Pekelník
Dušan Polanský
Blížil se konec února Léta Páně 2013 a město Brno i jeho okolí pokryla docela pěkná vrstva sněhu, což není v této době tady až tak běžné. To byl i důvod, proč jsem se nechal po práci vyvést trolejbusem č. 36 na konečnou v Komíně a pak již po svých jsem šlapal mezi zahrádkami na zasněženou louku nad plochou letiště. Louka byla pokryta netknutou bělobou. Zatím nikdo nestihnul narušit tuhle sněžnou nádheru, a tak jsem to udělal já, přesně doprostřed louky mé nohy vyšlapaly přerušovaný chodníček ozdobený tvarovanou mozaikou podrážek zimních bot.
Docela spokojeně bych se díval po krajině směrem na letiště a Medlánky, kdyby mě příšerně nebolela levá čelist i teď čtyři dny po dost složité extrakci dolní levé osmičky, jejíž kořen si spokojeně rostl pod dvěma sousedními zuby. Stál jsem tu v bezvětří a v panenském tichu asi tak pět minut – tedy odhadem, hodiny s sebou již dlouho nenosím, také k čemu by mi byly. Najednou jsem ve vzduchu zacítil zvláštní mix vůně a zápachu, jako by někdo smíchal síru s levnou kolínskou vodou po holení. A navíc jsem měl pocit, který zná asi každý člověk: za sebe nevidíte, a přesto tušíte, že za vámi někdo stojí. Zalomcoval mnou pořádný strach, vždyť přesně na tomto místě chci, aby to, co po mně zbude, bylo rozptýleno, ale ne abych byl zde skolen nějakým vražedníkem. Uznejte komickou krutost faktu, že jste na stejném místě zavražděn i rozptýlen, to by se blízcí pořádně natruchlili a nepřátelé nachechtali. Ani jedno, ani druhé jsem nechtěl připustit. Nenápadně zvedaje svoji červenou plátěnou tašku – věnovala mi ji dcera, která ji dostala jako firemní pozornost na jakési lékařské konferenci –, jsem se prudce otočil. Tašku jsem plánoval použít coby ochranný štít. Malé vysvětlení k červené tašce: lidé se tváří dost divně, když mě s ní vidí, barvou se spíš hodí k ženě; ale co, přece nebudu utrácet peníze za hezkou koženou pánskou aktovku, když už jsme to vydržel do šedesátky s levnými koženkovými a plátěnými taškami. Takový kauf, to by byla v mém případě stejná revoluce, jako kdybych utíkal do obchodu a koupil si nové sako, když v sekáčích si saka běžně kupuji po 200, 300 korunách. Jakmile se sako zašpiní, tak jej vyhodím. Takže jsem se otočil drže před sebou oběma rukama červenou tašku, a hle malé překvapení, přede mnou stál příjemně usmívající se chlápek s knírkem a živýma tmavýma očima, jež se leskly jako kapky rosy hlazené ranními paprsky slunce. Jemně jsem se zaklonil na bok, abych viděl přes postavu chlápka na mnou vyšlapaný chodníček ve sněhu. Bylo to jasné. Ani jedna šlépěj nepřibyla, také bylo vidět, že nešel v mých stopách, výrazný traktorový vzor byl z mých bot. Usmíval se ještě spokojeněji, moje překvapení jej pobavilo.
Musel jsem shledat, že chlápek se tu objevil jaksi z ničeho nic, jako výhra prvního pořadí v Sportce. Pečlivě jsem si ho prohlédl, od šviháckých černých kožených holínek až po elegantní myslivecký klobouček. Kabát byl krátký, ale z kvalitní a teplé látky, zrovna jako jezdecké kalhoty. V pravé ruce držel kožený bičík. Klasický pohádkový Pekelník. Barevně na něm vše ladilo k švihácké postavě. „Spokojen?“ zeptal se mě docela příjemným, výrazným, jasně srozumitelným hlasem. „Trapně klasické až pohádkové oblečení,“ odpověděl jsem s úšklebkem na tváři. Chlápek se pousmál, prudce švihnul bičíkem o pravou holínku a hned tu stál v jiném oblečení, a opět plesknutí bičíkem a zcela nová vizáž a oblečení. Několikrát tohle kouzlo zopakoval. Měl jsem pocit, že se tu střídají podoby pekelníků od různých umělců či filozofů nebo básníků, které peklo lákalo: Homér, Vergilius, Platón, Augustin, Dante, Goethe, Milton, Blake, Lada a další. „Pane, tak, jakou podobu si přejete?“ „Úvodní,“ rezignoval jsem. Plesknutí a pekelník tu stál tak, jak jsem jej uviděl v celé jeho kráse poprvé.
Po dobu, co se tu předváděl, můj strach byl pryč a odvážil jsem se přejít do útoku. „To nedáte člověku pokoj ani tam, kde chce spočinout na věky věků.“ Klidně se usmál. „Jaképak věky věků, jako vzdělaný křesťan přece víte, že váš Mesiáš se jednou vrátí a nastolí všude svůj řád, a v rámci téhle poslední revoluce v dějinách lidstva budeme všichni souzeni. Já, vy, všichni žijící i všichni ti, co již stihli spokojeně nebo nespokojeně zemřít.“ Bylo jasné, že Pekelník těmihle povídačkami kamsi míří. „K věci!“ vybídnul jsem jej. „To jsem rád, že si rozumíme hned od počátku, to mě utvrzuje v tom, že můj typ na vás byl správný,“ spokojeně konstatoval Pekelník a po lehkém nadechnutí čerstvého zimního vzduchu pokračoval. „Jste vzdělaný a sečtělý člověk, vaše vědomosti jsou široké jako mapa Danteho pekla.“ Lichotil mi, pravda byla někde o kus jinde. „Abych vám tu vykládal o tom, jak se představa pekla měnila v průběhu celé lidské civilizace je zcela zbytečné. Koneckonců jste četl knihu Alice K. Turnerové Historie pekla.“ „Jste dobře informován o mých znalostech,“ lehce jsem opáčil. „Nejen to, prosím…“ najednou Pekelník držel v ruce luxusní moderní tablet a podával mi jej. Opatrně jsem si jej vzal, měl jsem totiž strach, zda to není nějaká fligna. Ne, nebyla, bylo to něco horšího. Na titulní obrazovce byly všecky moje osobní údaje, nemoci, zájmy, a pak tam bylo to, čeho jsem se již předem obával, tlačítko Dobré a zle skutky. Nesměle jsem jej konečkem ukazováčku aktivoval. Na displeji se zobrazily dva svislé textové sloupce, v prvním sloupci byly podrobně sepsány moje dobré skutky, v druhém ty míň dobré, přesněji zlé. Sloupce byly stejně dlouhé, byly v rovnováze. Vše na první pohled sedělo. Třebaže jsem se na Pekelníka při prohlížení mých skutků ani nepodíval, cítil jsem až v žaludku, jak si mě vychutnává. Pot mi najednou orosil celé čelo a cítil jsem, jak mi zvlhlo pod čepicí i těch pár zbylých vlasů, co mi na hlavě zůstaly jako ne příliš přesvědčivý důkaz toho, že jsem kdysi vlasy měl i tam, kde je dnes pleš.
Začal jsem alespoň trochu tušit, o co by mohlo vyslanci pekla jít. Když jsou v rovnováze skutky dobré a zlé, je ve hvězdách, kde člověk po fyzickém skonu skončí, zda v království nebeském nebo v pekle. Tím se otvírá Pekelníkovi možnost, mě přesvědčit, abych upsal svoji duši peklu, pochopitelně za nějaký ten benefit do konce vezdejšího života. Jenomže když mi je již šedesát a jsem nemocen na srdce, proč bych se měl upisovat peklu za nějakou krátkodobou výhodu? Jak jsem již řekl, Pekelník mi viděl až do žaludku, což mi dal hned pocítit. „Pane, uvažujete zcela správně! Nabízet vám nějakou výhodu na několik posledních let vašeho života, to nemá logiku, ani tu pekelnou. Nakonec nejste typ člověka, jenž by si na luxusu zakládal, hloupý nejste, rozhled máte, takže popravdě ani bych nevěděl, co vám nabídnout. Naše nabídky při lovení dušiček jsou zcela světsky prozaické: bohatství, krásné ženy či muži – podle pohlaví zájemce, sex, moc, beztrestnost při páchání lumpáren atd. Na nic z toho bychom vás ale asi jen tak lehce nedostali.“ Položil jsem pekelníkovi jedině možnou – a v této situaci zcela zbytečnou – otázku: „Tak na co mě, Ďábelský advokáte, dostanete?“ Bylo vidět, že titul mu zaimponoval. „Neodpovím vám přímo, jistě na to kápnete s mojí pomocí sám. Máte přece docela široké znalosti, hlavně filozofie a náboženství,“ při posledním slově si pořádně odplivnul a pokračoval, „jistě nebude od věci, když vás trochu teologicko-filozoficky potrápím.“ „Prosím, poslušte si!“ spíš jsem zavelel, než slušně souhlasil. „Tak dobrá, moje otázka: Jak vypadá doopravdy peklo, když vám prozradím, že neplatí ani jedna z těch představ, které si lidé za těch několik tisíc let lidské civilizace ve svých pomatených hlavách vykonstruovali?“ Mohl jsem odpověděl bez přemýšlení, neboť v tomhle jsem měl již dávno jasno. „Peklo je pro každého hříšníka především říše úplné samoty, opuštěnosti a beznaděje. Říše, kde vás výčitky svědomí trápí každý okamžik posmrtného bytí. Nemůžete usnout ani na vteřinu; odpočinek, jakákoliv fyzická činnost je zakázána, rovněž i fyzické mučení, neboť to vše by dalo hříšníkovi alespoň na chvíli šanci zapomenout na své hříšné skutky.“ Pekelník s uznáním a spokojeně zatleskal. „Výborně, výborně! Vidíte, kdybyste o tom napsal učené pojednání, mohl jste již být docela známý pisálek. Ale to je váš problém.“ „Také si to myslím,“ zavrčel jsem. „Přece se nezačneme hádat kvůli tomu, zda jste něco dal, nebo nedal na papír,“ Pekelník okamžitě zklidňoval situaci a chtěl dál testovat moji představivost. „Zkuste ještě svoji úvahu dotáhnout do finále, ale když se vám již nechce, klidně to udělám za vás.“ „Jen si poslužte, rád si poslechnu systematický, kvalifikovaný výklad,“ nevrle jsem odseknul. „Splnit vaše přání, bude pro mne ctí,“ s úklonem začal mi Ďáblův advokát vyprávět to, co mělo moji představu o pekle doplnit.
„To máte tak, většina našich nedobrovolných klientů si je dobře vědoma všech lumpáren, jež napáchali. S těmi problém nemáme, poctivě si u nás v teplíčku a při dobré stravě trpí, přesně tak, jak jste se již o tom zmínil. Ovšem je tu skupina darebáků, s nimiž nepohne ani hrozba mučení. Neví, co je to lítost, páchat zlo bylo jejich největším potěšením. Představa, že by si na chléb vezdejší vydělávali poctivou prací, jim byla vždy cizí jako mně království nebeské. Tyhle lumpy pláč a prosby oběti nikdy neobměkčily, ale naopak, ještě více v nich probudily běsy. Z pohledu vědeckého jsou to nešťastníci, za páchání zla jaksi nemají plnou odpovědnost, zlo mají v sobě jaksi od narození. Nemluvě o tom, že často vyrůstali v podmínkách, kde byli k takovému životu směřování či už přímo nebo nepřímo.“ Znuděně jsem vydechnul, připadal jsem si jako na mši svaté, na níž nadržený celibátník zlořečí starcům, kteří chlípně okukují na ulici každou ženskou sukni. „Já vím, já vím,“ uhodl pekelník mé myšlenky, „tohle moje kázání není pro vás ničím novým, ale jaksi se mu nemohu vyhnout, když se chci dostat k meritu věci.“ „Dobře, dobře, tak přímo k meritu!“ málem jsem zavelel, „začíná mi být pěkná zima.“ Pekelník se nadechnul a již se chtěl opět rozpovídat, ale mně se již nechtělo poslouchat jeho dlouhé povídání, a tak jsem to na něj vychrlil. „Zkrátka nabízíte mi místo jakéhosi kazatele, který by ty nenapravitelné darebáky, kteří neví, co jsou to výčitky svědomí, naučil chápat a uvědomovat si jimi napáchané zlo, aby je také konečně začalo trápit svědomí.“ Pekelník se najednou přestal smát a udiveně pronesl: „Jak to tak přesně víte?“ A jeho údiv jsem si chtěl ještě více vychutnat. „Každý z nás má, tedy kromě Hospodina, někoho nad sebou, jenž vyhodnocuje naše skutky. Ani u vás, v té díře pekelné, to nebude jiné. Jistě míváte odtud,“ ukázal jsem ukazováčkem pravé ruky nahoru, „přísné kontroly. A než přistoupíte k fyzickým trestům a mučení, musíte prokazatelně doložit, že hříšník je nepolepšitelný. Holt Náš Hospodin je milostivý všude, i tam u vás v pekle. No a vám pekelníkům se dost těžko přesvědčuji hříšníci v mnohém vám podobní. Hříšník hříšníka nepřevychová.“ Pekelník vypadal jako hromádka neštěstí, ale jsa člověk citlivý, nechtěl jsem mu dát zcela pocítit svůj triumf. „Co za to, když ten kšeft vezmu?“ Můj společník okamžitě ožil, jako když málem leklou rybu hodíte do svěží okysličené vody. „Do druhého příchodu Mesiáše slušné bydlení, výborná strava, přesněji maďarská, neboť tu máte nejradši; každý den k obědu a k večeři dvě deci bílého vína, i když u nás preferujeme červené, ale jest nám známo, že pijete pouze bílé. Dále právo na spánek, volný pohyb po celé říši pekelné a budete mít povolenou i četbu křesťanské literatury, tedy s malou podmínkou rovnováhy: za přečtení jedné pekelné knihy, jedna křesťanská nebo jiná dle vašeho zájmu. Jistě chápete, že nemůžeme připustit, abyste nám udělal z pekla Chrám Boží, to by byla ideologická diverze. A ještě vás čeká řada drobných výhod, které jaksi ani nepočítám, kupříkladu kdykoliv si můžete uvařit jídlo dle vaší chuti s tím, že veškeré ingredience vám zajistíme dle vašeho požadavku.“
Zda jsem dobrý nebo zlý, to nechám na posouzení jiným, ale za slušného člověka se považuji a myslím, že takový doopravdy i jsem, a právě proto chci podstoupit Boží soud, abych na vlastní oči viděl kam se nakonec jazýček vah Boží spravedlnosti nakonec nakloní, zda nahoru k nebi, nebo dolu do pekla. Jenomže moje slušnost mi říkala, že bych se Pekelníka měl zbavit v dobrém, ne ve zlém, vždyť také to byl kdysi živáček jako já. Určité řešení mě napadlo. „Vážený Pekelníku, je vám jasné, že to, o čem se bavíme, je velice vážná personální záležitost. Jsem sice člověk, který se umí rozhodnout, když to situace vyžaduje, jenomže skoro vůbec se neznáme, takže nerad bych se dočkal nemilého překvapení za mého života, ale i po něm.“ Pekelník se okamžitě ohradil a začal se dušovat, že z jeho strany se nemusím obávat žádného podrazu. Klidně jsem ho vyslechl, a pak jsem mu předložil svůj návrh. „Víte co, zda se vám upíšu, nebo neupíšu ať rozhodne moje malá vnučka. Jmenuje se Jindra, nedávno jí byl rok a půl.“ Pekelník na mě zíral s opovržením jako zbohatlík na poctivě makajícího pomocného stavebního dělníka. „Vy, člověk tak inteligentní, zkušený, chcete za sebe nechat rozhodovat vnučku, která ještě ani neumí mluvit.“ Na tenhle argument jsem byl vzorně připraven. „Vážený, vězte že malé děti se neomylně řídí intuicí, city, kdežto mi dospěláci více dáme na rozum. Uvedu vám příklad, Nedávno jsem jel v tramvaji a byla tam maminka s malou holčičkou v kočárku. Holčičce podle mě nebyly ještě ani dva roky. Kouká na mě, já na ni mrkám, různě gestikuluji, spokojeně se na mě dívá, mává mi a po celou dobu se usmívá jako jarní sluníčko. Chystaly se vystoupit na zastávce v Komíně. Mezi vystupujícími byla i jedna asi pětačtyřicetiletá paní, chladná a zlá od pohledu. Holčička se na ni vážně podívala, paní se na ni nuceně usmála. To byste měl slyšet ten křik a pláč. Ještě štěstí, že za chvíli tramvaj zastavila a maminka s kočárkem vystoupila.“ Pekelník nevěřícně kroutí hlavou. „Dobrá, dobrá, a co když ta vaše vnučka nebude plakat, jak se vůbec dozvíme, jak se rozhodla, dá nám to snad písemně, když neumí mluvit?“ „Ani písemně, ani ústně, ani jeden způsob ještě neumí. Ale tak, jak to umí, spolehněte se, že poznáme, jak to dopadlo. Když jí budete sympatický, váš návrh přijímám, jestliže ne, musíte si hledat jiného kazatele, který ty vaše nepolepšitelné hříšníky naučí mít výčitky svědomí.“ Pekelník na chvíli zvážněl, bylo na něm poznat, že pochopil, že další diskuze by byla zcela neproduktivní. „Dobrá, souhlasím! Kde a kdy uvidím ten váš chytrý malý zázrak?“ Po malé kalkulaci jsem určil místo a čas schůzky: „Zítra v půl čtvrté odpoledne, abychom to vše odbyli ještě za světla. Tam kus dole, jak je odbočka z hlavní cesty na koňskou farmu. Teď přes zimu není farma pro veřejnost otevřena, takže na odbočce budeme mít klid na Boží a současně pekelný soud.“ Pekelník se vším okamžitě souhlasil. Pak už jsem uslyšel jenom krátký, drzý smích a viděl jsem jak se Pekelník propadl pod zem. Zůstal po něm jenom onen zvláštní mix vůně a zápachu, ale i ten po chvilce rozfoukal zcela neočekávaný, krátce trvající vítr.
Na druhý den jsem dceru přesvědčil, že Jindru zvládnu na procházce sám. Nebylo to až tak jednoduché, vnučka je živé stříbro, hlídat se musí docela ostražitě. Nemluvě o tom, že má jako každá ženská hodně vrtochů. I když popravdě většina z nich mne nechává v klidu, jako např. ten, že když ji bolí nožičky, tak si jednoduše gepne na zadek právě tam, kde je; je jedno, zda je to místo suché nebo mokré, zda je to chodník, trávník či jiný plac. Prostě si gepne a hotovo. A aby toho nebylo málo, začne ručičkami či teď v zimě rukavičkami smejčit po špinavé zemí a nožičky rozevírá do stran a zpět. Lidé jdoucí kolem udiveně koukají na takhle si hrající malé dítě a na dědu, který netečně přihlíží tomuto počínání vnučky. Jistě si říkají: „To je výchova! Fracek jeden rozmazlený, může si dělat, co chce. Co jenom z toho vyroste!“ Vím dobře, že hodná a slušná dáma, a proto ji chvíli nechám tak, pak ji zvednu a nesu ji dál jako veliký balík na poštu. Že se od ní obvykle ušpiním, o tom žádná. Ale jinak je nám hezky. Proč také ne, my to prát nebudeme.
Bylo krátce před půl čtvrtou odpoledne, když jsem s kočárkem, v němž se již neklidně mlela Jindra, odbočil z bídně udržované místní asfaltky na soukromou cestu ke koňské farmě. Asi po padesáti metrech jsem zastavil a kočárek jsem otočil směrem k asfaltce. Jindru jsem postavil na silnic. Okamžitě se rozhlédla, zda neuvidí koníky. Nemohla je vidět, koníci byli totiž ve stáji a tak smutně koukala a ukazovala ručičkou do prázdné ohrady. Pohladil jsem jí po hlavičce a utěšil ji: „Jindřiško, neboj se, koníci tu nejsou, je jim zima, jsou v domečku, ale uvidíš, že za chvíli se nudit přesto nebudeš,“ Nemýlil jsem se. Shora od Komína nebo Medlánek přijížděl nový, luxusní, nablýskaný Mercedes vyšší třídy. V autech se nevyznám, ale v podobných jezdí mafiáni a zbohatlíci, takže vyšší třídy musel být. Auto zastavilo asi deset metrů od nás. Vystoupil z něj můj starý známý z Kopce, byl oblečený stejně jako včera. Uvažoval logicky, když se tenhle typ oblečení pozdával dědovi, jistě se bude líbit i vnučce. Zahelekal směrem k nám něco na způsob pozdravu, otevřel zadní dveře za dveřmi řidiče a začal vytahovat ze sedadel veliké krabice. Je nabíledni, že v nich musely být hračky. S tím jsem ale počítal a byl jsem klidný, neboť Jindra má ráda především hračky, na nichž si může přiměřeně potrápit hlavu. Pekelník určitě koupil drahé načančané hračky pro dítka boháčů, s nimiž si ale obvykle inteligentnější dítě nevydrží dlouho hrát. Nemýlil jsem se. Krabice začaly vydávat svoje tajemství. Luxusní kočárek, krásná veliká panenka – když jsem ji uviděl, v duchu jsem se zašklebil, neboť veliké panenky nemá Jindra ráda, v jejím věku vidí v nich konkurenci –, tříkolka – tak ta by mohla zabrat – a pak již jenom hromada drahých načančaných hraček, které se tak hodí na poličku v dětském pokoji, ale ne na hraní pramálo. Ale i tady by byl prostorový problém, v malém dvoupokojovém bytě rodičů Jindry na dětský pokoj ani pomyslet. Nemluvě o tom, že od začátku února má Jindra malého brášku, jenž také okupuje nějaký ten metr čtverečný vzácné užitné plochy.
Jindra bez zaváhání nasedla, jak jsem předpokládal, na tříkolku. Ostatní hračky jí byly zatím šum a fuk. Očekávala, že tříkolka se rozjede lehce, ale kdepak, tak malé dítě na nerovné cestě, na níž se navíc držel sníh, tříkolku nerozjede. Ale chtěl jsem hrát s Pekelníkem férovou hru. Jindru jsem začal tlačit na tříkolce směrem k autu, což se jí docela líbilo. Pekelník zářil jako oheň pekelný. „Vidíte, že jsem jí sympaticky, tak podepište!“ a již držel v levé ruce smlouvu vytištěnou na kvalitním ručním papíře a v pravé ruce husí brko. Hrál jsem o čas: „Vážený, ještě nějakou minutu vydržte, dejte jí čas na vyzkoušení všeho, co jste jí přinesl.“ Pekelník něco nervózně zavrčel, že takto tu můžeme trčet ještě dvě hodiny. Najednou se Jindra přestala zajímat o jízdu na tříkolce a zahleděla se na luxusní Mercedes. Doklaplo mi, že Jindra na auta je a přední dveře u řidiče nechal Pekelník otevřené! Znejistěl jsem a začal jsem mít strach. Jakmile Pekelník dovolí Jindře volně dovádět v kabině Mercedesu, jsem ztracený. Pekelník změnu v mém chování postřehl, vše pochopil a rázem vyrazil do protiútoku. „Jindřiško, pojď, strejda ti ukáže autíčko, můžeš si točit volantem, tisknout tlačítka, dělej, co tě jenom napadne, strejda je hodný, vše máš povoleno… uvidíš jak panel hezky svítí a bliká. A když chceš, se strejdou a tatínkem můžeme vyrazit na malou jízdu na zahrádku a zpět!“ Jindru nemusel více přesvědčovat, seskočila z tříkolky a za chvíli se již na mne culila přes přední sklo Mercedesu jako sluníčko. Viděl jsem jak dovádí, sahá na všecky možná tlačítka, točí volantem, zapíná a vypíná světla, stěrače… Najednou začalo hrát rádio, Jindře se rozzářila tvářička, hudbu miluje. Nevím zda to byla náhoda, ale Edith Piaff zpívala smutnou francouzštinou šanson o nešťastné lásce. Pekelník se spokojeně usmíval. Bylo na něm poznat, jak si užívá svého vítězství a hořkost mé porážky.
Kolíbaje se do taktu smutné písně mi Pekelník podal velikou jehlu, abych si píchnul do prstu, a tím si sám připravil červený inkoust k podpisu. Udělal jsem to. Pak opět do taktu písně položil na přední kapotu předpřipravenou písemní smlouvu a podal mi husí brko. Namočil jsem je ve vlastní krvi, smutně se skláněje nad kapotu jsem se díval na dovádějící Jindru. Bylo mi jasné, že teď již mě může zachránit jenom zázrak Boží. Jenomže, kdo dnes věří na takové zázraky! Popravdě ani já. Jenomže Bůh je Bůh a ten zázrak vykonal. Najednou z auta se ozvalo silné troubení, to Jindra aktivovala spínač klaksonu. Viděl jsem jak se lekla, okamžitě začala hlasitě plakat a křičet „Je, je, je, je…“ a hrabat se z auta ven. Aby její úprk neskončil pádem, odhodil jsem husí brko a rychle jí pomohl z auta. Tulila se ke mně, jak to umí jenom malé děti. Pekelníkovi to všechno pomalu docházelo. Rozběhl se směrem k hračkám a snažil se je všecky vzít do rukou a přinést Jindře. Přitom vykřikoval řečičky o hodném strejdovi a hodné holčičce. Jenomže Jindru znám, jakmile někdo u ní ztratí důvěru, má po ptákách. Tak jako teď Pekelník, kterému vše definitivně došlo. Vztekle praštil hračkami o zem, zahrozil mi ukazováčkem a křičel na mne: „Vždyť my se ještě uvidíme, ale tam u nás v pekle, a to se už postarám, abyste excelentně trpěl!“ Ale nevyznělo to moc přesvědčivě, lehce jsem se na Pekelníka usmál a škodolibě mu zamával. Ten již to s nervy nevydržel, začal pěkně sprostě nadávat a nakonec pronesl nějaké to pekelné zaklínadlo: Himl Hergot Fagot Krucinál a ještě dalších pět, šest slov, no a vše z pekla bylo pryč. Na placu jsme zůstali jenom já, Jindra a kočárek.
Malou Jindru jsem odnesl ke kočárku, že ji zpět povezu. Moji nabídku rozhodně odmítla, že chce postavit na zem. Tak jsem jí jako vždy vyhověl a odepnul jsem z rámu kočárku termosku, že jí dám napít teplého čaje. Odšrouboval jsem uzávěr termosky a otočil se k Jindře, že jí termosku podám. A hle, Jindra si mezitím stihla sednout na zadeček a zaujatě koukala nahoru. Podíval jsem se tím směrem také, ale neviděl jsem vůbec nic. Najednou se Jindra začala usmívat, zvedla pravou ruku a někomu tam nahoře dlouho mávala a vykřikovala její nejoblíbenější slovo: „Toto.“ Když jsem se jí po chvilce zeptal, komuže to na mávání odpovídá, jenom ukázala směrem nahoru, opět několikrát zamávala a spokojeně řekla: „Toto.“
V Brně Léta Páně 25. února 2013.