš rozmazluji už jenom tím, že je hodně nosím v náručí. Vlastně to byly moje malé holky, které mi dodávaly sílu, abych to v dost nevlídném prostředí psychicky ustál. Po čase, což trvalo asi dva roky po narození druhé dcerky, jsem si uvědomil, že dál již nemůžu. Tehdy ve mně dozrálo rozhodnutí nechat se rozvést, věděl jsem, že takový život vlastně není život, ale žití podobné chovu pašíka v chlívku. Když jsem to Oreoně sdělil, čekal jsem bouři. Ale kdepak, jenom mi řekla, že jsem jenom obyčejný darebák, kterému šlo sňatkem jenom o majetek. A ještě si neodpustila jízlivě dodat, že coby milenec jsem za moc nestál. Tak to byl výprask, do třetice i darebák a navíc ponížené mužské ego. Kladem bylo, že jsem teď věděl, jak mě ve skutečnosti vnímala, a to nebylo málo, jelikož často si to partneři otevřeně neřeknou. Navíc začala blábolit něco o tom, že bych se měl vzdát o obou dětí otcovství, což ovšem není právně možné, jak jsem ji vysvětlil. Pak se mě snažila dotlačit k tomu, abych se už s dětmi vůbec nestýkal, že když budu na tom trvat, ona bude trvat na tom, abych platil na děti výživné. Zase nepochopila, že sice děti může děti získat do výhradní péče, ale já coby otec mám právo spolupodílet na jejich výchově a spolurozhodovat o důležitých věcech kolem jejich výchovy. Nakonec jsem se domluvili na tom, že její rodina mi vyplatí částku, která mi zajistí běžný standard na jeden rok, abych si za tu dobu mohl najít místo a měl kde bydlet, s tím, že děti budu moci navštěvovat jednou za měsíc po dobu dvou dní, ale mohu být s nimi pouze na zámku. Ovšem s tím, že Oreona bude trvat jenom na symbolickém výživném z mé strany. Tak bylo vše domluveno, a nakonec naše manželství řádně rozvedeno.
Abych mohl platit alespoň ono symbolické výživné, měl kde bydlet a měl na jídlo musel jsem si najít práci. Náhoda chtěla, že si ke mně v hospodě při obědě přisedl řemeslník. Byl to vodoinstalater. Dali jsme se do řeči, a že hledá pomocníka, že nestíhá, že má hodně zakázek. Nabídl jsme se mu, že nic z jeho řemesla neumím, ale přesto chci získat i výučný list, abych měl do budoucna živnost. Trochu mu to trvalo, ale nakonec souhlasil, a tak jeden týden mám ve škole teorii, druhý týden pak praxi, což v mém případě je zaměstnání pod vedením mého mistra. Zjistil jsem, že řemeslo je to náročné, ale odborně zajímavé, mistr je skvělý, nechrtí, vše mi podrobně ukáže a vysvětlí. Oreonu musím ale pochválit, že děti proti mně neštve, neboť zjistila, že to s nimi občas umím lépe než ona. Dokonce ji ani nevadí když jsem s nimi o nějaký ten den navíc přes svátky či o dovolené.
Zmíněné řemeslo má i další výhodu, dozvíte se od zákazníku vše, co se děje tam nebo onde, kdo s kým co má, nebo naopak, kdo koho nemusí, kdo co prodává nebo nabízí, na koho si dávat pozor, kdo naopak je slušňák. Jinak Oreona si hned po našem rozvodu narazila urostlého alfa samce, málem ho lituji. S jejím bratrem je to všelijaké, hodně utápí žal v alkoholu a prý dokonce, že nepřestal brát drogy. Ovšem musím uznat, že firmu a rodinný majetek Orena s hrabětem kočírují dobře. Pokud jde o Jiseal, ta nevěřila vlastním očím, a málem nedokázala mluvit, když si objednala instalatéra, a s mistrem jsem dorazil i já. Na rovinu jsem se ji s úsměvem bokem zeptal, jak to s ní vlastně je. Sdělila mi, že se jí líbí muži i ženy. Ještě jsem se zeptal, jak si mám vysvětlit tu naši společnou noc, začervenala se, ale odpovědi jsem se nedočkal. Možná někdy jindy. Život není pohádka, kde na konci příběhu je vše jasné.
Můj současný příběh je málem u zatímního konce. Je to pár dnů, co jsme měli zakázku v malé sousední vesničce. Mistr po práci povídá, že tam bydlí i jeho sestra, že se u ní stavíme na kafe, já tedy na čaj, neboť kafe mi nechutná. Čekalo mě příjemné překvapení, jeho sestra má hezkou a sympatickou dceru, která se právě chystá maturovat. Tak nějak nenápadně jsme se jeden na druhého občas podívali. Řekl bych, že určitě ne nevraživě, spíš sympaticky.
Když jsme nasedli do auta a odjížděli, ptám se mistra proč jsme se u jeho sestry nestavili dříve, vždyť jsem v téhle vesnici měli již několik zakázek. Mistr se mi podíval přímo do očí a lakonicky tiše prohodil: „Musel jsem mít jistotu, že nejsi darebák!“
V Brně 25. října 2023.