Orcus 2011

Dušan Polanský

Nejednou vše začíná nevinně v hospodě u piva

S Naším Pánem je to někdy těžké i pro věřícího, nemluvě o ateistovi. Letos koncem léta, v jedno nádherné pozdní sobotní slunečné pozdní odpoledne, jsem se dohadoval při půllitru piva s jedním zuřivým ateistou, jinak profesí učitelem na střední odborné škole zahradnické, o existenci či neexistenci Boha. Nemohl jsem mu vysvětlit, že otázka o pravdivosti či nepravdivosti Boží existence nemá žádný smysl jednoduše proto, že Bůh není předmět nebo živá bytost v tradičním chápání těchto pojmů. Povídám mu: Bůh je psychická skutečnost, ne fyzická v tom smyslu jako fyzično běžně chápeme. To máte jako se snem. Snívá se vám něco divokého, když se celý spocený s hrůzou probudíte, určitě neřeknete, že váš sen neexistuje, spíš si pomyslíte, zaplať pámbů, že to byl jenom sen. To ale neznamená, že ten sen nebyl; přece byl, existoval. I každá hloupost na kterou jenom pomyslím, například teď si myslím, že mám již půl roku nemanželské dítě s mladou hezkou ženskou, i když dítě doopravdy nemám, po stránce psychické myšlenka o kulaťoučkém usměvavém děťátku existuje. Tahle úvaha mého společníka pěkně vytočila, možná proto, že měl opravdu nemanželské dítě a zatím neměl odvahu kápnout pravdu manželce, neboť tušil, že by letěl z jejího baráku, totiž dřív než jsme se pustili do metafyzického filozofování, bavili jsme se o bydlení a on mi tuhle neradostnou skutečnost dost otráveně sdělil. Takže, nasadil docela ostrý tón, když je to tak, jak tady tvrdíte, žádný věřící nemůže nikdy potkat Boha tak, jak my lidé setkání s nějakým člověkem běžně chápeme. Klidně jsem mu odpověděl: Jasné, není možné, aby si teď nějaký neznámý vedle mě sedl a představil se jako Otec Nebeský a předvedl mi na požádání či z vlastní ochoty nějaký ten zázrak. Můj ideový protivník málem nadšeně zatleskal: Takže uznáváte, že popis různých setkání s Bohem, která někteří věřící uvádějí jsou nepravdivá, vymyšlená. Já jsem opáčil: Ne, ne, to jsem neřekl, takové setkání se ale může odehrát v rovině psychické, je to jako … Ale již jsem nedopověděl hlubokou myšlenku, neboť spolubesedníkovi zazvonil mobil. Podle řízného hlasu z mobilu jsem poznal, že druhá strana hovoru je přísná a navíc sebevědomá. Z fragmentů vět jsem pochopil, že velí jako na vojně a že ji to docela baví. Učitel asi byl již zvyklý, tedy alespoň tak se mi to jevilo. Poté co vyslyšel rozkazy a ukončil s neskrývaným potěšením hovor, se ještě jednou na mě vítězoslavně usmál a odcházeje od našeho stolu sarkasticky prohodil: Ne aby si za chvíli na mé uvolněné místo sedl ten váš Bůh, když se podíváte, nic jiného by mu totiž nezbývalo, ostatní stoly jsou obsazeny. A kdyby přece jen, tak jej ode mne pozdravujte. Sbohem. Otočil jsem se a podíval kolem, opravdu jedině u mého stolu byla tři volná místa. Za odcházejícím skeptikem jsem chtěl ještě zavolat, že s Bohem rozmlouváme v nitru naší duše, ne běžným rozhovorem jako jsme si povídali my dva. Ale to jsem již nestihl, upaloval domů rychlým krokem přes řeku po lávce pro pěší, aby si vyslechnul doma prováděcí pokyny k právě vydanému rozkazu. Nakonec jsem ale byl rád, že jsem se milého učitele zbavil, zbytečně bych se excitoval, teď si konečně v klidu dopiju druhé pivo, které jsem si výjimečně poručil, protože obvykle začínám a končím s jedním škopkem.

Setkání s neznámým

Seděl jsem dle svého zvyku v první řadě stolů čelem k řece; miluji pohled na řeku, je to asi tím, že jsem v mládí vyrůstal na rovné placce, kde široko daleko není ani potůček. Se svého místa jsem neměl výhled na příjezdovou slepou silnic, jež končila asi deset metrů před lávkou, ani na nově příchozí či odchozí hosty. Ještě jednou jsem se letmo podívat za sebe. Dospěláci většinou spokojeně popíjeli pivo či nějaké nealko a jejich ratolesti drze helekaly a k tomu s nadšením cucaly kofolu. Vlevo od mého stolu seděli tři chlápci a zuřivě se bavili o auťácích, z jejich řeči bylo poznat, že se dost vyznají. Já se pro změnu v auťácích nevyznám vůbec, rozlišuji je obvykle podle barvy, což je dost údaj problematický. Náhle mezi automobilisty zavládlo silné vzrušení; jak jsem z jejich řečí pochopil, viděli přijet k naší hospůdce luxusní Mercedes, ale nechytali se, nedokázali identifikovat model, což považoval jeden z nich za zcela nemožné, neboť tvrdil, že zná spolehlivě všechny modely téhle značky. Nenamáhal jsem se otočit, neboť žádné auto mě nedokázalo vzrušit tak, abych se po něm otočil, ale to již víte. Možná kdybych věděl, že jej řídí hezká ženská. Neuplynula ani minuta a najednou jsem měl nového spolusedícího. Příliš sebevědomého na to, aby se mě namáhal zeptat, zda je u stolu volno. Jednuše se rozvalil na židli naproti mně, směrem ke všem zbývajícím stolům. Sedl si přesně na místo, kde ještě před chvílí seděl ten nafoukaný zelinář. Na volnou židli si položil příruční panskou tašku a spokojeně si užíval pozornosti hostů, tedy hlavně ženské části. Jak jste jistě pochopili, byl to řidič onoho luxusního auta, o čem jasně svědčila i pozornost věnovaná jeho maličkosti ze strany fandů automobilismu od vedlejšího stolu. Byl to hezký urostlý chlap, mohl mít lehce přes třicet let, prostě byl v kristových letech. Kůže byla lehce snědá, jeho předci určitě pocházeli z jižních krajů nebo Blízkého Východu. Vlasy měl černé s lehkým nádechem hnědé barvy, tedy pokud je neměl nabarvené, byly až příliš krásné, pevné a husté bez jediného šedivého vlasu. Měl je moderně začesané dozadu, vytvářely na jeho opravdu dokonalé hlavě nádherné dlouhé vlny. Oči měl zvláštní, podmaňující, byl v nich jas i smutek, vášeň i pokora, pohled dítěte i bojovníka. Oblečení byl vkusně, bez zbytečné okázalosti, i laik na látce poznal, že se jedná vesměs o kvalitní materiál, včetně materiálu bot. Jeho elegance ještě navíc vynikala při mém bídném vzhledu, byl jsem neoholený, oblečený málem jako bezdomovec. Zatím jsem vám nevysvětlil, že v hospodě jsem se zastavil cestou ze zahrádky; byl jsem špinavý, upocený a pivem jsem zapíjel nejen žízeň, ale i únavu z práce a dlouhé chůze. Ale zpět k chlápkovi. Nemám rád tyhle nafoukané nefachčenky, jimž Bůh dopřál krásný vzhled, hezkou postavu, nádherné vlasy – jsem totiž málem holohlavý – a schopnost dostat se k penězům nějak tak, že nikdy nikomu nemohou říct, jak se k ním dostaly. Důvod utajení je obvykle jasný, nikdy není výdělek v pořádku, myslím v pořádku se zákony. Takže mi vůbec nesedl. Nelíbilo se mi, že mu Bůh tolik přál. Přiznávám, záviděl jsem.

Překvapilo mě, že si objednal jenom malou kofolu, taková skromná objednávka se k jeho vzhledu jaksi nehodila. Lehce si upil a směrem ke mně suše konstatoval: Hezký den. Odpověděl jsem, ani nevím proč, ukecaně, že ano, že je dokonce bezvětří, že až se divím, že rybáři chytají v takovém horku ryby, a přitom jsem kývnul směrem k řece, aby bylo jasné, o čem mluvím. Elegán mi s úsměvem odvětil: Možná, že za chvíli některý z nich chytne velikého pětikilového kapra. Usmál jsem se a lehce zaoponoval, že do téhle hospody u řeky chodím již roky a za tu dobu jsem zde viděl chytit maximálně tříkilového kapra, ale bylo to časně ráno, kdy ještě berou. A ještě jsem si neodpustil technickou poznámku: A vůbec v téhle řece velicí kapři ani nejsou, rybáři stihnou ryby vychytat než mohou pořádně dorůst. Pousmál se a opáčil: To nikdy nemůžete vědět, určitě tam několik velikých kaprů bude, není možné aby je všechny vychytali. Chtěl jsem odvrknout, že mohu vědět, ale vtom zazněl od fotbalového hřiště nadšený hlahol: góól. Věděl jsem, že dnes hraje áčko, ale na zápas jsem z kapricu nešel, raději jsem vyrazil již ráno na zahrádku, poslední dva zápasy totiž moji miláčci prohráli. To mi snad dělají schválně, jednou nejdu na zápas a oni vyhrávají. Elegán jako by četl mé myšlenky, provokativně smečoval: Vypadá to na vysoké vítězství. Smeč jsem mu okamžitě odplálil na jeho stranu: Těžko, když vyhrají tak maximálně o gól nebo dva, vždyť na jaře jim průměr střelených gólů na zápas nevyšel ani na jeden gól. Usmál se: A co když dnes soupeře roztřílí? To už jsem nevydržel a vrátil míček opět na jeho stranu: Pokud se tak stane, tak to bude Boží zázrak a ne sportovní výkon. Vtom se opět ozvalo: góól. Znervózněl jsem, a raději jsem o fotbalu přestal mluvit. Elegán se ale chtěl vypovídat a tlačil mě na zadní čáru: Zázrak k tomu není potřeba, stačí aby se se jim dařilo. Zázrak je přece něco jiného, ten přichází jako blesk z jasného nebe. Je ale poznat, že se ve fotbale vyznáte. Hrával jste někdy fotbal? Smutně jsem vysvětlil: Hrával, dokonce občas i chytával, ale bohužel zradila mě příční klenba na obou nohách, takže jsem musel hraní nechat. Elegánovi se asi líbilo mluvit: Nezoufejte, možná, že nějakou zkušenost z fotbalu využijete v nějaké životní situaci. Tak tomu jsem naprosto nerozuměl, jak bych nějakou dovesnost z fotbalu mohl využít v nějaké situaci. Kdysi jsem trénoval žáky, ale dnes, v mých letech, ani pomyslet. Proto jsem smutně prohodil: Mladý muži, těžko, nenapadá mě, jak by to šlo. Elegán mi chtěl ještě něco sdělit, ale nestihl to, neboť jeden z fandů do auťáků od vedlejšího to s nervy nevydržel a oslovil mého souseda, zda by mu neřekl o jaký model Mercedesu se jedná. Elegán suše odpověděl, že neví a že ho to ani nezajímá. Fanda něco nesrozumitelného zakoktal, rozpačitě poděkoval, přesně za nic, a vrátil se celý nesvůj zpět ke svému stolu. Elegán na krátký dialog s fandou reagoval tím, že se mě zeptal, jaké jméno bych dal modelu jeho auta. Chvíli jsem přemýšlel, aniž bych se otočil směrem k autu budící obdiv u všech hostů, a pak jsem také suše řekl: Orcus 2011. Můj soused se usmál a řekl, že Orcus je římský bůh podsvětí a zeptal se mě, jaká je logika mezi jménem onoho boha a označením modelu auta. Zklamalo mě, že římského boha znal, těšil jsem se, že mu o Orcusovi něco povím, a tak jsem jenom odsekl: Žádná, také jste nic nevysvětlil chlápkovi, co se vás ptal na název modelu vašeho auta. Elegán s úsměvem prohodil: Ale já opravdu nevím, jaký je to model. Jednoduše se mi auto líbilo, tak jsem do něho nasedl a jel. Raději jsem mlčel, bylo mi jasné, že mám co dělat s nafoukaným frajerem. Elegán dopil, kývnul na obsluhující dívku, zaplatil, formálně se rozloučil a byl pryč jako vzpomínky na vlastní smrt.

Náhody nebo zázraky?

Když jsem se podíval půllitru na dno, zaplatil jsem a vydal se přes lávku na druhou stranu řeky směrem k terminálu autobusů, abych se městskou dopravou nechal odvést do sídliště, šlapat do kopce nepřicházelo do úvaky, nohy poctivě bolely. V půli lávky jsem si všimnul, že jednomu rybáři zabrala ryba. Zastavil jsem se a naklonil se přes zábradlí. Z napnutí prutu bylo poznat, že to bude kapitální úlovek; já a všichni kolemjdoucí jsme s napětím sledovali, jak veliký kus to bude. Zůstali jsme v úžasu. Rybář vytáhl kapra, který mohl mít přes pět kilo, na zdejší poměry kolosální kousek. Zakroutil jsem nechápavě hlavou, tak tahle prognostika elegánovi vyšla. Bylo mi jasné, že je to jenom náhoda, to se v životě stává, zafungovala teorie pravděpodobnosti. Poté, co rybář přestal kapra vystavovat na obdiv přihlížejícím, jsem pokračoval směrem k přechodu přes tramvajové koleje a frekventovanou silnici. Všimnul jsem si, že se mi u staré rozbité botasky rozvázala tkanička. Kousek za lávkou byla lavička, sedl jsem si na ni a chystal jsem se uvázat si tkaničku. Najednou jsem uslyšel ženský ječivý křik: Zloděj, ukradl mi kabelku, chyťte ho! Prudce jsem pootočil hlavou doprava. Než jsem stačil tohle konstatování a současně rozkaz okradené ženy plně pochopit, zloděj již byl ode mne na tři čtyři metry a měl v plánu kolem mě zabočit a upalovat směrem k velikému mostu přes řeku, tam měl největší šanci uniknout. Automaticky jsem zaregoval. Abyste pochopili, při fotbalu se někdy stane, že poznáte, že na útočníka soupeře jednoduše nemáte, že jej nemáte šanci zastavit, a dobře víte, že když se přes vás dostane, bude mít před sebou jenom zoufalého a nadávajícího brankáře. Moc na výběr nemáte, musíte to buď zdát, ale to dost dobře nejde, to byste schytali od trenéra pěkný slovní nářez, nebo protihráče zastavit faulem, ale musíte to udělat tak šikovně, aby rozhodčí faul nepoznal; pokud to pozná, tak dostanete červenou, a to je padák z hřiště. I teď zloděj nesměl poznat, že se jej chystám faulovat, moje noha musela vystřelit hbitě na poslední chvíli a pak se ještě hbitěji vrátit tam, kde byla předtím, jako že se nic nestalo. Kdyby zloděj můj úmysl poznal, jednoduše se mi vyhne nebo moji nastavenou nohu přeskočí. Povedlo se přesně na sekundu a centimetr, zloděj zakopl a letěl a padal současně. Padl škaredě přes ruky, určitě si alespoň jednu ruku zlomil, udělal totiž chybu, příliš myslel na ukradenou kabelku, měl ji pustit a roztáhnout ruce jako žaba, tuhle fintu zná každý lyžař. Než se stačil z pádu vzpamatovat, přiskočil k němu zavalitý chlápek, který jej přimáčkl jako řezník prase před zapíchnutím a tím mu nedal žádnou šanci. Za chvíli doběhla okradená, počínala si dost rozhodně, nejenže zloději svoji kabelku rozhodně vytrhla, ale ještě jej několikrát kopla; to se mi ale moc nelíbilo, do mršiny kopou jenom zbabělci, to platí i pro politiku. Najednou jsem si přál, aby se chlápkovi podařilo zdrhnout, ale měl smůlu, o chvíli se objevila i městská policejní hlídka; chlápkovi nasadili pouta a hned si jej odváděli na místní strážnici v nedaleké budově radnice. Zloděj ještě stihnul na mě zakřičet, že si to se mnou vyrovná, že mi rozbije hubu. Možná bych si to i zasloužil. Takže někdy příště.

Loudavým krokem jsem se opět vydal svým směrem, přes koleje a silnic na zastávku autobusů. Silnice je zde dost frekventovaná. Jen mimochodem jsem vnímal, že asi tři metry před přechodem prom pěší se baví dvě mladé ženy, bylo poznat, že dvě děti, které se pohybovaly asi dva metry od přechodu, patří k ním. Jedno dítě, které sedělo na malém kole, říkají mu odpichovadlo, se prudce odrazilo nohama směrem k silnici, řidič blížícího se velikého terénního auta na vysokém podvozku v té chvíli si asi spíš všímal mladých žen než dětí, neboť pravděpodobně předpokládal, že děti půjdou přes přechod s maminkami. Z živého hovoru maminek bylo zřejmé, že ještě si mají toho dost co říct, a že zatím neplánují s dětmi jít přes přechod. Řidič terénního vozu v jízdě pokračoval předepsanou padesátkou. Ani nevím proč, nepatřím totiž k lidem, kteří se starají o problémy jiných, mi došlo, že dítě se nevrátí k mamince, ale se ještě jednou odrazí nohama směrem do silnice, bylo totiž plně soustředěno na jízdu, hlavu mělo skloněnou k zemi, takže ani nevnímalo, kde je maminka. Odhodil jsem koš, který nosím s sebou na zahrádku, a zoufale jsem se rozběhl směrem k přechodu. Dítě jsem mohl zachránit jedině tak, že se vrhnu směrem k němu, jako když jsem chytal v brance, popostrčím odpichovadlo směrem do silnice, přičemž se musím modlit, aby nejelo další auto v protisměrném pruhu, tím bych dítě neúmyslně, ale skoro jistě zabil. Ale neměl jsem čas vyhodnotit pro a proti, určitě jsem ale věděl, že musím skoro jistě počítat s nárazem terénního vozu do mé maličkosti, přesněji do břicha a nohou. Risknul jsem to. Odpichovadlo se mi opravdu podařilo odstrčit, ještě jsem si stihnul uvědomit, že dítě je holčička. Prudký náraz čela auta do mých nohou potvrdil můj předpoklad, bolest byla mžiková, ale i to stačilo, abych si ještě před tím, než jsem upadl do bezvvědomí, stihnul uvědomit, že budu mrzákem. V paneláku, v druhém patře bez výtahu se stanu přítěži pro moji rodinu, byt se mi stane doživotním vězením. Chtěl jsem mít raději vše za sebou, možná jsem i měl. Jak dlouho nicota trvala nevím. Když jsem otevřel oči, díval jsem se na několik obličejů, byl mezi nimi byl i elegánův, jeho výrazný snědý obličej jsem si nemohl nevšimnout, byl skloněn těsně nade mnou a opět měl na tváři ten svůj frajerský provokativní úsměv z hospody. Jak se cítíte, zeptal se mě zcela věcně, jakoby o nic vážného nešlo. Cítil jsem příjemný dotyk jeho rukou na různých místech, jako při šiatsu; to je čínská medicína, kdy se na síti akupunkturních drah pracuje hlavně prsty, palci, dlaněmi, lokty. Chtěl jsem odpovědět, že bídně, ale raději jsem chvíli mlčel. Cítil jsem sice bolest, ale takovou, na jakou jsem byl zvyklý z fotbalu když vás nemilosrdně skosí protihráč, z pohledu diváků to sice vypadá zle, ale vy víte, že se za chvíli postavíte na nohy a budete běhat jako srna. Nakonec jsem tiše prohodil, že je to dobré. Pomohl mi postavit se na nohy, chvíli jsem nima podupával, ohýbal kolena; musel jsem konstatovat, že je to opravdu, až na slabou tupou bolest, dobré. Na obličejích většiny přihlížejících se objevila úleva, na některých výraz zklamání, čekali že bude z toho nějaké vzrušo. Čumilové se začali rozcházet. Zůstal jenom řidič, který mě srazil a maminka holčičky, která si své dítě neohlídala. Něco na mě mluvili, asi mě litovali, maminka určitě i děkovala, ale jsem to téměř nevnímal. Jenom vím, že jsem několikrát opakoval: Je to dobrý, v pohodě, v pohodě. Děkuji. Děkuji. Pak jsem uslyšel, jak jedna starší paní prohodila k jiné paní: Tomu nemohu uvěřit, takový náraz, a podívejte se, je v pořádku, a přitom je to starší muž, vypadá docela bídně, možná je to i bezdomovec. To je zázrak! Druhá paní lakonický závěr první dámy zpřesnila: Boží zázrak! Elegán mě spokojeně nešetrně poklepal po rameni a řekl: Tak se mějte krásně, a šel klidným krokem ke svému autu. Otočil jsem se, jeho auto stálo za autem, které mě zramovalo, zdálo se, že měl dost času přibrzdit, na první pohled z dálky vypadal předek auta netknutý. Konečně jsem si elegánovo auto prohlédl, mělo opravdu zajímavě tvarovanou karosérii, takovou jsem ještě nikdy neviděl. Elegán nasedl, opatrně objel auto před ním a byl pryč. Řidič auta, které mě srazilo, pozorně sledoval odjíždějící Mercedes a s údivem jenom pro sebe tiše prohodil: To není možné, nemá bouraný předek a přítom do mě praštil nejmíň třicítkou, jasně jsem cítil náraz! To se mi snad jenom všechno zdá.

Zasloužená odměna mě nemine

Bez větších problémů jsem se vydal po svých kolem radnice směrem k Dřeváku, to je taková naše exotická hospoda poblíž budov radnice a kostelíku. Chodí sem stálá klientela ze sídliště a několik bezdomovců. Po těch divokých událostech jsem dostal chuť ještě na jedno pivo. Když jsem měl za zády radnici, někdo mě poklepal po rameni, v předtuše nedobrého jsem se otočil. Ve vteřině jsem poznal na čem jsem, usmíval se na mě můj zloděj. Určitě si zlomil jenom jednu ruku, a určitě ne pravou, neboť tou mi ušil prudkou ránu do zubů a hned nato vše dekoroval prudkým vražením svého kolena do mého břicha. Vyznal se. Skácel jsem se jako československá koruna při měnové reformě v roce 1953. Možná že ještě chtěl dorovnat účet, ale na to již neměl čas, musel upalovat pryč, neboť za ním utíkali ti dva packalové z policejní hlídky, co jej odvedli na výslech. Bylo jasné, že jim fouknul. Rychle jsem se postavil, nechtěl jsem být opět středobodem pozornosti. Nekrvácel jsem a břicho se zdálo být v pořádku. Co zuby, to poznám při večeři. Na pivo jsem ztratil chuť. Vyvezl jsem se autobusem k našemu škaredému paneláku.

Orcus 2011

Doma jsem nikomu nic neříkal, i tak by si mysleli, že přeháním. Večer jsem šel, jako obvykle, vysypat odpadkový koš. Potkal jsem mladíka od sousedů, jenž také fandí místnímu klubu a pravidelně se chodí vyřvat na stadión. Zeptal jsem se ho, jak zápas dopadl. S úsměvem prohodil: 6 : 1. Dát takovou nakládačku mužstvu, které bylo v tabulce před naším mužstvem, tak to jsem opravdu nechápal. Soupeř musel mít nějaké zdravotní potíže nebo byli všichni jeho hráči i s trenérem po celonočním fetu. Znervózněl jsem, tolik náhod na jednou! Doma jsem na Internetu vyhledal vše o tovární značce Mercedes. Model, jaký měl elegán, jsem ale neobjevil; fanda z hospody měl pravdu, takový model nebyl ještě na trhu.

Za tři měsíce se konal veliký světový autosalon. Pečlivě jsem se zajímal o modely tovární značky Mercedes. Nebývalý obdiv u odborné veřejnosti vyvolal zcela nový model určený pro nejbohatší zákazníky, prý do začátku autosalonu byl pečlivě utajovaný. Odborníci se shodli, že tenhle model znamená v dějinách automobilismu podobnou revoluci, jakou způsobil koncem osmdesátých let přechod z velikých sálových počítačů na osobní počítače. I zcela atypické označení modelu je prý v pořádku - i když nikdo neuměl rozumně vysvětlit jeho logický význam, tedy kromě roku -, neboť je to zcela výjimečný vůz. Model nese označení Orcus 2011.

 

V Brně 1. až 8. listopadu léta Páně 2011

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Články