Kráska a páv

Dušan Polanský

Prolog

Obrázek zobrazený o něco níže, je skenem originálu namalovaného technikou akrylu a tuhy. Autorem obrazu je německý malíř Thomas Rumberg z Mnichova, který malbu nabídl k prodeji na internetovém aukčním portálu ebay.de. Byl o ni docela veliký zájem. Protože se zalíbila i mně, pokusil jsem se ji vydražit. Povedlo se. Jenomže Thomas je dobrý malíř, ale nedobrý balič balíků. Malbu na výkrese stočil jen tak do ruličky, kterou vložil do slabého kartonového hranolu. Nelze se proto divit, že v průběhu přepravy došlo k značnému poškození krabice a k pomačkání výkresu, čímž byla celá malba výrazně znehodnocena. Stál jsem před rozhodnutím, zda malbu reklamovat. Pokud budu reklamovat, určitě bych se domohl zpět svých peněz či už od pošty nebo autora, ale neměl bych malbu. Pokud reklamovat nebudu, malba mi zůstane, ale bude ji nutné nějak fixovat restaurátorem, ale to jsou další náklady na moje triko. Zavolal jsem jednomu restaurátorovi, zda by s tím mohl něco udělat. Že za 600 Kč by se o něco pokusil, ale vše na moje riziko, že nic neslibuje. Napsal jsem Thomasovi, že pokud mi pošle 20 Euro z částky, které jsem mu již zaplatil, je šance, že malba bude jakž takž zachráněna. Souhlasil a sdělil mi, že je to jeho druhý namalovaný obraz. Namaloval jej již roce 2005, a že patří k jeho nejmilejším. Obrázek, na který se díváte, je skenem ještě nepoškozeného originálu před jeho odesláním poštou z Mnichova. Uznáte, že taková smůla kolem tak zajímavé malby stojí za to, abych k zobrazenému námětu napsal povídku.

Příběh

Jmenuji se Destto a profesí jsem zahradník, dokonce mám na zahradničení i maturitu, jenomže ta je jenom pro forma, zahradničení je především drobná, poctivá práce od rána do večera. Povahou jsem samotář, to bude asi i hlavní důvod, proč mám jenom jediného kamaráda, jmenuje se Pavttro, má vysokou školu a živí se popravdě všelijak, ale jak si kdo vydělává na chléb vezdejší, je jeho věc, tedy pokud tím neubližuje dobrým lidem, grázlům klidně, třebaže ani to není moc křesťanské. Možná si říkáte, že jeden kamarád nic moc, ale nemáte pravdu, pokud má člověk alespoň jednoho opravdového kamaráda, který stojí při vás v dobrém i zlém, tak jeden je ten nejsprávnější počet. Vzhledově i povahově jsme zcela rozdílní. Nejsem ani zdaleka tak pěkně urostlý hezoun jako Pavttro, který nad ničím moc nepřemýšlí a umí být se vším hotový raz dva. Já pro změnu někdy přemýšlím až moc a jsem nejednou až přehnaně opatrný.

Jak jsme se při tak různých povahách skamarádili? Pavttro mi již na základní škole imponoval vším tím, co mně chybělo: hezký vzhled, fyzická síla a rozhodnost. Po takovém kamarádovi jsem prahnul, je to jako s vlastními dětmi, co chybí vám nebo jste v životě nedosáhli, to si přejete, aby to měly nebo dosáhly vaše děti. Problém byl v tom, že Pavttro si mě vůbec nevšímal. Všímal si hlavně dívek a partu držel s kluky jemu podobnými. V posledním roce školní docházky, při návratu ze školy, se mezi Pavttrem a třemi kluky strhla docela ostrá klukovská rvačka. Důvod byl prozaický: hezká dívka. Zcela náhodou jsem u toho byl a zcela úmyslně jsem se do rvačky zapojil. Důvod byl prostý, chtěl jsem zaimponovat Pavttrovi. Říkal jsem si, že Pavttro je ranař, že ty tři kluky nějak spolu zvládneme. Nedopadlo to dobře. Pavttra mlátili dva, na mě bohatě stačil ten třetí, z těch třech nejslabší. Další dva týdny jsem vypadal jako místy připálený bramborák, Pavttro byl na tom o poznání lépe. Mělo to grázlovskou logiku, mlátičky věděli, že Pavttro by jim to časem mohl vrátit, kdežto v mém případě nic takového nehrozilo. Ale já byl přesto spokojen, protože od té doby jsme byli s Pavttrem kamarádi. Netvrdím, že hned velicí, ale dobří jistě.

Jak roky šly naše kamarádství se postupně upevňovalo. Možná to bylo tím, že každý z nás potřeboval svůj protipól, aby se na sebe mohl podívat pravdivěji. Nikdy není dobré, když máte kamaráda ze stejného těsta nebo majetkových poměrů jako jste vy, to pak nemáte zrcadlo pro sebereflexi a mnohé věci nemáte šanci pochopit. Našemu kamarádství také přálo, že jsme bydleli blízko sebe, já v paneláku a Pavttro o ulici dále v hezkém rodinném domě. Pavttro mi při našich ne moc častých rozhovorech dost vyprávěl o dívkách, které sbalil, tedy hlavně o tom, co a jak nimi dělal, když byl s nimi o samotě. Určitě si něco i vybásnil, ale hezky se to poslouchalo a mé tělo v té době více a více hořelo touhou po první zkušenosti milování. Jenomže dílo se nějak nedařilo. Důvody nejsou důležité, důležitý je výsledek, a ten byl stále jenom vizuální, v mých představách. Pavttro se nakonec nade mnou slitoval a jednu dívku mi nahrál doslova do postele, jenomže milování jsem fatálně nezvládl. Důvod byl z pohledu mužů směšný, vadilo mi, že by mi patřilo jenom tělo dívky a ne její srdce, přesně jako v kterémkoliv bordelu. Čekal jsem, že se mi Pavttro vysměje, ale překvapil mě, že tomu rozumí, že i on by jednou chtěl mít životní partnerku, kterou by miloval tělem i duší. Popravdě jsem mu moc nevěřil, bral jsem jeho výrok jako otřepanou frázi, spíš jsem si Pavttra do budoucna představoval, jako úspěšného muže střídajícího partnerky a silně závislého na sexu. Budoucnost měla ukázat, že jsem pravdu měl jenom částečně, ale nepředbíhejme událostem.

Poté co Pavttro dokončil vysokou školu, vyrazil do světa. Tento jeho krok mě nepřekvapil, protože o cizině mluvil často. Především se chtěl dobře naučit anglicky a italsky. Anglicky to bylo jasné, angličtina je jednička mezi jazyky, italský proto, že jednou se díval v originálu na kousek italského filmu Manželství po italsku se Sofii Lorenovou a Marcellem Mastroiannim a zalíbily se mu hádky v italštině. Já jsem v té době již pracoval v jednom velikém zahradnictví. Málem jako v červené knihovně se do mě zahleděla jediná dcera majitele Erisia. Měla ještě bratra, ale ten o rýpání se v půdě vůbec nestál a raději vyrazil za dobrodružstvím kamsi do Latinské Ameriky. Erisia nebyla vyložená kráska, ale byla milá a pracovitá a co bylo pro mne hlavní, byla to příležitost, jak se alespoň částečně vypořádat s důsledky absence sexu. Ta mi nedělala dobře, neuměl jsem se na nic pořádně soustředit, myslel jsem jenom na sex. Protože jsem povahou nespolečenský, a tím pro hezké dívky nezajímavý, tak jsem nakonec bez většího boje rezignoval na sen o lásce tělem a duší a dal jsem přednost ukojení těla. Zpočátku vše šlo hladce a příjemně, jelikož Erisia ve mně viděla svého nastávajícího, a ženy když stojí o sňatek a chtějí založit rodinu, jsou v posteli snaživé. Navíc i jejímu otci jsem se zamlouval. Bez větších okolků mi naznačil, že by mě uvítal do rodiny, a přitom neopomněl dodat, že Oriona jednou zdědí zahradnictví i rodinný dům, že synovi za to, že nemá vůbec zájem o zahradničení vyplatí jenom určitou hotovost, což mu prý při jeho dobrodružné povaze bude jistě vyhovovat.

Nevím ani pořádně proč, ale najednou jsem moc nestál ani o Erisiu, ani zahradnictví, ani rodinný dům. Octl jsem se v stavu jakési nerozhodnosti. Možná jsem si byl vědom toho, že život s Erisií by časem byl pro mne nezajímavý a že Erisie by se mi přestala líbit. Že sex s ní by byl již jenom o ukojení pudů. Tajně jsem si přál, aby se něco stalo, co moji situaci radikálně změní. A zázraky se dějí, ten zázrak zařídil nechtěně Pavttro, kterého jsem neviděl již málem půl roku. Věděl jsem, že teď žije a pracuje kdesi v Neptunii. O bohatství tohohle královstí se vyprávěli až pohádkové příběhy. Stát se občanem Neptunie bylo pro cizího člověka málem nemožné, protože v případě cizího občana byla procedura získání občanství prý tak komplikovaná, že za posledních padesát roků občanství získalo pouze sto cizích příslušníků. Ten počet nebyl náhodný, azylový zákon prý dovoloval přijmout za rok pouze dva nové občany. Je pravda, že tam pracovalo na dočasně povolení hodně cizinců, koneckonců jak jinak, když fyzicky pracovat bylo pro občany Neptunie dost ponižující, ale šanci na získání občanství neměli téměř žádnou. Zatím občanství získali jenom bohatí lidé.

Pavttro mi již před léty hodně vyprávěl o Neptunii, přečetl o ní vše, co bylo k sehnání. Jeho snění o životě v této krajině bylo naše společné tajemství, Pavttro mě snad stokrát zapřísahal, abych jej držel v nějvětší tajnosti. Nechápal jsem, proč právě Neptunie. Pak jsem z útržků povídání s Pavttrem hádanku rozluštil. Dědičkou Neptunie, tedy budoucí královnou, se měla stát Oriona. O její kráse kolovaly legendy. Prý již měla hodně volných vztahů s krásnými mladými a bohatými muži, ale žádný z nich se nikdy nepřeklopil do vztahu vážnějšího, natož manželského. Dokonce se vyprávělo, že ti muži poté, co je Oriona odmítla, se kamsi vytratili. Prý proběhla i oficiální vyšetřování, ale ta nic neprokázala. A Pavttro o této krásce snil, dokonce si namlouval, že on bude tím vyvoleným. Bylo to holé šílenství a já jsem věřil, že časem pochopí, že Oriona mu není souzena, podobně jako tisícům jiných mužů, kteří o ní tajně snili.

Zmínil jsem se, že při úniku ze vztahu s Erisií mi pomohl Pavttro. Bylo příjemné červnové ráno, když mi zazpíval můj zastaralý ušpiněný mobil falešně nehezkou melodii; volal mi Pavttro. V první chvíli jsem si myslel, že je na dovolené doma u rodičů a že si chce se mnou domluvit schůzku. Mýlil jsem se. Sdělil mi, že volá z Neptunie, kde i pracuje, že má na starosti část logistického zabezpečení královské paláce, do něhož patří i provoz celého zahradnictví. Pak se zarazil, a po chvilce vyklopil ze sebe pořádnou pecku. Že byl vypsán konkurz na místu čtvrtého zahradníka a chtěl, abych se na konkurz přihlásil. Nevěděl jsem čemu se víc divit, zda tím, kam to Pavttro až dotáhl, nebo mé účasti na konkurzu. Okamžitě jsem mu řekl, že se určitě zbláznil, protože proti mně jasně mluvila neznalost italštiny. Ale Pavttro mě ujišťoval, že nic neriskuji, že když to nevyjde, tak se nic neděje, že zůstanu pracovat tam, kde pracuji. Celé se mi to vůbec nezdálo, ale nakonec bez většího odporu jsem souhlasil. Hlavní důvod byl jasný, chtěl jsem jako had vyklouznout ze vztahu s Erisií.

Blíže se doba konkurzu v práci jsem si vymyslel, že mi vážně onemocněla sestra žijící v Merkurii, a že bych si vzal na celý týden dovolenou, abych byl s ní, abych zjistil, co a jak. Věděl jsem, že tahle má lež má krátké nohy, ale v té době jsem již racionálně neuvažoval. Pavttro mi mezitím sdělil, že jako účastník konkurzu, mám povolen vstup do Neptunie. Jako každá krajina v Evropě, i Neptunie si po veliké invazi běženců do Evropy velice pečlivě hlídala své hranice.

Neptunie mě okouzlila především malebností krajiny a všude viditelným bohatstvím. Zahrady královského paláce se pestrostí a architekturou vymykaly všemu, co jsem měl dosud možnost vidět. Bylo v nich i poměrně dost zeleně, která se u nás na zahradách nepěstovala, ne jinak to bylo i s květinami. V konkurzu jsem se ucházel, jak jsem již uvedl, o místo čtvrtého zahradníka. Možná se teď usmíváte, ale při rozlehlosti královských zahrad to bylo místo docela významné a slušně placené. O zahrady a skleníky pečovalo dalších dvanáct pomocníků, z toho dva podléhali přímo čtvrtému zahradníkovi. Pavttro mi ihned po příjezdu do Neptunie kladl na srdce, abych se naučil latinské názvy veškeré té nádhery v královských zahradách. Měl jsme s sebou kromě slovníku a učebnice italštiny pro samouky i tři obsáhle zahradnické publikace, protože i bez Pavttra jsem tušil, že u konkurzu bude znalost latinských názvů důležitá. Tři dny před konkurzem jsem pozorně procházel každý kousek zahrad a do hlavy si vtloukal latinské názvy. Je pravda, že mnohé názvy jsem znal, ale asi čtvrtina názvů mi byla neznámá.

Nebudu vás unavovat popisem průběhu konkurzu s veškerou jeho teatrálností. Byl jsem přijat, třebaže moje znalost italštiny byla ze všech přihlášených nejbídnější, přesněji nebyla žádná. Ovšem latinské názvy jsem mrskal, jako když kroupy padají na střechu. Bylo mi jasné, že se za mě přimluvil Pavttro. Najednou jsem si uvědomil, že ani vlastně nevím, proč si Pavtrro vzpomněl právě na mě. Leč nemělo trvat dlouho, abych souvislost s mojí maličkostí pochopil.

Po vítězství v konkurzu mě čekala nepříjemná povinnost, dát výpověď na dálku mému zaměstnavateli. Vytáčeje číslo mého zaměstnavatele, Erisinho otce, klepali a potili se mi nejen ruce, ale ani hlasivky nebyly připraveny říct plynule a srozumitelně pár slov. Jenom si vzpomínám, že po navázání spojení jsem něco chaotického koktal a že mi Erisin otec nadával do všech možných kurevníků a flákačů. To první z pohledu jeho dcery bych i akceptoval, ale druhou nadávku jsem si nezasloužil. Byl jsem vždy poctivý pracant, nikdy jsem se neflákal, dosud jsem neměl ani den absence.

Do kolektivu zahradníků v Neptunii jsem nezapadl, ale nebylo se čemu divit. První, druhý i třetí zahradník měl v konkurzu svého známého. To, že jsem vyhrál podfukem, mi dávali víc než jasně na vědomí. Byl jsem pro ně obyčejný protekční vetřelec. Bál jsem se, aby slovní výhružky z jejich strany nepřerostli do fyzického násilí. Pavttro mě uklidňoval, že časem se jistě zklidní. Ještě štěstí, že každý zahradník měl poměrně přesně stanoveny svoje povinnosti a míru odpovědnosti. Já jsem měl v péči Horní zahradu. Hned jsem si ji zamiloval. Byla nádherná již od prvního pohledu. Na tomto místě vypustím podrobnější popis uspořádání a pestrosti Horní zahrady kvůli času, kterého mi moc na sdělení pravdy kolem mého kamaráda Pavttra nezbývá.

Jakmile jsem převzal místo čtvrtého zahradníka, Pavttro mi sdělil, co ode mne očekává z hlediska svých zájmů. Abyste rozuměli, ten snílek a blázen v jednom stále doufal, že Oriona se stane jednou jeho manželkou. Problém byl v tom, že byl pouze jedním z několika správců, kteří se starali o královský zámek, a s těmi Oriona téměř vůbec nepřicházela do styku, když si odmyslíme občasná náhodná setkání, která se obvykle omezila na pouhé pozdravení. Úkol, který jsem měl splnit pro Pavttra byl z jeho pohledu zdánlivě jednoduchý, měl jsem nějak zaujmout při jejích ranních procházkách Orionu a upozornit ji na Pavttra. Pavttro sice se už pokusil několikrát sám na sebe Orionu upozornit, ale výsledek byl zatím nulový. Měl jsem být dohazovačem. Uznáte nereálnost všech nadějí, které Pavttro do mě vkládal, nemluvě o mé bídné znalosti italštiny, ale něco mu vysvětlovat nemělo smyslu, byl až přespříliš do Oriony zamilovaný.

V červenci a v první polovině srpna jsem neměl moc příležitostí k nadvázání i sebenepatrnějšího kontaktu s Orionou. Tohle letní období s oblibou využívala k pobytům na moři. Oriona vlastnila jednu z nejkrásnějších jacht na světě. Obvykle pobyla v paláci nanejvýš týden, a to jenom proto, aby zařídila či splnila nejnezbytnější povinnosti. Mně to docela vyhovovalo, jelikož jsem se kromě vlastního zahradničení mohl věnovat italštině. Bez znalosti italštiny jsme neměl šanci Orionu oslovit. Člověk se nejrychleji učí, když je pod existenčním tlakem, což v mém případě platilo více než na sto procent. Výhodou bylo, že jsem se pohyboval v cizím jazykovém prostředí a kromě občasného povídání s Pavttrem jsem musel chtě nechtě mluvit italsky. Za dva měsíce jsem již uměl odposlouchávat, všemu jsem sice nerozuměl, ale význam jsem chytal. Dokonce jsem už začal zvládat i mluvení, sice to nebyly žádné super výkony, ale základní komunikaci jsem již zvládal docela dobře. Dokonce jsem s řečí kolem pochopil, že Orioně obyvatelé celé Neptunie připisují jakousi kouzelnou moc, kterou sdědila po babičce. Nad takovými řečmi jsem se jenom v duchu usmíval, protože usmívat se doopravdy, to jednoduše nešlo, Neptuňané by to brali málem jako urážku. Patřilo zde k společenskému bontonu na kouzla věřit.

V druhé povině srpna a začátkem září již Oriona většinou pobývala v paláci. Kolem Oriony se téměř po celý den točila celá kupa kamarádek a prachatých či vykutálených lichotníků. Jenomže každé pravidlo na světě má svoji výjimku. Každé ráno, poté co Oriona vstala a odbila si základní toaletu chodívala se sama projít do některé zahrady. Horní zahrada patřila k jejím nejoblíbenějším. Je pravda, že její osobní stráž jí neustále sledovala asi s padesátimetrovým odstupem, ale přiblížit se k ní bez vážného důvodu na kratší vzdálenost měli přísně zakázáno. Oriona si chtěla alespoň po ránu dopřát klidu, dobře věděla, že pak již ji pohltí rušný společenský život, který obvykle končíval až pozdě v noci. Časné rána jsem miloval rovněž. Hlavně na jaře a v létě jsem po celý život vstával brzy, abych si vychutnal čerstvou svěžest ovzduší prosyceného vůní stromů, keřů a veškerého rostlinstva. Jediné, co jem nechápal, jak mohla Oriona i po tak málo hodinách spánku vypadat svěže. Já sice nespával více než Oriona, ale neflákal jsem se dlouho do noci po nočních klubech jako ona. Povídalo se, že dokáže protančit s mladými muži v jednom tahu celé hodiny.

Oriona si mě mě opravdu začátkem září všimla. Neušlo jí, že na zahradě bývám pravidelně již před začátkem pracovní doby. Jednou, právě jsem zalíval kytky, se u mě zastavila. Přiznám se, že se mi při pohledu na ni z blízka až zatajil dech a tělo mi hořelo touhou, byla to opravdová kráska. Její kráse přidávalo i to, že byla dle svého zvyku spoře a vyzývavě oblečená. Dokonalé křivky jejího těla by nezvládl namalovat žádný malíř. Vlastně jsem se Pavttrovi ani nedivil, že tak krásnou a bohatou ženu toužil mít v posteli každou noc po celý život. Jenomže to by bylo více než terno, to by byl Boží zázrak.

Zeptala se mě, jak se mi v Neptunii líbí. Pochopitelně jsem Neptunii vychválil, jak jinak. Že jsem odpověď měl již předem připravenou, o tom žádná. Rovněž jsem neopomněl pochválit Pavttra, že je to sice náročný šéf, ale dokáže mít pochopení pro problémy svých podřízených. „Vy jste oba ze stejného státu?“ Z jejího pohledu jsem vycítil, že její otázka není jenom formální. Poté, co jsem přikývl a řekl: „Ano,“ zeptala se mě přímo, proč právě Neptunie, vždyť jsou i jiné zajímavé krajiny. Teď přišla moje chvíle, snažil jsem se mluvit schválně pomalu, jako že hledám slova, ale přitom bych uměl předem natrénovanou odpověď vychrlit ze sebe jako Otčenáš. „Vaše nastávající královská milosti, já proto, že jsem chtěl uniknout z jednoho závazku z jednou dámou, a můj přítel zase v téhle krásné krajině objevil nejkrásnější ženu na světě, a tím, že žije v Neptunii, má alespoň jakou takous šanci ji občas zahlédnout.“ „Znám ji?“ zeptala se s polovážným úsměvem. „Jistě, vždyť nejkrásnější žena na světě je jenom jedna, ale nechtějte ode mne, abych vyslovil její jméno, jelikož bych se octl ve velice trapné situaci.“ Lehce se usmívajíc mi hleděla přímo do očí. Její pohled jsem nevydržel, sklopil jsem poslušně zrak. V duchu jsem se modlil, aby konverzace již nepokračovala, jelikož žádnou další odpověď jsem natrénovanou neměl, a koktat před tak krásnou ženou by jistě nebylo pro mne nic příjemného. Navíc mě ještě rozčilovali ti proklatí pávy korunkatí. Nevím proč, ale chodili za ní stále jako procesí za panem farářem. Jakmile některého z nich pohladila po krásném peří, okamžitě se stejného projevu úcty dožadovali i ti ostatní. Také jsem nechápal, že v královských zahradách žije více kohoutů než slepic, přece obvyklé je, protože pávy jsou polygamní, že ve skupině žije jeden kohout a více slepic. Tady to bylo přesně opačně. A navíc jsem nepozoroval, že by to kohouty nějak extra mrzelo, o slepice většina z nich neprojevovala vůbec žádný zájem. Že by byla většina z nich byli něco jako gayové?

Ze setkání s Orionou jsem řekl Pavttrovi pouze to, co se ho týkalo. Moc nadšený nebyl, zdálo se mu, že jsem mohl pro něj udělat více. Leč několik dnů po mém setkání s Orionou přiběhl za mnou celý rozesmátý a nadšený. Mával mi před očima pozvánkou na společenský večírek pořádaný Orionou. Nemohl si mě vynachválit. Sliboval mi, že jakmile se mu podaří sblížit s Orionou, že již se nebudu muset ohánět motykou. Jenomže mně motyka moc nevadila, bavilo mě pracovat na zahradě, dýchat čerstvý vzduch a hlavně být sám. Touha po ženách se sice ve mně opět postupně probouzela, ale cítil jsem, že nesmím spěchat, již jsem netoužil zamilovat se jenom kvůli sexu. Chtěl jsem od vztahu více, přesněji vše.

Pavttro se za krátkou dobu hodně změnil. Zcela propadl hýřivému životu kolem Oriony. Šel z jedné párty do druhé, z jednoho večírku do druhého. Drahé auta, krásné ženy, alkohol, tanec, nicnedělání. Snažil jsem se mu domluvit, aby toho nechal, ale moje úsilí bylo marné. Pokaždé mě odbil, že jsem úzkoprsí, že neznám život, že se neumím uvolnit. V té době jsem měl jeden zvláštní sen. Stál jsem u veliké tabule, na které byly napsaná pouze dvě slova: Páv a Pavttro, a v tom snu jsem přemýšlel, co mají společného. Pak mi to došlo, slovo páv bez diakritky bylo obsaženo ve jméně mého přítele. V tom snu jsem ještě viděl Orionu, jak se prochází po zahradě a za ní poslušně kluše ranec pávu, ona občas některého pohladí, jakmile to ostatní vidí, okamžitě se domáhají stejné pozornosti. Pak jsem se hrůzou probudil, protože v jednom z pávů jsem poznal Pavttra.

Začátkem října se stalo něco, co mě silně znepokojilo. Pavttra jsem již několik dnů neviděl, což bylo nezvyklé. Nechtělo se mi věřit, že by mi nic neřekl, kdyby předem věděl, že tu delší dobu nebude. Začal jsem po něm pátrat. Na mzdovém ani na personálním oddělení nic nevěděli. Byl jsem se zeptat i v domě, kde bydlel. Majitelka domu mi řekla, že poslední nájem řádně zaplatil, ale že jej již přes deset dnů neviděla. Nejdřív jsem jeho zmizení spojoval s jeho hýřivým životem, možná zbalil nějakou krásku a spolu vyrazili někam, kde je nikdo neruší a užívají si jeden druhého. Jenomže to mi nesedělo, Pavttrovi šlo o Orionu, přece kdyby se dal dohromady s jinou ženou, ztratil by přízeň Oriony. Nakonec jsem Pavttrovo zmizení nahlásil na policii, ale bylo poznat, že vše berou na lehkou váhu. S úsměvem mi sdělili, že jakmile utratí peníze s nějakou kráskou, že se jistě objeví. Nakonec jsem se odhodlal zavolat Pavttrovým rodičům, bylo mi jasné, že je tím vystraším, ale na druhé straně bylo by ode mne nefér, kdybych jim o zmizení Pavttra nic neřekl. Vystrašil jsem je asi dost, jelikož okamžitě začali podnikat kroky k nalezení Pavttra cestou ministerstva zahraničí.

Uplynuly čtyři týdny od zmizení Pavttra. Moje pátrání ani nezávislé pátrání Pavttrových rodičů nevedlo k žádnému výsledku. Pavttro jako kdyby se do země propadl. Něco mi stále říkalo, že uvažuji podle jakési tradiční šablony, a že mi právě proto něco zásadního uniká. A právě tehdy jsem si všimnul jedné divné věci. Jak jsem již výše zmínil, v zahradách se pohybovalo atypicky hodně pávů, samců. Nevím proč, ale neměl jsem je rád, což oni spolehlivě poznali a raději se ke mně nepřibližovali. Jenomže každé pravidlo má výjimku. Od té doby, co nebyl Pavttro k nalezení jeden z pávů i přesto, že jsem ho zpočátku odháněl, si nedal říct, a stále se kolem mě motal. Právě jsem po práci v leže odpočíval ve svém malém nájemním bytě, když mě napadla šílená myšlenka. Okamžitě jsem se oblékl a vyrazil do mé zahrady. sednul jsem si na lavičku a čekal jsem až můj páv svým důstojným krokem přikráčí k mé lavičce. Stalo se. Sklonil jsem se nad něj, lehce jsem ho pohladil po korunce a řekl jsem: "Ahoj, Pavttro." Lehce sklonil svoji malou hlavičku směrem ke mně a já jsme věděl, že jsem Pavttra našel. Byl pávem.

Hned jsem si vzpomněl i na svůj sen, když jsem k tomu přidal známé fakty, vše ukazovalo na Orionu. Jenomže na smůlu byla již druhá polovina října, ochladilo se a nastalo nepříjemné sychravé a lehce deštivé počasí a Oriona přestala zcela chodit do zahrad. Marná sláva, nejvíce si vycházek užívala na jaře a v létě, kdy se mohla procházet spoře oblečená. Přes královskou kancelář jsem požádal o slyšení ve věci zmizení Pavttra. Myslel jsem si, že budu muset dlouho čekat, že Oriona bude s mým slyšením otálet. Leč nebylo tomu tak, byl jsem přijat za sedm dnů od podání žádosti, což jsem si vysvětloval tím, že Oriona tuší, že jsem došel na její kouzla s pávy a že mě bude chtít uchlácholit, abych si věc s Pavttrem nechal jenom pro sebe.

Oriona m přijala ve své soukromé pracovně, tedy ne v oficiální. Hned po vstupu do pracovny mě zaujal na čelní stěně veliký obraz, byli na něm spoře oděná Oriona a nádherný páv s krásným chvostem a hrdě vztyčenou hlavičkou obrácenou směrem k Orioně. Hned jsem odhadnul, že páv symbolizuje současně krásného samce a veliký falus. Poté co se mě Oriona zeptala, proč jsem zde, uvedl jsem jí všecky skutečnosti kolem zmizení Pavttra i to, proč si myslím, že Pavttro byl zaklet do podoby páva. Dlouho nic neříkala, spíš jsem měl pocit, že se někde v hloubi duše baví na můj účet. Pak mi naprosto klidně řekla, že to vše je jenom můj dohad. Přece z toho, že jeden z pávů si mě oblíbil a přikývnul mi na oslovení jménem, těžko vyvodit, že Pavttra proměnila kouzlem na páva. Chtěl jsem začít být agresivnější, ale uvědomil jsem si, že jsem zde cizincem, který nikomu nebude chybět, pokud najednou nebude, a hlavně si tím zmenším šanci na záchranu Pavttra. Najednou jsem si vzpomněl na pohádkové příběhy, v nich vždy platí, že smrtí čaroděje pomine i moc jeho kouzel. Schválně jsem se pozorně zadíval na obraz Oriony a páva. "Líbí se vám," zeptala se mě docela neformálně, jako kdybychom si ještě před chvíli nepovídali o Pavttrovi. "Ano, líbí, a moc, je velice realistický, páv na něm dominuje více, než kdyby vedle vás stál veliký falus. Veliký falus může patřit i nehezkému samcovi, kdežto páv je vždy krásný. Vy a páv tvoříte nesymetrickou jednotu. Kdyby na obraze byla jiná spoře oděná kráska, ten obraz by byl zcela jiný. Na pávovi ale nezáleží, ten tam může být jenom jeden jediný, jelikož všichni pávy na světě jsou pro nás lidi na první pohled stejní." "Co tím chcete říct," zeptala se mě s malým náznakem obav. "Skoro nic, jenom to, že žádný člověk, ani vy, nevíte, který mladík na obraze je. Páv jako páv, proto dejte Pavttrovi svobodu, máte na zahradě hromadu jiných." Mlčela. Pochopil jsem, že se nechce vzdát ani jednoho z pávů: "Když mu svobodu nedáte, je jenom jediná možnost, jak jej zachránit." "Jaká?" "Kouzlo musí pominout!" odpověděl jsem, dívaje se jí zpříma do očí. Tentokrát jsem zrakem neuhnul, uhnula ona. Byl to z mé strany jenom riskantní pokus, ale vyšel. Poznal jsem to podle toho, že v jejím pohledu jsem uviděl když ne strach, tak obavy jistě. Bylo mi jasné, že když Pavttro má mít šanci vrátit se do lidské podoby, Oriona musí zemřít.

Poté co jsem odešel od Oriony, jsem si uvědomil, že jsem se nechal unášet dočasnou převahou nad Orionou. Předváděl jsem se, což byla moje fatální chyba. Oriona se může cítit mnou ohrožena, a takový stav jistě nepřipustí. Byl jsem pro ni obyčejný pěšák. V nejhorším případě by mohla dát utratit všechny pávy, důvod se lehce najde, např. infekční nemoc. Policii jsem nevěřil, jistě by moje udání skončilo v skartovačce. Rozhodl jsem se rychle sepsat něco jako závěť pro případ mé nenadále smrti. V závěti jsem chtěl uvést podezření kolem zmizení Pavttra. Sepsal jsem ji v jedné tiché kavárničce. S psaním jsem skončil v deset hodin. Byl jsem rozhodnut hned druhý den vyhledat advokáta a předat mu závěť do úschovy. Ale to jsem nestihl, při návratu domů, mě přepadli tři dobře urostlí chlápci. Moc si z toho nepamatuji, jelikož mi nedali šanci něco si zapamatovat. Došlo mi, že mě chtějí umlátit k smrti. Právě jsem pocítil ostrou bolest v břichu, když kdosi začal křičet o pomoc, pak si už jenom pamatuji, že mě ve velikém chvatu celého prohledali, z náprsní kapsy mi vytáhli závěť a peněženku, tu určitě jenom proto, aby vše vypadalo na loupežné přepadnutí, a posléze se dali na útěk. Co bylo dál již nevím. Pohltila mě tma černější než černá díra v jádru naší Galaxie.

Cítím, že se blíží můj konec. Nemocniční lůžko je moje poslední štace na vezdějším světě. Hospodine, dobře víš, že jsem byl docela dobrý křesťan, snad také uznáš, že kdybych byl vzorný, tak bych Tě vůbec nepotřeboval. Koneckonců sám říkáš, že více miluješ hříšníky než vzorňáky. Většinou jsi dobrotivý, ale uznej, že občas velkoryse toleruješ i nehezké věci, jako hromadné vyvražďování celých etnik či národů, války, pogromy. Právě proto se chci na Tebe obrátit s malou prosbou, spíš prosbičkou. Oriona je krásná a zdravá žena, klidně se může dožít i devadesáti let, ale to by již všichni ti mladíci zakletí do páví podoby byli na pravdě Boží. Nešlo by nějak zařídit, aby odešla potěšit Tvé stařecké oko o kapánek dříve. Snad mi tuhle prosbu nebudeš mít za zlé při posledním soudu. Chtěl bych ještě ... sestřičko ... nějak se mi těžko dýchá ... vidím, že nechceš prosbu hříšníka vyslyšet ... prosím ... pávy ... zahrada ... Pavttro ...

Epilog

„Pane doktore, ten cizinec na 158 u okna zemřel ráno krátce před osmou. Příčinou byla rána v břichu po bodnutí nožem. Do diktafonu v noci něco namluvil, ale ničemu z toho nerozumím, je to v cizím jazyce.“
„Sestřičko, prosím, zařiďte, aby příbuzným při předávání jeho těla byla předána i nahrávka z diktafonu.“
„Spolehněte se, pane doktore, postarám se o to ... Slyšel jste, co se asi před čtyřmi hodinami stalo? Je toho plný rozhlas i televize. Lidi o ničem jiném nemluví.“
„Něco jsem zaslechl, ale jenom útržky, dobře víte, že dnes celý den operuji ... “
„Představte si, že několik tisíc běženců z Afriky vtrhlo na naše území a vzali útokem královský palác, který prý zcela vyrabovali. Ostraha paláce na čele s Orionou jim chtěla v tom zabránit, ale prý to skončilo tragicky. Když Orionu mladí běženci uviděli v jejím průhledném oblečení, vrhli se na ni a chtěli ji znásilnit, určitě se bránila, ale nakonec podlehla… Chudinka, prý ji rozdrásali až do krve… Třebaže se o ní povídalo všelicos, hlavně kolem mužských, takový konec si přesto nezasloužila. Dokonce se povídá, že běžencům nestačilo vyrabovat palác, že pochytali i všechny pávy a vykroutili jim krky. Ale slyšela jsem, že pávicím neublížili.“
„A viděl vůbec někdo ty pávy s vykroucenými krky?“
„To je právě ta záhada, nikdo neviděl ani jednoho, určitě je někam naházeli… Doufám, že neskončíme i my někde v kontejneru na pet lahve.“
„S těmi pávy je to opravdu divné, proč by jim měli vadit ... Pokud jde o ten kontejner, takového konce bych se nebál, lékaři a sestry se hodí v každém režimu a za všech poměrů. ... A vůbec, tu sukni dejte pryč a vemte si kalhoty, máte docela hezké nohy ... a vemte si i volnější vršek, vaše pevná ňadra by mohla tu chátru zbytečně k něčemu vyprovokovat ..."

Napsáno v druhé polovině září 2015. Publikováno v Brně 30. září 2015.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Články