Kluk s motýlem
Dušan Polanský
Za téměř pohádkovým příběhem se nemusíme vždy vydávat do dalekých krajin na východě, západě, jihu či severu. Nemusíme plout lodí po mořích a oceánech, vstupovat do hlubokých pralesů, stoupat na štíty velehor, putovat na velbloudech širou pouští ani se nechat unášet na saních tažených soby po zasněžených pláních. Málem pohádkový příběh se totiž může odehrát kdekoli v našem světě, protože i on ukrývá spoustu tajemství. Že nevěříte? Abych vás přesvědčil, budeme si jeden takový příběh společně vyprávět. Necháme ho plynout volně jako příjemný letní vánek u velkého jezera s průzračnou vodou. A představte si, celý se odehraje v kouzelném okolí jednoho města. A to města našeho.
První setkání
Poprvé jsem ho potkal během své pravidelné nedělní procházky. Vydal jsem se, jako již nejednou, na lehkou túru do okolních lesů. Trasa zpočátku vede po mírně stoupající polní cestě podél nepříliš hluboké a ne moc široké, ale divoce zarostlé rokle. Po levé straně cesty se letos až k lesu táhne velké obilné pole. Měl jsem v úmyslu pokračovat dál stejnou cestou, která pak prochází lánem obilí po obou stranách. Právě na konci rokle, kde pole začínala, jsem asi sto metrů před sebou uviděl kluka. Kráčel z mírného kopce dolů a za ním šla koza. Ano, koza! Jeden by čekal, že za ním poběží pes, ale koza? Bylo mi to celé divné. Zastavil jsem se a podíval se směrem k horizontu. Tam postávala skupinka lidí a bylo zřejmé, že kluka s kozou pozorně sledují. „Aha,“ pomyslel jsem si, „to bude nějaká sázka.“ Ale o co mohlo jít? Za chvíli kluk s kozou dorazil ke mně. Pozdravil mě zdvořilým „Dobrý den“. Kozu zastavil a pohladil, pak ji otočil a společně jsme vyrazili zpět po mírně stoupající polní cestě směrem k skupince na horizontu.
Jistě chápete, že jsem byl zvědavý, a tak jsem se kluka zeptal, co to má s tou kozou znamenat. Odpověděl mi velice ochotně: „Nevěřili mi, že koza půjde pořád za mnou. Mysleli si, že se někde zastaví a bude se pást, jak to kozy běžně dělají. A já se vsadil, že s ní dojdu až na začátek rokle, tam se otočíme a vrátíme se zpátky, aniž by se koza jedinkrát zastavila a začala se pást.“
Nad tím jsem nemohl udělat nic jiného než nevěřícně zakroutit hlavou. „Tu kozu máš ale vycvičenou, že?“ zeptal jsem se s mírným údivem. „Ne, to není moje koza. Je z koňské farmy.“ Majitelku farmy jsem od vidění znal a věděl jsem, že má malé stádo koz, takže bylo jasné, že klučina mluví pravdu. „A když to dokážeš, co vyhraješ?“ zeptal jsem se zvědavě. „Rodiče mi koupí silný magnet na vytahování kovových předmětů z vody,“ odpověděl okamžitě s neskrývaným optimismem. „A když prohraješ?“ Po chvilce váhání přiznal: „To by nebylo dobré. Musel bych přečíst knihu, co má minimálně padesát stránek.“ „To přece není až tak moc,“ prohodil jsem. Kluk mi vzápětí podal stručné vysvětlení: „Pro mě je to hodně. Já jsem totiž dyslektik.“
Mezitím jsme dorazili na konec mírného svahu, kde kluka očekával vřelý potlesk celé skupinky. Byli v ní čtyři dospělí a pět dětí. Všechny jsem pozdravil a chvíli sledoval, jak děti hladí kozu. Prohodil jsem několik vět s dospělými a pak se s celou tou veselou společností srdečně rozloučil. Nenapadlo mě, že se s klukem potkám už za dva týdny, rovněž o víkendu.
Druhé setkání
V onen zmíněný víkend jsem vyrazil zase jinou trasou do lesů v okolí našeho města. Bylo stále horké léto a mohlo být kolem jedenácté dopoledne, když jsem spokojeně šlapal po hezké lesní cestě. Už jsem se těšil, jak si za chvíli odpočinu v dřevěném altánku u malého potůčku a trochu se posilním. Najednou jsem asi padesát metrů před sebou uviděl na cestě stát svého starého známého. Tentokrát ale bez kozy. Hlavu měl podivně skloněnou a zdálo se mi, že se lehce usmívá směrem k okraji cesty. Říkal jsem si, co tam asi vidí? Vypadalo to záhadně. „Zkusím si ho vyfotit,“ blesklo mi hlavou, „třeba z fotky poznám, o co jde.“ Vytáhl jsem z pouzdra fotoaparát s teleobjektivem, maximálně si chlapce přiblížil a stiskl spoušť. Co jsem vyfotil vidíte na obrázku.
Když jsem přišel blíž, uviděl jsem, jak motýl vzlétl a posadil se klukovi přímo na nataženou ruku. Okamžitě jsem pořídil další snímek. Jakmile mě můj starý známý spatřil, rukou lehce zamával, aby motýl odletěl. Ale kdepak! Motýl se k tomu neměl a vzápětí mu přistál na krku. Pozdravili jsme se a já se hned zeptal, jak to dopadlo s magnetem.
Kluk mluvil potichu, aby motýla nevyplašil. Prozradil mi, že rodiče slib dodrželi. Teď na něj prý čekají i s bratrem a sestrou u nedalekého odpočívadla a magnet už má s sebou na kole. Sem si prý jen na chvilku odskočil, aby si pohrál s motýlem. Vím, že se motýli občas takhle chovají, ale přesto jsem byl celým tím výjevem naprosto okouzlen.
Vtom jsme uviděli, jak se k nám z lesa blíží starší, trochu podsaditý a prošedivělý pán. V obou rukách držel roztažený velký kus papíru, a co bylo obzvlášť zajímavé, na opasku měl připevněnou vojenskou ženijní lopatku. Asi je to turista, který zabloudil a potřebuje mapu, pomyslel jsem si. A pokud jde o tu lopatku, nejspíš něco hledá. Už z dálky bylo vidět, jak je vzrušený. Působil dojmem, jako by se konečně blížil k něčemu, co už hrozně dlouho a bezúspěšně hledá. Když dorazil k nám, jako na povel se zastavil a bez pozdravu ze sebe doslova vychrlil: „Musí to být rozhodně tady!“ Všiml jsem si, že ten velký kus papíru je kopie nějaké staré mapy. Nedalo mi to a zeptal jsem se ho, co přesně by tady mělo být.
„To bych také rád věděl,“ povzdechl si pán. „Má to být stará listina s nějakým textem o fyzice. Podle všeho bude uložená v kovové truhlici nebo v pevném pouzdře, a uvnitř ještě schovaná v nějakém ochranném obalu.“
Nejen mě, ale i kluka to okamžitě zaujalo. Naše nechápavé pohledy historika přiměly k dalšímu vysvětlení: „Jsem historik v důchodu a zajímám se o dějiny mnišských řádů v našem městě.“ Vysvětlil nám, že jich tu působilo poměrně hodně, a všechny nám je vyjmenoval. Popravdě jsem si zapamatoval jenom augustiniány, přesněji Řád svatého Augustina. To asi proto, že ty zná každý díky Gregoru Johannu Mendelovi, slavnému zakladateli genetiky. Tento řád navíc v našem městě působí už od roku 1346. Já i kluk jsme uznale přikývli a klučina hrdě dodal: „Já znám jenom augustiniány. Tedy ne je osobně, ale Gregora Mendela. To je přece to zelené sousoší hrachu na Mendláku! A byl jsem už i v jeho muzeu.“
„Jo, jo, přesně tak, ale o Mendela teď vůbec nejde,“ odvětil historik a pak zapáleně pokračoval: „Když jsem studoval staré dokumenty, narazil jsem na krátkou poznámku. Někdy po roce 1820 se jeden z řádových bratrů – nebylo tam bohužel uvedeno, z kterého přesně kláštera – intenzivně zabýval fyzikou. Vyslovil nějakou podivnou teorii, se kterou ale u nikoho nenašel pochopení. Ostatní si dokonce mysleli, že se pomátl. Proto raději bádání v tomto směru zanechal a začal se věnovat teorii pravděpodobnosti. Bohužel ten dokument s poznámkou byl silně poškozený zrovna v místě, kde stálo mnichovo jméno.“
Historik se napil z polní lahve a pokračoval: „Po dalším pátrání jsem zjistil, že i přes veškeré nepochopení svůj objev – protože on sám pevně věřil, že je to objev – zapsal na kus pergamenu. Ukryl ho do ochranného kovového pouzdra a zakopal někde v okolí našeho města. Myslím, že vybral místo, kde předpokládal, že by se v budoucnu mohlo stavět, aby byl dokument jednou náhodně objeven. Možná právě proto se pak tak hluboce zajímal o teorii pravděpodobnosti. Chtěl matematicky odhadnout, kde se v budoucnu začne kopat.“
„Dobře, ale co to má společného s tímto místem v lese?“ zeptal jsem se pochybovačně. „Tady se v minulosti nic nestavělo a pokud vím, ani se tu nic stavět neplánuje.“
„Teď ne,“ namítl pán, „ale v té době mohl existovat záměr zde něco vybudovat. Podívejte se, tohle je kopie pracovní mapy z období kolem roku 1820. A tady vidíte ten velký, inkoustem nakreslený kroužek, že? Zmíněný mnich měl k té mapě určitě přístup a mohlo ho napadnout, že svůj domnělý objev ukryje právě zde. Asi se bál, že by někdo z řádových bratří jeho zápisky zničil, protože je tehdy všichni považovali za úplný nesmysl.“
„To je pravda, to dává smysl,“ přikývl jsem a pozorně si prohlížel kopii staré, původně značně poškozené mapy.
„Pane, abyste mi rozuměl,“ pokračoval historik, „už přes dva roky chodím pěšky kolem našeho města i po jeho širším okolí. Hledám krajinu, která by přesně odpovídala této mapě. Tady v těch místech jsem dnes poprvé a zdá se mi, že by to konečně mohlo být ono.“
Najednou naše rozumování nad ukrytým tajemstvím přerušilo cosi zvláštního.
Objeví se jezdec na koni a dva cyklisté
Všichni tři jsme uviděli, že se k nám po lesní cestě blíží jezdec na koni. Při pohledu z dálky to vypadalo, jako by se kůň vznášel a nohama se země ani nedotýkal, jako by pro něj jezdec nebyl žádným břemenem. První, co nás na muži v sedle zaujalo, bylo jeho vznešené držení těla a krásná, vrásčitá tvář starce. Vyzařovala z ní moudrost nabytá během dlouhých let a čistá radost ze života. Z celé jeho bytosti sálalo přirozené sebevědomí, v němž by ani ten nejkritičtější pozorovatel neobjevil náznak namyšlenosti, nebo dokonce sebemenší projev pýchy.
Když kůň s jezdcem přiklusal až k nám, neznámý nás hlubokým, srdečným hlasem pozdravil: „Dobrý den, křesťané!“ Tento neobvyklý pozdrav nás překvapil. „Tobě také, křesťane,“ odpověděl mu historik stejně srdečně, bez jakéhokoli přemýšlení, a pokřižoval se. V ten samý okamžik udělal přesně totéž i jezdec. Nechápal jsem, jak se oba muži dokázali pokřižovat v naprosto stejnou vteřinu. Jezdec se usmál a dodal: „Jak se na vás dívám, jste nějací zadumaní. Copak v lese hledáte?“ S lišáckým výrazem přitom kývl hlavou směrem ke kopii staré mapy.
Historik bez otálení koňákovi vše vysvětlil, dokonce podrobněji než původně nám dvěma. Bylo cítit, že do něj vkládá velikou naději. Nakonec si historik povzdechl: „Jenom mám obavu, že najít ten dokument bude oříšek. Přece jenom tohle místo je dost velké.“
Do toho se s nadšením ozval klučina: „Já si skočím pro magnet a zkusím to tu prozkoumat! Třeba by se mi mohlo podařit ten ochranný obal najít!“ A hned se rozběhl směrem k altánku, kde měl kolo.
Mezitím jsme si ani nevšimli, že k nám dorazili dva cyklisté a pozorně poslouchají naše povídání. Zaujal je krásný kůň, vznešený jezdec i historikovo vyprávění o záhadném pergamenu. Jeden z nich seskočil z kola a zvědavě se zeptal: „A jak dlouho by ta listina měla být v zemi?“ Historik mu odpověděl: „Přibližně od roku 1825.“
Cyklista se zamyslel a dost pesimisticky začal vysvětlovat: „Jsem strojní inženýr, takže o tom něco vím. Pokud by byl obal z obyčejného železa bez speciální ochrany, což je vzhledem k tehdejší době pravděpodobné, vydržel by v zemi maximálně sto let. Pak by prostě zrezivěl. Pokud by byl z uhlíkové oceli, tak ještě méně. Ovšem kdyby byl z mosazi, tak klidně přečká tisíc let.“ „Vážně?“ podivil se historik, ačkoliv tyhle věci obvykle historici znají. Je ale možné, že profesně se s touto problematikou nesetkal. Až teď v důchodu.
„Ano,“ přikývl inženýr. „Ale v zmíněné době už kovotepci dokázali vyrobit pevný měděný nebo mosazný tubus se šroubovacím uzávěrem. Aby dovnitř nezateklo, závit se utěsnil konopným provazem napuštěným lojem nebo smůlou. Pochopitelně záleží i na tloušťce materiálu a na půdě. V agresivním prostředí, kde se ze slitiny vyplavuje zinek, materiál zkřehne a začne se drolit. Tady, kde teď jsme, to ale na žádnou agresivní půdu nevypadá.“
Mezitím k nám zadýchaně doběhl klučina a vítězoslavně zvedl nad hlavu svůj silný magnet. Inženýr se na něj podíval a doplnil svůj výklad ne zrovna optimistickou poznámkou: „Kamaráde, bohužel tě musím zklamat. Mosaz ani např. měď na magnet vůbec nereagují. Nejsou to totiž feromagnetické kovy.“ Kluk smutně svěsil hlavu a tiše dodal: „Aha… To je velká škoda.“
Po inženýrovém odborném výkladu zavládlo všeobecné zklamání. Mezitím se k naší skupině přidali chlapcovi rodiče a jeho dva sourozenci – starší bratr a nejstarší sestra. Na klučinovi bylo poznat, že se z prvního zklamání rychle vzpamatoval a jsa povahou akční, hned se zeptal, kde má začít hledat. Vždyť přece nikdo neví, jestli je ochranné pouzdro z mosazi!
Hledání dokumentu
Klučina se už chtěl s magnetem vrhnout do hledání, když se k němu otočil jezdec na koni a s úsměvem jej zastavil: „Chvíli počkej, kamaráde. Zavolám ti pomocníka.“
Silně zapískal na prsty a po chvilce ještě jednou. Napjatě jsme se dívali kolem sebe a nechápali, jak by nám mohl pomoci. Najednou z lesa vyběhl malý, mrštný pes – jagdteriér. Ne že bych se v psích rasách nějak vyznal, ale tohle vysvětlení nám hned pohotově poskytl druhý cyklista, který byl očividně milovníkem psů. Prozradil nám, že tento teriér patří mezi norníky. Jeho hlavním úkolem je vyhledávání a vyhánění zvěře z nor, nejčastěji lišky a jezevce.
Pak se ale stalo něco zvláštního, co ostatní dost překvapilo, ale mě, vzhledem k příhodám s kozou a motýlem, už tolik ne. Teriér nás začal jednoho po druhém očichávat, až najednou zůstal stát u našeho chlapce. Kluk se k němu sehnul a začal ho hladit. Okamžitě se z nich stali nejlepší kamarádi. Starý jezdec se spokojeně usmíval, jako by předem tušil, že tihle dva vytvoří skvělý pátrací tým.
Cyklisté, já ani chlapcův tatínek už jsme to nevydrželi a chtěli jsme také pomoci. Z nedalekého keře lísky jsme uřízli dlouhé, pevné větve a nožem je zašpičatěli. Chtělo by to sice ocelové tyče s ostrým hrotem, ale kde je v lese vzít? Naštěstí bylo po dešti, takže půda byla krásně měkká. A tak velké hledání začalo.
Klučina se psem postupovali samostatně, my ostatní jsme šli v rojnici. Půl hodiny se nic nedělo – přesněji řečeno, dělo, ale nic jsme nenacházeli. Najednou se však teriér zastavil a začal divoce hrabat. Naštěstí to nebyla zvířecí nora, na co narazil. Kluk vzrušeně zakřičel: „Tady musí být nějaký kov! Magnet se přitahuje!“
Jeden z cyklistů požádal historika o lopatku. Ten mu ji okamžitě podal. Cyklista chvíli intenzivně kopal, pak ji předal svému kolegovi a po další chvíli pokračoval v práci chlapcův tatínek. Najednou lopatka s hlasitým skřípěním narazila na cosi tvrdého.
Opatrně jsme odhrabali hlínu. Ukázalo se, že v zemi leží napůl rozpadlá litinová truhlice. Uvnitř ní se však schovávalo mosazné pouzdro – a bylo docela zachovalé! Mělo šroubovací uzávěr.
Historik sice vyděšeně zakřičel: „Neotvírat! Mohlo by dojít k poškození dokumentu!“ Ale bylo pozdě. Strojní inženýr zvědavě otočil uzávěrem, který už moc nedržel, a podal otevřené pouzdro historikovi. Ten si rychle nasadil bílé rukavice, opatrně sáhl dovnitř a vytáhl sice dosti poškozený, ale částečně čitelný dokument.
Objev je na světle Božím
Historik dokument dychtivě přelétl očima. Po chvilce zklamaně dodal: „Začátek a konec listiny jsou bohužel úplně nečitelné. Na samém závěru dokážu rozeznat pouze slova Anno Domini 1825.“
„Tak už prosím přečtěte to, co se dá,“ nevydržel jsem to napětí. Rychle jsem v mobilu zapnul nahrávání zvuku a totéž okamžitě udělali i všichni ostatní, kteří měli u sebe telefon.
„Tak poslouchejte, ale varuji vás, je to v latině,“ dodal trochu tajuplně historik. Věděl, že z nás přítomných latinsky nikdo neumí. Pak vážným hlasem přečetl: „Res in motu pondus auget, simul longitudinem decrescit et tempus tardius pro ea transit. Tamen, formulas mathematicas pro his legibus physicis derivare non possum.“
Koukali jsme jeden na druhého a vůbec jsme netušili, co to znamená. Když si historik našich nechápavých pohledů dostatečně užil, s neskrývaným potěšením nám sdělil svůj překlad: „V češtině to znamená toto: Objekt v pohybu zvětšuje svoji váhu, současně se zmenšuje jeho délka a čas pro něj plyne pomaleji. Neumím však odvodit matematické vzorce pro tyto fyzikální zákony.“ „Dnes bychom místo zvětšuje váhu přesněji řekli zvětšuje hmotnost,“ upřesnil překlad strojní inženýr.
Ještě než byla dokončena upřesňující poznámka, když chlapcův starší bratr, kterému mohlo být tak třináct let, s úsměvem na tváři vykřikl: „To je přece z teorie relativity!“
Strojní inženýr jeho slova okamžitě potvrdil, ale s úsměvem dodal, že tuhle látku z fyziky už si ze školy téměř vůbec nepamatuje. Vtom se ozvala klukova nejstarší sestra, od pohledu zhruba patnáctiletá slečna: „Zavolám dědovi! Ten se ve fyzice docela vyzná.“
Všichni v naší skupině jen neurčitě pokrčili rameny a její návrh přijali – popravdě ale spíš pesimisticky. Co by mohl nějaký dědeček na dálku po telefonu vyřešit? Dívka přesto vytočila číslo, dala telefon na hlasitý odposlech a historik jejímu dědečkovi pomalu přečetl český překlad z pergamenu.
Dívka zapnula na svém mobilu reproduktor na hlasitě. Na druhém konci linky zavládlo dlouhé, napjaté ticho. Dědeček na telefonu se hluboce zamyslel a po chvilce nám podal klidným a rozvážným hlasem své vysvětlení. Opět jsme si je všichni do jednoho nahráli na mobily.
„Je docela možné, že tyhle úvahy mohly dotyčného napadnout už v roce 1825. V té době totiž mezi vědci převládal názor, že všude kolem nás je nehybný éter. Mnich si mohl představovat, že při vysoké rychlosti éter předmět stlačuje, a tím zkracuje jeho rozměry. Také mohl usoudit, že čím rychleji se těleso pohybuje, tím těžší je jeho rychlost proti odporu éteru dál zvyšovat. To se dá vyložit i tak, že se jeho váha, dnes přesněji hmotnost, s rychlostí zvětšuje.“
Nastala krátká pauza, bylo slyšet lehké oddychování, bylo zřejmé, že děda na druhé straně hodně přemýšlí. Pak ve svém výkladu pokračoval.
„A pokud jde o čas? Mohlo se mu zdát divné, že naše Slunce má tak obrovskou energii a dokáže svítit už tisíce let – my dnes samozřejmě víme, že jsou to miliardy let. Možná ho napadlo, že zatímco pro nás na Zemi uběhnou tisíce let, pro Slunce jsou to kvůli jeho obrovské hmotě a silné gravitaci třeba jen stovky let. Už tehdy se navíc tušilo, že Slunce letí vesmírem mnohem rychleji než naše planeta. Z toho všeho mohl, sice trochu kostrbatě, vyvodit, že čas plyne u těles v pohybu pomaleji. Ovšem protože neuměl své představy vyjádřit matematicky, neměl šanci uspět. Albert Einstein o osmdesát let později vycházel ze zcela jiných předpokladů. Dotyčný mnich zkrátka bez těchto předpokladů měl pramalou šanci odvodit fundamentální vztah mezi energií tělesa a jeho hmotností. Vztah, který je s Albertem Einsteinem a rokem 1905 spojený nejvíce a který dnes zná kdekdo – tedy, že E = mc2.“
Po tomto výkladu zavládlo hluboké ticho. Najednou historik vykřikl nadšením: „Budu slavný! Dokázal jsem, že někdo už osmdesát let před Albertem Einsteinem dospěl ke stejným závěrům jako on!“
Vtom se ale nesměle ozval klukův starší bratr: „Ale děda vám přece vysvětlil, že to tak není. Je to podobné, jako když starověký řecký filozof Leukippos tvrdil, že všechno hmotné se skládá z atomů. Nebyl to žádný vědecký důkaz, jenom geniální domněnka. Nebyla doložená teoreticky ani matematicky, byla to čistá intuice.“
Historik se na mladého opovážlivce zamračil. Vzduchem náhle zavibrovalo napětí. Bylo cítit, jak v celé společnosti opadává prvotní nadšení z nečekaného objevu. Možná i proto, že každý z přítomných chtěl mít na tom záhadném objevu alespoň malý podíl. A historik chtěl celou slávu urvat pro sebe.
Naštěstí situaci zachránil a uklidnil jezdec na koni. „Drazí křesťané, nechte sporů,“ usmál se moudře. „Vždyť tento objev je jasným důkazem, že křesťanské mnišské řády byly místem, kde se hluboce přemýšlelo i o fyzikálních zákonitostech. Ukazuje to, že kláštery nebyly žádnými stánky dogmatismu, jak se nám někdy lidé snaží namluvit. No nic, přátelé, já se s vámi všemi rozloučím.“
Dvakrát dlouze zapískal, načež se jagdteriér neochotně odpoutal od kluka s motýlem a přiběhl ke svému pánovi. Potom jezdec zapískal dvakrát krátce a v tu ránu mu na rameni přistál černý kos. „Křesťané, mějte se krásně a nechť Náš Pán žehná vašim dalším životním krokům,“ rozloučil se stařec.
Kůň tiše zaržál a my všichni jsme znovu spatřili ten zázrak. Zvíře se jakoby vznášelo, nohama se země ani nedotýkalo, jako by pro něj jezdec nebyl vůbec žádným břemenem. Jagdteriér i kos se postupně měnili v malé černé tečky, až se nám celá ta tajemná společnost zcela ztratila za ohybem lesní cesty. Ještě dlouhou chvíli jsme všichni stáli jako v omámení a mlčky hleděli směrem k místu, kde podivuhodný jezdec zmizel.
Konec vyprávění
Tady moje vyprávění vlastně končí. To, co následovalo, je už všeobecně známo. Náš historik svůj objev samozřejmě publikoval. Jeho článek měl celosvětový ohlas a on se stal jedním z nejuznávanějších vědců ve svém oboru, což mu velmi lichotí. Fyzikové sice dodnes trpělivě vysvětlují, že o žádný vědecký převrat nešlo, nýbrž o obdivuhodnou intuici – přesně v tom smyslu, jak nám to tehdy v lese popsal klukův dědeček. Pochopitelně se toho ale chytil bulvár. Dodnes o tomto nálezu vychází spousta textů, a dokonce se objevily i první knihy. Zkrátka, kšeft je kšeft.
A jak to dopadlo se mnou a klukem s motýlem? Jsme velcí kamarádi. Na začátku jsem se totiž nezmínil, že jsem profesí pánský krejčí. Mám své malé krejčovství v rodinném domku po rodičích. Kluk mě od té doby občas navštěvuje a povídáme si spolu o všem možném. Slíbil jsem mu, že až jednou půjde do tanečních, dostane ode mě velkou slevu na svůj první společenský oblek, který mu sám ušiju. Dokonce jsem pro něj už teď odložil stranou potřebný kus té nejkvalitnější látky.
V Brně od 19. do 24. července léta Páně 2026.