Betonová jáma

Dušan Polanský

Na úvod něco málo o zlu

Zlo má různé podoby, každý z nás se za svůj život s jednou či vícerýma potká. Kdyby tomu tak nebylo, byl by to jeden z Božích zázraků, a ty se zase až tak často nekonají. Zlo můžeme potkat kdykoliv a kdekoliv. Někdy udeří přímo, teď, hned, kdy jej vůbec nečekáme. Takový úder má výhodu v tom, že jsme jej nečekali, nepočítali s ním, naše duše byla v klidu, možná i v pohodě. Možná že v podvědomí nebo v jakémsi všudepřítomném neurčitém pocitu strachu, který doprovází existenci každého z nás, jsme zlo tušili, ale nevěřili jsme, že si vybere za oběť právě nás. Pak je jenom dílem okamžiku, zda, pokud je to vůbec možné, úder odrazíme nebo mu podlehneme. Po tomto okamžiku se dostaví buď hrůza z toho, co se stalo, nebo úleva, že nebezpečí bylo zažehnáno. Postupné, plíživé, pozvolna se gradující zlo nás může trápit měsíce, roky, někdy málem i celý života. Ale vždy jenom do chvíle, kdy ho již zcela zdeptá, a udělá z něho jenom ustrašeného tvora čekajícího na milosrdný konec života. Náš příběh je o boji s takovým zlem. Je to příběh prostý, surový, bez umělých rafinovaností.

O chlápkovi, s kterým jsme si nesedli

S chlápkem, který mi až do smrti zkomplikoval život, jsem se poprvé setkal asi před deseti lety. Mohlo mu být kolem pětadvaceti let, mne mohlo být o stejný počet roků více. Již tehdy byl geneticky a Bohem předurčen k páchání zla. Byl si vědom své fyzické převahy, chytrosti, rozhodnosti a dobře věděl, že přiměřená dávka surovosti spojená s bezcitností mu dává velikou šanci zastrašit drzým sebevědomým vystupováním většinu slušných lidí. Z hlediska svých organizačních schopností a intelektu měl všechny předpoklady stát se časem šéfem na střední úrovni zločinecké struktury. Pokud budu přesnější, měl na to, aby měl pod sebou několik mlátiček, vozil se v drahém autě a dokázal bez problému ufinancovat trochu slušné bydlení a hezkou holku, která by jej na slovo poslouchala: částečně ze strachu, částečně z důvodu pohodlného života a částečně z naděje, že se dostane s ním do druhého stavu, a tím získá sponzora na uživení sebe a dítěte. To poslední se těmto holkám až tak často nepovede a jejich konce bývají všelijaké. Obvykle končí v náručí dalšího mafiána na nižší úrovni hierarchie. Ale nechme si povídání o holkách mafiánů na někdy jindy.

Můj první konflikt s chlápkem, o němž mluvím, byl prostý jako jasná penalta ve fotbale za skosení protihráče v pokutovém území, když právě nasazuje k ráně. Chlápek v té době občas bydlel u jedné rodiny v stejném nájemním domě, dokonce ve stejném vchodě, kde jsem bydlel i já. Bylo pozdní odpoledne druhého vánočního svátku, takže byla již tma, a právě jsem šel vyhodit do kontajneru pytel s odpadky. Chlápek se zrovna od někoho vracel, měl trochu přihnuté a bylo na něm vidět, že je dost naštvaný, a asi proto, jenom tak ze vzteku, rozkopával igelitové pytle s odpadky, které jako obvykle o vánocích stály u kontajnerů přeplněných obaly z vánočních dárků. Jaksi mechanicky, bez hlubšího přemýšlení, vlastně s dobrým úmyslem, abych jej uklidnil, jsem mu řekl, aby to nedělal, že jsou vánoční svátky, a že to jsou svátky klidu. Byla to zbytečná chyba, neboť člověku má být jedno, že někdo jen tak ze vzteku rozkopává o vánocích plné pytle s odpadky před barákem, v kterém mu nepatří ani kilo panelového železobetonu a platí vysoký nájem. Chlápek zareagoval okamžitě, zaútočil první, což je základní pravidlo úspěchu při boji muže proti muži: nečekat a udeřit jako první. Čekání na první úder od protivníka je blbost a zkušený protivník jej vnímá jako projev zbabělosti. On zbabělý určitě nebyl, jednoduše mě chytil pod krk a praštil se mnou o zem. Moje šance na obranu byla téměř nulová, jeho fyzická síla, surovost by bohatě stačily na dva takové jako jsem já. Když moje maličkost se ocitla na ušpiněném promrzlém asfaltu místní vozovky a zoufale lapala po dechu, chlápek vytáhl odkudsi pistol a začal mi vyhrožovat, že mě odbachne. I když to nebude znít moc přesvědčivě, ale poté co jsem konečně chytil dech, jsem se již nebál, intuitivně jsem vycítil, že se chce jenom předvést jaký je king a ukázat mi, že mě nemá rád a že může kdykoliv se mnou zatočit. Jenom upřesním, že i když jsme se předtím občas na schodech nebo u vchodu potkali, nikdy jsme se nepozdravili, přesněji on nepozdravil mě, neboť jsem o pořárný kapánek starší. Jednoduše jsme si nepadli do oka. Ale abych dopověděl epizodu z našeho prvního konfliktu. Klidně jsem se zvedl a řekl mu přímo do očí jednu hrubou větu holou, otočil jsem se a klidně jsem od něho odcházel. Můj klid ho musel pěkně vytočit, neboť mě dohonil, prudce si mě otočil, a mávaje mi před očima pistolí křičel na mne hrubé výrazy a nakonec dodal, že si to jednou se mnou rozdá a pak že uvidím. Popravdě jsem jeho hrozbě věřil, ale náš první konflikt pro tentokrát skončil. Po této příhodě jsme se ještě několikrát potkali. Z jeho pohledu bylo cítit nevraživost a hlubokou nenávist. Poté jsme se dlouhé roky neviděli, ale v podvědomí jsem cítil, že se ještě někdy v životě potkáme, a že to nedopadne dobře především pro mne. Zpětně si myslím, že co na mě v té době hlavně nenáviděl, byla slušnost, pořádkumilovnost, přirozená neokázalá inteligence a neochota akceptovat primitivní násilí. Ale mohu se mýlit.

Posezení u piva nemusí být vždy příjemné

Od oněch vánoc jsme se potkali asi po šesti letech. Bylo to v horkém létě, v zahradní restauraci, kde jsem se známým popíjel pivo. Seděli jsem sami dva u velikého stolu pro osm lidí; u ostatních, stejně velikých, stolů seděl vždy větší počet hostů. Najednou zastavilo u restaurace luxusní BMW, z něhož vystoupilo pět mužů, na první pohled klasických mafiánů. Jedním z nich byl můj starý známý, bylo vidět, že ostatní kumpáni jej respektuji coby šéfa. Porozhlédl se a rychle vyhodnotil situaci. Skupina zamířila přímo k našemu stolu, chlápek mě okamžitě poznal a bez cavyků nám sdělil, že máme vypadnout: Můj známý rychle správně vyhodnotil situaci, kývnul na mne, že se přesuneme k vedlejšímu stolu, kde byla ještě tři volná místa. Já jsem nevstal a klidně jsem příkazci řekl, že ať mě slušně poprosí a já místo uvolním, že chápu, že jsou větší společnost a chtějí mít svůj stůl. Tím jsem ho dostal do nepříjemné situace, musel dokázat svým mlátičkám, že má na to, aby se vypořádal s jedním málem důchodcem bídné postavy. Hrubé fyzické napadení se slovním doprovodem nepřicházelo moc do úvahy, neboť kolem bylo hodně hostů, a bylo jasné, že skupina o velikou publicitu nestojí. Udělal to jinak. Bleskurychle vytál vystřelovací nůž a opřel mi jej o prsa. Jeho kumpáni se mezitím postavili tak, aby na nás dva nebylo vidět. I když jsem měl hezky nahnáno, ani jsem se nepohnul. Měl jsem proti němu totiž jednu velikou výhodu, o které nemohl mít tušení, že příliš jsem si život po mnoha životních prohrách necenil. To nemohl nikdy pochopit, protože lidé jeho typu si naopak život velmi váží, a když se ocitnou v situaci, že jim od někoho hrozí smrt, jsou ochotni se plazit před ním po zemi a líbat mu zaprášené boty; jsou to v podstatě zbabělci. Proč tomu tak je, to nevím, ale je to tak. Když jsem se tedy ani nepohnul, tak si mě zvedl a chtěl mi jednu vrazit. Ani ho nenapadlo, že bych to mohl být já, kdo první udeří. Ale od oněch vánoc jsem se poučil, prudce jsem se mu vyškubl, což nečekal, a praštil jsem ho celou silou do nosu, věřil jsem, že se mi jej podaří zlomit, což se opravdu stalo, poznal jsem to podle rupnutí a následného potůčku krve. Reakce byla okamžitá, všichni se na mě vrhli a myslel jsem si, že je to již můj konec. Ale nebyl. Nějaký práskač musel hned poté, co chlápci sem dorazili dát poldům echo, neboť za chvíli bylo slyšet sirénu. Chlápci nečekali, naskákali do auta a jako mávnutím kouzelného proutku se vypařili. Moje fazona příliš neutrpěla, ale odnesly to dva přední zuby, což nebylo příjemné. Poldům jsem do protokolu uvedl vše tak, jak se událo, což mi také dosvědčili hosté od sousedního stolu. Bylo mi jasné, že tím konflikt neskončil, dobře jsem věděl, že šéf situaci před svými lidmi nezvládl, dokladem čehož byl jeho rozbitý nos. Aby si svoji reputaci udržel, musel mě hluboce před svými podřízenými ponížit a dát mi jasně poznat, že jsem si tentokrát dovolil příliš.

Práce šlechtí člověka

Po tomto drsném setkání jsem se začal bát a stal jsem se přehnaně ostražitým. Každou chvíli jsem se otáčel, pozoroval své okolí, pečlivě jsem se doma zamykal, neboť chlápek přesně věděl, kde bydlím. Každé ráno jsem šel do práce s velikou obavou, abych neskončil nedobrovolně v autě, které prudce u mě zastaví, a poté nebyl někam odvezen k exekuci. Zle jsem spával, málo jedl, nedokázal jsem se upřímně usmát, jednoduše jsem se bál o svůj život. Byl to paradox, křesťanské klidně očekávané smrti jsem nebál, ale netoužil jsem po takové, jakou pro mě chystal chlápek se svými gorilami. Nechat se ubít k smrti jako prašivý pes, mě vůbec nelákalo. Úder přišel zcela přirozeně, přímo, bez ohlášení, krátce po oné události v zahradní restauraci. V té době, bylo léto, jsem chodil dost vytrvale na zahrádku, kde jsem trávil hodně času. Sice mi ani tam nepatřila ani hrst hlíny, ale válet se v paneláku mě moc nebavilo. Byly tu ještě nějaké osobní důvody, ale ty nejsou pro náš příběh až tak důležité. Především mě tam lákal klid, samota, dobrý vzduch a práce, která dávala člověku šanci na některé věci zapomenout. Po urputném úsilí se mi podařilo uvést zahradní chatku do stavu, že jsem v ní mohl alespoň provizorně přespávat bez obav, že chytnu nějakou infekční nemoc. Po tomto dílčím úspěchu, jsem se odhodlal k další akci, opravil jsem zcela zborcený plot z drátěného pletiva na dolním konci zahrádky, který byl asi do třiceti centimetrů zasypaný hlínou, takže jsem hlínu po celé šířce plotu musel odházet, abych pletivo mohl natřít. Tím ale vznikla po celé délce plotu na dolním konci plotu díra, kterou jsem plánoval do zimy nějak ucpat, aby si v zimě zajíci neudělali právě z téhle zahrádky Václavák. Plot jsem před několika dny natřel černou lesklou krycí barvou a mé oči si tuhle optickou změnu k lepšímu vychutnávaly. Třetí akce, která mě toho léta čekala, byla asi nejvíce nechutná. Na dolním konci zahrádky byla betonová jáma, která byla postavena s úmyslem využit ji jako nádrž pro dešťovou vodu. Voda z vodovodu na zahradě nebyla, takže každý litr vody k zalévání měl cenu zlata. To byl plán, realita byla taková, že jáma byla ihned po postavení zaházena harampádím a za těch málem čtyřicet let, co byla zakrytá pořádně smrděla, neboť voda se z ní nemohla dobře odpařovat. K smradu příspely i chcíplé žáby, užovky, myši, krysy a podobná havěť či jiné organické látky. Nad tímto harampádím byla veliká skládka starých želez, sudů, kelímků, dřeva, hadrů a dalšího svinstva. Ze skládky trčely ještě nezničitelné pařezy švestek, které spokojeně vyrážely nové a nové větve. Trvalo mi přes týden, než se mi podařilo skládku částečně zlikvidovat a jámu odkrýt. Že nekecám, se můžete sami přesvědčit.

Na další den jsem si naplánoval vyházení svinstva z jámy, moc jsem se na to ale netěšil, spíš jsem si dodával odvahy; věděl jsem, že po této akci budu smrdět jako nespláchnuté exkrementy v záchodové míse. Konce stěn jámy končily rovno na úrovni terénu, což z jámy vytvářelo nebezpečnou past. Celá byla totiž natřena černým asfaltem, takže večer nebyla téměř vidět. Neznalý člověk ji ani v šeru neměl velikou šanci včas spatřit, nemluvě o tom, že byla přesně uprostřed chodníku, který vedl skrz celou zahrádku, odshora až dolů, tedy až k jámě. A čerstvě natřený plot přímo navozoval iluzi, že chodník končí u něj a ne u jámy. Nikdo cizí tuhle jámu na tomhle místě nemohl očekávat. Po vyházení svinstva jsem plánoval jámu bezpečně zakrýt, aby nedošlo k nějakému neštěstí.

Zlo nemilosrdně udeří

Byl úplný konec srpna a počasí bylo stále nádherné. Jednoho hezkého večera, zcela neplánovaně, jsem se rozhodl, že na zahrádce přespím. Chystal jsem se ulehnout, ale moje prostata mi jasně říkala, že je potřeba se ještě jednou vyčůrat, abych vydržel alespoň tři hodiny v klidu spát. Proto jsem vyrazil k spodnímu konci zahrádky, směrem k jámě, kde jsem se spokojeně vyčůral do kopřiv. Ještě jsem tuhle nezbytnou činnost nestihl dokončit, když jsem uslyšel za sebou slabé kroky, otočil jsem se a až mě zamrazilo, nemluvě o tom, že část moče skončila v trenýrkách, ale to mě teď trápilo nejmíň. Vpředu, směrem ke mně, pomalu kráčel starý známý chlápek s otevřeným nožem v pravé ruce, úsměv od ucha k uchu, bylo vidět, že si mě vychutnává, a za ním dvě jeho šklebící se gorily. Dostat se do zahradní osady nebyl žádný problém, vchodová branka se často nezamykala, jenom se přiťukla, pak stačil tenký předmět, aby se odsunul jazýček zámku a člověk byl uvnitř nebo venku z osady. Když jsem tuhle trojici spatřil, srdce mi automaticky vystoupalo až kamsi do hrdla, bušilo jako kostelní zvon, jenom kapánek rychleji, v ústech jsem neměl sliny ale sekundové lepidlo. Mozek byl chvíli zcela ochromen, přestal pracovat. Ale musím jej pochválit, výpadek mu trval jenom chvíli, pak zapnul na plné obrátky. Ale popravdě ani nemusel, šance na záchranu byla jedna jediná. Aby se šance proměnila v alespoň kousek naděje začal jsem konat. Potřeboval jsem chlápka vyprovokovat, to ale nebyl žádný problém. Postavil jsem se přesně na okraj jámy a zakřičel jsem na něj přeskakujícím hlasem: To sis musel pozvat ty dva opičáky, aby ti kryli záda, když to ode mě schytáš, ty smradlavý buzerante. To ho pěkně rozzuřilo, jeho nadávky směrem k mé maličkosti nebudu zde reprodukovat. Popošel asi tak na dva metry ode mně, mezitím jsem teatrálně zaujal postoj člověka chystajícího se k boji; určitě jsem působil komicky, bylo to poznat i na jeho tváři; chvíli se usmíval, jako že můj divadelní výstup ho moc baví, ale najednou podle známého pravidla o výhodě prvního úderu vyrazil prudce do útoku. Ruka držící nůž nemilosrdně směřovala na mé břicho. To jsem čekal. Teď jsem musel být rychlejší než on, pružně jsem odskočil a ještě jsem stihnul jemně popotáhnout jeho napřaženou ruku s nožem, což jsem ani nemusel; chlápek již s údivem - asi si v duchu říkal: Kurva, kde se tu ta díra vzala! A to ještě chudák netušil, že skončí v asfaltových sračkách - do jámy padal s docela slušnou počáteční rychlostí podle gravitačního zákona. Že zrovna narazil hlavou do hrany zadní betonové stěny, za to opravdu nemohu, to způsobila jeho výška a rozměr jámy. Ještě jsem si stihl uvědomit jeho údiv doprovázený řevem, že skončil v něčem měkkém a strašně smrdícím, ale to jsem již sebou hodil k plotu, mrsknul s sebou k zemi a sklouzl se po čerstvě vykopané hlíně pod plot, který jsem si rukama kousek odsunul a protáhl jsem se docela šikovně na druhou stranu. Jenom jsem se přitom v duchu modlil, abych se přitom nezachytil o dráty, které na spodním konci pletiva hustě trčely. Stal se zázrak, povedlo se to bez jediného zachycení oblečení. Tím jsem se ocitl v lese, který sousedil se zahrádkami. Tam jsem se již nebál, věděl jsem, že gorily na mě nemají. Na nic jiného kromě sprostých nadávek se také nezmohli. Utíkal jsem docela rychle, řekl bych že jako o život, i když v té době jsem již měl veliké problémy s nohama.

Po zásluze je potrestán nevinný

Skončil jsem na místním oddělení policie, kde jsem vše poctivě nahlásil. Sloužící důstojník povolal pohotovostní hlídku, která mě naložila do auta a vyrazili jsme směrem k zahradkářské osadě. Byl jsem si jistý, že chlápek v jámě nebude, kumpáni jej z ní určitě vytáhli ven a odvezli s sebou někam na ošetření. Mýlil jsem se na celé čáře. Chlápek tam byl a dokonce s kulkou v prsou, jak jsme lehce zjistili poté, co policajti jámu osvětlili přiručními svítilnami. Hned mi došlo, co se stalo, kumpáni jej jednoduše zlikvidovali na pokyn jeho nadřízeného. Chlápek, který si neumí ani po dvou pokusech poradit s neozbrojeným střízlíkem v předůchodovém věku nemá právo být ani obyčejným mafiánem, natož malým bossem.

Co následovalo asi tušíte, podezření padlo na mě. Vše zapadalo do sebe. Měl jsem s chlápkem nevyřízené účty z oné zahradní restaurace, což dosvědčilo několik svědků u soudu. Že se nenašla pistol, kterou jsem podle vyšetřovatelů nějak vzal chlápkovi, byl jenom detail, někde jsem ji zahrabal cestou na policii. Nebudu vás unavovat detaily, dostal jsem pět let. Polehčující okolnost byla, že jsem se bránil, ale proti mě svědčila skutečnost, že chlápek po pádu do jámy byl již bezbranný – jak prokázala pitva, naštípl si pěkně šišku –, takže jsem neměl sebemenší důvod jej zastřelit. V osadě v té době nebylo moc lidí, a na moji smůlu nenašel se nikdo, kdo by svědčil, že muži byli tři. Mafiáni byli tak chytří, že se vypařili po svých a auto nechali stát na placu před vchodem do zahrádky, takže vše sedělo, jako když zapadne západka do rohatky. Dokonce při rekonstrukci se mi ani na tři krát nepovedlo předvést, jak jsem se mohl protáhnout pod plotem, aniž bych se zachytil o dráty. Nemá to smyslu dále rozvádět, skončil jsem v lochu.

A zažít si svoje peklo

Vězení bylo pro mě opravdovým Danteho peklem. Seděla v něm řada vězňů, kteří chlápka dobře znali, což mi dávali ručně znát. Během několika měsíců jsem to několikrát schytal, neměl jsem už ani jeden přední zub, tělo bylo celé zmlácené, nedokáza jsem se ani pořádně najíst, všechny vnitřnosti trpěly. Věděl jsem, že když něco neudělám, co mi zjedná jakýs takýs respekt, mám své dny spočteny. Jediným plusem, za který jsem děkoval každý den Bohu, byl můj spoluvězeň na cele. Byl to bývalý farář, který utloukl těžkým mosazným krucifixem manžela paní, která mu vařila a uklízela na faře. Často mu vykládala jak ji manžel nutí k různým zvrhlým praktikám při milování. Pan farář shledal tyhle praktiky za nekřesťanské a rozhodl se panu manželovi, když právě pomáhal na faře manželce s úklidem, domluvit. Dopadlo to zle. Na soudu se ona dáma přiznala, že ji vzrušovalo panu faráři vykládat o tom, jak s manželem šoustají a co u toho dělají; že jí bavilo sledovat, jak její podrobné popisy faráře vytáčí. Soud mu to ale za polehčující okolnost neuznal, takže boží muž vyfasoval deset let. Při jednom z pravidelných společných rozjímání před spánkem o transcendentních věcech, jsem mu sdělil, že pokud něco neudělám, je to můj konec a také skončím v transcendentnu. To něco mělo být zabití chlápka, jenž mě poslední týdny při procházkách na dvoře pravidelně tloukl. K zabití jsem potřeboval nějaký ostrý předmět. Můj spolubydlící uznal, že mám právo aplikovat přikázání ze Starého zákona: Oko za oko, zub za zub. A protože občas zastupoval oficiálního kněze při vězeňských mších a zpovědích, a tím měl možnost dostat se do bližšího kontaktu i s vězni, kteří chlápka, co mě mlátil, nemilovali, dokázal zařídit, že jednoho dne jsem měl při pravidelní procházce na dvoře věznice pod kalhotami tří milimetrový zinkovaný drát o délce asi dvacet centimetrů; že byl na konci upraven pilníkem do špičky nebylo až tak důležité. Co se pak událo, je prosté jako fakt, že řešení rovnice pátého stupně nelze obecně zapsat nějak tak, jak zapisujeme vzoreček pro řešení kvadratické rovnice. Mlátička si mě na procházce po dvoře opět vyhlídla, a jak se dozorce nedíval, chystal se mi jednu preventivně uvalit. Že by si dával u toho pozor, že mu mohu ublížit nebo ránu vrátit, to ho ani nenapadlo, vždyť mě pravidelně mlátil již několik týdnů. Drát jsem mu bez problémů vrazil do břicha, a ještě jednou a ještě jednou; při rekonstrukci se pak ukázalo, že jsem to stihl ještě jednou než padl na zem jako podřezaný strom. Když se klátil k zemi vytřeštil na mě oči v údivu, jako když malé dítě poprvé v životě vidí vyzdobený a svítící vánoční stromek. Za úmyslné zabití mi přidali deset let, čímž bylo jisté, že můj funus bude v plném rozsahu financovat stát. Jediné co mě trápilo, zda můj popel skončí rozprášen na místě, které jsem si kdysi vyhlídl. Byl to malý zatrávněný kopec s hromadou polních kytek a s překrásným výhledem do okolí. Teď to vypadalo, že můj popel skončí v obyčejné popelnici. To je opravdu to jediné, co mě trápilo, neboť žádný vězeň si již nikdy ke mně nic nedovolil. Měl jsem pověst zabijáka, kterému je vše šum a fuk.

Do závěru se patří dát trochu optimismu

Zdálo se, že již je všemu konec, a jediné co mi zbývalo z mého života naplnit, byla povinnost umřít. Ale nebylo tomu nakonec tak, důležitá událost přinesla do mého jednotvárného života změnu. Ukázalo se, že jeden svědek si přece jenom všimnul, že za mnou na zahrádku nepřišel chlápek sám, ale s dvěma jeho kumpány. Dosvědčila to těsně před svou smrtí jedna paní – s kterou jsem se často na zahrádce bavil o jejím oblíbeném tématu, o absenci slušnosti a klasické vzdělanosti u mladých lidí –, když jí kněz dával poslední pomazání. Přiznala se, že se bála svědčit z důvodu, že se jí nebo někomu z její rodiny podsvětí pomstí.

Konec našeho příběhu je již krátký. Byl mi odpuštěn první trest, ale pokračoval ten druhý za úmyslnou vraždu chlápka ve vězení s tím, že mi odečetli odkroucenou dobu za první trest, dokonce mi připsali na účet malou částku jako kompenzaci za ujmu na zdraví. Můj příběh si získal dokonce publicitu i v médiích. Jedna dáma, která se chce zviditelnit, aby mohla kandidovat v příštích volbách do senátu, zřídila jakýsi výbor pro boj za mé úplné propuštění. Musím uznat, že rozhovory s onou dámou v hovorně jsou velice příjemné. Je velice hezká, vždy elegantně oháknutá, příjemně voní i mluví, a já si vždy u našeho společného povídání o mé záchraně položím pravou ruku do klína a lehce si hladím přirození. Musím se ale přiznat, že se zatím ani sebemenší ztopoření nedostavilo. Ale říkám si, co když jednou!

Napsáno v Brně koncem srpna a začátkem září 2011

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Články