Kluk v červené mikině
Dušan Polanský
Ani Syn člověka to nemá někdy snadné
Laik si myslí, že Syn člověka to má snadné. Vždyť je všemohoucí jako Otec či Duch svatý. Kdepak, dámy a pánové, Všehomír je obrovský a máte pěkný fofr, když chcete alespoň ledabyle občas všechno omrknout a na vlastní oči vidět, co se děje poté, co Náš Pán nechal před 14 miliardami let třesknout gravitační singularitu o nekonečné hustotě hmoty a rozletět ji všemi směry jako obrovskou pýchavku.
Podívejte se na takovou Zemi. Má jenom 4,5 miliardy let – a jaké jsou s ní problémy! Inteligentní, vysoce postavené pozemské bytosti to dotáhly tak daleko, že se buší do prsou, kolik mají atomových bomb, a že když bude nejhůř – tedy nejhůř pro ně – nebudou váhat je použít. Ať klidně Země rupne jako meloun při pádu ze střechy paneláku. A těch států, co už atomky mají nebo na ně mají zálusk, raději ani nepočítat!
Sice je pravda, že k Zemi mám silně osobní vztah, i když na moje kázání z před dvou tisíc let dnes už moc lidí nedbá. Dokonce mě tam ukřižovali s tím, že o takové řeči o lásce a dobrotě nestojí. Ale co naděláte. Přece jen jsem se tam narodil, vyrůstal, vyučil se tesařem a tvrdě pracoval, abych uživil rodinu. Pak jsem se snažil, co jsem mohl, lidem vysvětlit, že lepší, než se navzájem zabíjet je se milovat. Ale jak se zdá, ne všichni to pochopili, touha po moci a majetku je u nich to jediné, na co dokážou myslet.
No a ti, co jak se zdá, že smysl dobra pochopili, nejsou u moci. Je otázka, jak by se někteří z nich zachovali, kdyby u moci byli. Víte, ono je obvykle rozdíl, zda je stejný člověk dole, nebo nahoře. Tam nahoře to mnohým přestává zcela myslet a zcela se změní. Jenom cosi zmateně vykřikují o tom, že jsou tu pro lidi, a buší se přitom tak do prsou, že jim občas i zaběhne. Co vám budu povídat. Mnozí fungují podle známého pravidla: „Dejte mi funkci, a já vám ukážu, čeho všeho jsem schopen.“
A tu je náš příběh
Ale i přes můj nedobrý konec a problémy, které na Zemi jsou, se tam občas musím podívat. Povinnost je povinnost. Naposled jsem se zastavil na jednom sídlišti v Brně. Důvod byl prostý. Uviděl jsem kluka v červené mikině s kapucí, jak stojí uprostřed vozovky a dívá se na duhu. Hrklo to ve mně. Vždyť ho může srazit auto! Pak jsem si ale všiml, že ho hlídá máma. To jsem si oddechl.Povídám mu: „To je krásná duha, že!“ Aniž by se otočil a podíval se, kdo k němu mluví, klidně odpověděl: „To je fyzika. Duha vzniká lomem a odrazem slunečního světla v dešťových kapkách, které fungují jako malé optické hranoly. To si můžete lehce vygooglit!“ To mi nedalo a opáčil jsem: „Ale i taková výroba chleba je čistě technologický proces, a přitom je finálně chleba Dar Boží. Jíme ho den co den, po celý život, a stále nám chutná. Zkus každý den jíst kupříkladu gumové medvídky. Časem se na ně nebudeš moci ani podívat, natož je jíst.“ Mlčel. Bylo vidět, že o mých slovech přemýšlí, a po chvilce odpověděl: „No dobrá, souhlasím. V tomhle máš pravdu, je to Dar Boží. Ale má to háček. Dnes my mladí na Boha moc nevěříme, spíš na vědu, fyziku, chemii, biologii, a tak vůbec.“
Ale i přes jeho skepticismus jsem byl spokojen, že uvěřil, že chléb náš každodenní je Dar Boží. A to v danou chvíli nebylo málo. I Syn člověka musí být při stanovování cílů skromný.
Ještě jsem uslyšel jeho maminku, jak se ho ptá: „S kým sis to povídal? Vždyť tady nikdo není?“ „Mami, co já vím, kdo to byl. Jenom mi vysvětlil, že chléb je Dar Boží.“ „A tys ho viděl?“ „Jasně, že viděl. Stál kousek vedle mě. Tys ho musela vidět také!“ Maminka jen nechápavě kroutí hlavou a říká si, že ten její kluk bude asi vystresovaný z toho, že již začal školní rok.
Po čase, poté co jsem se podíval, jak se válčí a zabíjí na Ukrajině a poblíž Izraele, a bylo mi z toho až zle, dokonce jsem i několik slz uronil, jsem si řekl, že se musím podívat na kluka v červené mikině.
Měl jsem štěstí, měl ji opět na sobě, takže jsem ho bez dlouhého hledání spatřil, jak trochu unaveně kráčí po úbočí Pálavy dolů po polní cestě podél vinohradů k Dolním Věstonicím. V pozadí byla vidět vodní nádrž Nové Mlýny. Kromě pohledu na ni mě potěšil i pohled na kostel svatého Michaela archanděla.
„Vidím, že jsi trochu unavený. Asi jste toho dnes hodně ušli?“ oslovil jsem ho. Vůbec nebyl překvapen, že mě opět vidí, a s unaveným klidem mi odpověděl: „Nemusím dlouhé túry. Jsem radši, když nás rodiče odvezou někam autem a tam na místě něco děláme.“ Po chvilce dodal: „Už mám pěkný hlad. Těším se na Tvůj Dar Boží se sýrem, šunkou a zeleninou.“ Chtěl jsem mu trochu vylepšit náladu, a tak prohodím: „Ale je tu krásně. Slunce, vinohrady, třpyt vodní hladiny. Určitě souhlasíš.“ Ukazuje na vinohrad dodal: „To jo, hezky tu je. Hlavně by se potěšil děda z maminčiny strany. Ten má rád bílé polosuché, a takovou Pálavu, tu by si jistě dal.“ „Vidím, že se vyznáš v odrůdách,“ usmál jsem se. „To ani ne, ale když se dospěláci baví o víně , člověk něco pochytí. A vůbec, když jsi minule povídal o Daru Božím, tak děda má kromě chleba v oblibě ještě tři Dary Boží.“ „A jaké? Prozraď mi, jsem zvědavý!“ Usmívaje se doplnil: „Klobásy, slaninu a bílé polosuché.“ „Tak ten si umí Darů Božích užívat. Určitě bude dobrý křesťan.“ „Jo, to je. Dokonce umí tři modlitby, ale jejich názvy neznám. I Bibli má přečtenou. A ty modlitby musí umět i proto, že když má jeho rodina setkání na Slovensku, začíná se právě těmi třemi modlitbami. Měl by z toho pěknou ostudu, kdyby si jen něco mrmlal pod nosem.“ „Poslyš, nebudou to náhodou Otče náš, Zdrávas Maria a Apoštolské vyznání víry?“ „Asi jo, ale tohle jsme ve škole nebrali.“ „To je docela škoda, ale poptej se dědy.“ „Jo, poptám.“ „Ale už se musím s tebou rozloučit, mám toho ještě hodně, Všehomír je veliký. Ale věř mi, že se ještě uvidíme, tak ahoj.“ Usmál se a pozdravil mě na rozloučenou zcela moderně: „Tak čau.“
Ještě chvíli jsem za ním hleděl. Červená mikina pomalu mizela na polní cestě podél vinohradů. Usmál jsem se a řekl si: „Tak čau, kluku. A pozdravuj dědu.“ Pak jsem se podíval na Pálavu, na Nové Mlýny a na kostel svatého Michaela archanděla. Bylo tam krásně. A já měl najednou pocit, že s tou Zemí to přece jen nebude tak zlé.
V Brně Léta Páně 8. října 2026.