Dušan Polanský
Svět se prý zbláznil, nejen podle politologů, historiků, sociologů, mediálních elit a různých rádoby intelektuálů, ale div se mi světe, i podle názoru obyčejných lidi, a ti, jak je známo, mívají obvykle zcela jiný názor než vzdělanci od zelených stolů. Nezaujatý pozorovatel by stav našeho světa pravděpodobně hodnotil daleko střízlivěji. Konstatoval by, že náhlé nastolení polodemokratických režimů v arabském světě a lidnatých státech světa umožnilo exodus nejchudších vrstev z těchto zemí do vyspělých zemích Evropy a Ameriky. Ekonomiky těchto zemí majíce také jenom omezené zdroje, nebyly schopny veliké množství přistěhovalců, většinou málo kvalifikovaných, absorbovat. Nelze se proto divit, že sociální, zdravotní a důchodové systémy v těchto zemích úpěly jako matky pochovávající své děti. Státní dluhy rostly způsobem, jakým umí růst jenom finanční dluhy, jejich výše nejen udivovala a vyvolávala pocity beznaděje, ale i neúprosně vyvolávala otázky kolem přežití západní civilizace. Nové a nové pokusy o stabilizaci financí byly více zoufalými pokusy než moudrými ekonomickými zásahy. A při té vší bídě se stále nové a nové tisíce přistěhovalců valili do vyspělých zemí jako davy fanoušků na finalový zápas mistrovství světa ve fotbale. Za téhle situace přistěhovalci museli často bojovat o holé přežití, což stupňovalo jejich agresivitu a vedlo k růstu kriminality. Ve větších městech kvetl noční život, šmelina všeho druhu, obchod s drogami. Vše měly v rukou gangy, či už domácí nebo z řad přistěhovalců. Války gangů sice naháněly slušným občanům strach, ale měly i jeden pozitivní důsledek, staly se tolerovaným pomocníkem policie, protože přirozenou cestou přispívaly alespoň k částečné, i když jenom krátkodobé, redukci počtu zločinců. Jistě nevyvolá údiv konstatování, že nejrozšířenější oblastí podnikání se staly bezpečnostní služby. Kdo na to měl, nechal se hlídat. Zmíněné poměry, ale i řada dalších negativních jevů a dopadů na život hlavně střední třídy, gradovaly nenávist občanů nejen vůči samotným přistěhovalcům, ale i vůči jejich zvykům, způsobu života a náboženství. Tahle nenávist se stala živnou půdou pro vznik mnohých rasistických spolků a reakčních hnutí.
V oblasti podnikání a politiky vládly nedobré poměry již před zmíněnými událostmi. Tunelování státních a polostátních firem, neoprávněné získávání státních zakázek, korupce, protekce se staly zcela běžnými jevy. Odvážní, čestní politici vystupovali již několik let se zdánlivě rozumnými a odvážnými názory, jak této situaci zabránit, respektive jak ji alespoň stabilizovat na akceptovatelné úrovni. Ovšem naráželi na úmyslné nepochopení těch, kteří na slabostech demokratických systémů profitovali. Situace se stávala o to horší, že přistěhovalectví, obavy z budoucnosti, neutěšené společenské poměry ještě více stupňovaly obavy a strach snad ze všeho. Fyzická likvidace čestných politiků začala být povážlivě nápadná, takže nakonec se již ani zcela naivní politici raději do žádných ušlechtilých experimentů nepouštěli. Pokud jde o hlídacího psa demokracie, novináře, ti se raději soustředili na bulvární zprávy, protože pálit si prsty moralizováním a ukazováním na nedobré poměry se ne vždy vyplatilo; často stačil jenom pokus o něco, co se vzdáleně podobalo snaze o objektivní rozbor současné situace, a byl z toho vyhazov. Velicí podnikatelé, bankéři, správci polostátních fondů již zcela otevřeně, bez skrupulí, usilovali o co největší zbohatnutí v co nejkratším čase. Nestačilo jim, že kape, muselo téct, a to pěkně silným proudem, jako z okapů za prudkého deště. Morálka a duchovní hodnoty se staly něčím, co nejen bohatí a mocní důsledně a s pohrdaním ignorovali, ale i lidé ze středních vrstev je vnímali jenom jako formální metafyzické konstrukce, které pro praktický život nemají žádný dopad a natož duchovní význam.
Ale i za těchto nedobrých poměrů, podle principu akce a reakce, začaly vznikat strany, hnutí, spolky, lóže, které chtěly situaci nějak řešit. Bohužel všem chyběla promyšlená duchovní základna, něco na způsob učení Ježíše Krista, z níž by bylo možné přirozeně odvodit nejen směřování těchto skupin, ale i zcela konkrétní činnost pro záchranu západní civilizace. Církve sice usilovaly o duchovní povznesení věřících i nevěřích křesťanů, ovšem kázáním chyběla přesvědčivost a spíš nabádala lidi ke smíření se s nedobrým stavem, než aby jim ukázala alespoň náznak možného řešení. Nelze se proto divit, že průběžně a v hojném počtu se rojili různí apoštolové, vizionáři, státem dobře živeni intelektuálové, hlasatelé snadných řešení, ale žádný z nich nedokázal být tak přesvědčivý, aby oslovil širší spektrum lidí v různých státech. Kdybychom chtěli situaci porovnat s vypleněním Říma gótským vojskem krále Alaricha v roce 410, dnešní stav byl o to zoufalejší, že přes miliony vzdělanců, nebyla v celé západní civilizaci osobnost -- typu Svatého Augustina, jenž dokázal v nejtěžších dobách pro zápodořímskou říši napsat na její obranu rozsáhlé dílo O Boží obci --, která by byla schopna dát do budoucna křesťanskému světu jasnou duchovní naději opírající se o pozitivní historické tradice.
Poměry v zemích bývalého východního bloku byly z hlediska počtů přistěhovalců o poznání lepší než v zemích vyspělých. Bylo to dáno především tím, že východoevropské krajiny nebyly pro přistěhovalce tak ekonomicky atraktivní jako vyspělé západní země. Postkomunistické země uměly rovněž využít v praxi zkušenosti z dlouholetého provozování diktatur při udržení veřejného pořádku a nebyly až tak infikovány intelektuální změkčilostí jako vyspělé západní státy. Důsledkem toho bylo, že život duchovních vůdců na Východě byl podstatně těžší nez na Západě. Jedním z mnoha silových řešení coby projev snahy potlačit vliv těchto vůdců, bylo vytvoření jednotného registru nebezpečných duchovních vůdců na Východě i Západě. Registr klasifikoval vůdce podle stupňů nebezpečnosti pro společnost. U osob, které byli považovány podle měřítek zkorumpovaných úředníků za zvlášť nebezpečné pro celý stávající systém, sledování a dozor dosáhly až absurdních rozměrů. Paradoxem bylo, že v nejednom případě diskriminované osoby usilovali o záchranu křesťanské civilizace, a ta je za odměnu pronásledovala. Stále se ale věřilo, že silová řešení jsou účinnější než duchovní. Zkušenosti z dějin svědčí spíš o opaku, ale lidé jsou jednou provždy nepoučitelní.
Již několik let jsem sledován málem na každém kroku a nemůžu svobodně komunikovat s přáteli. Volání mobilem, elektronická i běžná pošta, moje webové stránky, můj pohyb, vše je hlídáno. Když to kdosi uzná za vhodné, jsou má setkání s nebezpečnými lidmi, tedy podle jejich klasifikace, jednoduše přerušeny nebo přímo zakázány. Mým nohsledům slouží ke cti, že zatím se vše dělo bez fyzického násilí, takže se ani nemám právo cítit bojovníkem, který by po radikální změně poměrů měl nárok na plnou hruď vyznamenání, finanční odškodnění, vysoký důchod a mohl by v televizi srdceryvně vykládat o tom, jak moc trpěl. Ale dnes, hezké letní sobotní odpoledne roku 2018, mé hlídače hra na věčnou schovávanou přestala bavit a rozhodli se změnit taktiku.
Chlápci, kteří mě pevně uchopili při mém návratu z procházky a neurvale strčili do luxusního drahého vozu, nebyli ani kousek nakloněni svobodné výměně názorů. Tupé pohledy a zápasnické postavy jasně říkaly, že při mé váze, mém fyzickém věku a chatrném zdraví, hrát si na bojovníka by bylo naprostým nepochopením situace. Ale já ji pochopil naprosto přesně. Teatrální gesta by působily směšně, nemluvě o tom, že do odvážného bojovníka mám daleko. Také bylo jasné, že pravidelnou sobotní procházku na Oběšencův kopec neskončím jako obvykle v hospůdce u řeky. V prvním okamžiku po strčení do vozu jsme si pomyslel, že pivo již v životě neochutnám, ale po dodatečném rychlém vyhodnocení situace jsem věci až tak pesimisticky neviděl. Oblečení chlápků i řidiče a drahý vůz, mi optimisticky napovídali, že jsem pozván na téměř oficiální návštěvu, které chybělo jenom oficiální pozvání. Ve voze mi chlápci nasadili, asi dvě minuty po mém sbalení, přes hlavu černou kuklu. Pro tento psychologický trik jsem měl plné pochopení, patří k běžným praktikám lidí, které moc nemusím. Cíl je vždy stejný, nahnat vám strach. Povedlo se jim to tak napůl.
Asi za hodinu, hodinky nenosím již léta, jsem se ocitl kdesi v kanceláři. Na první pohled bylo poznat, že její celý provoz, včetně platů osazenstva, je hrazen z daní občanů. Momentálně osazenstvo tvořili, kromě mne, dva pánové: Plešoun a Černovlásek. Nějak takhle jsem si je formálně pojmenoval, neboť mi bylo jasné, že nebudou tak slušní, aby se mi představili. Plešoun byl klasický lstivý a zákeřný chlápek, který se neztratí za žádného režimu. Černovlásek byl typ inteligentnější gorily, která kdyby nedělala tuhle špinavou práci, skončí u lopaty nebo jako vyhazovač v nočním podniku, kde dívky tančí kolem tyčí.
Rozhovor začal dle mého očekávání zcela neformálně Plešoun. Dokonce mi po židli nabídl i sklenici vody, což jsem s povděkem kvitoval, v hrdle a na jazyku jsem cítil lepkavé sucho. Také se mi omluvil, že mi pokazil hezkou odpolední procházku, ale že potřebují zjistit určité informace, které jim pomohou zajistit ještě větší bezpečnost života občanů. Neubránil jsem se lehkému úsměvu, který Plešoun okamžitě správně vyhodnotil. Černovlásek, který stál rafinovaně za mnou, pravděpodobně nic úsměvného na našem slovním a gestikulačním pingpongu neshledal. Plešoun mě laskavě požádal, abych vyložil vše, co mám v kapsách na stůl. Stalo se: špinavý kapesník, peněženka, klíče od bytu a malý těžký, dřevěný hranolek z ebenu. Černovlásek, aniž by mu Plešoun dal pokyn, mě pro jistotu velmi důkladně prohledal, ale bez úspěchu, počet mých předmětů na stole se nezvýšil. Prohlídka byla jenom obyčejné divadlo, i tak jsem se musel celý svléknout a veškeré moje oblečení bylo předáno do laboratoře k zevrubné prohlídce. Hodili na mě nehezký, ošoupaný, potem smrdící župan. Uklidňoval mě fakt, že moje trenýrky jsme měl na sobě již třetí den. Také si užijí.
Plešoun s hraným klidem vysypal obsah peněženky na stůl, lehce se usmál nad mojí celou finanční hotovostí, tvořila ji jedna jediná padesátikorunová mince. Jeho pohled byl docela výmluvný: chudák důchodce, zaplatí nájem a pak zoufale se snaží vyšetřit každou korunku na jedno pivečko denně. Nebyl daleko od pravdy, ale momentálně na programu jednání nebyla moje, ne příliš dobrá, finanční situace. Pozorně si prohlížel všechny lístečky a průkazky z peněženky. Výsledkem byl očividně zklamán. Nakonec znechuceně peněženku, klíče i ebenový hranolek opět předal k zevrubní prohlídce do laboratoře.
Tušil jsem, že za chvíli přejdou mojí dva noví kámoši do útoku. Stalo se. Plešoun vytasil na mě fotografii detailu hlavy hezké ženy kolem čtyřiceti let. Zda ji znám. V klidu jsem mu odpověděl, že ano. Jak bych ji nepoznal: typické rty, jemně trvale přivřené hnědé oči, pod pravým okem nechtěný polštářek, až příliš dokonalé obočí, typické atypické vlnky u koutků rtů a desítky dalších, tak důvěrně mi známých, detailů. Že co s ní mám a jak často se s ní setkávám. Opět v klidu jsem zreferoval holá fakta. Kamarádský vztah, vídám se s ní tak dvakrát, třikrát do roka při návštěvě maminky nebo když tráví část dovolené v našem městě. Její manžel pracuje převážně v zahraničí, ona i s dětmi jej následuje. Plešoun byl očividně zklamán, čekal kličkování. Najednou mu ruply nervy a začal mi nadávat do zkurvených intelektuálků, že takové jako jsem já vyloženě nesnáší, že abych si nemyslel, že nepřijde na to, jak se šíří moje chytré řečičky pro těch několik zoufalců jako jsem já, nejen doma, ale i v zahraničí. Klidně jsem mu odpověděl, že času již moc nemá, že jsem po druhém infarktu. Moje smutné sdělení ho ještě více rozzuřilo, dobře věděl, že jeho šance na mimořádné povýšení se tím povážlivě zmenšuje.
Povídali jsme si ještě asi dvě hodiny o všem možném, ale točili jsme se v kolečku. Černovlásek mě několikrát uhodil, ale bylo poznat, že se hodně kontroluje, aby nebylo na mně nic poznat. Slouží ke cti inteligence Plešouna, že tušil, že vše souvisí s ženou na fotografii, vracel se k ní vytrvale jako sekundová ručička na stejnou pozici na ciferníku. Nakonec ho bezvýsledné povídání se mnou přestalo bavit. Zavolal do laboratoře, aby přinesli moje věci. Za chvíli se tak stalo. Plešoun náhle vztekle uchopil ebenový hranolek a praštil ním o zeď. Kdyby byl v klidu, možná by si všimnul, že uchopení hranolku jeho fízlackýma prackama mě moc zabolelo. Vše mi vrátili, tedy až na hranolek, který zůstal ležet zapomenutý na podlaze. I tak již neměl pro mě žádný význam. V každém případě jsem ocenil pozornost v podobě bezplatného dovezení do místa bydliště. Za mých padesát korun bych si takový luxusní odvoz nepořídil. Na pivo bylo ale již pozdě.
Doma jsem si chvíli pobrečel, věděl jsem, že tentokrát neuvidím živý třírozměrný obraz milované ženy a neuslyším její nádherně zabarvený hlas. Plešoun svým fízlackým uchopením ebenového hranolku, který jsem si dnes vyzvednul z tajné schránky, celý záznam uložený v hranolku spolehlivě vymazal. Důležitou podmínkou fungování vnitropsychického záznamu je, že se předmětu nesmí dotknout osoba, jež není citově blízka osobě, která záznam pořídila. Další podmínka je čistě fyzikální a je lehce splnitelná: nosič záznamu musí být pro vnitropsychický záznam dostatečně těžký pevný předmět, aby do atomární struktury bylo možné nahrát dlouhý záznam. Vzorečku E = mc2 se nevyhnete, a hmotnost v něm hraje důležitou roli. Je sice pravda, že energie a informace nejsou fyzikální ekvivalenty v tom smyslu, jako např. hmota a energie, koneckonců i laik ví, že každá z těchto forem reality má jinou jednotku k měření množství, ale jednoduše nějaký těžší předmět potřebujete. To, že energie a informace se nemohou šířit prostorem rychlostí větší než 300 000 km/s má zase negativní dopad na kvalitu třírozměrného obrazu a hlasu. Můj přítel, profesor Alfred Rubinstein, vynálezce vnitropsychického záznamu, naměřil asi 90procentní podobnost reálného objektu s jeho virtuálním obrazem. Dnes používané klasické technologie dosahují téměř 98procentní podobnosti, ale jsou k tomu potřeba příslušné přístroje jak pro pořízení, tak i přehrání záznamu, nemluvě o tom, že celý záznam musí být uložen na vhodný, k tomu speciálně navržený nosič. Bohužel při sledování všech mých komunikačních kanálů s okolím a automatickém znemožnění všech přímých pokusů o kontakt s přáteli, je použití klasických metod pro sdělení mých názorů přátelům doma i v cizině poměrně těžko použitelné.
Obrovskou výhodou metody mého přítele je, že nevyžaduje ani žádná speciální zařízení, ani klasický nosič záznamu, stačí použít běžný nenápadný těžší předmět. Bohužel ale skrývá v sobě jedno veliké nebezpečí pro většinu lidí. Tím, že záznam může být prezentován jenom skrz osobu citově blízkou osobě, která záznam pořídila, hrozí nebezpečí, že lidé by již nemohli předstírat svým blízkým své city. Připravit lidi o tuhle možnost, by znamenalo pro život mnoha lidí velikou osobní tragédii. K povaze mnohých lidí předstírání a lhaní jaksi patří. Metoda na testování opravdivosti citů by byla pro mnohé lidi hotovým neštěstím. To byl i důvod, proč jsem profesora požádal, aby po mé smrti bylo ukončeno používání jeho metody a on si své tajemství odnesl do hrobu. Nemělo by to být těžké, o jeho metodě věděli pouze tři lidé. Já a žena z fotografie jsme ji uměli jenom pasivně používat, ani nevíme proč na nás funguje, pravděpodobně nám profesor tuhle dovednost nějak implementoval do našich těl, fyzikální a psychickou podstatu metody vůbec neznáme. Jenom chtěl vědět, zda se opravdu upřímně milujeme, že když ne, nebude jeho metoda na nás fungovat.
Na malém zastrčeném parkovišti několikamilionového evropského hlavního města zaparkovalo luxusní sportovní auto. Ze způsobu zaparkování bylo poznat, že auto řídí zkušený a zručný řidič. Z auta vystoupila elegantně oblečená a upravená žena, která klidným, sebevědomým, přitom žensky vábivým, krokem kráčela k malé, ne příliš z vnějška udržované, přízemní budovy. U vchodu ji již netrpělivě vyhlíželi tři urostlí muži. Úctivě a s respektem ženu pozdravili. Jeden z nich jí neprodleně otevřel dveře a vedl ji temnou chodbou kamsi dovnitř, dva zbývající muži zůstali hlídat pohyb před budovou a na parkovišti. Jakmile žena vstoupila do elegantně zařízeného sálu, všechny přítomné osoby, bylo jich asi dvacet, najednou, jako na povel, povstali, sborově pozdravili a hlubokým společným úklonem vyjádřili úctu k odvaze a statečnosti vkročivší na první pohled sympatické ženy. Jakmile žena přítomné pozdravila klidným a krásně zabarveným hlasem ve svém jazyce a usedla do luxusního křesla, opět jako na povel všichni usedli a nasadili si sluchátka pro poslech překladu. Žena vytáhla z kabelky obyčejný, příjemně hladký a lehce lesklý oblázek, takových najdete na každém štěrkovišti habaděj, a pevně jej sevřela v pravé ruce, pohodlně si hlavu opřela o vysoké opěradlo, přivřela oči a bylo poznat, že se snaží na něco plně soustředit. Trvalo jí to asi minutu. V místnosti mezitím ustal mírný šum a zavládlo hrobové ticho. Před přítomnými se postupně začal ve volném prostoru uprostřed sálu vynořovat obraz unaveného starého muže stojícího na zelené louce mírného kopce s výhledem do krásného okolí. Muž začal k ním mluvit jazykem pro ně sice zcela neznámým, ale myšlenkově tak blízkým.
Napsáno v Brně v březnu roku Páně 2011.