Dušan Polanský
Vše začalo před dvanácti roky, kdy jsem se poprvé octl v M. Je to malé okresní město, kde tehdá vládly neutěšené poměry. V Městské radě měli silnou převahu dobrodruzi, podvodníci a mafiáni všeho druhu. Zločinnost byla povážlivá, policie byla pasivní, občany chránila i nechránila, jak jí to vyhovovalo, obvykle jim doporučila, aby žádné oznámení na přestupky či trestní činnost nepodávali, že stejně se věci nevyšetří, což mnozí akceptovali. Výsledkem bylo, že statistiky vykazovaly M jako průměrně bezpečné místo k žití. V městě se uživilo šest veřejných domů, dokonce i uliční prostituce byla policií přes zákaz veřejnou vyhláškou tolerována. Heren, hospod, disco klubů bylo zde více než povážlivě, zastavárny ani nepočítat, snad v každé ulici byla alespoň jedna. Slušní lidé, poctiví podnikatelé, řemeslníci to často neměli vůbec jednoduché, když se ozvali a rebelovali proti poměrům, následovalo anonymní vyhrožování, proto se ani nelze moc divit, že raději podobných pokusů nechali. Mládež kouřila marjánku i na veřejnosti bez obav ze sankcí, tvrdé drogy byly k mání v každém zábavném podniku nebo v parku, jenž místní přezývali drogáč. Kde se člověk podíval, tam mohl pozorovat úpadek počestnosti a křesťanské morálky.
V té době jsem na tom finančně nebyl dobře. Měl jsem peníze tak na deset dnů velice skromného žití, pokud nechci mluvit o živoření. Ale byla to jenom moje chyba, nikdy jsem neměl stálou práci, vandroval jsem z místa na místo, a zcela svobodný způsob života je finančně daleko náročnější, než když se někde na stálo usadíte a najdete si obyčejnou, ani ne moc placenou, práci. Za této situace jsem byl velice rád, že se mi podařilo sehnat levný podnájem u jedné starší paní, která všeho všudy pronajímala pouze jeden malý pokoj se skromným sociálním zařízením. Uvěřila mi, že si brzy najdu práci a budu schopen nájem pravidelně a včas platit. Důvod této velkorysosti z její strany ale nepramenil z lásky k chudobnému člověku, ale z pragmatičnosti. Měla obavu, že kdyby se jí něco vážného stalo, nebude nikdo poblíž, kdo by jí pomohl. Ta prostá duše totiž velice lpěla na svém životě, věřila, že když člověk žije skromně, poctivě, že se dočká i příchodu Mesiáše. V jejím názoru jsem ji hned při prvním setkání utvrdil, za což mi byla velice vděčná. Jako projev vděčnosti za pochopení její těžké situace, tedy zdánlivě těžké, peněz a majetku měla docela požehnaně, mi pomohla sehnat práci u svých známých. Byli to starší bohatí manželé, s nimiž v luxusním a prostorném domě s velikou zahradou žila i jejich jediná dcera se synkem. Dcera se před nedávnem rozvedla, potajmu se šuškalo, že manželovi šlo daleko více o peníze, než její klín a spokojenou rodinu. Když už jsem zmínil klín oné dámy, musím přiznat, že asi po měsíci od mého nástupu do práce jsme se fyzicky sblížili, ovšem nic víc. Oba jsme silně pociťovali absenci sexu a potřebovali jsme se nepříjemných pocitů v dolní polovině těla zbavit. Možná, že časem bychom se sblížili i citově, jenomže další vývoj událostí tomu moc nepřál.
Můj pracovní poměr na černo spočíval v péči o velikou zahradu a dům. Manuálně nejsem šikovný, ale na vše, na co se mě při vstupním pohovoru manželé ptali, zda umím či zvládnu to i ono, jsem pokaždé horlivě přikývnul. Na výběr jsem neměl, peníze jsem potřeboval alespoň tak, jak bohatý člověk touží po pocitu vlastní charakternosti a slušnosti a chudobný člověk po politování. Jelikož dům byl postaven nedávno, byl ve velmi dobrém stavu, takže jsem běžnou údržbu jakž takž zvládal. Horší to bylo se zahradou, ale již jenom tím, že jsem ji důsledně zbavil plevele, prokoukla a moji zaměstnavatelé, jinak velice pohodlní lidé, mě začali považovat za odborníka na práce všeho druhu. K mému dobrému renomé přispělo i to, že jsem si rád hrával i s jejich malým vnukem. Ten si mě velice oblíbil, čemuž jsem se popravdě ani moc nedivil. Jeho matka i staří rodiče byli dost pohodlní, aby mu nezištně věnovali hromadu svého času, takže kluk brzy vycítil, že ve mně našel opravdového přítele, kterému není líto času mu věnovaného. Je sice pravda, že to byl většinou čas z mé pracovní doby, ale stávalo se, že jsem v domě s klukem zůstal i dlouho po pracovní době. Hodně jsem si s ním povídal o všem možném, ale nejvíce se mu líbily pohádky na jakýkoliv námět, který si vymyslel. Takhle nějak jsem si postupně získal důvěru nejen rodiny, ale i jejich přátel a známých, kteří je poměrně často navštěvovali.
Občas jsem si s manžely a jejich dcerou povídal o problémech města. Byli sice kritičtí, ale pálit prsty si nechtěli. V tom ale nebyli žádnou výjimkou, protože atmosféra strachu ovládla celé město. Dokonce ani v hospodách nebylo slyšet silácké řeči, což již o něčem vypovídá. Přesto bylo jenom otázkou času, kdy se něco stane, současný stav byl neudržitelný. Nevyhovoval téměř nikomu, pokud nepočítám vyložené gaunery, pasáky a podobnou čeládku.
Kritickým bodem se stala oslava narozenin mého pána domu. To jsem žil v M již tři měsíce. Oslavy se zúčastnilo docela hodně přátel a známých. Věnoval jsem se hlavně vnukovi mých dobrodinců, ale ne stále, bylo tam totiž i několik dětí, a tak si s nimi docela hezky hrál. Právě jak jsem něco málo snědl, grilovaná jídla moc nemusím, a popíjel jsem docela dobré polosuché bíle víno, když jsem byl dotázán jedním z hostů, jenž mě měl rovněž za hosta, na názor ohledně poměrů ve městě. Začal jsem mluvit o tom, že situace se sama nezmění, jelikož úřadům je to jedno, nemluvě o tom, že mnohým zkorumpovaným úředníkům současný stav vyhovuje. Podobně je to s policií, řeknou, že si nikdo nestěžoval, a kdyby si i stěžoval, tak řeknou, že se nepodařilo vypátrat pachatele. „Je nezbytné být viditelně aktivní,“ ukončil jsem svůj poměrně dost dlouhý rozbor poměrů v M. V průběhu mého výkladu jsem si všimnul, že mě začali poslouchat i další návštěvníci. Popravdě o to mi šlo, stát se pánem situace. Nejpozorněji mě poslouchaly a vnímaly ženy, což je přirozené, jelikož jsem muž. Jejich partneři byly opatrnější, v jejich pohledech převažovala opatrnost a u mnohých byl pánem strach. Leč mnozí toho již dost vypili a začali vést silácké řeči. Počkal jsem si na nahrávku na smeč. A přišla, jedna z dam – moc se mi líbila, měla krásné plné rty, pevné boky, hezké nohy a pevná ňadra, stavil bych se, že i krásně chlupatý klín, prostě přesný opak mé milenky – se mě zeptala, co v praxi podle mne znamená, být viditelně aktivní. Teď nadešla chvíle, kdy bylo potřeba těmhle počestným občanům zadat úkol, který zvládnou, a který se stane pověstnou jiskrou, od níž se vznítí oheň. „Kupříkladu,“ a než jsem pokračoval, zvednul jsem ze z kupy klacků ten nahoře – přiznávám, že jsem je tam nenápadně dal již den před oslavou –, „bychom mohli hned teď vymýtit pouliční prostituci,“ můj klacek přitom směřoval přesně k semeništi hříchu v nedaleké ulici, “beztak je úřední vyhláškou zakázaná, takže navodíme jenom stav, který dotyčná vyhláška požaduje.“
To, co pak následovalo, bylo popsáno později všelijak. Pravda je ale vždy jenom faktická, takže uvedu jenom fakta. Když lehké holky uviděly blížící se rozzuřenou skupinu občanů se mnou v čele, začaly prchat. Jeden z pasáků, který vše sledoval ze zahrádky jedné kavárny, začal nám vyhrožovat zbraní, což byla jeho veliká chyba. Ovšem mezi námi, doufal jsem, že se něco takového stane. To, že jej zasáhl ho hlavy veliký kámen a dostal k tomu ještě přidáno klacky, nebylo za dané situace ničím neočekávaným. Ostatní pasáci pochopili, že tentokráte prohrávají a dali se na ústup, což vyvolalo nadšení i zatím jenom pasivně přihlížejících občanů. Mnozí se přidali k běsnícímu davu. Za chvíli to škaredě odnesli tři překupníci drog v parku drogáč, který leží jenom dvě stě metrů od ulice hanby. To již se do událostí zamíchala policie, jenomže těch pár policajtů nemělo žádnou šanci rozzuřený dav zadržet již jenom proto, že mezi nimi bylo několik těch, o nichž se vědělo, že jsou zkorumpovaní. Ještě ten den to odnesly veřejné domy a herny. Věděl jsem, že nastávající noc bude kritická, mnozí vystřízliví, právníci začnou mudrovat, že vše co se stalo, je protizákonní. Proto ještě v noci jsem navštívil kněze a přesvědčil jej, že na ranní mši musí vyzvat věřící k zjednání křesťanské morálky v celém městě. Cukal se, ale ne dlouho. Již předem jsem si o něm zjistil několik faktů kolem několika jeho prasečinek z minulosti. Hned ráno jsem přesvědčil ty nejbojovnější, že nesmíme teď přestat, to by byla naše prohra, že hned teď musíme požadovat odstoupení Městské rady a výměnu policejního šéfa. Povedlo se. Je pravda, že napomohly k tomu občas i rány klacky, kde tu facka či rána do břicha, ale znáte to, účel světí prostředky a hlavně když se kácí les, lítají i třísky. Všichni členové městské rady složily funkce, stejně jako policejní ředitel. Dobře věděli, že másla na hlavě mají více než dost a že občanům došla trpělivost. Pak se do toho vložila i média, jak by ne, byla to pro ně lahůdka. Veškeré to svinstvo, co vyplouvalo postupně na povrch, dokázalo poutat zájem široké veřejnosti málem přes šest týdnů.
V té době jsem se již stáhl ze scény, pouze kde tu jsem přiložil polínko k ohni, kde tu nenápadně poradil, jak dál. Dva měsíce po zmíněných událostech se konaly nové volby, do funkce byl ustanoven nový policejní šéf, veřejné domy odtáhly kamsi pryč, stejně po volbách byla přijatá nová vyhláška zakazující veškeré veřejné domy a herny. Dokonce si nikdo netroufl pořádat ani taneční zábavy. M bylo dokonale impotentní a stalo se vzorem pro ostatní města. Ovšem politici pokaždé neopomněli zdůraznit, že nelze postupovat protizákonně, jako tomu bylo v případě města M. V praxi to znamenalo, že se v jiných městech nic nezmění. Budou to obyčejná města využívající výhod demokracie se svými plusy a zápory a dobrodruzi jako já to tam nebudou mít lehké.
Nakonec jsem se stal zcela nadbytečným. Jak by to vypadalo, kdyby vše, co se událo, byla hlavně zásluha nějakého přivandrovalce pracujícího na černo jako údržbář a zahradník v jednom za méně než je minimální mzda. Věnec vítězství si na krk pověsili místní významní a bohatí občané a také kněz. Věděl jsem, že je na čase zmiznout z města, jelikož ti, co přišli o své kšefty, dobře ví, že můj vliv upadá, a že si mohou se mnou vyrovnat účet. A také že si jej vyrovnali, hned poté, jak jsem město opustil. Nikdo mi v odchodu ani symbolicky nebránil, natož aby mě přesvědčoval, moje milenka už vůbec. Byla to potvora, začala randit s jedním z místních stavebních podnikatelů. Ale jedna výjimka zde přece jenom byla: žena, u níž jsem bydlel v podnájmu. Věřila, že jsem Ten, který v blízké době ohlásí příchod Mesiáše. Abych ji uklidnil, slíbil jsem jí, že se o příchodu dozví první, přímo ode mne. To ji uklidnilo a dokonce mi odpustila nájem za poslední necelý měsíc mého pobytu, tedy přesně za devět dnů.
Zločin si účet se mnou vyrovnal více než poctivě. Přišel jsem zcela o jedno oko, sedm zubů a jeden můstek, měl jsem tři zlomená žebra, modřiny po celém těle, můj klín byl zcela rozkopaný, tušil jsem, že skrze můj klín již nikdy nepoznám sladkost ženského klínu, maximálně tak jazykem či prstem, když už jsem u prstů, ty byly řádně rozšlapány. Jak jsem se později dozvěděl, nechali mě ležet polomrtvého kdesi v lese, asi sto dvacet kilometrů od M. Náhodou mě tam našla starší žena, která mě dopravila do svého domu na okraji města B a vzorně o mě pečovala. Za odměnu jsem jí a jejím ještě starším přítelkyním dával kázání o zkaženosti světa a blížícím se konci křesťanské civilizace. Čím moje kázání byla černější, tím měla větší úspěch. Bohužel byla tak silně emotivní a přesvědčivá, že významně přispěla k zhoršování zdravotního stavu mé zachránkyně. Jenomže na tohle ona ani nepomyslela, naopak žila v tom, že jí pomáhám. Vděčnost projevila tím, že těsně před svým odchodem na Věčnost k Hospodinovi, změnila svoji závěť komplet v můj prospěch. Tenhle nenadálý dar mi umožňuje jakž takž přežívat, jelikož můj zdravotní stav mi nedovoluje pracovat a invalidní důchod je směšně malý.
Dnes jsem byl na nákup na náměstí v B. V hospodě jsem si dal jedno pivo, při popíjení jsem si povídal s několika místními. Živě mi popsali situaci ve městě. Nebyla dobrá, tedy podle nich. Věděl jsem dobře, že je normální, taková jako k svobodné společnosti patří. Vysvětlil jsem jim, že čekání na řešení shora a oficiální stížnosti nic nevyřeší, chce to iniciativně konat. Zda bych nepřišel zítra večer na veřejné zasedání Městské rady, že účast má být veliká, jelikož nespokojenost občanů s poměry je značná. Že bych tam mohl přednést své návrhy na řešení situace. Přislíbil jsem to. Hned z hospody jsem zašel do obchodu se smíšeným zbožím a koupil tam patnáct dřevěných násad na lopaty. Nechal jsem si je odložit v obchodě, že si je vyzvednu zítra těsně před uzavřením obchodu. Při návratu do mého domku mě opět začaly bolet zuby. "Když mi vytlučou všechny, dám si udělat celý chrup umělý, alespoň budu mít pokoj od větších a větších bolestí," pomyslel jsem si nahlas. Najednou mě zamrazilo, zastavil jsem se a opatrně jsem si pravou rukou sáhl na jediné zdravé oko ...
V Brně 8. srpna 2014.