Dušan Polanský
Příběh, který si můžete o kousek níže přečíst, jsem poprvé vyprávěl dost dávno, cca před 28 lety. Byl určen posluchačům jakéhosi povinného dvoudenního nudného školení k vojenské problematice, kde jsem hrál trapnou roli přednášejícího. Při večerním posezení u vína se ukázalo, že příběh byl přijat rozporuplně. Příběh je zcela vymyšlený, v té době neměl žádnou oporu v mé nebo někoho, koho bych znal, životní zkušenosti. Schválně nemá napínavou zápletku ani jeho konec není dle představ nejedné romantické čtenářky či optimistického čtenáře. Proč jsem se rozhodl příběh opět po tolika letech vytáhnout na světlo boží? Důvod je prostý. Nedávno mě na ulici oslovila starší paní, poznala mě a připomněla se mi právě mým příběhem. Musí mít skvělou paměť, já si již příběh moc nepamatoval. Také se mi přiznala, že v době mého vyprávění se jí vůbec nelíbil a že až po letech svých osobních zkušeností pochopila, že něco do sebe má. Také se mi přiznala, že v době mého vyprávění nevěřila, že je z mé hlavy, neboť o vojácích z povolání, tehdy jsem ním totiž ještě byl, neměla a nemá valné mínění. Nakonec našeho povídání jsem se jí zeptal, zda již věří, že příběh jsem neopajcoval. Usmívajíc mi sdělila, že teď již ano. Pro moje webové stránky jsem příběh lehce dohladil, ale jádro vyprávění jsem zachoval.
V našem městě začal kdysi žít jeden mladý, sympatický a atraktivní muž. Ženám se líbil nejen kvůli štíhlé hezké postavě, jemně snědé tváři s orlím nosem tak akurát, dlouhým pevným vlnitým vlasům, jež krásně držely fazónu a ve větru lehce vlály, což obzvláště dámy vzrušovalo, leč i kvůli jeho uměleckému talentu naděleného mu Pánem Bohem. Uměl vyřezat z dřeva cokoliv: lidi, zvířata, rostliny, sakrální či erotické náměty, secesní výzdobu, pohádkové bytosti a vůbec všechno možné, co si jenom fantazie smrtelníka umí představit. A byly to vesměs nádherné výtvory. Jistě tušíte, že když Bůh byl k němu takto štědrý, neměl ani nouzi o lásku žen. Je pravda, že to byly většinou lásky s krátkou dobou trvání, někdy dokonce kratší než noc, ale nezáviďme, komu přeje Bůh, tomu přejme i my, protože zármutek nad úspěchem jiných je pro duši člověka horší než mor pro tělo.
V romantické staré čtvrti, kde měl pronajatý ateliér – tedy pronajatý zatím, věřil že časem bude mít svůj vlastní – se do něj zamilovala jedná krásná, slušná, skromná, hodná a pracovitá mladá žena. Její láska byla tak silná a upřímná, že časem vzala veškerou odvahu a řezbáři vyznala lásku - ač obvykle tak činí muži - a obdiv k jeho talentu. Našemu umělci ať slouží ke cti, že při všech svých slabostech k ženám nebyl typem muže, který by z takové situace chtěl za každou cenu vytěžit sladký nektar. Byl si vědom toho, že pokud nedokáže hluboký cit dívky opětovat, bylo by nefér, aby si s ní vůbec něco začal. Tušil, že jenom krátké milenecké dobrodružství by dívku hluboce na citech zranilo. Dívce to na rovinu přiznal. Dívka si jeho upřímné odpovědi sice vážila, ale na straně druhé to, že neuspěla, ji hluboce citově ranilo. Vyrovnání s hořkou a bolestivou skutečností jí trvalo tři dlouhé a bolestivé roky. Byly to roky bez jediné noci klidného spánku, jediné upřímné radosti z krás života. Největším pomocníkem při opětovném návratu do chuti žít život takový jaký je, jí byly nové a nové milostné avantýry obdivovaného umělce s krásnými ženami z uměleckých a vyšších společenských kruhů. Příliš hodně se o umělcových aférkách psalo a mluvilo, takže jejich ignorace, i když umělce v hloubi srdce stále milovala, by ničemu nepomohla. Nakonec pochopila, že ve výsledku život s ním by byl jediným velikým trápením. Po třech letech dívčina citového utrpení se do ní zamiloval jeden mladý a hodný muž. Dívka jeho city opětovala, ani ne tak z hluboké lásky, jako spíš z racionální snahy začít žít nový život, a tím definitivně uniknout ze spárů vzpomínek na milovaného umělce. Společné životné štěstí manželského páru nakonec našlo pevnou a definitivní oporu v třech krásných dětech. A habaděj starostí kolem nich utlumilo nakonec i smutné vzpomínky na neopětovanou lásku. Ale nepředbíhejme, vraťme náš příběh tam, kam patří, k našemu bohémskému umělci.
Bohémský život vždy něco stojí. I náš umělec brzy poznal, zač je toho loket. Je pravda, že mnohé z žen si jej byly ochotny vydržovat, jenomže chtěly za to příliš vysokou cenu: absolutní věrnost. Náš umělec byl natolik vůči sobě kritický, že věděl, že tuhle přísnou podmínku by nakonec nedokázal dodržet, a tak se raději usiloval zachovat si finanční nezávislost na ženách. Jeho snažení mu ulehčovala skutečnost, že dámy, které si jej chtěly hýčkat, nepatřily k těm nejmladším ani nejhezčím, i když nelze popřít, že každá z nich své neopakovatelné kouzlo umocněné značným majetekem měla. Jenomže udržet si finanční nezávislost na ženách při jeho nákladném stylu života nebylo až tak jednoduché. A aby toho nebylo k jeho starostem kolem peněz málo, stalo se, že do našeho města zavítala krásná cizinka, která svým vášnivým pohledem a exotickým vzhledem okouzlila snad všechny naše muže. Jak každý muž ví, nejneodolatelnějším kouzlem, jemuž žádný muž jaktěživ neodolá, je kouzlo vášně. A o vášnivosti téhle cizinky se vykládala nejedna skazka. Pravdivé všechny asi nebyly, leč stačily k tomu, že dotyčná cizinka se stala nejžádanější a nejvyhledávanější ženou v našem městě. Že okouzlila i našeho umělce, je asi zbytečné psát. Toužil po ní celou duší i celým tělem. Začal se jí dvořit i přesto, že věděl, že v našem městě jsou muži, kteří jsou na tom finančně lépe než on a mají proto daleko větší šanci ji získat. Nakonec přece jen mu štěstí přálo, cizinku získal nabídkou, kterou jí žádný muž našeho města nemohl učinit. Slíbil, že vyřeže z dřeva její poprsí, aby zvěčnil její krásu. Dílo že pak daruje veliké státní galerii ve městě, aby se stalo trvalou ozdobou jeho sbírek, a tím i navěky se zvěční její vášnivá krása. Náš umělec opravdu vyřezal nádherné a věrné poprsí cizinky. Ti , co jej viděli, říkali že její tvář je jako živá. Navíc za tu dobu, co mu cizinka stále modelem, se jeden do druhého vášnivě zamilovali. Oba byli přesvědčeni, že je to láska na celý život. Jenomže byl tu malý veliký problém, cizinka byla jaksi přirozeně zvyklá na komfortní život. Umělec nechtěl před ní vypadat jako chudák, a proto si – dost neodpovědně – půjčil větší částku peněz od jednoho svého kamaráda. Ten byl člověk velice racionální a obchodně zdatný. Tušil jak vše skončí a že řezbář nikdy nebude mít tolik, aby mu dluh splatil, což on využije k tomu, aby od něj zkupoval hluboko pod cenou všechny jeho díla, čímž si vytvoří podmínky k tomu, aby v blízké budoucnosti mohl diktovat ceny trhu. Nemýlil se. Umělec sice získal srdce i tělo vášnivé krásky, ale dva roky života s ní jej vyšly hezky draho. Stalo se přesně to, s čím jeho vykutálený kamarád počítal, řezbář nebyl nakonec schopen splácet ani úroky, natož dluh. Pod hrozbou exekuce a ostudy na veřejnosti musel náš řezbář veškerou svoji tvorbu coby splátky odvádět svému vykutálenému kamarádovi. Nakonec došlo i na krásné poprsí přítelkyně. Jakmile se dozvěděla, že její krásná socha neskončí v galerii, okamžitě ukončila poměr s umělcem. Nepomohlo, že ten se dušoval, že jakmile se dostane k penězům, což prý nebude trvat dlouho, poprsí od věřitele odkoupí zpět. Krásná cizinka mu ale již nevěřila ani slovo, pochopila, že je momentálně švorc a raději se zamilovala do velice bohatého muže. Sice žádný krasavec to nebyl, prý ani sex s ním za moc nestál, ale člověk nemůže mít všechno. Nemluvě o tom, že nějakou tu bokovku, aby si i vášeň přišla na své, dokázala naše vášnivka vždy hravě zvládnout.
V životě každého kdysi bohatého člověka se může udát malý zázrak, který jej vrátí na jeviště zvané nóbl život. Je jenom otázkou, co člověk musí obětovat, aby si opět nóbl života užíval. Takový zázrak se přihodil i našemu řezbáři. A nechtěně mu k němu dopomohl právě jeho vykutálený přítel. Ten chtěje navýšit cenu díla řezbáře, aby jeho díla mohl výhodně postupně prodávat, uspořádal první velikou výstavu našeho umělce. Výstava měla značný ohlas ve vyšších společenských kruzích a navštívil ji i jeden velice bohatý muž s manželkou a dcerou. Je pravda, že dcera nebyla žádná kráska, ale náš umělec si nemohl v momentální situaci dovolit až takový luxus, aby si nějakou dobu počkal na krásnou a bohatou ženu. Nebudu vás zatěžovat zbytečným procesním popisem, jak se vše událo, uvedu jenom výsledek jeho snažení. Byla z toho svatba roku. Bohatý tchán zplatil za našeho umělce veškeré dluhy. A nejen to, bohatství rodiny, kam se náš umělec přiženil mu umožnilo užívat si života plnými doušky, což také vzorně a pilně činí dodnes. Je sice pravda, že tím, jak si zvyknul na neustálý bezpracný přísun peněz a žití v blahobytu, jeho výkonnost řezbáře prudce poklesla, ale to ho vůbec netrápí. Koneckonců když umělec vytvoří toho příliš moc, cena jednotlivých děl jde na trhu dolů. Pokud jde o zájem žen o jeho osobu, ten nepolevil. Je pravda, že občas z nějakého toho flirtu jsou nechutné hádky a spory s manželkou a jejími rodiči, ale pokaždé se nakonec vše urovná. Nakonec je to v zájmu všech, nemluvě o tom, že manželka přivedla na svět dvě krásné děti. A Bůh oběma dětem přál, byly vzhledem i nadáním po tatínkovi. Takže i genetika si přišla na své a Bůh si mne ruce, jak to vše hezky v tom jeho světe funguje.
A tak všichni v našem příběhu našli lásku a štěstí v dostatečné míře, aby život se jim zdál nakonec hezký a stál za to žít. Jisté kompromisy k tomu nutné přijmout bylo, a jistě i v budoucnu tomu tak bude, ale copak poctivý občan neodvádí státu daň z každé vydělané koruny, aby mu na oplátku stát zajistil prostor a bezpečné podmínky k žití. A kompromis je takovou daní za klidný a zajištěný život. Takže jaképak veliké osudové lásky a jiné zvrhlosti psychologů, pisálků a podobné havěti. Život se má žít takový, jaký se nám nabízí a ne kvůli někomu, kdo by nás nakonec i tak s velikou pravděpodobností zklamal. Druhá cesta vede jenom k slzám velikým jako hrách či upití se nebo utrápení se až k hořkému konci.
V Brně 8. listopadu 2012