Ropuší rokle

Dušan Polanský

Byl krásný slunečný podzimní den, listí si hrálo s barvami a lidé se spanile usmívali na sluníčko. Jak by také ne, stačí jeden jediný den a vše kolem může vypadat úplně jinak: pošmourně, sychravo a smutně. V tak krásný den se válet v paneláku byl by hřích, a tak jsem s vnučkou vyrazil na procházku do nedalekého lesa.

Rodiče mají být moudří a odpovědní, staří rodiče si mohou občas dovolit i nějaký ten úlet. Kdyby tomu tak nebylo, mrňousi by nemuseli pochopit, jaký je rozdíl mezi chováním táty a dědy anebo mámy a babičky. Je pravda, že dědové těch úletů stihnou obvykle více než babičky, ale to je přirozené, neboť většina mužů více přemýšlí až se něco stane, kdežto ženy jsou od přírody opatrnější a odpovědnější, takže více přemýšlí předtím, než něco udělají.

No a tak jsem takový úlet vymyslel. Jsa krásný den, rozhodl jsem, že vylezeme na skálu, na které jsem před léty rád sedával a pozoroval okolí, a ukážu malé Jindře jak vypadá krajina kolem nás. Vyrazili jsme odpoledne, hned poté, co se vyspinkala. Svačinku jsme si vzali s sebou, že si ji spapá na procházce. Kočárek tlačit do kopce, na jehož plochém vrcholu stála moje skála, by byla pěkná fuška, a tak jsme jej nechali stát na pěšince na úpatí kopce. Malou Jindru jsem vzal do náruče a funě jsem s ní stoupal po mírném svahu směrem ke skále. Jenomže co čert nechtěl, kvůli mé nešikovnosti postihla nás pohroma. Málem na samém vrchu kopce, těsně před úpatím skály, uklouzla mi levá noha a už jsme se klouzali dolu příkrým srázem do hluboké rokle. Že jsem byl pln obav o malou Jindru, to vám povídat nemusím. Drže ji pevně levou rukou na klíně a pravou chráně její tvář před nízkým větvovím stromů a ostny keřů jsme klouzali po drobných kamenech a listí dobrých třicet metrů. Maje obě ruce zaměstnány ochranou vnučky před zraněním, nemohl jsem starat o svoji tělesnou schránku, třebaže mi bylo jasné, že moje zadní partie těla tuhle klouzačku šeredně odnese. Leč při naši spanilé jízdě jsem na mé zranění moc nemyslel, jediné, co bylo teď důležité, aby se nic nestalo milovanému mrněti.

Hned poté, co naše společná jízda po prudkém srázu skončila na dně rokle, jsem si Jindřišku otočil tvářičkou k sobě, abych zjistil, zda se jí něco nestalo. Na první pohled byla v pořádku. To byla úleva!. Koukala chvíli udiveně, pak natáhla ručičku a ukázala směrem vzhůru, přesně tam odkud začal náš neplánovaný sešup, a vážně pronesla: „Toto.“ To bylo jedno slovo z trojice slov, které v patnácti měsících spolehlivě znala, tedy když nepočítám neustále rozčilování se a brblání při jakémkoliv náznaku nepochopení pro její rošťácké kousky a vrtochy. Pro úplnost dodávám, že ty další dvě slova byla: mama a auto. Slovo "toto" teď možná znamenalo, že by si jízdu rada zopakovala. Jen to probůh ne! Ještě jsem se klepal a potil strachy o to nejdražší v mém životě. Jakmile jsem vnučku postavil na nožičky, které teprve nedávno zvládly samostatné chození, začala se spokojeně usmívat, asi tmavá rokle plná barevného listí se jí zdála velice zajímavým místem.

Vypadalo to, že nakonec celý náš sešup odnesly jenom moje kalhoty a můj zadek. Kalhoty na zadnici byly na několika místech roztržené a zadek pěkně bolel zvláštní kombinací pálivé a tupé bolesti. Jenomže to nebylo vše. To nejhorší teprve přišlo, chtěje se postavit, nešlo to, levá noha v kotníku bolela jako ďas. Zaklel jsem a sedl si na listí, jehož na dně rokle bylo požehnaně. Ještě štěstí, že poslední dny nepršelo, takže listí bylo suché. Povídám vnučce: „Jindro, jsme v pěkné kaši, lidi tady kolem nechodí, mobil s sebou jako obvykle nemám, brzy se začne stmívat, a rád bych věděl, jak vylezeme spolu těch třicet metrů nahoru po tom prudkém srázu s touhle zatracenou nohou! Kdyby se stal zázrak a my bychom výstup zvládli, tak máme vyhráno. S pomocí boží se již po mírné stráni nějak dostaneme k pěšince, kde máme kočárek. A v kočárku tě již dovezu domů a současně mi poslouží jako berla, při chůzi se budu mít alespoň o co opírat.“ Malá Jindra se na mě při mém vysvětlování naší neutěšené situace moudře koukala; v patnácti měsících jí vše bylo jasné, opět zaujatě ukázala na horní okraj rokle a stejně jako před chvíli vážně pronesla: „Toto.“ Pohladil jsem ji po hlavičce a pochválil ji: „Jindřiško, správně! Tam se musíme dostat, tam k tomu okraji nahoře. Víš co, já se podívám na tu moji nohu, zda by nešla nějak obvázat, aby tak nebolela, no a pak bychom se mohli pokusit spolu o výšlap nahoru. Chytnu tě za ručičku, abych ti pomáhal při chůzi, spíš tě budu smýkat jako když lesáci stahují kmeny stromů, ale musíš to nějak vydržet.“ Jindřiška spokojeně zahoupala ručičkami jako zvon při bimbání na vyjádření souhlasu s mým návrhem a poté si spokojeně sedla do listí. Neprotestoval jsem. Jak bych také mohl, vždyť ji bolely nožičky, které zatím nebyly zvyklé na dlouhou chůzi a stání.

Začal jsem si pečlivě prohlížet nohu, byla pořádně vymknutá a již začala opuchat. Ba co více, cítil jsem bolest i v levém koleně. Chtěje vnučce nahlásit výsledek mé laické prohlídky, podíval jsem se na ni. A málem mě omyli všichni lesní skřítkové, Jindřiška měla pravou ruku vystrčenou směrem ke mně a držela v ní pořádně velikou ropuchu, musela mít nejmíň sto let. Hledíc a usmívajíc se na ropuchu, pronesla spokojeně všeříkající: „Toto.“ Mne ale do smíchu nebylo, kdysi jsem četl, že ropucha v ohrožení vypustí po celém svém těle ochranný jedovatý výměšek. Ten by určitě Jindřiščině malé ručičce ublížil. Ropuše muselo být dost ouzko, neboť malé děti příliš citu v rukách nemají, když něco drží, tak to drží poctivě pevně, a vnučka nebyla žádnou výjimkou, úchop měla víc než silný. Jistě si myslela: Žába jako žába, doma má totiž na klíček skákací plechovou žabku, říkáme jí žabka Skákalka. Vyrvat vnučce ropuchu z ruky nepřicházelo do úvahy. Můj pokus by mohl skončit tím, že by ji sevřela ještě více a milá žába by vypustila ochranný jed. Zkusil jsem to po dobrém: „Jindřiško, pusť žabičku, vždyť ji chudinku udusíš.“ Kdepak, neuspěl jsem, Jindřišce se momentálně moc líbila. Asi to došlo i samotné ropuše, neboť najednou ke mně promluvila docela podmanivým, příjemně zbarveným hlasem s nepatrným nádechem chraplavosti: „Když mě ta vaše nevychovaná vnučka konečně pustí, splním vám tři přání, ale nečekejte žádné zlato, peníze, pohádkové paláce, plním jenom obyčejná lidská přání.“ Jindřiška se spokojeně na ropuchu usmívala a očka jí zářila spokojeností. Vždyť tahle hračka i mluvila, přesně jako telefon, mobil, televize, rádio, či její zpívající autíčko.

Coby starý čtenář pohádek, slyše slib o třech splněných přáních, nezaváhal jsem ani vteřinu. Bylo mi jasné, že naše ropucha je kouzelná ropucha, jistojistě to bude buď zakletá princezna, nebo dívka z nějakého bohatého rodu. I když na princeznu se mi zdála docela pragmatická, více bych vsadil na ten bohatý rod. V každém případě teď stál přede mnou nelehký úkol: přesvědčit malou Jindru, aby žábu pustila na svobodu bez újmy na zdraví, tedy myslím zdraví ropušky. Z ropuchy byla najednou ropuška proto, že nám slíbila splnit tři přání. I můj další pokus byl neúspěšný. Nepomohla rafinovaná gestikulace, dlouhé vysvětlování, že díky třem splněným přáním se můžeme z téhle bryndy lehce dostat, dokonce ještě na tom něco trhnout. Vnučku kšefty v patnácti měsících vůbec nezajímají, a tak milou ropušku ještě více sevřela v pravé ručičce a přitiskla si ji více na bundičku. Najednou jsem v očích ropušky vycítil němou prosbu, abych ji konečně vysvobodil ze sevření vnuččiny ručičky. To byl i můj zájem, kdyby vypustila ropuší duši, měli bychom po třech splněných přáních, a tím by se i prudce snížila šance na naši záchranu bez vyhlášení celostátního pátrání v televizi. Musel jsem na to jít nějak jinak, rafinovaněji; malou Jindru zabavit, nabídnout jí něco zajímavějšího než je stará vrásčitá ropuška. Ale čím chcete upoutat dítě v téhle zatracené tmavé rokli? Pak mě přece jenom něco napadlo. „Jindřiško, postavíme ropušce domeček.“ Se zaujetím přikývla. A tak plaze se po čtyřech, jsem se pustil do stavby domečku. Jako stavební materiál jsem použil větvičky, kamení a hromadu listí. Povedlo se, domeček byl po pěti minutách hotový. Jindřišce zářil spokojený úsměv na tváři. „Jindřiško, teď dáme žabičku hezky do domečku.“ To roztomilé inteligentní dítě mě pochopilo, podala mi ropušku, brr, drže ji v ruce jsem se až oklepal, a tak šup s ní rychle pod stříšku domečku. Za chvíli jsem slyšel, jak ta stará vrásčitá dáma s úlevou lapá po vzduchu. „Tak a teď, když jste, vážená, v bezpečí, nám hezky okamžitě splníte tři slíbená přání,“ pronesl jsem rozhodným hlasem, „neboť jinak skončíte v Jindřiščině ručičce!“ Výhrůžka zafungovala. „No dobrá, tak, vážený, povídejte, co si přejete, abych pro vás udělala!“

Nebylo o čem přemýšlet, musel jsem před rodiči malé Jindry utajit průšvih s roklí. Původně jsem chtěl jedno přání ušetřit a pokusit se jej využít čistě pragmaticky, ale odpovědnost za zdraví vnučky zvítězila. „První přání: vážená, dejte do pořádku moje nohy, druhé: to stejné uděláte s mojí zadnicí a třetí moje přání je prosté: ať jsou moje kalhoty jako nové!“ Věřte nebo nevěřte stalo se v mžiku vše, co jsme si přál. Najednou jsem se mohl postavit na nohy, zadek nebolel a kalhoty byly jako právě zakoupené v obchodě. „Tak díky,“ poděkoval jsem spokojeně a ještě jsem si neodpustil sarkastickou poznámku, „a hezky se zde opatrujte. My vyrážíme směrem vzhůru. A hlavně si příště dávejte pozor, aby jste se příště nedostala do rukou mé vnučky. To bude mít síly v rukách ještě více, a to by nemuselo pro vás skončit dobře. Již byste nám nemusela stihnou splnit naše tři přání.“ Obrátil jsem se směrem k Jindřišce, usmál se na ni a sdělil jí můj úmysl vynést ji v náručí po prudkém svahu rokle na kopec. Bylo mi jasné, že to bude pěkná fuška. Najednou se ozvalo z domečku: „Poslouchejte, vážený, hrajete si tu na vzorného dědečka, a přitom se mě ani nezeptáte, kdo a proč mě zaklel do téhle ohyzdné podoby.“ Zarazil jsem se, měla pravdu, v pohádkách, v nichž žabka mluví lidskou řečí, je to vždy zakletá princezna nebo krásná dívka. Rozhodl jsem si napravit svoji pošramocenou reputaci slušného člověka. „Tak povídejte! Proč a kdo?“ zeptal jsem se s předstíraným zájmem a mrknul jsem na malou Jindru. Lehkým mávnutím ručičky naznačila směr k ropušímu domečku, bylo na ni poznat, že její zájem o žabku již vyprchal. Malé děti již takové jsou, neumí se soustředit na jednu věc, mají rády změnu. A tak jsem doufal, že vyprávění ropušky nebude trvat moc dlouho. Také se již začalo stmívat, ochladilo se, a já se bál, aby se mi vnučka nenachladila. To bych to doma schytal!

„To bylo tak,“ začala svůj příběh ropuška. „Pracovala jsem u jednoho bohatého podnikatele. Byl ženatý a měl rodinu. Imponoval mi jenem povahou a vzhledem, ale i elánem, organizačními schopnostmi. Já se mu líbila také, každá žena pozná, zda se chlapovi líbí nebo nelíbí. Zakrátko byl z toho klasický milostný románek. I když jsem byla mladá, nebyla jsem až tak naivní, abych si myslela, že náš vztah vyústí do vážného poměru. Myslela jsem si, že časem naše zamilovanost odezní nebo se mu okoukám a přijde na řadu další, hezčí, vždyť po pracháčích holky jedou jako kapři na vařenou kukuřici. Že nakonec po teatrální hádce se rozejdeme, já z jeho firmy vypadnu a najdu si nové místo a snad i nového mužského, který by se mi líbil alespoň natolik, abych si s ním dokázala založit rodinu. Jenomže dopadlo to vše jinak. On se do mne doopravdy zamiloval a byl ochoten kvůli mně opustit i rodinu a začít nový život se mnou. Když se náš vztah stal veřejným tajemstvím, zasáhla jeho manželka. Byla to přímočará a rozhodná žena a navíc měla v rukách veliký trumf: dvě malé děti, které on nade vše miloval. Vyhrožovala mu, že je proti němu poštve. Pochopila jsem, že tohle nesmím připustit, a proto jsem dala výpověď a od firmy jsem odešla. Jenomže té bosorce to nestačilo, při odchodu jsme se potkaly na chodbě a ona mě proklela slovy: „Kéž by ses za trest v starou ropuchu proměnila!“ A stalo se. „Je tomu již patnáct let, co žiji v téhle podobě v téhle opuštěné rokli.“ Najednou mi ji přišlo líto, i když zrovna lítost nepatří do mého arzenálu soucitu s lidským utrpením. „ A mohl bych vám, dámo, nějak pomoci?“ Její hlas oživl nadějí: „Jistě, musíte tu ženskou vyhledat a přesvědčit ji, aby kletbu nade mnou odvolala.“

A pak mi přesně sdělila údaje, které mi měli pomoci firmu i tu zatracenou ženskou vyhledat. „Věřím vám, že se o to alespoň pokusíte, a jako důkaz mé důvěry vám nabízím pomoc, abyste se s vnučkou lehce oba dostali z rokle.“ Jen co to dořekla, kde se vzal, tu se vzal, stál při mně pašík, prasátko, mohlo mít tak padesát kilo. Mělo na sobě postroj, hned mi došlo, k čemu se hodí. Obrátil jsem se k Jindřišce, jejíž očka zazářila radostí a zvědavostí. Jak by také ne, měla tu další živou hračku. „Jindřiško, tak nastupovat, a hezky popojedem vzhůru, pryč z téhle zatracené rokle!“ Nemusel jsem ji vůbec přesvědčovat, nechala se posadit na hřbet pašíka, pevně uchopila opratě, já se chytil pašíkova ocásku a už jsme všichni tři stoupali po srázu. Pašík kvičel, vztekal se, nohy mu prokluzovaly, ale poctivě se snažil. Výstup se zdařil, asi po pěti minutách jsme se octli na úpatí skály na kopci. Pochopitelně dnes jsme již na výhled ze skály neměli ani pomyšlení. Pašík mi ještě pomohl vnučku dopravit na svém hřbetu až k pěšince, kde stál náš kočárek. Poděkoval jsem mu, poškrábal jej za ouškem, a najednou nebyl. Jak se kouzelně objevil, tak se kouzelně ztratil. Jindřišce se to vůbec nelíbilo, začala ručičkou ukazovat na kopec, že chce opět za pašíkem. Bylo dost náročné jí vysvětlit, že pašík je pro tentokrát nenávratně pryč, a že teď již musíme upalovat domů, neboť je pozdě a kritice za opožděný návrat stejně neunikneme.

Doma jsme to pěkně oba schytali, pochopitelně já nakonec komplet, vždyť to dítě ubohé za nic nemohlo. Ještě štěstí, že Jindřiška zatím neumí mluvit! V krabici s hračkami uchopila do ručičky žabku Skákalku a ukazujíc ručičkou přesně směrem k rokli několikrát důrazně řekla: „Toto.“ Okecal jsem to tím, že jsme v listí viděli velikou ropuchu. Pro jistotu jsem si přitom lhaní sáhl několikrát na zadek a koleno. Nic nebolelo, byl jsem v pořádku.

Další den po práci jsem bez větších problémů našel sídlo firmy, u níž naše ropuška pracovala. Majiteli firmy, bývalému příteli ropušky jsem vysvětlil, co se stalo. Nejdřív tomu nechtěl věřit, ale nakonec jsem ho přesvědčil, abychom se o všem přesvědčili a vyrazili za jeho manželkou. Stalo se. Byla to od pohledu nepříjemná a chladná ženská. Sice se chvíli vytáčela, ale nakonec kápla božskou. Rozbrečela se, že netušila, že se dívka promění doopravdy v ropuchu. Tak to jsme jí nevěřil, přece z pohádek musela dobře vědět, že to tak funguje. Když se dívky proměnila v ropuchu, tak ji odvezla do lesa, v němž zcela náhodou ropušku malá Jindra našla. Kletbu pod fyzickou hrozbou ze strany svého manžela odvolala. Najednou kde se vzala, tu se vzala, stála vedle nás sympatická čtyřicátnice. Jakmile promluvila svým krásně zabarveným hlasem, hned mi bylo jasné, že je to ropuška. Již s přítelem nic nefilmovali, padli si do náruče. Manželce se to moc nelíbilo, ale věděla, že másla má na hlavě tolik, že vyskakovat si nemůže dovolit, a tak jenom bezmocně a se vztekem jejich objetí přihlížela.

Co vám budu dlouze povídat, nakonec byl z toho jeden smutný rozvod a jedna veselá svatba. Na svatbě byly i děti rozvedených manželů, již to byli dospěláci a pochopily, že láska je láska a tatínkovi nové štěstí přály. Byl jsem novomanželům za svědka, a musel jsem přinést ukázat i malou vnučku, bez které by tahle krásná svatba nikdy nebyla. Popravdě nejsa žádný společenský typ, dost jsem se nudil, ale malé Jindře se tam moc líbilo, neboť tam hrála živá muzika a tančilo se o sto šest. A možná, že jste zvědavý, jak dopadla exmanželka našeho podnikatele. Také dobře, ale není se co divit. Majetkové vyrovnání s bývalým manželem jí nějaký ten milion hodilo, a ženská když je bohatá, vždy se nápadník najde. A slyšel jsem, že si nové štěstí s novým manželem pochvaluje, že jenom škoda, že tu ropuchu nenašla malá Jindra o nějaký ten rok dříve. To by šlo těžko, malé Jindře bylo při našem dobrodružství jenom patnáct měsíců. A co my: malá Jindra a já? Zdraví si užíváme, lumpárny děláme, a již se těšíme na jaro, abychom spolu vylezli za hezkého slunečního dne na naši skálu a dívali se spolu kolem dokola, jak je ten život krásný.

V Brně 17. listopadu 2012.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Články