Věc: Jidáš Iškariotský

Dušan Polanský

Otče Náš Jediný,

je zbytečné, abych se Ti představoval, neboť vím, že jsi, mimo jiné, Vševědoucí. Dobře víš, že jsem ten neobyčejnější člověk na světě, ničím mimořádným nevynikám, když už něčím, tak jen nešikovností a upřímností. A právě upřímnost vede moje ruce při psaní těchto řádků.

Otče, dříve než se vyjádřím k osobě a zradě Jidáše Iškariotského, přesněji Judy z Kariotu, dovolím si malou rekapitulaci skutečností a domněnek k jeho osobě z pohledu nás lidských bytostí. Dobře vím, že všecky skutečnosti, které uvedu, jsou Ti dobře známé, leč jako obyčejný smrtelník chci mít vše černé na bílém, tak jak je to u nás na Zemi zvykem, co dobře víš také.

Otče, mám přes sebou Nový zákon a čtu v Ev. podle sv. Matouše, že Tvého Syna, Ježíše, Slovo, Syna člověka zradil polibkem za třicet stříbrňáků jeden z Dvanácti (apoštolů), Jidáš Iškariotský. V Ev. podle sv. Marka i sv. Lukáše je to popsáno podobně. V Ev. podle sv. Jana Jidáš pouze přivedl vojenský oddíl do zahrady za řekou Cedron, leč Tvého syna neprozradil, Tvůj Syn se sám označil za Ježíše Nazaretského. Také dobře víš, že podle Ev. Sv. Matouše, když kněží Ježíše odsoudili, Jidáš se kál, odhodil stříbrňáky a oběsil se. Sv. Marek nic takového neuvádí, podobně ani sv. Lukáš a ani Sv. Jan.

Otče, také je Ti známo, že kdekdo se od ukřižování Ježíše na Jidášovi za těch dva tisíce let hezky vyřádil. I moje maminka vůbec nepoužívala slovo zrádce, ale vždy jej nahrazovala slovem Jidáš. Dante ho strčil do nejnižšího kruhu pekla s dalšími, kteří zradili své dobrodince. Giotto na svém obrazu Polibek Jidáše, udělal z Jidáše největšího pokrytce na Zemi. Rembrandt si také nedal pokoj, namaloval kajícího se Jidáše jak odhazuje stříbrňáky před veleknězi. Nebo takový Carl Bloch namaloval Jidáše jak opouští Ježíše a učedníky o velikonoční večeři a zrádně se dívá přes rameno na Ježíše. Dobře víš, že takto bych mohl pokračovat do aleluja.

Otče, odpusť mi dlouhý úvod, ale již jsem u merita celé záležitosti. Myslím si, že s Jidášem to bylo vše jinak. Už v Ev. sv. Matouše je napsáno, že poté co Jidáš Tvého Syna políbil, Ten mu odpověděl: „Příteli, konej své dílo!“ A v téhle větě je, podle mého názoru, klíč k pravdě. Upřímně Ti popíšu, jak pravdu kolem Jidáše vidím já.

Otče, v době, kdy Tvůj Syn, Syn člověka žil v Galileji a Judeji, se vydávalo nespočet svatých mužů, či už s dobrými nebo zlými úmysly, za pravého, dlouho očekávaného, Mesiáše. Není se tomu ani proč moc divit, prostí lidé v té době Mesiáše toužebně očekávali. Jak by také ne, pod římskou nadvládou se nežilo lehce. A teď se já, obyčejný smrtelník, či chci nebo nechci musím alespoň pokusit vžít zcela nepatrně do situace jediného pravého Mesiáše, Tvého jednorozeného Syna. Sice ví, že mnozí v Tebe po Jeho zázracích a kázáních uvěřili, ale zase jich nebylo tolik, aby měl jistotu, že Tvé učení se stane jediným pravým učením všech národů. To, že mnohé nepřesvědčili ani zázraky konané Tvým Synem, je nabíledni. I domnělí mesiáši konali zázraky, pochopitelně nakamuflované, nějak tak, jak to dělají běžně kouzelníci. Kázání Tvého Syna mnohé nepřesvědčilo, spíš vyvolalo u nich údiv, pochybnosti, nedůvěru. Jenom si, Otče, vzpomeň, jak lidé kroutili hlavami, když Ježíš na hore k nim pravil: Milujte své nepřátele a modlete se za své pronásledovatele. Takovouhle myšlenkou nikdo nikdy před ním v celých lidských dějinách nevyslovil. Dnes každý opravdový křesťan ví, že právě tahle myšlenka začala největší duchovní revoluci v dějinách lidstva. Bohužel ani dnes, málem dva tisíce let po jejím vyslovení, ani zdaleka není naplněna. Lidi nepřátele nenávidí a někdy i zabíjejí jako zvířata.

Otče, jistě se mnou budeš souhlasit, že muselo se stát ještě něco, co by lidi o pravosti Tvého Syna definitivně přesvědčilo. Ano, Tvůj Syn si musel v prvním dějství největšího historického dramatu vytrpět kruté bití a ponižování od místodržitelových vojáků a pak zemřít na kříži, aby tím přinesl první přesvědčivý důkaz, že to myslí se svým učením vážně, že nás přišel vykoupit z dědičného hříchu a že jedině On je tím pravým Mesiášem, Ježíšem Kristem. Jenomže dobře věděl, že ani jeho krutá smrt mnohé nepřesvědčí. Římští vojáci byli v ukřižovávání zběhlí, a nebyli to jenom zločinci, jež tak strašně skončili svoji pozemskou pouť. Několik nepravých mesiášů již podobně neslavně skončilo a stejně jim to nepomohlo k pravému mesiášství, brzy se na ně zapomnělo a lidé je nakonec měli za obyčejné podvodníky, kteří si tak krutý konec zasloužili. Ježíš, i když měl dvojí původ, božský a lidský, umíral jako lidská bytost, a proto se nelze divit, že i jako my, smrtelníci, pochyboval, dokladem čehož je Jeho výkřik na kříži „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ V té chvíli jasně věděl, že když se nestane další zázrak, Jeho smrt bude zbytečná. Ale my křesťané víme, že zbytečná nebyla, neboť z Tvé moci proběhlo ještě druhé dějství historického dramatu v Tvé režii: Ježíš vstal z mrtvých, ukázal se jedenácti učedníkům, a poslal je do všech národů světa kázat jediné pravé učení o jediném Bohu: křesťanství. Zmrtvýchvstáním Ježíše si definitivně potvrdil jeho božskou podstatu, Tvůj Syn se pro nás smrtelníky stal Ježíšem Kristem, Synem ze Svaté Trojice.

Otče, tolik má představa o tom, jak asi uvažoval Tvůj Syn, leč já Ti píšu kvůli Jidášovi Iškariotskému, takže se musím vrátit k začátku prvního dějství největšího dramatu lidských dějin, do bodu, v němž se Ježíš rozhodl za Tvé učení a nás smrtelníky zemřít. Stál před problémem, jak to šikovně udělat, aby neporušil Tvůj zákon ohledně lidského života: Co Bůh člověku dal, nemůže si člověk sám vzít! Dobře víš, že dnešní historici dokázali na faktech a znalosti poměrů doby, o níž se bavíme, že Ježíš mohl bez větších problémů z Jeruzaléma v Judeji odejít na sever, do Galileje. Místodržiteli Pilátu Pontskému by koneckonců tohle řešení jenom vyhovovalo, nestal o žádné problémy, nemluvě o tom, že Řím všechny protektory hodnotil hlavně podle toho, zda je, nebo není klid v příslušné provincii. I židovští veleknězi z Jeruzaléma by se byli Ježíše na počátku jeho působení rádi zbavili po dobrém, podle nich to byl blouznivec a jeden z mnoha falešných mesiášů. Jak to měl Ježíš udělat, aby pro nás a své učení zemřel, aniž by porušil Tvůj zákon? Měl jít za Pilátem Pontským a požádat jej o mučení a následné ukřižování? Ten by se mu vysmál a dal jej vyhodit coby cvoka z jeho rezidence. Nemluvě o tom, že kdyby i protektor jeho přání vyhověl, tím by se Ježíš v rozporu s Tvým zákonem mále sám připravil o svůj vlastní život. A to se nesmělo stát.

Otče, víš to z nás všech nejlépe, existovalo jediné možné řešení: zrada. Ježíš dobře znal lidskou povahu, věděl, že nikdo kromě zrádce z řad jeho Dvanácti nemůže velekněze jednoznačně přesvědčit o tom, že je falešným mesiášem. Dobře víš, že kdyby se tak nestalo, časem by někteří z veleknězů začali pochybovat o nepravosti Ježíšova mesiášství a začali by nekonečné hádky o tom, zda je nebo není Ježíš tak očekávaný pravý Mesiáš. A to se nesmělo stát. Musel být podán jednoznačný důkaz o pravosti Ježíšova mesiášství. A ten mohl být jediný: jeho zmrtvýchvstání. Ale aby se tak stalo, napřed musel Ježíš zemřít krutou, okázalou, veřejnou smrtí, o níž se bude psát ve všech svatých písmech.

Zrádce musel působit důvěryhodně, ne každý člověk může se stát zrádcem, k tomu musí mít povahu, vzezření, křivý pohled a milovat peníze více než svůj život. Výběr zrádce nebyl vůbec pro Ježíše jednoduchý, přestože své učedníky znal velice dobře, vždyť si je sám vyvolil. Nakonec se ale rozhodl: bude to Jidáš Iškariotský. Hodil se na to svým vzezřením a pohledem. Jenomže Jidáš nebyl ani zdaleka dokonalý zrádce, daleko více než peníze miloval svého Učitele. To, že Jidáš nezradil Ježíše kvůli třiceti stříbrným je jasně uvedeno v Ev. sv. Matouše. Proč by stříbrňáky před veleknězi zahodil? Hnusilo se mu od počátku Ježíše zradit. Přesto ale tak konal. Proč? Je jediné možné vysvětlení: plnil přání Ježíše, Tvého Syna, proto také ono Ježíšovo směrem k Jidáši: „Příteli, konej své dílo!“

Otče, víš, že Jidáš miloval z Dvanácti Ježíše nejvíce. Také dobře víš, že zbylých jedenáct učedníků Ježíš přesvědčil o svém božství až tím, že se jim po své smrti zjevil živý v Galileji. Ti až pak definitivně uvěřili v Ježíšovo božství, kdežto Jidáš o tom nikdy nepochyboval, také proto byl ochoten podstoupit tak krutou hru a porušit Tvůj zákon ohledně svého života. Také dobře věděl, že bude po věky věků vydáván za největšího zrádce v lidských dějinách, a přesto konal podle přání Ježíšova. Kdyby nepovažoval Ježíše za pravého Mesiáše, klidně by vzal stříbrňáky a užíval si jich s hezkými nevěstkami, ale to on neudělal, stříbrňáky zahodil a rozhodl se odejít z našeho světa. Dobře věděl, jaké peklo by jej na Zemi čekalo poté, co by Ježíš na Tvůj pokyn stal z mrtvých. I ti, co před smrtí Ježíše tvrdili, že je falešný mesiáš, by se bušili do prsou a křičeli, že oni již dávno věděli, že Ježíš je pravý Mesiáš a Jidáše je potřeba ukřižovat za zradu našeho Vykupitele.

Otče, dobře víš, že u nás na Zemi zrádci jsou opravdoví, a takoví, co příliš na výběr nemají. Jidáš na výběr neměl, stejně jako Tvůj Syn. Oba se rozhodli odejít z našeho pozemského světa. Tvůj jednorozený Syn od té doby sedí po Tvé pravici. S Jidášem je to podstatně horší, podle mnohých křesťanů již skoro dva tisíce let trpí v pekle. Já jsem také křesťan a myslím si, že to není pravda. Jidáš je u Tebe v nebi, Ty bys nikdy křivdu při znalosti pravdy nedopustil.

Otče, znáš falešné horlivce, farizeje, když je někdo nekonečně dobrý jako Tvůj Syn, chtějí mít k němu opačnou protiváhu, jako že proto, aby vynikla dobrota našeho Vykupitele. Pravda je ale zcela jiná. Pořádného zloducha potřebuji hlavně z důvodu osobního; aby jeho stín zastínil před Tebou jejich nedodržování Tvého učení, které nám zvěstoval před ukřižováním Tvůj Syn. Takže Jidáš coby zrádce se jim hodí po všech stránkách. Že jsou naivní, to ví každý opravdový křesťan, jenomže oni ve své farizejské víře si myslí, že Tě oklamou.

Otče, prosit Tě o nic nemohu, neboť to by byl projev vypočítavosti a jako křesťan dobře vím, že to, co činíš, bez ohledu na to, zda je to z pohledu nás smrtelníků dobré nebo zlé, je to vždy pro každého z nás to nejlepší. Určitě ne jinak to bylo s Jidášem. Vystavils ho veliké zkoušce a on v ní obstál. Teď je v Tvé moci, jak jeho nehezký obraz v evangeliích dát do souladu s pravdou. Chápu, že je to rébus i pro Tebe, Všemocného. Jde o to, jak to šikovně udělat, aby evangelia nepřišly zkrátka a ani Jidáši nebylo ublíženo. Vím, že to nebude vůbec jednoduché, ale protože jsi nejen Všemocný, ale i Moudro a Nekonečné Dobro, věřím, že se tak stane v brzké době.

Ten, který je takový, jaký je

V Brně Léta Páně 29. července 2012.

Poznámka z 15. 11. 2013. Právě jsem dočetl povídku Jidáš Iškariotský od ruského spisovatele Leonida Andrejeva (1871-1919). Jidáš je zde vykreslen jako odporný, lstivý, hnusný Zrádce, jako ztělesnění absolutního zla. I jeho fyzický vzhled vyvolává pocity odporu. Jenomže po ukřižování Ježíše se ukáže, že zrádců bylo více, mimo jiné i učedníci Ježíšovi. Povídka vyšla např. ve výběru z tvorby autora v roce 1979 v Odeonu pod názvem Satanův deník. Kniha se hůře shání, protože náklad byl jenom 6 000 výtisků. V doslovu se uvádí, že autor prý namaloval obraz ve stylu ikony, na němž jsou pod společnou svatozáří zachyceni Jidáš s Ježíšem, jako dva blíženci. Já namaloval zcela nezávisle podobný obraz svým střípkem před více než rokem.

Doplněk z 25. 4. 2017.  Třebaže můj text byl napsán bez jakékoliv literatury (kromě Bible), přesto si dovolím doplnit bibliografii z knihy Jidáš Iškariotský vydané nakladatelstvím Slovart z roku 2013. V knize je převyprávěn příběh Jidáše Iškariotského hlavně z evangelia podle Lukáše.
Jidášovo evangelium. Praha 2006
Archer, J.: Evangelium podle Jidáše. Bratislava 2008.
Babanin, V. P.: Tajné poslání Jidáše. Bratislava 2008.
Ehrman, B. D.: Ztracené evangelium Jidáše Iškariotského. Praha 2007.
Lapide, P.: Kdo byl vinen Ježíšovou smrtí? Praha 1995.
Messadié, G.: Milovaný Jidáš. Praha 2008.
Nettelhorst, R. P.: Sto postav z Bible. Praha 2008.
Nieman, R. et al.: Kdo jsi, Jidáš? Praha 2004.
Obermeier, S.: Jidáš Iškariotský. Praha 2006.
Pavlík, M. et al.: Bible pro mladé. Praha 2009.
Oz, A.: Jidáš. Paseka 2017.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Články