Vzpomínky na zbabělost
Dušan Polanský
V únoru roku 1966 se naše rodina přestěhovala z Dolného Majera (slovenské názvy většinou ctím), dnes dolní část Alexandrova dvora, do městečka Malacky, neformální metropole Záhoria, oblasti jež začíná několik kilometrů nad Bratislavou a sahá málem až k moravsko-slovenské hranici. Táta se odhodlal k přestěhování kvůli nám dětem. Docházení a dojíždění do daleké školy ve vesnici Báb nebylo pro mne, mladšího bratra a sestru nic příjemného a jednoduchého, hlavně na podzim a v zimě. Původně v Hornom Majeri byla jednotřídka pro první až pátý ročník, ale v roce 1965 byla zrušena a do školy v Bábe se musel kus ujít pěšky a zbytek obstaral autobus. Jenomže občas se stávalo, že jsme jej nechytili a domů se šlapalo s taškou na zádech 5 kilometrů.
V roce 1967 jsem měl ukončit docházku základní devítileté školy. Čekalo mě buď studium na střední škole, nebo vyučení se v učebním oboru. Dojíždění z Dolného Majera do některého města – do úvahy přicházely Nitra nebo Sereď –, kde byla možnost navštěvovat střední školu nebo učiliště, nebylo vůbec jednoduché. Mladšího bratra by stejná svízel čekala za dva roky a sestru za čtyři. Další důvod k přestěhování zavdávala i maminka. Průběžně si stěžovala, že jí v Dolnom Majeri chybí kostel a že nechce žít s neznabohy. Těmi myslela většinu obyvatel Dolného Majera, kteří byli ateisté z pohodlnosti a ne z přesvědčení.
A tak si táta podal inzerát. Obratem dostal několik zajímavých nabídek. Vůbec nebyl překvapen. Byl vysokoškolák, bylo mu čtyřicet let – v té době to byl věk považovaný za ideální k zastávání řídící funkce –, měl bohaté zkušenosti s praktickým řízením zemědělského podniku a byl i vynikající odborník a pečlivý úředník. Konečné rozhodnutí znělo: přestěhujeme se do Malacek. Táta tam měl nastoupit jako správce u Štátného majetku Malacky. Brzy se ukázalo, že to nebyla nejšťastnější volba. Jak se mi později svěřil, situaci si příliš idealizoval a uvěřil slibům. Problém byl částečně i personální. S tátou totiž jednal především ředitel, který ale byl krátce po našem přestěhování z funkce odvolán. Nemluvě o tom, že táta sliby důsledně dodržoval, a tohle očekával i od jiných, jenomže nechápal, že takový přístup není zcela běžný. Myslím, že tohle nepochopil do svého odchodu na věčnost.
Již samotné přestěhování začalo nepříjemnou komplikací. Podnik neměl k dispozici dostatečně veliký byt pro šestičlennou rodinu. Funkcionáři, kteří tátu do Malacek zlákali, mu tvrdili, že je to jenom dočasný problém, že se sice zpočátku budeme muset uskromnit a bydlet v malém dvoupokojovém bytě, ale že už na podzim téhož roku se přestěhujeme do prostorného samostatně stojícího domu nedaleko Malacek, na místo zvané Vinohrádek. Dům, v němž jsme měli definitivně bydlet, byl totiž v neutěšeném stavu a vyžadoval rozsáhlou opravu. A tak jsme dočasně skončili v dvoupokojovém bytě. K slíbenému domu na Vinohrádku patřil i veliký dvůr, který byl současně velikým sadem, a pěkná veliká zahrada. Když mě táta na jaře vzal se tam podívat, mé srdíčko zaplesalo radostí. V duchu jsem si říkal, že se nám zde bude bydlet stejně hezky jako v Dolnom Majeri, a dokonce že ještě lépe, neboť jsem zjistil, že nedaleko domu je veliký rybník, a voda v přírodě byla vzácnost, které se nám v Dolnom Majeri vůbec nedostávalo.
Je sice pravda, že v době čekání na přestěhování na Vinohrádek jsem začal mít ve škole s některými agresivními spolužáky značné problémy – za chvíli se o nich zmíním o něco podrobněji –, ale i přesto budoucnost jsem viděl, podobně i maminka a sourozenci, docela optimisticky. Jinak v Malackách se nám zpočátku líbilo, hlavně pro nás děti bylo zde tak mnoho zcela nového. Po hlavní železniční trati na Bratislavu a opačně na Břeclav hustě jezdily dlouhé vlaky; bylo zde širokoúhlé kino; hodně obchodů, v Dolnom Majeri nebyl žádný; v pěkném zámeckém parku byl veliký sportovní areál; škola, do které jsme začali chodit, měla pěknou tělocvičnu a veliké hřiště, od nových kamarádů jsme se dozvěděli, že v Malackách je i koupaliště. Maminka byla nadšená z majestátného františkánského barokního kostela, zasvěceného Nepoškvrněnému početí Panny Marie, se Svatými schody (jsou prý na světě dvoje nebo troje), jež jsou imitací schodů z Jerusalema, po nichž kráčel Kristus k Pilátovi. Ovšem po schodech v Malackách nemůžete kráčet, protože pod stupínky levého schodiště (pravým se chodí normálně dolu) jsou relikvie třech světců: sv. Valentína, sv. Blaženy a sv. Detéria. Na každý z 27 stupínků schodiště se vystupuje výhradně po kolenou. Na každém stupínku se věřící modlí různé modlitby, poté schod políbí a postoupí výš. Proč tyhle sakrální detaily? Je to jednoduché, maminka tuhle anabázi absolvovala nesčetněkrát.
Leč brzy se ukázalo, že za šestiletý zvyk, žít zcela klidným spokojeným životem kdesi na konci světa, budeme muset všichni zaplatit. A opravdu. Pokud jde o mě, vůbec jsem si nedokázal zvyknout na to, že mezi chováním a jednáním spolužáků z vesnice a z malého městečka ležícího u Bratislavy je značný rozdíl. Někteří spolužáci v Malackách byli daleko dravější a vypočítavější. Bylo na nich poznat, že odmala vyrůstají v jiných podmínkách, než jsem vyrůstal já. Ovšem nejvíc jsem byl zaskočen zjištěním, na první pohled zcela nelogickým, že zde v malém městečku má fyzická síla daleko větší váhu než na vesnici. Nikdy jsem fyzicky nevynikal, ale na škole v Bábě mi to vůbec nevadilo. Je sice pravda, že i zde existoval jakýsi pomyslný řebříček všech kluků každé třídy podle fyzické síly, ovšem nikdy jsem se nesetkal s tím, aby někdo zneužil svého výsadnějšího fyzického postavení k pokoření a ponížení druhých spolužáků. Silnější byl hrdý na to, že je na tom lépe než slabší spolužáci. Pochopitelně i zde platilo, že stát se silnějším nelze jinak, než fyzickým zápasem se spolužákem, který aspiroval na vaši pozici v pomyslném žebříčku siláků. Pokud si dobře pamatuji, tyhle zápasy byly vždy tvrdé, ale byly vedeny v rytířském duchu, nebylo v nich ani stopy po agresivitě či násilí. Já se žádného zápasu nezúčastnil, ne snad proto, že bych se bál, ale spolužáci mě považovali za jakéhosi intelektuála, takže nikdo se na moje místo ani nenamáhal aspirovat.
V Malackách bylo vše jiné. Fyzická síla zde byla velmi účinným nástrojem k ponižování slabších. Zde jsem poprvé v životě pocítil, že jsem se v hodnocení podle fyzické síly ocitl kdesi v druhé půlce. Ke všemu mě třídní učitelka, která mě neměla vůbec ráda, posadila schválně do jedné lavice s daleko nejagresivnějším spolužákem ve třídě, s nímž nechtěl nikdo sedět a s nímž si nevěděla rady. Neustálé ústrky, rvačky, vyrušování při výuce a další nepříjemnosti mě doprovázeli málem po celý rok a půl. I když jsem se několikrát tvrdě bránil, v nerovném fyzickém zápase jsem vždy nakonec prohrál. Koneckonců i kdybych některý souboj vyhrál, provokace by pokračovaly. Onen spolužák byl asi geneticky předurčen k časté fyzické konfrontaci s někým. Pochopitelně výuka jej téměř nezajímala. Ale asi všechno zlé je k něčemu i dobré. Agresivnímu spolužákovi vděčím za jedno: důsledně jsem se naučil nenávidět jakékoliv zlo, nespravedlnost či jenom náznak povýšeného chování. Možná si řeknete, že většina slušných lidí myslí stejně. Je ale veliký rozdíl, zda k tomuto přesvědčení dospějete na základě osobní zkušenosti nebo jenom na základě prostého mravního či filozofického názoru. Přímá osobní zkušenost s fyzickým zlem a hrubým ponižováním, může být někdy pro člověka nenahraditelná pro jeho další pozitivní vývoj, třebaže někdo namítne, že stejně tak pro negativní. Pokud jde o mně, od doby chození do Základní devítileté školy v Malackách jsem již nikdy ani na chvíli nepomyslel na to, že se lze s opravdovým zlem, které má nad vámi trvalou fyzickou převahu rozumně domluvit. Po pravdě tohle mi vtloukala do hlavy již babička z otcovy strany. Měla jako vždy pravdu. Později jsem k tomu přidal hmotnou či finanční převahu. Kdo se domnívá, že přeháním, neměl pravděpodobně se zlem větší negativní zkušenost. S opravdovým zlem je potřeba bojovat důsledně a rozhodně, ale ne totálně. Právo vzít život někomu, či už přímo nebo nepřímo, žádný člověk nemá. Slušný člověk si pasivitu v boji se zlem zdůvodní nejednou tím, že jednak na takové řešení nemá právo, přece jsou tu k tomu příslušné orgány, a jednak že nemá k tomu dostatečné prostředky a ani nezbytnou fyzickou a duševní sílu. Myslím si, že v těchto případech se jedná o pragmatický přístup k věci neboli o obyčejnou zbabělost. Nechci moralizovat, neboť u mě to v té době nebylo jinak. Vycházel jsem z toho, že moje fyzická nevýhoda nebude trvat věčně, maximálně jeden a půl školního roku, a že ke konci školy to už snad nebude až tak zlé, což se také nakonec potvrdilo.
V deváté třídě, začátkem června v roce 1967, jsem k nemilému překvapení mé třídní učitelky, učila nás matematiku, udělal bez větších problémů přijímací zkoušku na Střední průmyslovou školu v Bratislavě. To byla i jakási definitivní tečka za docházkou na Základní devítiletou školu na ulici Malinovského (po sovětském maršálovi, vojevůdci z 2. světové války). Dnes se ulice jmenuje po J. M. Olšovském, kazateli, jenž se významně po roce 1918 podílel na spojení františkánských klášterů na Slovensku v jednotnou slovenskou provincii. Vybudoval vynikající Gymnázium v Malackách a v neposlední řadě dal podnět k zřízení vysokoškolského studia teologického v Bratislavě. Jediné, co mě při odchodu ze školy jakž takž těšilo, že na třídní učitelce jsem poznal, že je naštvaná, že jsem přijímačky hravě udělal. Celý devátý ročník mě totiž systematicky strašila, že je neudělám. Ani pomyslet, že by z její strany byl v tom hlubší pedagogický úmysl, jenž by mě měl vyprovokovat k větším výkonům. I přes tuhle dílčí výhru svůj první veliký boj se zlem jsem prohrál na celé čáře. To, že jsem se zla zbavil tím nejzbabělejším způsobem, skončením docházky do školy, mě vadí dodnes. Čas není až takovým lékem, jak se uvádí v příslovích, naopak tím, jak jsme starší a zkušenější přidává k restům odvahy daleko větší hořkost.
Také tátovi štěstí moc nepřálo, i když měl výhodu v tom, že uměl věci brát s nadhledem a hlavně neuměl vůbec nenávidět. Někteří místní funkcionáři a zaměstnanci statků ho vnímali jako přivandrovalce, dokonce mu nadávali do Maďarů kvůli jeho maďarskému jménu (Tóth znamená maďarsky Slovák). Přitom tatínek byl Slovák jako řemen, mluvil překrásnou slovenštinou, psal doslova krasopisem, o stylistice ani nemluvě. Ve svém okolí neměl v tomto ani náznak konkurence. To, že maminka byla silně, poctivě napsáno bigotně, věřící, využili tatínkovi protivníci. Po odvolání ředitele se jednalo o tom, kdo bude novým ředitelem. Tatínek byl po stránce odborné i lidské jasný favorit, jenomže tatínkovi nepřátele na něho napsali řadu anonymů, pomlouvali jej, kde mohli; psali, že maminka je silně věřící a že pravidelně každý den chodí do kostela. Hráli si na uvědomělé straníky. To, že mnozí z těchto "uvědomělých straníků" byli mezi prvními, kteří po revoluci v roce 1989 zahazovali stranické legitimace a bušili se do prsou, že v straně byli jenom kvůli funkcím a rodinám, snad nemusím ani zdůrazňovat. Výsledkem bylo, že tatínek se nestal ředitelem, ale dokonce byl sesazen i z funkce správce a přeložen do pobočky (myslím, že se oficiálně nazývala závod) Gajary, kde pak působil jako vedoucí. Tím pádem naše rodina zůstala trčet natrvalo v dvoupokojovém bytě, který měl být pro naši rodinu původně jenom dočasným domovem.
Pokud jde o Gajary tatínkovi se zde kupodivu velmi líbilo, což bylo dáno, jak jsem se již zmínil, hlavně jeho povahou. Koneckonců v novém prostředí byl naprostou hvězdou. Gajary jsou obec, jež leží asi 3 až 4 kilometry na východ od rakousko-slovenských hranic a asi 7 kilometrů na západ od Malacek. Do Gajar se z Malacek dostanete po silnici přes malou vesničku Kiripolec. Státní statek Malacky měl v té době "za dráty" (tak se říkalo území ležícímu za střeženými ostnatými dráty státní hranice) pole, které se běžně obdělávala, proto i řada zaměstnanců z Gajar mělo povolení k práci "za dráty". Táta jakbysmet. Často mi vyprávěl, že rád chodí "za dráty". Chodíval tam, i když pracovně nemusel. Sedl si na břeh hraniční řeky Morava a pozoroval rakouské rybáře, jak spokojeně na druhé straně řeky chytají ryby poblíž svých rybářských chatiček. Často se vychloubal, že se s rakouskými rybáři baví nahlas (ten měl opravdu silný) přes řeku Moravu. Pravda to jistě byla, ale diskuze to nemohla být příliš pestrá, vždyť tatínek znal německy jenom několik slov, a rakouští rybáři nebyli na tom o nic lépe se slovenštinou.
V Gajaroch táta pracoval několik let, poté se vrátil na ředitelství v Malackách na místo vedoucího kádrového oddělení. V té době začal mít veliké problémy se srdíčkem, a právě klidné bezproblémové místo mu vyhovovalo. Z tohoto místa odešel i do důchodu. Užil si ho necelých devět let, což byl malý zázrak, neboť odchodu na věčnost předcházelo několik srdečních infarktů.
Táta již neměl dost energie k tomu, abychom se opět stěhovali. A tak jsme zůstali trčet v malém dvoupokojovém bytě natrvalo. Na stavbu vlastního domu nebyly prostředky. Maminka se starala o domácnost šestičlenné rodiny, a tátův plat by na stavbu nestačil. A tak nehezká šedivá šestibytovka bez balkónů sevřená dvěma silnicemi a natěsno postavenými ploty se stala našim novým nemilovaným domovem. Byl jsem pevně rozhodnut, že z Malacek vypadnu hned, jak jen to bude možné. Stalo se tak v roce 1971. V tom roce jsem začal studovat na vojenské vysoké škole v Žilině. Malacky jsem de facto opustil. Mohl bych napsat, že tohle město nenávidím, ale nechci být tak přísný, neboť v něm žije můj poslední sourozenec, mladší bratr, a místo svého věčného odpočinku zde našli maminka a mladší bratr Peter.
Od roku 1971 se do Malacek vracím jenom občas. Je sice pravda, že i v Malackách jsem se v době docházky na základní školu spřátelil s několika dobrými kluky, jenomže na střední školu jsem dojížděl dennodenně do Bratislavy a vysokou školu jsem studoval v Žilině, takže jsem s nimi velice rychle zpřetrhal všechny kontakty, takže již dávno jsem v tomto městě cizincem. Samotné město se svými domy a ulicemi za to jistě nemůže, určitě zde žije spousta šťastných lidí a rodin; nemůže za to ani táta, který v době, kdy se rozhodoval, věřil, že je to správna volba; nemohou za to ani jiní, pouze činili to, co jim vyhovovalo a co jim případně bylo dovoleno. Mohu si za to pouze sám, protože svůj boj jsem si poctivě nevybojoval. Daň za zbabělost je někdy příliš veliká.
V Brně 15. ledna 2013.