Kráska
Dušan Polanský
Štěstí se člověku nejednou vysmívá, ne snad proto, že by se chtělo na jeho účet bavit, důvod je daleko prostší, chce mu jenom sdělit, že ne každý člověk má automatický nárok na štěstí. Podobně jako ne každý křesťan má předplacenou vstupenku do nebe. Tohle vím již dlouho, a přesto jsem byl tak troufalý, že jsem si namlouval, že tahle pravda života pro mne přestala platit, což se ukázalo býti fatální chybou. Když vás osud kope do zadku, tak to nechte být, jelikož když se budete snažit věci změnit, může se Nejvyšší naštvat, a to pak ztratíte i tu poslední šanci na obrat k lepšímu.
Moje vyprávění bude plynout většinou v minulém čase, protože teď, když píšu tyhle řádky, se málem vše, co se týká mé osoby, oproti minulosti zcela změnilo. Co se nezměnilo, nestojí za řeč.
Firma, u níž jsem pracoval již osm let na postu provozního ředitele, vyráběla nadstandardně pevný nábytek do dětských pokojů. Majitelé firmy byli otec a syn. Starý pán byl již osm let rozvedený, jeho manželka mu odmítla dále trpět neustálé avantýry s mladými ženami. Ztráta to pro starého pána byla, jelikož jeho bývala manželka přinesla do manželství slušný kapitál. Ale nedala mu vše. Rychle zjistila, že její manžel není svatoušek a že pokud chce mít stáří klidné a zabezpečené, nesmí se zcela kapitálově rozdat. Takže po rozvodu si značnou část toho, co do manželství vložila, odnesla s sebou. Jinak starému pánovi bych křivdil, kdybych tvrdil, že se o firmu nestaral, v tržním prostředí to jaksi ani nejde. To jeho syn byl jenom do počtu, přesněji utrácel zisky firmy na chlast, benzín a holky. Motorem firmy jsem byl já. Nechci se chválit, ale pravda to byla. Kdyby nebyla, dostal bych již dávno kopačky. V práci jsem sice byl náročný pedant, vše muselo sedět, všude musel vládnout pořádek, ale vážil jsem si práce každého zaměstnance bez ohledu na jeho pracovní zařazení. Nikdy jsem nejednal s nikým povýšeně, věděl jsem dobře, že dodržování tohoto pravidlo při práci s lidmi je velice důležité.
Povahou jsem člověk nespolečenský, dost uzavřený do sebe, bez hlubších osobních zájmů, snad s jedinou výjimkou, četbou knih, v nichž daleko důležitější než děj je zachycení atmosféry a povahy lidí. Sledovat děj nebo složité životní hrátky protagonistů příběhu mě unavuje, asi i proto mě nikdy nelákal život s častými změnami. Žil jsem sám, ne že by mi tento stav vyhovoval nebo hluboce souvisel s mojí povahou, důvod byl prostý, žádná hezká a zajímavá žena zatím o mě neprojevila zájem. Je pravda, že o takovou ženu se také musíte umět poprat, ale na to jsem neměl, nejsem typ bojovníka. Spoléhal jsem na osud, že když jsou si dva lidé souzeni, tak se do sebe zamilují. Navíc jsem stál o ženu, která by toužila jako já po klidném životě bokem od všeho dění, jenomže hezké a zajímavé ženy o nic takového nestojí. Většinou stojí o pravý opak, chtějí být vidět a života si užívat.
Za tohoto způsobu žití a uvažování, zaměstnání bylo tím hlavním v mém životě, což ale neznamená, že mě práce bavila. Moje pozice mi vyhovovala především proto, že nemám rád změny výroby, inovace a podobné hrůzy, a všemu takovému se starší majitel firmy docela důsledně vyhýbal jako dlužník exekutorům. Počátkem března si mě zavolal k sobě do kanceláře a sdělil mi trochu teatrálně a zbytečně složitě své rozhodnutí o zámyslu změny dislokace našeho výrobního závodu. Tahle změna mi ale nevadila. Ve velkoměstě, kde závod stál, jsem neměl žádní osobní vazby. Přál si jej přestěhovat z uštvaného, hučícího velkoměsta do vhodně vybrané malé lokality, nejlépe malého města, ideálně městečka. Za ty roky, co pro starého pána pracuji, jej znám jako svoji plíseň na palci pravé nohy, takže jsem se jeho rozhodnutí vůbec nedivil a naopak, seznal jsem jeho hlavní důvod pro přestěhování za velice rozumný a logický. Ve velkoměstě naše firma byla kapkou v moři, přitom majitel si potrpěl na úctu ke své osobě a firmě. Chtěl si vychutnávat pocit vděčnosti nejen od zaměstnanců, ale i hodnostářů místa, kde výroba bude. A toho se ve velkoměstě jen tak lehce nedočkáte. Kromě šesti malých subdodavatelů, od nichž jsme brali materiál a díly pro výrobu, a zákazníků, který si náš, ne právě levný nábytek pořídili, nás již nikdo moc neznal. Není se ani co divit, konkurence je v našem oboru veliká, nábytek dnes vyrábí kde kdo.
Jako vždy i teď celý nelehký úkol s přestěhováním hodil na má bedra, přitom se tvářil, že to bude právě on, kdo bude muset vše zařídit. Moc mi to nevadilo, nikdy jsem si nepotrpěl na plácání po ramenou a navíc jsem byl placen velice slušně. Majitelé dobře věděli, jakou mám pro ně cenu. Přede mnou stál úkol vybrat nové místo pro výrobní závod a vše v krátké době zařídit tak, aby výroba pokračovala s minimální pauzou. Navíc jsem měl zajistit zachování kontinuity výroby bez poklesu kvality, přitom majitelům bylo jasné, že většina našich zkušených pracovníků nás do místa nové dislokace nebude následovat. Jednalo se o nelehký úkol, protože jsem nemohl počítat s jakoukoliv pomocí. Některé úkoly jsou ale pro člověka výzvou, tak nějak jsem tento úkol vnímal i já. A tehdy, když se do něčeho zakousnu, nepovolím, třebaže konečnou stanicí by mělo být peklo.
Přes internet jsem si zjistil možnosti nákupu levného pozemku s již vybudovanou inženýrskou infrastrukturou v potenciálních místech. Rovněž jsem se zajímal o míru nezaměstnanosti, musela být vysoká, aby můj šéf se dočkal kýžené úcty, coby podnikatel, který dá lidem tolik hledanou práci. Vytipoval jsem si několik míst. Nakonec jsem se rozhodl od zeleného stolu pro jedno z nich a vyrazil jsem do terénu. Trefil jsem se. Starosta se mi málem klaněl, když se dozvěděl, že zamýšlíme do jejich městečka přestěhovat výrobu, která dá práci asi padesáti lidem. Ve všem mi šel na ruku, dokonce mi nabídl, že můžu zpočátku bydlet v jeho domě. Dvoupokojový menší byt s hezkou kuchyní a koupelnou měl samostatný vchod, což mi vyhovovalo. Domluvili jsme se na nájemném, které bylo oproti velkoměstu o dost nižší. Hned druhý den jsem se přestěhoval. Se stěhováním jsem větší starosti neměl, jelikož v pronajatém bytě s nábytkem jsem neměl žádné zbytečnosti na utírání prachu. Největší objem tvořily knihy.
Přede mnou stál první praktický úkol: zařídit a zprovoznit dočasnou kancelář. S místem problém nebyl, blízko centra stála starší administrativní budova, kde bylo za levný peníz několik místností k pronájmu. Se souhlasem starého pána jsem mohl přijmout jednu administrativní pracovnici, jakousi sekretářku. Vědu jsem z toho nedělal. Vyvěsil na několika místech oznámení formátu A4, kde stálo, že hledáme jednu pracovnici, bylo v něm uvedeno, jaké znalosti a dovednosti se požadují a informace k platu. Rovněž zde byl uveden kontakt a datum konkurzu. Věděl jsem, že v téhle díře zájemkyň bude více než požehnaně. Nemýlil jsem se, přihlásilo se jich osmnáct. Přiznám se, že nejeden chlap by z toho měl radost, ale já se cítil nepříjemně. V městečku se již rozkřiklo, že zde bude působit naše firma, takže jsem byl vnímán jako šéf, jelikož skuteční majitelé firmy zatím nedali o sobě moc vědět. Lidé kolem mě uctivě zdravili, někteří se již ptali i na nová pracovní místa. Jediné, co je určitě mátlo, byl můj automobil. Na šéfa byl dost obyčejný, již trochu z módy, čekali jistě něco luxusnějšího. To ale ještě nevěděli, v jakých sporťácích se předvedou opravdoví majitelé. To pak rychle pochopí, kam, mimo jiné, odtéká zisk firmy.
Nastal den a hodina konkurzu. Již jsem měl za sebou pohovor s dvanácti adeptkami o místo v naší firmě. Dvě plně vyhovovaly mým představám hned od pohledu. Byly skromné, pracovité, děti již měly odrostlé a hlavně bylo poznat, že by si místo moc považovaly. Pak vstoupila do mé kanceláře třináctá zájemkyně. Při pohledu na ni mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že třináctka je nešťastné číslo. Jenomže v stejnou chvíli jsem veškerou magií kolem čísel zavrhnul. Věděl jsem, že přijmu právě tuhle jednoduše, ale přitom elegantně oblečenou krásku a že konkurz již nechám jenom formálně doběhnout, aby se žádná z čekajících dam necítila odstrčena.
Začal jsem tušit, že nejen můj pracovní, ale i osobní život se odteď může změnit. Ale k naivním optimistům nepatřím, spíš patřím k lidem uvažujícím až přehnaně racionálně. Taková kráska určitě má přítele a i v minulosti jistě byl o ní zájem. Při pohovoru jsem jí podrobně vyzpovídal. Kde pracovala, co dělala, proč z předchozích pozic odešla. Ani jednou mi neodpověděla na rovinu, přesto jsem pochopil, že všude měla „problémy“ s muži, přesněji s šéfy či svými přímými nadřízenými. Byla hezká a zajímavá, a takové ženy mají vždy dost „problémů“. Naše firma přijímá zaměstnance zásadně na zkušební dobu podle zákoníku práce, ani ona nebyla výjimkou.
Přiznám se, že nejsem z umělé hmoty a již první noc při dlouhodobé absenci sexu jsem si představoval, že se s ní miluji, že jsme rodina, manželé a že máme děti. Začal jsem se vidět málem v sedmém nebi. Že nakonec skončím v pekle, na tuhle možnost jsem tu noc určitě nepomyslel. Čeho jsem se ale bál, že mi krásku doslova zpod rukou ukradne některý z majitelů firmy. Nebylo by to poprvé, každý z nich měl již za sebou nějaký ten románek se zaměstnankyní firmy. Nakonec to pro dámy vždy skončilo nedobře.
Za dva dny nastoupila kráska do práce. Byl jsem z ní dost nesvůj, nedokázal jsem se pořádně soustředit na práci. Všude jsem ji viděl, cítil její vůni, slyšel její krásně zbarvený hlas. Když mluvila, musel jsem se nutit, abych dokázal vnímat obsah mluveného, protože jsem soustředěně vychutnával melodiku jejího hlasu a pohyb jejich krásných rtů. Vlasy jí občas padaly do očí, představoval jsem si, jak s ní mluvím a přitom občas pramínky vlasů z jejího čela jemně ukazováčkem shrnují do boku, abych viděl její tmavé oči. Ukládal jsem si do paměti každý detail jejího oblečení. Třetí den jsem to již nevydržel a pozval jsem ji na oběd do malé restaurace. Odmítnout ji ani nenapadlo, naopak, že je ráda, že má docela hlad. Na jídlo jsem se nedokázal příliš soustředit, více jsem sledoval, jak jídlo padá do ní jako akcie v černý pátek na newyorské burze. Na to, jakou měla hezkou postavu, docela dost toho snědla. Nakonec si ještě dala zákusek s kávou. Nevydržel jsem to a začal jsem se usmívat. Asi dost, jelikož se mě s lehkým úsměvem na tváři zeptala, proč se usmívám, zda je něco na ni k smíchu. Dokonce si vytáhla z kabelky malé zrcátko a začala se pozorně prohlížet. „Ne, ne, vše je na vás v pořádku, jen se koukám, jak vám chutná, já s takovou chutí neumím jíst. U jídla jsem dost neutrální.“ Usmála se ještě více, řekl bych, že určitě upřímně až srdečně. A hned jsem si namlouval, že se jí určitě dost líbím. Pak ale přišlo dost veliké rozčarování. Asi jako když se těšíte domů, ale když chcete odemknout dveře, zjistíte, že jsou vypáčené a za chvíli se zoufale rozhlížíte po vybíleném bytě.
Ten den jsme se totiž viděli ještě jednou. Bylo to v pozdní večer. Vedla se za ruku s docela sympatickým starším mužem. Podle oblečení bylo hned poznat, že není na tom finančně zle. Když mě uviděla, lehce si uvolnila ruku a dělala, jako že něco hledá v kabelce. Věděl jsem, že to je kvůli mně. Měl jsem po náladě. Další dny v práci vládlo mezi námi typické pracovní ovzduší bez jakéhokoliv náznaku osobních sympatií. Společný oběd jako kdyby ani nikdy nebyl. Naštěstí jsem měl hodně pracovních povinností v ještě nepřestěhovaném závodě, takže jsme se další dny moc nevídali. Zlobil jsem se sám na sebe, že jsem nedokázal při konkurzu odolat jejímu půvabu, přitom jsem ale dobře věděl, že kdyby se situace opakovala, rozhodl bych se opět stejně.
Pak nastal pro změnu jiný den, tentokráte krásný. Bylo jaro, pátek a sluníčko se předvádělo v celé své žlutavé kráse a hřejivosti. Hned po příchodu do práce mi otevřeně sdělila, že se rozešla s přítelem. Prý se nechce ženit, že ji měl jenom na šukání. Použila přesně tento výraz bez jakéhokoliv ostychu. Když už nasadila tento tón, zeptal jsem se, zda byl v posteli výkonný. Nic neskrývala. Že byl, že ji dokázal obdělávat pěkně dlouho a často. Ale že to jí nevadilo, že má ráda sex, ale abych si nemyslel, že je nymfomanka, že děti a rodinu by chtěla jako každá žena. „Tak proč si vás nechce vzít, když vám vztah tak výborně funguje?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Já nevím, to byste se musel zeptat jeho. Asi se nechce vzdát svobody, možná si chce život jenom užívat. Prý neměl hezké mládí, tak to dohání po celý život.“ Popravdě jsem nevěděl, co k tomu říct. Přece co může chlap více chtít, než je hezká žena stojící o sex, přitom je čistotná, pracovitá a chce mít rodinu s dětmi. Vždyť to je taková mužská sci-fi představa manželky.
Realizaci téhle sci-fi představy jsem měl teď na dosah, tedy alespoň jsem si to myslel. Pozdě večer, po posezení v kavárně, kde jsme toho hodně namluvili, mně pozvala k sobě, přesněji do rodinného domu jejích rodičů. Ti na víkend odjeli na chatu. Odpustili jsme si vše kolem. Jakmile zamkla dveře, hned jsme se začali navzájem líbat, objímat a svlékat. Vše najednou, málem se nám nedostávalo dechu. Mluvil jsem jenom já, blouznil jsem o jejím klínu, přitom jsem jej ještě ani nikdy neviděl. Měla na sobě bledě modré spodní prádlo. Byla v něm kouzelná, jako kdyby sestoupila z nebe. Když jsem ji svlékl a viděl ji v celé kráse, přestal jsem spěchat. Chtěl jsem ji mít co nejdéle nedotčenou. Milovat se s ní v té chvíli jsem považoval málem za hřích, neboť jsem věděl, že po ukojení touha již nebude tak silná. Byl bych ji hodiny jenom líbal a hladil. Ale příroda je silnější. Její klín příliš vábil, abych dokázal dlouho odolávat. Vnořil jsem se do ní tělem i duší. Přál jsem si, aby nastal konec světa, abychom spolu v spojení zemřeli. Jenomže Náš Hospodin měl jiný názor. Nevyhověl mi.
Tu noc jsem moc toho nenaspal, těsně k ní přitulen jsem ji objímal zezadu a pokrýval lehkými polibky malinkatou plošku jejího ramena. V duchu jsem počítal, kolik nocí budu s ní muset takto být, abych její celé tělo pokryl tolika polibky. Tisíc, deset tisíc, milion, nekonečně mnoho? Ona spala klidně, tuho, jako kdyby mezi námi nic nebylo, o polibcích na rameno neměla ani zdání.
Doba šesti týdnů po oné noci u ní bylo to nekrásnější v mém životě. Miloval jsem ji bez výjimek, takovou jaká byla. Nebyla dokonalá, ale nedokonalé drobnůstky k ní patřily, jako k výbornému chlebu trochu více připečená kůrka. Za několik dnů po našem prvním intimním setkání jsem jí navrhl, že se vezmeme. Že třebas i teď hned a že také hned teď si můžeme udělat miminko. Smála se, že moc spěchám, že jsem jako mladý kluk, že se nedívám vlevo ani vpravo, ale že bude o tom přemýšlet. Abych ji chápal, že je to příliš vážné rozhodnutí, chce to trochu času. Její váhání vyvolalo ve mně první pochybnosti, třebaže jsem se snažil vžít do její situace, jak to jenom chlap s mým uvažováním svede.
Jednou, když jsem byl u ní a měla měsíčky, navrhla, že si pustíme film. Rozhodně jsem odmítl. Ať mi raději cokoliv vypráví ze svého života. Ne snad proto, že by mě až tak její minulost zajímala, ale jak jsem se již zmínil, miloval jsem její krásný do sametová zbarvený hlas. „A to se nebudeme nikdy dívat ani na televizi?“ zeptala se málem vážně. „Ne, ne, mně stačí k dívání tvůj krásný klín, ňadra, nohy, zadeček, rty, oči, vlasy!“ „Kecko, to bych chtěla vidět, jak se dlouho vydržíš koukat na můj klín.“ „Tak si slibme, že dokud nebudou děti, nebudeme mít televizi. A když bude kvůli dětem, dívat se budeme pouze s dětmi na pohádky,“ navrhnul jsem. Zarazila se. Když teď o tom zpětně uvažuji, myslím si, že pochopila, že ji miluji úplně, kdežto ona mě milovala jenom jako kteréhokoliv muže, s nímž měla předtím poměr.
Přišlo první pondělí po oněch šesti sladkých týdnech. Výrobní haly na hrubo již stály. Bylo potřeba dokončit rozvody elektřiny, vody, položit podlahy a desítky drobností, které ještě nějaký čas zaberou. S mistrem výroby jsme vyrazili na tři dny na pravidelnou služební cestu za účelem výběru a nákupu dřeva od našich dodavatelů. Na tuhle činnost jsem se vždy těšil. Dřevo mě vždy lákalo, jeho vůně, hladkost po vyhoblování, barva a tvar letorostů. Jenomže teď to bylo jiné, byla zde ona, a věděl jsem, že mi bude chybět.
Na návrat jsem se těšil jako dítě na návrat maminky, kterou již několik hodin nevidělo. To ale byla chyba. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se v kanceláři dozvěděl, že zde byl předevčírem a včera starý pán a že krásku pokaždé pozval na oběd. Že jí bylo hloupé odmítnout. Při mluvení klopila oči. Na večeři jsem ji nepozval, ani jsem neměl pocit, že jí to vadí. Za dva dny se tu opět objevil starý pán ve svém sporťáků, že si chce zkontrolovat, jak pokračují stavební práce. Tak tomu jsem nevěřil, dvakrát v jednom týdnu kontrola. Slouží mu ale ke cti, že nakonec již nic neskrýval. Byl tu kvůli ní. Chtěla se mnou mluvit o samotě, ale odmítnul jsem. Kdysi jsem četl radu jednoho psychologa, že v takové situaci pomáhá, vybudovat si doslova odpor k osobě, kvůli níž se trápíme. Ale to jsem zatím nedokázal. Vzpomínky na ni byly ještě příliš živé a krásné.
Za tohoto stavu jsem už normálně nemyslel, spánek byl nesouvislý, budil jsem se snad každých dvacet minut, mezitím jsem nemohl zaspat, takže za celou noc jsem naspal tak tři, čtyři hodiny, někdy jsem málem nespal. Není se pak čemu divit, že přes den jsem se cítil unaveně, v hlavě mi hučelo, často jsem byl nachlazen, tělu se nedostávalo energie, která by jej donutila podrobit se příkazům vůle. Někdy jsem měl pocit, že mi vůbec nepatří, že si žije zcela po svém, jak uzná za vhodné. Co bylo ale horší, stačila sebemenší vzpomínka na krásku a již jsem slyšel nepravidelný tlukot svého srdce a má představivost začala pracovat naplno. Představoval jsem si, jak se ten chlípník každý den s ní miluje, jak u milování spolu do rytmu vzdychají a on jí šeptá do ucha všechny možné prasečinky, ona mu odpovídá: „Lásko ještě, ještě,“ a jak pak ukojeni, upoceni a zchváceni leží na široké posteli vedle sebe a lapají po dechu. Se závistí a nenávistí jsem si představoval, jak se spolu mazlí, jak on může slyšet její krásně zabarvený hlas, jak se dotýká jejich vlasů, hladí její krásný klín. Ale přitom všem, tohle stále nebylo ještě to nejhorší. To, co mě ubíjelo nejvíce, bylo pomyšlení, že jakmile se jí nabaží, určitě vyslechne žádonění syna a přenechá mu ji, přesně jako když mu přenechal svůj první sporťák. A přitom jsem věděl, že jí to bude vyhovovat ještě více, jelikož se synem si toho užije po všech stránkách více. Možná, že když si ji užije i ten a odkopne ji, že bych měl velikou šanci, jenomže znal jsem se natolik, že jsem věděl, že to by již bylo pozdě. Ale někdy i zlo je ke prospěchu. Právě představa jejího milování s mladším majitelem firmy mi pomohla s naplněním doporučením onoho psychologa. Začala se mi hnusit, najednou jsem věděl, že bych se jí již nedokázal ani dotknout, protože bych na jejím těle cítil pot a ruce těch dvou chlípných prasat.
Za této situace a podobných myšlenek, které se mi honily hlavou a mě ničily nejen na duši, ale i těle, jsem se rozhodl dát výpověď. Bylo to poprvé v životě. Jak za chvíli poznáte i naposled. Starý majitel nebyl mojí žádostí až tak překvapen, byl dost inteligentní, aby důvod tušil. Přitom byl ale natolik pragmatik, že mě nechtěl ztratit, dobře věděl, že jsem slepice, která mu snáší zlaté vejce, přesněji, že jsem blbec, schopen pracovat s plným nasazením od rána do večera. Tuhle moji domněnku potvrzovalo i to, že moje dvouměsíční výpovědní lhůta běžela, ale náhradu za mě stále nehledal. Jinak jsem věřil, že když krásku nebudu vídat a najdu si jinou práci zcela v jiném místě, tak časem vše přebolí a možná, že do mého života vstoupí jiná žena, která bude pro mne znamenat více než kráska. Takže nakonec možná ani nebudu litovat, že věci dopadly, jak dopadly. Jenže takové řeči jsou někdy z nouze ctností. A opravdu tomu tak bylo.
Opět byl jeden krásný jarní den, přesněji středa. Do konce výpovědní lhůty chyběly již jenom dva týdny. Byl jsem dost překvapen, když m starý pán osobně sdělil, že by mě zítra po práci rád pozval na krátký výlet do přírody s posezením v restauraci vzdálené od nového výrobního závodu asi pět kilometrů. Ujistil mě, že schůzka se týká jenom nás dvou. Zda přijímám? Věděl jsem, že mě bude přesvědčovat, abych zůstal. Měl jsem sto chutí odmítnout, ale při mé slušnosti jsem to nedokázal, vždy, i teď, jsem ctil loajalitu zaměstnance k firmě, a tím i k majiteli. Domluvili jsme se na půl pátou, že mě sveze svým sporťákem. Bylo mi jasné, že bude mě chtít přesvědčit, abych stáhl výpověď.
Byl dochvilný, ne snad proto, že by takový byl, ale tentokrát věděl, že já takový jsem, a za dané situace, kdy mě chtěl přesvědčit, abych zůstal, nevyzvednout mě včas, by to z jeho strany bylo projevem neúcty k mé osobě. Už zařadil rychlost a chystal se uvolnit spojku do záběru, když se ozvalo za námi volání. Otočili jsme se jako na povel, přitom jsme se stihli na sebe podívat, v mém pohledu byla otázka: „Co to má znamenat?“ v jeho pohledu vysvětlení: „To jsem opravdu neplánoval, je to mimo mě!“ Směrem k nám běželi oba, jeho syn a kráska, přitom se drželi za ruce a rozjařeně nám mávali. Hned jsem pochopil, že kráska již patří mladému. Starý pán opět pedál spojky vrátil a sundal nohu z plynu. Prostě mě zklamal, již jsem mu nevěřil. Přehoupl jsem se přes bok sporťáku a kráčel jsem klidně pryč na druhou stranu od zamilované dvojice. Starý pán se za mnou rozběhl, postavil se přede mne a doslova mě prosil, abych jej ještě jednou vyslechl. Zastavil jsem se, ne ze slabosti, ale proto, že mě v tom okamžiku napadla šílená myšlenka. Nechal jsem ho mluvit a nakonec jsem se tvářil, že mě přesvědčil pro návrat do auta. Na syna se rozkřičel, aby vypadl i s kráskou. „Ne, ne, ať jedou s námi,“ prohlásil jsem klidně, „berte to jako mojepřání.“ Starý pán se zarazil, nečekal takovou reakci z mé strany. Nevěděl, co mi na to říct, čehož hned využili ti dva a již seděli na zadních sedadlech. Byli v dobré náladě, bylo na nich poznat, že něco již vypili. Kráska mé rozhodnutí asi vnímala, jako smíření se s osudem. Mladý jako své vítězství a mou porážku. Drze se na mě díval a přitom se usmíval, přesněji šklebil a schválně krásce hodně osahával nohy až kdesi u klínu. Je pravda, že mu ruku několikrát rázně odsunula, ale on dobře věděl, že je to jenom proto, že jsem tam také já. Určitě si myslel, že jsem se rozhodl výpověď stáhnout kvůli dobrému místu a slušnému platu. Bohatí si vždy myslí, že si lze vše a každého koupit. Starý pán si to teď určitě nemyslel, jelikož očividně zneklidněl. Tušil, že mám v plánu něco nedobrého. Rozjel se opatrně, ale syn na něj zakřičel, aby přidal. Starý pán se na mě tázavě podíval, je o mně známo, že nemám rád rychlou jízdu. Usmál jsem se na něj. „Jen na to šlápnete, dnes je krásný jarní den, teplo, ať si jízdy i vánku užijeme.“ Kráska se přidala dost okázalým a hlasitým: „Super!“ Starý pán po krátkém váhání se konečně pousmál a šlápl na to docela pořádně. Mohl si to dovolit, byl dobrý a zkušený řidič.
Před čtvrtým kilometrem byla ne moc prudká pravotočivá zatáčka, pod níž je dost široký a prudký sráz končící na kraji lesa. Zcela náhodou jsem se včera večer dozvěděl, že přesně tam havaroval náklaďák, který s sebou strhl i kus ocelového svodidla. V úseku před zatáčkou byla výstražná značka s maximální povolenou rychlostí 30 kilometrů za hodinu. V protisměru nejelo nic. Náš vůz jel něco přes padesát. Když jsme se blížili ke středu zatáčky, nečekaně rychle jsem se celý natočil k řidiči a rozhodně a prudce jsem pravou rukou – jsem pravák, v té mám více síly – strhl volant a levou rukou zatlačil na pravé koleno řidiče, abych přidal plyn. Nečekal to. Vůz prudce změnil směr a za dvě, tři sekundy se již řítil do srázu. Ještě jsem slyšel jak ti dva vzadu křičí strachy a stihnul jsem si vychutnat údiv v očích starého pána, který v té hrůze zoufale pevně držel volant a ještě zoufaleji brzdil, třebaže za dané situace to bylo k ničemu. Ucítil jsem několik bolestivých nárazů, pak se auto otočilo a já z vozu vypadl. A vše skončilo tím, že jsem se propadl do absolutního ticha.
Od havárie uplynuly dva dny, když jsem se poprvé probudil na lůžku v nemocnici. Postupně jsem se dozvěděl, že ti tři jako zázrakem vyvázli jenom s lehčími zraněními. Odnesl jsem to jenom já. Byl jsem napůl těla ochrnutý, šance, že budu ještě někdy normálně chodit a hýbat tělem byla podle doktorů minimální. Soud by mi zavinění nehody byl pěkně spočetl, ale naštěstí ti tři drželi basu v můj prospěch. Bylo to asi tím, že si byli vědomi svého neférového jednání vůči mé osobě a také zaměstnanci firmy stáli jednoznačně na mé straně. Kdyby chtěli ze mě udělat darebáka, nebylo by to až tak jednoduché, třebaže uznávám, že kvůli jedné ženské se pokusit zabít tři lidi asi není optimální způsob řešení problému. Důvod nehody se nakonec svedl na vzájemnou hádku s následnou strkanicí. Za tohoto stavu ani starý pán nemohl trvat na náhradě škody za zcela rozbitý vůz. Ale pojišťovna se chytla hádky a strkanice a odmítla mi cokoliv vyplatit. Za čtyři měsíce po různých vyšetřeních, posudcích, jednáních komisí se stal ze mě invalidní důchodce. Rodiče jsem již neměl, sourozenci mě politovali a hlavně byli rádi, že od nich nic nechci.
Rozhodl jsem se z městečka odstěhovat do malé vesnice uprostřed lesů vzdálené od smutného městečka asi 80 kilometrů. Důvod byl zřejmý: pomalu zapomínat na krásku. Kdybych ji vídal, nešlo by to. Za veškeré úspory jsem si koupil domek s malou zahrádkou. Coby invalidní důchodce budu muset žít skromně, ale tohle jistě nějak zvládnu.
Den před definitivním odjezdem z městečka jsem měl tři návštěvy. Přišli zástupci zaměstnanců z velkoměsta a poděkovali mi za slušný a vstřícný přístup k nim v době mého šéfování. Nevěděli, co mi dát dárkem, tak mi darovali dvě poukázky na nákup knih, že určitě je využiju. Měli pravdu. Za chvíli po nich přišel starý pán. Chtěl se rozvykládat, jak ho vše, co se stalo, mrzí. Zastavil jsem ho zvednutím ruky. Nemám v oblibě řeči kolem mrzí, nemrzí, líto, nelíto. Jsou jenom činy. Na rozlučku jsem mu sice ruku nepodal, ale popřál jsem mu klidné stáří, nebyla v tom žádná ironie, myslel jsem to vážně. U dveří se otočil a sdělil mi, že mi poslal na účet nějakou korunu na přilepšení. Jenom jsem nepatrně zvednul ruku, děkovat jsem neměl důvod, třebaže výpověď z práce jsem dal já, takže jsem neměl nárok na žádné odchodné. Za ty roky tvrdé práce jsem si nějaké prachy určitě zasloužil.
Nakonec přišla ona. Nečekal jsem ji. Nerozhodně stála a mlčela. Oslovila mě a chtěla se rozmluvit. Zastavil jsem ji stejně, jako před chvílí starého pána. Pak jsem jí hrubě vynadal do všeho nehezkého. Snažil jsem se být maximálně přesvědčivý, že vše, co mluvím, myslím opravdu vážně. Pravda byla sice zcela jiná, ale to v té chvíli nebylo důležité. Nevydržela to, otočila se a naštvaně a uraženě odešla. Přesně toho jsem chtěl dosáhnout. Ať si myslí, že má nakonec štěstí, že nemusí žít s hrubiánem, který si jenom v minulosti hrál na slušňáka.
Když na druhý den mě jeden ze zaměstnanců firmy odvážel mým vozem do místa nového bydliště, poprosil jsem ho, aby to vzal oklikou ulicí, kde kráska bydlela. S pochopením mlčky přikývl. Chtěl jsem ještě jednou a naposled vidět dům, kde jsme se spolu poprvé milovali. Někdy jsou věci mezi nebem a zemí, i teď se jedna taková stala. Možná, že se kráska nějak dozvěděla, že dnes definitivně odjíždím, ale nemohla znát přesnou hodinu odjezdu, a přesto stála jenom v světle modrých kalhotkách a podprsence na balkóně a dívala se směrem k přijíždějícímu autu. Slušelo jí to nádherně, stejně jako tehdy v noci v jejím pokoji. Ráno jsem chtěl tohle spodní prádlo od ní dárkem na památku. Odpověděla mi otázkou: „K čemu by ti bylo?“ Měla pravdu, mně k ničemu, přitom ona v nich od té doby jistě stihla potěšit oba majitele firmy a možná, že v krátké době potěší i někoho dalšího. Věci mají sloužit a ne ležet ladem. Těsně předtím než auto začalo míjet jejich dům, vyhrnula si nahoru podprsenku. Ňadra měla opravdu nádherná, za celý život bych se jich nedokázal nabažit. Pokud to byl pozdrav na rozlučku, měl jedinou chybu: měla přitom v očích smutek. Smutek, kterému jsem moc nevěřil. Vím totiž dobře, že když jeden pláče, druhý se musí smát, protože rovnováha musí být zachována. A mně zrovna v té chvíli do smíchu nebylo. Pokud to měl být z její strany signál, že ještě vše není ztraceno, tak to bylo z její strany nefér, jelikož dobře věděla, že již jako muž jsem málem k nepoužití. Tenhle slib ji nic nestál, byl levnější než slib vyděrače, který slibuje, že když člověk zaplatí, že dá s vydíráním konečně pokoj.
Právě náš vůz minul okraj městečka, když začalo málem z jasného nebe nečekaně lehce pršet; byla to typická krátká letní místní přeháňka. Ještě jednou jsem se s námahou otočil, abych se přes zadní okno naposled podíval na obrysy městečka, kde jsem našel tolik naděje a nakonec naprosto vše ztratil. Uviděl jsem jenom jakési barevné fleky počmárané rozteklými, klikatými stopami po kapkách deště. I ty drobounké vodní bytůstky mi chtěly pomoci zapomenout.
Napsáno v Brně v první polovině března roku 2015. Publikováno 17. března 2015.