Hory někdy i promluví
Dušan Polanský
Prolog
Jak můžete vidět o kus níže, jedenáctiletá vnučka nakreslila docela děsivý obrázek. Možná, že inspiraci našla v nějakém anatomickém atlasu, kde podobné paralelní obrázky občas bývají. Dospěláci zase, abych k obrázku napsal nějaký příběh. Ale jaký? Zcela horrorový nebo sci-fi to není problém, ale to jsem nechtěl. Nápad ne a ne, ale pokud člověk neví, jak začít, je nejlepší buď nepsat, nebo začít psát. To první nešlo, utrpěla by moje pověst pisálka, sice nevalného, ale přece jen nějakého, takže zůstala druhá možnost, a tak jsem začal psát zcela bez nápadu. Možná, že uprostřed psaní mě něco napadne.
Příběh
Když vyrůstáte celé mládí na rovině, určitě alespoň občas zatoužíte po horách. U mě to alespoň tak bylo, navíc jsem rozhodnutí měl usnadněno proto, že u nás doma si docela spokojeně a na věčné časy hověla bída. A tak po skončení střední školy jsem si dal do dvou rakouských novin stručný inzerát: Pracovitý mladý muž bez jakéhokoliv závazku hledá stále místo na horském statku, ale ne v hotelu či penzionu. Podmínkou je vlastní pokoj. Dostal jsem tři nabídky. Dvě se mi nepozdávaly, ale třetí vypadala nadějně. Majitel hledal chlápka pro práce všeho druhu, což je jenom dobře, protože je šance, že se něco praktického přiučím. A tak jsem vyrazil z nížiny do hor. Mým průvodcem byl veliký kufr, bylo v něm vše, co jsem vlastnil.
Krátce po příjezdu a krátké aklimatizaci jsem pochopil, že se na tomto statku určitě nudit nebudu, ani po stránce hromady práce, ani po stránce psychologické, tedy že občas budu nechtěným svědkem napětí a konfliktů v rodině majitele. Tím byl starší muž, horský sedlák, čerstvý vdovec, bylo mu právě šedesát devět, jmenoval se Hartmann. Měl tři děti: krásnou Gretel, byla nejmladší z dětí, měla se za dva měsíce vdávat za hoteliéra z údolí; pak staršího syna Immanuela a mladšího Waltera. Poměrně rychle mi došlo, že mezi bratry to moc nefunguje, hlavně poté, co bylo rozhodnuto, že Gretel dostane jako svatební věno velikou rovně svažitou louku, která přímo navazovala na pozemek hotelu, který zatím patřil rodičům jejího budoucího manžela. Z řečí v hospodě v údolí, kde jsem občas zašel, jsem pochopil, že rodina snoubence zde plánuje provozovat lyžařský vlek pro rodiny s dětmi, tedy pokud získá povolení. Ale jak jsem měl možnost zakrátko poznat, šance na to byla veliká, protože nejen snoubenec, ale i jeho otec, byli ctižádostiví a průbojní podnikatelé s mnoha známostmi. Pro nastávajícího mluvilo i to, že to byl jedináček, takže v budoucnu z jeho snažení bude mít prospěch především on, potažmo jeho děti.
Pokud jde o moje začlenění do osazenstva statku bylo zpočátku dosti všelijaké. Bratři mě brali spíš jako námezdní pracovní sílu, dostával jsem od nich jenom pokyny, co mám právě dělat. Nakonec jsem jim to neměl ani moc za zlé, měli jiné starosti, aby si se mnou hráli na lidumily. Každý z nich chtěl urvat po otcově smrti statek pro sebe, jenomže ani jeden z nich neměl na to, aby druhého vyplatil. Přesto jsem neměl pocit, že by některý z nich opravdu chtěl sedlačit, spíš jim šlo o to získat co nejdříve svůj podíl, a po čase jej výhodně prodat. Každý ví, že ceny nemovitostí nikdy neklesají. To vše starý Hartmann ale věděl, a přesto tvrdohlavě chtěl statek udržet v chodu i do budoucna. Beze mě to ale nešlo. Poznal, že jsem pracovitý a za dané situace, když to mezi bratry skřípalo, dokázal prostým sedláckým rozumem pochopit, že jsem pro něj docela důležitý. Gretel se již viděla paní hoteliérovou, takže její úsměv občas směřoval i ke mně. Líbila se mi hodně, ale byl jsem dobře vědom skutečnosti, že já coby cizák, fyzicky nijak zajímavý, bez jakéhokoliv kapitálu, který se teprve postupně zdokonaloval v německém jazyku nemám nárok na nic víc než na ten občasný úsměv. Ale v cizí krajině i úsměv hezké ženy je k nezaplacení.
Věděl jsem, že zakrátko budu muset vybojovat ještě jednu bitvu, zaměstnaneckou. Moje pracovní smlouva zněla na 8 hodin ve všední dny; v sezóně v sobotu a v neděli na 4 hodiny, které jsem si mohl pak vybrat jako náhradní volno. Pochopitelně jako správní sedláci hned tyto podmínky začali porušovat, dělo se tak hlavně ve všední dny. Proti tomu jsem se slušně postavil, což se hlavně nelíbilo oběma bratrům, dokonce mladší mě za to fyzicky napadl, a že mám táhnout odkud jsem přišel. Ale téhle vyhrůžky jsem se nebál, dobře jsem věděl, že sedlák dobře ví, že za ty peníze, takovou levnou pracovní sílu nesežene. Dokonce se mi za jednání mladšího syna omluvil. Domluvili jsme se, že odpracované hodiny si budu každý den zapisovat, což mi sedlák na konci každého týdne stvrdí podpisem. Mohu říct, že od té doby ke konfliktům ohledně délky pracovní doby nedocházelo, což mělo tu výhodu, že jsem měl více času poznávat překrásné horské okolí.
A byla svatba. Gretel se stala manželkou a odstěhovala se do údolí. Starý Hartmann byl nucen přijmout další pracovní sílu, protože potřeboval někoho, kdo bude vařit a starat se o úklid domu. Práci přijala paní Frieda Bittman. Bylo jí lehce přes čtyřicet let, byla trvale smutně zahleděná do sebe, tak trochu připomínala autistku. Moc toho nenamluvila. Kdysi byla vdaná, ale manželství se jí rozpadlo poté, co jejich jediné dítě, holka, se před čtyřmi lety prý ztratila v Smutném lese. Tento les na mapě pod tímto názvem nenajděte, prostě byl to místní název. Les vděčil svému jménu proto, že před osmnácti léty se tam ztratila ještě jedna dívenka, která se pak již nenašla. Měl jsem pocit, že tyhle dvě nešťastné události měly místní stále v paměti a doléhaly na ně a na celé okolí jako temný polostín. Mělo se za to, že je někdo zavraždil a někde v okolí zahrabal do země. Je ale faktem, že policie a místní lidé okolí důkladně několikrát prohledali, ale nenašli sebemenší stopu po jakémkoliv násilí. Prostě nic.
Pokud jde o Gretel, po sňatku jezdila na statek pravidelně každý týden. Pokaždé nám dovezla z hotelu nějaké jídlo a zajímala se o každou novinku, co se na statku za úplný týden udála. Zakrátko bylo na ní poznat, že je v požehnaném stavu, ovšem také bylo vidět, že její úsměv není již tak srdečný jako býval před odchodem ze statku. Přikládal jsem to tomu, že měla problém s adaptací na nové prostředí. Přece jenom život manželky nastávajícího majitele velikého hotelu v porovnání se životem na horském selském statku je dost rozdílný. Měl jsem pocit, že se jí po životě na statku stýská, ale přál jsem jí, aby s blízkým příchodem potomka na svět viděla vše více optimisticky.
A pak přišlo jedno milé překvapení. Při poslední návštěvě se mě Gretel zeptala, zda bych se nechtěl seznámit s mladou dívkou z údolí. Proč ne! Vždyť jsem byl mladý, přírodou daná touha po ženském těle byla ve mně veliká, a nakonec i touha po citovém naplnění života s milovanou ženu nebyla zanedbatelná. Navíc jsem nikdy nebyl typ, který by chodil na taneční zábavy, večírky apod., takže seznámit se se ženou byl pro mě úkol málem nepřekonatelný. Byla to veliká šance, jak se zde usadit natrvalo. Jmenovala se Ingrid, což se mi docela zamlouvalo. Nemohu říct, že by byla v obličeji kráska, ale postavu měla hezkou. Navrhl jsem jí lehkou pěší túru. S váháním to přijala, že ale ne moc dlouhou, že ještě nedávno byla silně nachlazena a necítí se dobře. Povídali jsme si docela hezky a hlavně neformálně. Překvapilo mě, že se na mě až nějak moc usmívala, dokonce si dovolím tvrdit, že kdybych chtěl, mohl jsem se již při prvním rande s ní pomilovat, což mi bylo divné, a začal jsem být opatrný. Z dalších rande jsem se vymluvil, ačkoliv to vůbec nebylo jednoduché. Ingrid to po čase vzdala, úplně se odmlčela, moji opatrnost asi brala jako nezájem o ni, což sice pravda nebyla, ale momentálně mi to vyhovovalo. Tento stav trval asi tři měsíce.
A pak přišlo, pro změnu, jedno nemilé překvapení. Občas jsem vyrazil do údolí pro nějaký ten malý nákup a pokaždé jsem si chvíli poseděl v hospodě u piva. Už jenom proto, aby si místní na mě postupně zvykali. Když jsem se vracel na statek potkal jsem Ingrid. Ta měla na sobě volnější kalhoty, které nenápadně zakrývaly trochu zvětšené bříško. Bylo mi hned jasné, že je v požehnaném stavu. Hned jsem si uvědomil, že mě za pomoci Gretel lovila, coby náhradního tatínka pro své dítě, které měla s někým jiným. Při nejbližší návštěvě Gretel na statku, jsem na ni dost hrubě vyjel. Přiznávám, že můj proslov byl až vulgární, takže raději jej nebudu reprodukovat. Gretel mlčela, což znamenalo, že o všem věděla, a možná, že i ví, kdo je nastávající otec. Popravdě čekal jsem padáka, ale nic takového se nestalo. Byl jsem až udiven, že vše běží dál postaru.
Abych opět nalezl svůj vnitřní klid, začal jsem chodit hodně po okolí, nejvíce jsem se ale toulal po Smutném lese. Nevím proč, ale něco mi na celé věci s dvěma dívkami nesedělo. Dokonce jsem měl jednou sen, v němž se mi objevil obraz, který právě vidíte, obličej dívky v děsivém symetrickém zobrazení: život i smrt vedle sebe. Jako kdyby ta dívka žila i nežila.
Skutečnosti, že hodně bloumám lesem, si všimnul i místní hajný, jmenoval se Kurt Wagner. Byl to samotář a byl již v důchodovém věku, ale stále hajničil. Byl to od pohledu vážný člověk, ale určitě ne mrzutý, třebaže nikdy jsem jej neviděl se usmát. Když již po několikáté viděl, že hodně šmejdím v Smutném lese, zeptal se mě proč. Upřímně jsem mu odpověděl, že něco mi nesedí na případech těch dvou ztracených dívek. Hned opáčil: „A co ti nesedí?“ Vše jsem vsadil na jednu kartu, popravdě ani nevím proč, snad z jakési recese jsem provokativně ze sebe vyrazil: „Protože si myslím, že ty dívky žijí!“. Nikdy nezapomenu na jeho udivený pohled. Chvíli mě přísně pozoroval, sklonil hlavu, a pak dlouze mlčel. Cítil jsem, že jsem se do něčeho utajeného trefil. Najednou, zcela neočekávaně, ze sebe vyrazil: „A jak to víš?“ „Jak, jak … no mám své zdroje,“ zalhal jsem jako když tiskne. Najednou po mě skočil, chytil mě doslova pod krk a výhružně málem zařval: „Když nebudeš držet hubu, poletíš tam, odkud jsi přišel, přivandrovalče!“ Zašklebil jsme se na něj, podíval jsem se mu přímo do očí, vydržel jeho ostrý pohled a … pustil mě. Tušil jsem, že právě teď je šance dozvědět se celou pravdu, proto jsem klidně pokračoval. „Bude lépe, když mi vše povíte, slibuji, že si nechám vše pro sebe. Pokud mi nic nepovíte, budu pátrat dále, a jednou na pravdu určitě kápnu.“ Po chvilce jsem ještě dodal: „A neurazím se, i když mi něco povíte i o jiných zajímavých a vlivných lidech v údolí, tedy nemyslím hezké věci, ale spíš takové, o nichž se ví, ale veřejně nemluví.“ Dost přísně se na mě podíval, pochopil, že tak trochu vydírám, ale uvědomil si, že již tu dlouho nebude, a tak proč nějaké v budoucnu použitelné know-how mi nepředat. A tak mi dlouho vyprávěl, a já si vše dobře zapamatoval.
Pokud jde o ty dvě nezvěstné dívky, byly to dva odporně stejné příběhy. Byly zneužíváné vlastními otci. Jejich matky to věděly, ale neměly odvahu s tím jít na policii, navíc v tak konzervativním náboženském prostředí se bály ostudy. Raději své dcery obětovaly, určitě si říkaly, že je to jenom otázka času, že dívky se vdají, odejdou z domu, a nějak se s tím časem vyrovnají. Byl to právě Kurt Wagner, kdo jim pomohl dostat do ciziny. Nebyl to totiž žádný chudák, třebaže žil skromně. Po rodičích zdědil ještě v mládí docela slušné hospodářství, které ale prodal, protože o podnikání neměl zájem, byl to povahou osamělý muž. Navíc miloval lesy a hory. Sice později se oženil, a měl i syna, ale ten byl pod vlivem matky, která hory příliš nemilovala. Časem se přestěhovala i se synem, prý kvůli vzdělání syna, do Vídně, kde postupně utratila málem celé manželovo dědictví, tedy kromě železné rezervy, o které nevěděla. Pak si našla jiného sponzora, a tak si pan Wagner do kolonky stav začal psát: rozvedený. Že se synem se občas vidí, vyrazí spolu na nějakou tu túru, ale že je to už spíš velkoměstský mladý člověk, zde mu chybí pestrý společenský život, kavárny, výstavy, a vůbec kulturní život.
Zeptal jsem se ho, zda je správné, že obě ženy neví, že jejich dcery žijí, a tak se zbytečně trápí. Poprvé se usmál, třebaže hořce, a dodal: "Oběma dívkám jsem řekl, že pokud se za mého života ozvou, vše policii povím, takže k soudu půjdou nejen jejich násilní otcové, ale i matky, které mlčely. Po mé smrti ať si dělají, co chtějí.“ Hned náhle zesmutněl a po chvilce dodal: „Což již nebude trvat dlouho, doktoři mi dávají tak jeden rok.“ Chtěl jsem mu říct, že mi to je líto, ale tento muž o žádnou lítost nestál, a tak jsem raději sklonil hlavu a mlčel. „A otcové?“ zeptal jsem se po chvilce mlčení. „Ví o tom, že pravdu znám. Také ví, že kdyby cokoliv sebemenšího nehezkého provedli, půjdu na policii. Ovšem neví, co se z jejich dcerami stalo, možná si dokonce myslí, že dívky sexuální zneužívání nevydržely a vzaly si život. Takže oba žijí v stavu trvalé nejistoty a napětí. Aby je nenapadlo mě odrovnat, sdělil jsem jim, že v případě mé náhle smrti, má notář dokument, v němž je vše popsáno.“ Pomyslel jsem si, že určitě se zakrátko oba dočkají překvapení. Byl jsem docela přesvědčen, že obě dívky se po smrti pána Wagnera matkám ozvou. Pokud ne, čeká jejich matky doživotní duševní utrpení a výčitky. Já určitě nikomu nic neřeknu. Také proč? Co bych z toho měl?
K vyřešení zůstal jediný problém, a tím jsem byl já. Jak mám se sebou naložit? Jedna možnost byla vypadnout, a najít si jiné místo k žití. Zkušenosti se sedlačením jsem teď již měl, takže určitě bych se a nějakém horském statku uchytil. Jenomže mě se zde líbilo, a navíc, začal jsem pošilhávat po Hartmannově statku. Ovšem s tím, co jsem měl v kapse, jsem byl bez šance, měl jsem s bídou uspořeno na kompletní lyžařskou výstroj. Leč byla tu Ingrid, její táta byl bankovní úředník v místní pobočce jedné moc veliké banky a její maminka se angažovala v komunální politice. Sice ani on ani ona žádné veliká zvířata, ale u zdroje byli, a hlavně zde žili od nepaměti, kdekoho znali. A ještě tu byla Gretel, a vůbec proč se tolik angažovala v případě Ingrid? Proč chtěla Ingrid dostat do postele s obyčejným přivandrovalcem? Hodně jsem čmuchal, hlavně povídáním u piva s místními. V údolí poznal každý každého, moc toho nezůstalo utajeno. Navíc tu byli čerstvé informace od Kurta Wagnera. Pak mi jednoho rána vše došlo, tedy jistý jsem si nebyl, ale věřil jsem si, což někdy je více než suchá znalost faktů bez souvislostí.
Zavolal jsem Ingrid, že se chci s ní sejít. Přišla. Řekl jsem ji, že mi vždy líbila, jenom nebylo fér, že mi neřekla, že čeká dítě s jiným mužem. Sklopila oči a celá zčervenala. To znamenalo, že o mě stále stojí. Pak jsem se sešel s Gretel, řekl jsem jí, že vím, s kým čeká Ingrid dítě. Mlčela, tím bylo jasné, že jsem se trefil. A trochu drze jsem pokračoval. Že se s Ingrid ožením, a přijmu dítě za své, pokud nám za rozumnou cenu po smrti otce odprodá svůj zbývající podíl z dědictví po smrti svého otce. A hlavně jsem jí řekl, že já i Ingrid budeme navždy mlčet jako nebožtíci v hrobě. Sice váhala, ale nakonec souhlasila. Podle mě to ale dělat neměla, jelikož, co jsem slyšel, tak její manžel byl dost na holky, takže beztak jednou bude muset se s tím zásadně vyrovnat. Ale teď ještě věřila, že nakonec jim manželství bude klapat. Já jsem zase věřil, že synové starého Hartmanna nebudou míst zájem na statku po jeho odchodu na věčnost tvrdě pracovat a možná, že nějakou šikovnou shodou okolností se mi podaří odkoupit i jejich podíl. Ale to vše je ještě daleko.
V každém případě cítím, že již nejsem obyčejným cizím přivandrovalcem, patřím sem, do těchto krásných hor a tohoto nádherného údolí. Znám několik nehezkých tajemství o vlivných lidech z údolí, z nichž určitě některé časem proměním ve svůj benefit. Naučil jsem se příliš lidem nedůvěřovat, využívat ve svůj prospěch slabostí lidí ze svého okolí a vhodných příležitosti. Ale hlavně jsem pracovitý, jak správný horský sedlák má být. Možná, že jsem si až moc brzy začal věřit, a že více sním, než chci vidět realitu, která mi možná jednou dá za vyučení. Ale jak chcete žít bez snění?!
V Brně Léta Páně 23. října 2022.