Dušan Polanský
„So we beat on, boats against the current, borne back ceaselessly into the past.“
Francis Scott Fitzgerald
Bylo kolem desáté dopoledne a já seděl ve svém křesle v pronajaté ponuré kanceláři kdesi na konci dlouhé tmavé chodby a lenivě přemýšlel, jak zaplatím dluh za dva měsíce na nájemném za byt a tuhle nevlídnou kancelář. Za tři měsíce odcházím do důchodu, nezbývá mi nic jiného, než věřit, že nějaký kšeft ještě přijde. Je pravda, že jsem si za dvacet let hraní se na soukromého detektiva sám zkomplikoval živobytí tím, že jsem nebral případy manželské ani milenecké nevěry, jenomže čumět cizím lidem do postele mě nikdy nelákalo. Dvě konkurenční detektivní kanceláře v tomhle špinavém městě na tomhle vydělávaly a vydělávají nejvíce. Už vůbec nemluvě o mém věku – na klienty jsem v poslední době svým věkem a vzhledem nepůsobil příliš důvěryhodně. Víc se jim líbí urostlé, akční a suverénní typy. A navíc jsem tuhle živnost provozoval většinou sám, což je samo o sobě veliká komplikace.
Před deseti lety jsem svůj individualismus v provozování živnosti chtěl změnit a přibral jsem do kšeftu mladého chlápka, jmenoval se Ottaro. Bohužel nebyl na něj spoleh. Nejednou jel sólo a důležité informace si nechával pro sebe, takže ze mě dělal blbce. To ale nebylo to nejhorší. Ještě horší bylo, že tyhle informace několikrát zneužil k vydírání klientů, což je proti morálce každého aspoň trochu slušného soukromého očka. Po roce jsem se s ním slušně rozloučil. Neztratil se. Byl sportovní typ s hezkou postavou a navíc slušný tenista, takže se stal osobním tenisovým trenérem; především žen, jak jinak. Byl i výborný střelec z pušky, vyprávěl mi, že má několik pohárů a diplomů z různých střeleckých soutěží. Několikrát jsme se od našeho rozchodu potkali, pokaždé jsme prohodili jen pár zdvořilostních vět, a to bylo vše. Oba jsme věděli své.
Při mém rozjímání někdo opatrně zaklepal na dveře. Postavil jsem se, popošel k pracovnímu stolu a posadil se. Chtěl jsem vzbudit zdání, že pracuji. „Vstupte,“ málem jsem zavelel. A bylo zde příjemné překvapení.
Do kanceláře vešla moje bývalá láska Marie. Popravdě řečeno naše láska trvala krátce, ale kdybych tvrdil, že jsem na Marii už dávno nemyslel, lhal bych. Myslel jsem na ni dokonce každý den, třebaže pro mě byla v jistém smyslu tabu. Ne snad proto, že našla své životní štěstí s nejmocnějším mužem ve městě, ani ne proto, že už o mě nestála – to bylo nakonec její právo, dokonce ani ne kvůli velkému věkovému rozdílu, tabu zde bylo ze zcela jiného důvodu. Už bych nerozchodil to, že žila tolik let s jiným mužem. Musím ale dodat, že teď, když přede mnou zde stála, jako vždy pečlivě upravená a elegantně oblečená, což vždycky uměla, tak už jsem až tak pevný ve svých zásadách nebyl. Znáte to, teorie je teorie a praxe je často jiná. Zmínil jsem její oblečení, já pro změnu na oblečení moc nedbal, takže když jsme seděli v nějaké společnosti, lidé si o nás mysleli, že jsme otec a dcera, což jistě uznáte, že je docela nepříjemné.
Pozdravili jsme se prostým ahoj. Asi proto, že ani jeden z nás neměl čisté svědomí. „Tak se posaď!“ vyzval jsem ji. Nechtěl jsem se vracet k minulosti – ostatně k čemu by to bylo? – a rovnou jsem se jí zeptal, co potřebuje. Má přímost a můj neutrální tón ji trochu rozhodily, ale jen na chvíli. Pak rozhodně sáhla do kabelky a vytáhla fotografii, kterou mi přes stůl podala.
Chvíli jsem si ji prohlížel, potom jsem se sarkasticky usmál a ležérně s trochou okázalého potěšení pronesl: „A Ottaro. Krasavec, alfa samec, miláček žen, skvělý tenisový trenér, můj bývalý nespolehlivý kumpán, občas i vyděrač… Copak vám tam nahoře provedl? Copak má náš Ottaro za lubem?“
Zarazila se. Řekl bych, že se jí můj proslov vůbec nelíbil. Znal jsem ji, věděl jsem, že se nedá. Když bylo třeba, uměla být docela nepříjemná. Za naší krátké známosti jsme se několikrát pořádně rafli. Ale musím přiznat, že i kvůli tomu jsem ji miloval. „Pokud vím, kšefty ti moc nejdou,“ pronesla chladně. „Vím, že dlužíš na nájemném za byt a za tuhle kancelář dokonce mému manželovi.“ „To je bohužel pravda,“ odpověděl jsem. „Dokonce jsem čekal, že mi dá padáka. Musel bych úřadovat v bytě. Možná ses za mě přimluvila. Pokud ano, tak díky.“ „Jsi optimista, kvůli tobě jsem nikoho od našeho rozchodu o nic neprosila, ani manžela. Není natvrdlý, dobře ví, že takhle tě má na lopatě jako ježibaba Jeníčka v pohádce o perníkové chaloupce.“ Tak tohle trefila, a já věděl, že nastal čas na taktický ústup. „Dobrá, máš pravdu, nechme toho. Co ode mne potřebuješ?“ „Najít Ottara! Jednou ses mi zmínil, že pro tebe krátce dělal. Ty ho znáš asi nejlépe, možná dokonce tušíš, kde by mohl být. Nevím, co provedl, ale jde po něm manžel a několik dalších vlivných lidí. Mám o něj strach. Chtěla bych si s ním promluvit, aby neprovedl něco hloupého. Neuvědomuje si, že proti němu nestojí jenom můj manžel a jeho kámoši, ale i policie, s kterou je manžel zadobře. “ „Marie, na rovinu, poslal tě tvůj milovaný manžel?“ „Ne,“ zavrtěla rozhodně hlavou. „Jsem tu bez jeho vědomí. Ani pořádně nevím, proč je po něm taková sháňka, o co vůbec jde. Jenom vím, že po něm pátrají obě soukromé detektivní kanceláře a neoficiálně i policie.“ Při zmínce o policii sklopila zrak. „O tom nepochybuju,“ ušklíbl jsem se. Dobře věděla, že její manžel je s policií až moc zadobře. „Takže ty chceš Ottara zachránit, aby neskončil pod kytkami?“ Mlčela. Něco jsem si myslel. Co přesně, nebylo teď důležité. Já potřeboval prachy, ona potřebovala najít Ottara dřív, než ho najdou poskoci jejího manžela nebo policie. Když šlo o lásku, uměla milovat celým srdcem i tělem – a to na ní bylo krásné. Vlastně nejkrásnější.
„Kolik chceš coby zálohu?“ usekla naše čím dál osobnější povídání. „Kolik?“ pokrčil jsem rameny. „Tolik, abych zatáhl dluhy na nájemném a zůstalo mi na chleba, benzín a aspoň jednu noc v hotelu při pátrání po Ottarovi. Tedy … minimálně sto tisíc.“ Nic neřekla. Sáhla do kabelky a položila na stůl svazek tisícovek. Po chvilce dodala: „Je tam přesně sto patnáct tisíc. Víc nemám.“ „Co jsi zastavila nebo prodala?“ „Do toho ti nic není. Najdi Ottara!“ „Buď si jistá, že ho najdu,“ řekl jsem klidně. „Jako že za tři měsíce budu důchodce a celý svět pracovních povinností mi bude ukradený.“ „Jen aby ti ten důchod stačil na nájem,“ prohodila ironicky s lehkým úšklebkem. Trefila se. Uměla být i jízlivá. Raději jsem mlčel. Položila na stůl svoji navštívenku. Zvedla se a odcházela. Sledoval jsem její chůzi – byla neopakovatelná lehce kolébavá. Přímo lákala. Dokázal bych se takhle na ni dívat celé hodiny.
Najednou se váhavě zastavila, jako kdyby ještě nevěděla, zda se zeptá nebo nezeptá na něco intimně důležitého. Nakonec se rozhodla. Pomalu se otočila a zeptala se zcela otevřeně: „Duarro, proč děláš práci, na kterou nemáš? Žiješ doslova ze dne na den. Jednou jsi mi vyprávěl, že na vojně si ani pořádně neuměl trefit terč. Na levé oko skoro nevidíš, vidíš jím rozmazaně a pravé ti částečně deformuje obraz. Pro soukromé očko hotová katastrofa.“ „To víš, protože se k ničemu nehodím, měl jsem na výběr mezi politikou a hraním si na soukromé očko,“ odpověděl jsem podle pravdy, vždyť člověk se nějak živit musí, tedy když nechce makat na stavbě. „A pokud jde o střelbu – blbý zrak mi až tak nevadí. Stejně jsem z pistole nikdy na nic živého nevystřelil. Ale není všem dnům konec. Možná jednou vystřelím.“ Nechápavě zavrtěla hlavou a odešla s tichým: „Ahoj.“
První, co jsem po jejím odchodu udělal, že jsem ze svazku vytáhl tisícovku. Strčil ji do peněženky a vyrazil do nejbližší restaurace, abych si po měsíci dal k jídlu něco dobrého. Ostatní bankovky jsem strčil do bočné kapsy saka. Po dobrém obědě jsem zašel na poštu, vyplnil složenky a zaplatil dluhy na nájemném. A hned jsem se cítil svobodněji. Bez peněz si člověk svobody neužije.
Ráno jsem koupil v zastavárně dva staré tlačítkové mobily, jistě někomu ukradené, a v trafice dvě předplacené karty – jednu pro sebe, druhou pro Marii. Ottaro takovou určitě používal, aby ho policie nevypátrala.
A pak jsem vyrazil za miláčkem Ottarem. Tušil jsem, kde by mohl být. Když byl ještě můj parťák, jednou se mi zmínil, kde se narodil. Dokonce mi propiskou vyznačil tohle místo na mapě. Bylo to v podhůří, jmenovalo se to Bassra, prý je to malá vinařská vesnice. Vzpomínal, že jeho otec má kus za vesnicí vinohrad, zděděný po dědovi, a na něm jednoduchou chatu. Kdysi sloužila k přespání, aby se večer nemuseli vracet do vsi a ráno zase šlapat zpátky. Dnes, v době aut, prý chata chátrala, moc se nevyužívala a sloužila spíš k jakési rustikální relaxaci, k užívání si kouzla vinohradů. Napadlo mě, že by tam Ottaro mohl být.
Do Bassry jsem dojel asi za dvě hodiny. Zastavil jsem na malebném náměstíčku kousek od kavárny s letní zahrádkou. Objednal jsem si chlazenou hroznovou šťávu – kávu nepiju, mám vysoký tlak. Schválně jsem si sedl ke stolku vedle dvou starších mužů. Pozdravil jsem je a zeptal se na Ottarovu rodinu. Znali ji. Tady se totiž znají všichni.
Chvíli jsme si povídali o všem možném, pak jsem do povídání nenápadně vmísil Ottara. Hned se živě zajímali, co dělá. Vykreslil jsem ho v růžových barvách, jen jsem dodal, že jsme se už delší dobu neviděli. Zeptal jsem se, jestli jeho rodina stále vinohradničí. Váhavě pokyvovali hlavami. Tři děti se rozutekly do světa, mezi nimi i Ottaro. Jediná dcera zůstala v domě po rodičích, ale měla tři děti, manžel pracoval ve městě a často jezdil na služební cesty. Zmínili se také o dost zanedbaném rodinném vinohradu.
Na jeho přesnou polohu jsem se neptal – bylo by to nápadné. Ale z jejich mávání rukou jsem pochopil směr. Srdečně jsme se rozloučili a vyrazil jsem naznačeným směrem. Asi po pěti kilometrech motání se a popojíždění po polních cestách jsem zastavil. Dalekohledem jsem si pečlivě prohlížel okolí. Hledal jsem zanedbaný vinohrad s chatkou. A bylo tam oboje. Tedy, byl jsem si tím skoro jistý. Popojel jsem autem, zastavil zhruba pět set metrů od vinohradu a vydal se k chatce pěšky.
Nemýlil jsem se. Když jsem byl asi šedesát metrů od chaty, vyšel z ní Ottaro. V levé ruce dalekohled, v pravé pistoli. Na rozdíl ode mě byl skvělý střelec. Zvedl jsem obě ruce a pomalu kráčel k němu.
„Co tu chceš? Doufám, že s sebou netáhneš tlupu polišů!“ zeptal se zcela nepřátelsky. Dobře věděl, že netáhnu, ale projev nedůvěry si neodpustil. Koneckonců – jak by mohl, když jsem mu před devíti lety dal padáka.
„Ottaro, klídek. Nic takového. Měl jsem tě najít. Chce s tebou mluvit Marie. To je všechno, co mám vyřídit. Pak jí zavolám, kde jsi. Tím to pro mě končí. Kšeft jako každý jiný.“ „V žádném případě jí nevyžvaň, kde jsem!“ vyjel.
Na Ottarovi jsem poznal, že při vyslovení Mariina jména okamžitě zbystřil pozornost, řekl bych že až moc. Nevěděl jsem, zda mezi ním a Marii něco je, ale bylo na něm poznat, že ho potěšilo, že se o jeho zmizení zajímá. Teď si byl asi jistý, že je jí sympatický. Na jedné straně mu to určitě lichotilo, na straně druhé v něm muselo hlodat podezření – tušil, že za tím vším by mohl stát i její manžel.
„Ottaro,“ pokračoval jsem, „myslím, že bychom jí neměli volat na její běžné číslo. Koupil jsem pro sebe i pro Marii předplacenou kartu. Pokud mi dáš svoje číslo, já ti dám svoje a taky její. Budeme všichni tři komunikovat jen přes tyhle čísla. Souhlasíš?“ Chvíli váhal. Pak kývl. Nadiktoval mi svoje číslo, já jemu svoje a budoucí číslo Marie.
„A teď už vypadni,“ řekl. „Ještě mě prozradíš. Nikdo neví, že jsem tady. Ani místní. Zítra Marii zavolám, kam má přijít. Pro tebe tenhle kšeft skončil.“
Otočil se a za chvíli zmizel v chatě. Chtěl jsem mu ještě říct, že si troufl na příliš tenký led. Ovšem pro Ottara byly prachy vším. Určitě vyčmuchal něco na Quirita, tak se jmenoval Mariin manžel, a teď ho chce vydírat. Jenomže Quirito si nenechá kálet na hlavu – a navíc dobře ví, že žádný vyděrač nemá nikdy dost. Tohle asi neskončí pro Ottara dobře. Tady jsem již neměl co pohledávat, a tak jsem vyrazil zpět.
Po příjezdu jsem z kanceláře poslal Marii jen krátkou SMS: P. Snad pochopí, že to znamená přijď. Přišla asi za tři hodiny. Sdělil jsem jí, že jsem Ottara našel, ale že místo a čas schůzky jí oznámí on sám. Předal jsem jí tlačítkový mobil koupený za levný peníz v zastavárně s předplacenou kartu a nadiktoval jí moje i Ottarovo číslo. Obě čísla si hned uložila. Mně ať volá pouze v krajním případě. Ještě jsem sarkasticky dodal, že to, co si zaplatila, jsem splnil. Neřekla nic. Ani ano, ani ne. Ale to už nebyl můj problém. Peníze byly moje. Navíc měla ode mě bonus, starý tlačítkový mobil s předplacenou kartou.
Tenhle kšeft skončil a já mohl začít přemýšlet, kde seženu peníze na zbývající tři měsíce nájmu. V důchodu budu platit už jen byt. Protože můj důchod nestojí za moc, bude mi přispívat stát. To se budu mít. A hlavně majitel bytu dotovaný skrze nájemníka státem.
Dva dny se nic nedělo. Jen jsem několikrát denně koukl na internet, jestli se neobjeví zpráva o Ottarovi, že to má už za sebou. Přiznávám, že by mě to ani nepřekvapilo, ani by mi to až tak moc nevadilo, ale zatím to vypadalo, že se nic neděje a že se ani dít nebude. Ale dělo se.
Třetí den po setkání s Ottarem někdo docela rázně zaklepal na dveře mé kanceláře. Klient, pomyslel jsem si. Skvělé, bude kšeft. Krátce poté, co jsem zahekal: „Vstupte,“ někdo skutečně vstoupil a mně se na chvíli udělalo nevolno. Byl to Quirito Kirristo. Jak vcházel, zahlédl jsem za ním v chodbě jednu z jeho goril. Obvykle jsou to chlápci, kteří sice vychodí tak pět tříd základky, ale figuru mají super. To poslední platilo i pro tohoto chlápka. Málem jsem dostal komplex ze své postavy a nulové potence po dvou operacích prostaty a 35 letech braní prášků na vysoký tlak. Ovšem tenhle určitě nevychodil jenom pět tříd, působil až moc inteligentně, tedy na osobního strážce. Quirito věděl, že jsem kdysi chodil s Marii. Také když ji sbalil, jedna z jeho goril s nedokončeným základním vzděláním mi dala na jeho příkaz takovou na pamětnou, že jsem si dva týdny myslel, že již se nikdy pořádně nenajím. To určitě proto, abych si zapamatoval, že mám dát na věčné časy od Marie ruce pryč.
Jenže teď bylo jasné, že Quirito něco potřebuje ode mě, což mi dodalo sebevědomí, a až sám jsem se divil, jak rychle jsem se zklidnil. „Co mohu pro vás udělat, pane Kirristo?“ „Tohle!“ a vrazil mi pod nos poloviční čtvrtku papíru napsanou na počítači.
Stálo tam: Quirito, pokud nechceš, aby se proflákli tvoje špinavé kšefty ohledně stavebních zakázek nejen s městem, ale i krajem a neoficiální kontakty na policii, které ti pomohli zamést pod koberec řadu tvých lumpáren, bude tě to stát dvacet melounů, které budou připraveny ve velkém turistickém baťohu v různých použitých bankovkách kromě těch největších. Tímto slibuji, že již nikdy nebudu další peníze požadovat. Peníze mi podle průběžných pokynů předá Duarro Porrato, ty sám budeš auto k místu předání podle mých pokynů řídit. Duarro těsně před předáním zkontroluje, zda je vše ok a že mě nechceš podrazit. Další pokyny později. Nepokoušej se mě podfouknout. Nikdo jiný než ty a Duarro Porrato nesmí být do akce zapojen. Jinak bude zle nedobře.
Pokýval jsem moudře hlavou a neodpustil si poznámku: „Tak to pro vás nevypadá optimisticky.“ Jeho reakce byla blesková a vcelku očekávaná. „Poslouchej, když v tom jedeš s tím hajzlem Ottarem, tak si můžeš rovnou objednat rakev,“ zařval na mě. Zůstal jsem v klidu, věděl jsem, že jej mám momentálně na podnosu.
„Na vlastní rakev nemám, když mě někdo odpráskne nebo utluče k smrti, můj funus bude muset zaplatit město. Sám jistě víte, že mám problém s placením nájmu za tenhle váš kutloch. Kdybychom v tom spolu jeli, takovou pitomost bychom neudělali, aby moje jméno bylo přímo v pokynech. A vůbec, není tam uvedeno ani Ottarovo jméno. Jak víte, že je to pozdrav od něj? Co když to celé vymyslel někdo z vašeho blízkého okolí?“
„Na ty tvoje analytické úvahy ti seru. Poslouchej, když ti zavolám, tak se postavíš do pozoru a jako na vojně odpovíš: Provedu! Rozumíš, ty sráči?“ „Rád provedu, ale za skromný úplatek, cca třicet táců,“ opáčil jsem a s úšklebkem a potěšením jsem dodal: „A předem.“ Prudce vstal, sáhl do bočné kapsy, vytáhl odsud všechny bankovky a hodil mi je šmahem na stůl. Otočil se a s třísknutím dveří vypadl. Nakonec proč ne, byly to jeho dveře, klidně si je může rozmlátit. Já zase pro změnu, jsem s klidem bankovky spočetl. Bylo toho za třicet dva tisíce. Zajímavé, u Kirristů se na nějakou tu korunu nehledí. Marie patnáct tisíc navíc, Quirito dva tisíce. Nakonec to možná nějak do důchodu s těmi nájmy zvládnu.
Zavolal mi za dva dny v krásné slunné ráno. Mám se připravil, že se pro mě staví. Vzal jsem si popruhy s pouzdrem na pistoli a nabitou pistolí. Do bočné kapsy jsem strčil deset nábojů, to aby se mi dobře počítalo, kdyby došlo na střelbu. Těsně před devátou hodinou jsme vyjeli. Quirito se sluchátky na uších podle pokynů neznámého řídil, já v neklidu na zadním sedadle namátkově prohrabával veliký turistický baťoh s bankovkami. Řekl bych, že to dvacet melounů mohlo být.
Jeli jsme směrem do hor k státní hranici, což nebylo žádné extra překvapení, třebaže jsem to tu vůbec neznal. Vjeli jsme do jakéhosi širokého údolí, z kterého se stala o několik kilometrů dál spíš dost prudce stoupající rokle. Po pravé straně tekla docela prudká říčka, ale nebyla široká, mohla mít na šířku tři až čtyři metry. Hned za ní byl hustý les. Začal jsem tušit, že mě čeká hod baťohem právě přes tuhle říčku. Horská štěrková silnice skončila. Podle pokynů, které mi předal Quirito, měl jsem s baťohem vystoupit a pokračovat dalších tři sta metrů vzhůru po břehu, že lehce poznám místo, z něhož mám přehodit baťoh na druhý břeh. Hlava mi šmelcovala naplno. Bylo mi jasné, že za naším autem určitě jeli i Quiritovi lidé. Ten se svých peněz jen tak nevzdá! Jenomže vyděrač byl chytrý. Poslední úsek horské silnice byl rovný v délce asi tři sta metrů, takže jakékoliv auto bylo spolehlivě vidět. Když k tomu přidáme mých tři sta metrů a uvědomíme si, že hranice mohla být za vrcholem cca kilometr a půl, nevypadalo to pro Quirita a jeho gorily moc optimisticky.
Místo jsem opravdu poznal lehce. Byla tam malá pyramida z kamenů, takovou jsme si stavěli s Marii jednou na rande ve starém kamenolomu. Zajímavé, ale možná je to jenom náhoda. Chytil jsem baťoh, pořádně se napřáhl, a přehodil jej bez problémů na druhý břeh. Z hustého lesa vyběhl zakuklený chlápek, vzal baťoh a upaloval zpět do lesa. Právě když se do něj vnořil, zaznělo několik výstřelů. To pálili lidé od Quirita, což mě nepřekvapilo. V dnešní době mobilů vysledovat pohyb kohokoliv nedělá žádný problém, navíc když jedete autem, do kterého můžete nacpat požehnaně různých signalizačních zařízení. Předběžně jsem to vyhodnotil tak, že se netrefili. Jenomže pak zazněly jiné výstřely, z lesa. Střelec se musel vyznat, musel střílet specializovanou puškou s vysokou přesností a optickými mířidly, něco takového, co používají odstřelovači. A slyšel jsem i výkřiky. Byly tři. Nejvíce řval Quirito, který to v autě dlouho nevydržel a rozběl se za mnou, vypadalo to, že to schytal do ramena. Dva další výkřiky patřily dvěma Quiritovým mužům, schytali to do noh. Ten, kdo střílel, se vyznal, nestřílel jen tak naslepo. A pak byl klid. Nikdo již neuvažoval přebrodit říčku a pokračovat v pronásledování vyděračů. A já si až dodatečně uvědomil, že Ottaro, kdysi jako voják absolvoval speciální výcvik ve střelbě. Tenis, střelba a holky, to mu na rozdíl ode mě šlo.
Zakrátko dorazila i policie, kterou zavolali náhodní turisté. Začalo vyšetřování. Hrál jsem se na poctivého občana. Vše jsem popravdě vypověděl, částečně i obsah listu, který obdržel Quiristo. Ovšem nezmínil jsem, co vyděrač na Quirista měl a co uvedl v listě. To bych se důchodu nedožil. Quiristo skončil ve vazbě a začalo vyšetřování. Quristo tvrdil, že vyděračský dopis již nemá, že ho musel odevzdat tam a tam, a že je pouhá oběť vydírání. Bylo to okaté, ale Quristo byl pracháč, a ten si mohl dovolit tvrdit, co jej napadlo. O mně byl ze strany policie zájem nulový. Brali mě jenom jako toho, kdo měl jenom zajistit, že v baťohu budou peníze a ne novinové ústřižky. Quiristo měl šikovné právníky, koneckonců jako každý lump, nakonec byl propuštěn na svobodu s tím, že je pouhá oběť sprostého vydírání.
Asi po měsíci od střelby v rokli mi Quiristo zavolal, abych se u něj stavil na letní chatě. Moc jsem na výběr neměl, pro jistotu jsem si vzal i pistoli, ale zbytečně. Uvítal mě docela klidně, řekl bych, že až přátelsky. Zeptal se mě, zda nechci před odchodem do důchodu ještě jeden kšeft. Začal jsem tušit, o co půjde. Odmítnout jsem si netroufl, a tak jsem ze sebe vysoukal, že mám zájem. Předem mi sdělil, že Marie je pryč, myslí si, že s Ottarem, no a že dobře znám Marii a Ottara, že chce, abych vyčmuchal jejich místo pobytu, že nebude na mě šetřit. Že Ottara můžu klidně odprásknout, ovšem Marii se nesmí nic stát. Řekl jsem mu, že to není moc dobrý nápad. Klidně už mohou být již mimo kontinent, a pokud jde o Marii, že dobře ví, že předtím než chodila se mnou chodila ještě s dalšími dvěma chlápky, pak se mnou a nakonec si ho vzala. Holt, je to holka, co se chlapům líbí a s chlapy to umí. Quristovi jsem ovšem neřekl, že dobře vím, nakonec to bylo veřejné tajemství, že i když byl s Marii ženat, měl hodně bokovek, a nejednou byl na ni i hrubý. A jak jsem znal Marii, asi využila příležitost, aby od něj zdrhla. Asi tušila, co Ottaro chystá, a proto chtěla, abych ho vyhledal. Asi ho opravdu milovala. Kdyby byli spolu domluveni, proč by ho hledala? Přesto jsem moc nevěřil na její dlouhou lásku k Ottarovi. Byl to obyčejný vykutálené. Jenomže Marie se uměla zamilovat a milovat opravdově. Začal jsem mít o Marii kvůli Ottarovi strach. Věděl jsem, co je zač a čeho je schopen. Ovšem Marie zase jistě věděla, že bez peněz se jí těžko podaří od Qurista odpoutat. Vše vězí v ekonomice, i láska.
Kšeft jsem vzal, nakonec proč ne, vždyť Quiristo mě založil pěknou zálohou a slíbil mi pěkný balík, když vše dobře dopadne. A také mě zajímalo, co se z toho nakonec vyvrbí. Pokud Marie to táhla s Ottarem, tak již museli být někde v Jižní Americe. Pokud ne, muselo být ve hře ještě něco jiného. Možná trčí za tím ještě někdo třetí. Zakuklený chlápek, který odnesl baťoh s penězi, ten to jistě nebyl. To byl určitě jenom poskok, kterému slíbil Ottaro za poskytnutou službu love, a který asi ani netušil, o co vůbec jde.
Vyrazil jsem k sousedům. Jejich horská republika měla hodně hezkých zalezněných kopců, v nichž se nebyl problém na nějaké menší chatě schovat, tedy tak nějak jsem uvažoval. Když jsem překročil hranice, poslal jsem Marii krátkou SMS: Kde jste? Překvapení se konalo, za chvíli jsem obdržel souřadnice GPS. Vyrazil jsem. Po dvou hodinách jízdy jsem auto musel odstavit na parkovišti a začít šlapat kamsi do kopců. Po hodině a půl jsem byl na místě, tedy přesněji uviděl jsem menší zastrčenou chatu mezi jehličnatými stromy. Marie stále před chatou. Na pozdrav jsme si jenom ledabyle kývli.
„A co Ottaro, je již někde v Argentině a užívá si sexu s místními kráskami za peníze tvého manžela?“ opáčil jsem. „Zatím ne,“ pronesla s nejistým klidem a jemným odstínem svého škodolibého úsměvu, ale tomuhle něco chybělo, nebyl od srdce, byl dost hraný. Ten, který jsem znal z minulosti, byl opravdovější. Že mluvila pravdu, se hned potvrdilo.
Ottaro v naprostém klidu loudavým krokem vyšel z chaty s pistolí v pravé ruce. Jak jinak, v poslední době jsem ho jinak neviděl. „Tak o co tady jde?“ zeptal jsem se přímo. „Nebuď zvědavý, nejprve naval kvér a mobil,“ zavrčel můj bývalý společník. Podal jsem mu pistoli, a pak mobil, tedy ten chytrý. Tlačítkový jsem měl zastrčen v dlouhé pevné ponožce, která mi sahala těsně pod koleno. Z pistole vybral zásobník, vyprázdnil jej a pistoli mi vrátil. Mobil si zatím nechal. Chtěl jsem mu ještě asertivně sdělit, že musím být zvědavý, neboť Quiristo mi slušně zaplatil, dokonce tak dobře, abych ho klidně odpráskl a Marii přivedl zpět. Ovšem tohle bylo teď zbytečné, oběma muselo být jasné, že zde nejsem na výletě. Koneckonců na výlety jsem si nikdy nepotrpěl, což Marie dobře věděla, protože ona pro změnu jo.
„Milý Duarro,“ potěším tě, pokračoval jízlivě Ottaro, hezky nás dovezeš ke Quiristovi, čímž si zasloužíš slíbený jidášský groš. Nakonec to je tvůj úkol, vidíš, jak ti jeho plnění ulehčujeme.“ Hlava mi šrotovala na plné obrátky, ale nechytal jsem se. Něco tady nesedělo, poznal jsem to i na Marii; byla nesvá. Určitě nevěděla, co má Ottaro v úmyslu, přesněji nevěřila tomu, co ji asi Ottaro nakukal, asi jí už došlo, že pokud jde o lumpárny, že je docela vynalézavý. K mému autu jsme sestupovali po dvou svazích asi hodinu. Marie suše prohodila, že bude řídit sama, že se mnou v autě nikdy necítila bezpečně, že jsem bídný řidič. Ujeli jsme takových dvacet kilometrů, když Ottaro řekl Marii, aby zastavila u malé výletní restaurace, že má hlad, ale že předtím si musí někam zavolat. Postavil se bokem a někam volal. Na Marii bylo poznat, že je nervózní, také jí něco nesedělo. Čekal jsme, že se Ottara zeptá, kam volal, ale nestalo se tak. Bylo na ní poznat, že již mu nedůvěřuje.
Tehdy mi něco probliklo mozkovými závity. Vzpomněl jsme si na onoho inteligentního osobního strážce, kterému Quristo hodně důvěřoval. Poté jak jsme vešli do restaurace, jsem se zeptal Ottara, zda si mohu odskočit. Že jo, ale že mě doprovodí. Zalezl jsem do kabinky, rychle jsem se sklonil, vytáhl mobil, začal jsem čůrat, aniž bych si mé ubohé mužství držel, něco moči skončilo i v trenýrkách, a co nejrychleji jsem odeslal SMS Quristovi. Přesněji jsem měl připravené dvě. Tu, kterou jsem odeslal zněla: „Něco nesedí. Dej si bacha. Duarro.“ Mobil jsem vypnul a opět zasunul pod ponožku. Možná teď budete moralizovat, že Quristo je darebák, že jsem se měl na něj vykašlat, ale vězte, že teď je to můj klient, který mi dobře platí a má nárok, abych ho upozornil na nebezpečí. Dokonce je to moje povinnost.
S jídlem jsme nespěchali, přesněji nespěchal Ottaro. Objednal si předkrm, polévku, hlavní jídlo, dezert a kávu. Začal jsem mít jistotu, že je to úmyslně, ale k čemu? Dal se do řeči s obsluhou. Poprosil u sousedního stolu o kečup. Takto výletně jsme seděli u stolu málem hodinu a půl. Pak ještě, že si musí odskočit. Bylo mi jasné, že bude opět někam volat. Snažil jsme se mluvit s Marii, ale bylo poznat, že potřebuje klid na přemýšlení, také ji něco nesedělo. Přesto jsem ji jasně řekl: „Marie, Ottaro má v něco v pácu, a pokud to praskne, Quristovi sdělím, že ty s tím nic nemáš.“ Ottaro se asi po pěti minutách vrátil, ale byl celý nesvůj, jako kdyby něco naplánovaného neklaplo. Zaplatil a doslova mě a Marii vystrkal ven. Mně přikázal, abych se postavil tam, přitom ukázal směrem k turistickému ukazateli, který byl od nás vzdálen takových sto dvacet metrů. Marii řekl, že mě má hlídat. Klidně jsem se tím směrem vydal. Marie šla se mnou, ale nejistě, neustále se otáčela směrem, kde stál Ottaro.
Došlo mi, že Ottaro chce zdrhnout, ale sám. Za chvíli jsme viděli, jak Ottaro spěchá k auto. Vytáhl jsem pistoli, nabil ji a vystřelil jen tak do vzduchu; v životě jsem na živáčka nevystřelil. Ottaro se otočil, pochopil, že mi docvaklo, že chce zdrhnout. Viděl jsem jak něco prudce odhodil bokem, to bude asi můj mobil. Pak rychle nastoupil do auta, nastartoval a ujížděl kamsi do neznáma. Marie to vše celé nechápavě sledovala. Vytáhl jsem tlačítkový mobil a zavolal Quristovi. Sdělil jsem mu, že Ottaro násilím držel Marii v zajetí, že jsem chtěl odprásknout Ottara, ale že jsem se bohužel netrefil, že mi zdrhl, ale že Marie je naštěstí v pořádku.
Quristo byl v telefonu pěkně rozčílen. Chaoticky mi vysvětlil, že jeho osobní strážce Chirro jej chtěl odprásknout, ale nevyšlo mu to. Zdrhnul, ale že teď ho jeho lidé hledají. Teď mi bylo jasné, proč Ottaro byl nervózní a chce zdrhnout. Potěšilo mě, že se mi podařilo po chvilce hledání najít můj chytrý mobil. Dokonce vydržel i Ottarův hod daleký.
Začalo mi vše do sebe zapadat. Ottaro sbalil Marii, která byla z Qurista už dost dlouho pěkně otrávená. Ovšem Ottarovi ke cti slouží, že nechtěl Marii do své lumpárny zatáhnout, jenomže když jsem ho na přání Marie našel, změnil plán. Řekl Marii o těch 20 melounech, a přesvědčil ji, že jsou určeny na jejich společný rozjezd v cizině, což pravda nebyla. Ottaro také hned došlo, že teď mohou mít spolu s Marií snadné alibi, že neodpráskli Qurista. Tuhle špinavou práci měl udělat Chirro právě za těch 20 melounů, a pak měl zdrhnout do ciziny. Marie by byla jednou z dědiců, další dva jsou děti z prvního Quristova manželství. I tak by dědila pěkný balík. Ottaro by se na ni přisál, a postupně by převzal Quristovo „podnikání“. Když Ottaro pochopil, že s Quristem to nevyšlo, jednoduše s těmi dvaceti melouny zdrhl. No a Chirro má teď hezké fofry, aby si zachránil holý život. Ovšem těch dvacet melonů mu jistě nedá spát. Kdoví, jak si on a Ottaro vyrovnají vzájemné účty?
Když jsem Marii dovedl k Quiristovi a mu přesvědčivě vysvětlil, že Marii ti dva lumpové vyhrožovali, že ji zabijí, pokud nebude s nimi držet basu, Quristo málem dojetím plakal, Marie sice také, ale určitě kvůli něčemu zcela jinému. Quristo mi vyplatil slíbený balík peněz a já relativně spokojeně odcházel v doprovodu Marie parkem velikým jako fotbalové hřiště směrem k secesní kované bráně. Jejich 12 + 2 s bazénem a velikými garážemi jsem nechal lhostejně trčet za mými zády.
U brány se mě zeptala, co budu dělat v důchodu. „Budu chodit na pravidelné procházky v přírodě, občas do vinotéky a budu si číst v originále německé autory.“ „Tak to ti moc nezávidím,“ odpověděla s lehkým úsměvem, v kterém sice vězel kousek škodolibosti, ale namlouval jsem si, že někde v koutku je v něm i kousek laskavosti. Zda to byla, nebo nebyla pravda nevím. Naše loučení bylo prosté, řekli jsme si jenom: „Ahoj.“ Kdyby nebylo dvou kamer, které hlídaly bránu, možná bychom se i políbili, takhle to ale nešlo.
Když jsem byl za bránou ve svém neokázalém světě, vzpomněl jsem si na Gay Gatsbyho z románu Velký Gatsby od Francise Scotta Fitzgeralda. Chtěl kvůli lásce k Daisy vrátit minulost o několik let zpět, ačkoliv byl bohatý, mladý, úspěšný a pohledný dopadlo to tragicky. Já byl na tom o hodně hůře, byl jsem chudobný, starý, neúspěšný a už unavený a plešatý a kdybych chtěl vrátit minulost zpět kvůli Marii šlo by o hodně více let než u Gatsbyho. Ovšem o tragický konec jsme neměl zájem. Teď jsem jenom věděl, že i když kráčím kamsi do neurčita směrem vpřed, jsem neustále unášen láskou k Marii hluboko zpět do minulosti.
Napsáno v Brně v květnu 2026. Publikováno 24.května 2026.