Schodiště
Dušan Polanský
Člověk se má představit, a pak si postěžovat
Většina toho, co je napsáno, nafilmováno či hráno v divadlech o lásce, se točí kolem mladých lidí. Není to nic neobvyklého – všichni víme, že láska k mládí tak nějak přirozeně patří. S postupujícím věkem protagonistů však začíná být láska z pohledu umělecké tvorby výrazně méně zajímavá, někdy dokonce až nudná. A přesto – někdy ...
Než začnu se svým příběhem, sluší se, abych se alespoň trochu představil. Jsem čerstvý důchodce, bohužel stále svobodný. Ne že bych o tento stav v životě systematicky usiloval, ale nějak se to tak semlelo. Ženy o mě nikdy neprojevovaly velký zájem, a ty, které ano, mi většinou nesedly. Tedy až na jednu výjimku. Zamiloval jsem se jako pětapadesátník do krásné mladé ženy, a ona do mě. Náš vztah dokonce přešel i do intimní roviny. Přesto jsem v hloubi duše tušil, že by to časem nemohlo dopadnout dobře. Nejsem žádný urostlý chlap, a se svými zdravotními problémy – vysokým tlakem a potížemi s prostatou – jsem měl obavy, že by vztah skončil její nevěrou. Tu bych možná dokázal pochopit, ale určitě ne akceptovat. A to by nevyhnutelně vedlo k našemu rozchodu. Proto jsem to raději včas ukončil.
Je pravda, že s přibývajícím věkem jsem si na pohodlí samoty postupně zvykl, a dokonce mi začalo vyhovovat. Měl jsem vlastní bydlení – nijak honosné, malý byt, ale pro mě zcela dostačující. Nemusel jsem se nikomu zpovídat a mohl dělat jen to, co bylo nezbytné pro fungování mého života, a to, co mě bavilo. Nemohu však tvrdit, že by mi láska ženy a její trvalá přítomnost nechyběla. Čím dál více jsem si ale uvědomoval, že časem by nenaplněný fyzický aspekt lásky pravděpodobně náš vztah zničil, a já bych trpěl komplexem nemužnosti. Jako racionální člověk jsem však věci přijímal takové, jaké byly, a o navázání žádné známosti jsem už neusiloval. I okolí mě postupem času začalo vnímat jako muže, který si vystačí sám se svými zvyky a zájmy.
Když už se zamilovat, tak jedině na první pohled
A stalo se, že jsem se v důchodovém věku zamiloval málem podobně jako Romeo a Julie – na první pohled. Bylo to jednoho sychravého podzimního dne. V klidu jsem si vykračoval do své oblíbené vinotéky, abych si užil každodenní dávky bílého vína, tedy dvojku Irsai Oliver. Právě jsem kráčel po lávce pro pěší, která vede nad dvěma širokoproudými silnicemi, když jsem si všiml, že asi čtyřicet metrů přede mnou kráčí muž se ženou. Přesněji řečeno, spíše žena vedla staršího muže, protože ho držela za ruku a vedla ho jako dítě. Muž spíš než kráčel nějak podivně poskakoval v tempu její chůze. Hlavou mi přebleskla otázka: Je to manžel nebo otec? Přál bych si, aby to byl otec, ale něco mi říkalo, že to bude druhá možnost.
Když se dvojice přiblížila, musel jsem konstatovat, že prostovlasá žena je oblečená velice elegantně, k dlouhému černému umělému kožichu měla sladěné kvalitní černé vyšší boty z kůže. Její rty, nalíčené výraznou červenou rtěnkou, působily lehce provokativně, doslova lákaly. Muž měl na sobě dlouhý kabát z kvalitní látky. Jeho pohled byl však naprosto nepřítomný, bylo zřejmé, že okolí téměř nevnímá. I přesto se žena příjemně usmívala, alespoň ve chvíli, kdy jsem se k nim přiblížil na několik kroků.
Bylo na ní poznat, že jí bude přes padesát, ale její tvář byla stále krásná. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo, že jsem se na ni také usmál – sice trochu rozpačitě, ale přece jen usmál. Ona mi úsměv opětovala s lehkým přikývnutím. Byl jsem jako očarován. Zastavil jsem se a otočil. Cítil jsem na sobě lehké chvění. V noci jsem nemohl usnout, myslel jsem jen na neznámou v černém kožichu a především na její rty. Toužil jsem je alespoň jednou v životě políbit.
Trpělivost růže přináší, někdy i šanci na lásku
Nedivte se, že po tomto mžikovém setkání jsem opět toužil neznámou potkat. Uvažoval jsem pragmaticky. Určitě nebyli z našeho sídliště – za ty roky, co tu bydlím, bych je určitě někdy potkal. Co tu asi mohli dělat? Nákup nenesli, a i když mohli být u někoho na návštěvě, v situaci, kdy muž byl ve špatném stavu, mi to nepřipadalo pravděpodobné. Nejpravděpodobnější mi připadalo, že byli u lékaře nebo na rehabilitaci. S ohledem na stav muže se mi rehabilitace zdála jako nejlogičtější možnost.
Na pohybovou rehabilitaci se obvykle nechodí každý den, spíš dvakrát týdně. Potkal jsem je v úterý, takže další termín by mohl být v pátek. Jenže bez znalosti alespoň přibližné hodiny nemáte moc šancí se trefit. A přesně to se také stalo. V pátek jsem šel do obchodního centra schválně dvakrát – dopoledne nakoupit a odpoledne zase do vinotéky. Jenomže jsem je nepotkal.
Další dva týdny jsem je také neviděl, ale třetí týden jsem měl štěstí. Po odchodu z vinotéky jsem je spatřil před sebou. Váhal jsem. Šel jsem několik kroků za nimi. Pokračovali, jako minule, po pěší lávce. Já stále za nimi. Potom odbočili vpravo na parkoviště a zamířili ke svému autu. Žena v poklidu usadila muže, a v té chvíli jsem se konečně odhodlal k činu. Pozdravil jsem ji. Byl jsem si téměř jistý, že si mě nepamatuje, ale mýlil jsem se. „My jsme se už před nějakou dobou viděli, že?“ zeptala se zcela přirozeně, s naprosto stejným úsměvem jako při prvním setkání. Byl jsem rád jako dítě, které dostane od babičky povidlovou buchtu. S trémou v hlase jsem jí to potvrdil. Stále se usmívala – řekl bych, že dost tajemně. Pak jsem se zeptal, jestli byla s pánem na rehabilitaci nebo u lékaře. „To je můj manžel, a opravdu s ním chodím na rehabilitaci,“ odpověděla.
Po jejím vysvětlení jsem si uvědomil trapnost celé situace. Zrozpačitěl jsem. Přece není vhodné, abych ji oslovoval za přítomnosti jejího o mnoho let staršího manžela, který byl zjevně myšlením zcela mimo, nemluvě o jeho fyzickém stavu. Došlo jí to. „Navrhuji vám, abyste mi dal vaše číslo telefonu, a já se vám ozvu, kdyby se naše situace změnila,“ řekla a přitom ukázala na svého manžela. Chtěl jsem ji poprosit o její číslo, ale pro změnu došlo mně, že kdyby to chtěla, navrhla by mi to sama. Bohužel tímto moje šance na opětovné setkání docela poklesla, protože manžel tu mohl být ještě roky.
Rozloučili jsme se a při výjezdu z parkoviště jsem jí zamával. Leč neodpověděla, protože coby vzorná řidička byla plně soustředěná na jízdu. Ale líto mi to bylo.
Láska přišla, ale zatím jen na běžnou návštěvu
A tak jsem trpělivě čekal a popravdě stále více a více přestával doufat v opětovné setkání. Zpočátku jsem věřil, že se opět náhodně potkáme, ale něco mi říkalo, že rehabilitace jejího manžela už nejspíš skončila. Pak jsem se smířil s tím, že ji už nikdy neuvidím. A najednou zázrak! Ozvala se mi – téměř po pěti měsících.
Když jsem uslyšel její hlas, dech se mi zadrhal a zůstával viset někde uprostřed cesty. Když došlo na mluvení, hlas se mi třásl. Je jasné, že jsem jí navrhl setkání, ať sama určí čas a místo, že se přizpůsobím. Docela mě překvapilo, když navrhla stejné místo, kde jsme se potkali poprvé – tedy lávku pro pěší. A tak jsme se přesně tam setkali.
Bylo to počátkem jara. Byla opět elegantně oblečená – měla na sobě hezký jarní kabát, kalhoty, které jí padly jako ulité, a kvalitní hnědé kožené boty. Vše nasvědčovalo tomu, že na oblečení si nikdy nešetřila. A pokud jde o rty, znovu byly nalíčené výraznou červenou rtěnkou, přesně jako při našem prvním setkání.
Zeptal jsem se jí, zda si půjdeme sednout někam do kavárny, nebo jestli zajdeme ke mně. Čekal jsem, že mě zkritizuje za můj spěch, ale překvapivě řekla, že raději půjde ke mně. Vysvětlila, že její manžel – volal se Petr – nedávno zemřel a že se nechce tak brzy ukazovat na veřejnosti s jiným mužem. Může ji prý někdo známý vidět ve společnosti muže, a z toho by vznikly jen zbytečné řeči.
A tak jsme skončili u mně. Můj malý byt na ni působil stísněně – připadal jí jako skladiště, dokonce mi to taktně sdělila. „Tak to pěkně začíná,“ pomyslel jsem si, třebaže měla pravdu. V bytě bylo hodně knih, velký pracovní stůl, další stůl s počítačem a tiskárnou, tři velké skříně, v malé ložnici manželská postel, a kuchyňka s chodbou také za moc nestály. Vše bylo malé. Holt, žádný bytový architekt by mě za můj styl bydlení nepochválil.
Pokud čekáte, že došlo k něčemu intimnímu, tak vás zklamu – nedošlo. Povídali jsme si o všem možném, i když většinu času jsem mluvil hlavně já. Vyptávala se mě na mou bývalou práci, rodiče, sourozence, záliby a na to, jak trávím důchod. Přiznám se, že jsem měl trochu pocit, že si mě chce „prověřit“, než si se mnou něco začne. Ale chápal jsem to – mohla mít za sebou nějakou špatnou životní zkušenost.
O sobě mi neřekla téměř nic, a já jsem nechtěl být příliš zvědavý – už jen proto, že by to nebylo slušné. Nakonec mi navrhla, abych příště přišel k ní. Málem jsem vyskočil radostí, třebaže jsem se snažil tvářit neutrálně. Leč domluvili jsme se, že se uvidíme až tak za měsíc, to aby se vyhnula zbytečným řečem.
A láska nakonec opravdu přišla
Její dům, přesněji vila, byl opravdu veliký, navíc s pěknou zahradou. To, co mě hned zaujalo, byl válcovitý zděný prostor pro točité schodiště, který byl veden mimo obytný prostor. Kvůli lepšímu osvětlení schodiště byly do zděného válce zapuštěné dvě kulatá okna. Takové řešení schodiště muselo být docela nákladné. Teď jsem chápal, proč se v mém bytě cítila stísněně. I když si myslím, že spíš jí vadilo, že to byl docela veliký panelový dům, kde každou chvíli někoho potkáte. Holt, každý z nás má jiný životní standard.
Přivítala mě v elegantních šatech s květinovým vzorem. Rty měla nalíčené stejnou rtěnkou jako minule, ale jenom lehce. Když jsme seděli v prostorném obýváku a povídali si – já přitom popíjel čaj, ona kávu – nemohl jsem odtrhnout oči od jejích rtů a očí. Najednou jsem to už nevydržel. Vstal jsem, chytil ji za obě ruce, jemně ji postavil, podíval se jí do očí a políbil ji – přesněji, začal ji líbat. Nebránila se a bylo to dokonce vzájemné. Líbali jsme se a hladili, jako kdyby měl být za chvíli konec světa a tohle byla naše poslední šance na milování.
Pokračovali jsme v tom i nazí. Pokud jde o líbání a hlazení, teď jsem měl jasnou převahu já. Celé její tělo jsem kropil polibky. Pokud čekáte finále, zklamu vás – na to jsem jednoduše neměl. Irena to hned poznala a na nic takového nenaléhala. Upřímně, byl jsem z toho víc rozpačitý já než ona, čemuž se ale nelze divit.
Pozdě v noci jsem se o absenci finále zmínil. Ona se však jen usmála – ostatně usmívala se pořád – a pronesla: „Zatím je to krásné, a po letech absence si to užívám i takhle. No a pokud jde o to… to určitě nebude problém. Když budeme chtít, od čeho jsou sex shopy.“ Tím mě docela uklidnila. A já jsem byl o to více přesvědčen, že jsem potkal opravdovou lásku. Pokud jde o ten sex shop, opravdu jsme ho spolu časem navštívili, a problém, který nás tížil, jsme vyřešili, sice ne klasicky, ale dá se říct, že nakonec k oboustranné spokojenosti.
Něco o ní
Naše veliká láska trvala téměř rok – na jaře začala a na konci dalšího jara skončila, ale nechci předbíhat. Za rok se lidé poznají docela dobře, to jinak snad ani nejde. Její životní příběh nebyl nijak zajímavý na události. Po dokončení gymnázia chtěla studovat vysokou školu designu a módy, ale neuspěla u talentových zkoušek. O rok později to chtěla zkusit znovu. Aby mezitím ztratila co nejméně času, nastoupila do sekretariátu velkého státního podniku, kde její budoucí manžel – o patnáct let starší – působil jako ekonomický náměstek.
Zamilovali se do sebe, prý hned a prý to bylo oboustranné. Po krátké známosti se vzali. Krátce nato přišel listopad 1989 a s ním změna režimu. Po necelých třech letech podnik šel do velké privatizace. Šéfové, včetně jejího manžela, z ní vyšli jako vítězové – ze dne na den se stali bohatými, aniž by je to stálo korunu. Logicky každý z nich udělal první věc, která ho napadla: postavil si rodinnou vilu. Její manžel nebyl výjimkou. Od té chvíle byli, jak se říká, za vodou.
Díky tomu už nemusela pracovat – stačilo si užívat života. A tak to trvalo přes dvacet let. Bohužel, pak její manžel utrpěl mozkovou mrtvici. Prodal svůj podíl ve firmě, která už se tehdy delší dobu potýkala s problémy. Přesto zisk z prodeje bohatě stačil na dožití v blahobytu. Od té nešťastné události se o něj vzorně starala.
Na děti jsem se jí nikdy neptal – připadalo mi to trapné. Z určitých zmínek jsem však pochopil, že se snažili, ale nedařilo se jim. Nikdy se neodhodlali navštívit specialistu. Prostě to nechali být a místo toho si užívali života: luxusní letní i zimní dovolené, bohatý společenský život. Měla mladšího bratra, který má tři děti. Hodně času věnovala právě jim. Jenže děti vyrostly, a jak to bývá, už o tetu tolik nestály. Ale jeho rodinu navštěvovala pravidelně i nadále a ráda mi o dětech bratra vyprávěla.
Něco o našich schůzkách
Určitě by bylo naivní si myslet, že ten rok byl jenom jednou velkou líbánkou. Vídali jsme se obvykle třikrát týdně. Zvykli jsme si chodit na procházky do blízkého okolí, většinou po polích a kolem zahrad. Možná vám to přijde zvláštní, ale je to jen otázka zvyku. Irena s tím problém neměla – předtím s manželem na takové špacíry nechodila, takže to brala jako příjemnou změnu. Jen občas se divila, že se po těch polích většinou loudáme jen my dva.
Našli jsme si také malou vinotéku, do které jsme chodili pravidelně. Povídání v prostředí plném jiných lidí je přece jen něco jiného než doma v soukromí. Je to víc romantické.
Jednou mi Irena četla nahlas něco zajímavého z jakéhosi ženského časopisu. Přiznávám, že mě obsah moc nezaujal, ale o to víc mě okouzlila příjemná a klidná intonace jejího hlasu. Jakmile článek dočetla, vstal jsem, vytáhl z knihovny sbírku strašidelných povídek Edgara Allana Poea a poprosil ji, zda by mi nepřečetla jednu z nich. Byla trochu překvapená, že jsem vybral právě tuhle knihu, kterou ona nikdy nečetla, ale nakonec souhlasila. A tak se z toho stal jakýsi náš rituál – pokaždé, když jsem u ní byl, mi něco četla. Výběr nechávala na mně, a paradoxně se ukázalo, že to, co jsem zvolil, nikdy nečetla. Pokaždé jsem jí musel vysvětlit, proč jsem vybral právě tu konkrétní knihu nebo povídku. Občas mě těšilo, když ji překvapily mé literární znalosti, třebaže jsem technicky vzdělaný člověk.
Na televizi jsme se dívali málo, zdála se mi to ztráta času, tedy kromě fotbalu. Možná vám to zní divně, ale podařilo se mi Irenu naučit nejen dívat se na fotbal, ale mu i docela rozumět. Několikrát jsme spolu vyrazili na zápas přímo na stadion. Postupně si fotbal docela oblíbila.
Jednou, ke konci našeho vztahu, když jsem k ní přišel a ještě nebyla doma – měla jsem klíče od jejího domu už po první návštěvě, což mě tehdy udivilo i dojalo – jsem našel na jejím stole rozpracované kresby návrhů šatů. Hned jsem si vzpomněl, že kdysi chtěla studovat design. Když se vrátila, schytal jsem to; že nemám co chodit do jejího pokoje bez jejího svolení. Nakonec jsem se z toho nějak vymluvil a snažil se ji přesvědčit, aby návrhy poslala do nějakého módního salónu. Rezolutně to odmítla s tím, že už na to nemá věk. Ale já se nedal. Nenápadně a vytrvale jsem ji ujišťoval, že je v tom dobrá. Aby měla klid, slíbila, že zpracuje ucelenou podzimní kolekci a dá ji posoudit některému salónu. Po jejím příslibu jsem už tuhle záležitost nikdy neotvíral – také nemám rád, když mě někdo do něčeho nutí.
Schodiště
Přiznám se, že ani v našem již málem rok trvajícím erotickém opojení jsem nepřestal být racionalistou, sice ne vždy je to hezký povahový rys, ale co s tím nadělám, když to mám v povaze, sice ne trvale, ale občas určitě. Možná je to částečně i tím, že mám technické vzdělání. Jak víme, racionální uvažování vyžaduje především ověřená fakta. A mně jeden zásadní fakt chyběl. Nevěděl jsem, na co, případně jak, manžel Ireny poměrně náhle zemřel. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili. Připadalo mi neslušné se na to ptát, a koneckonců jsem věřil, že mi to Irena časem sama řekne, ale nestalo se.
A tak jednou, během klidného společného podzimního podvečera, když jsme oba seděli na pohovce a četli si – já si prohlížel knihu o architektuře z knihovny Irenina manžela a Irena listovala společenským časopisem pro ženy – mi to nedalo. Zeptal jsem se naprosto klidně, aniž bych projevil výraznější náznak zvědavosti, přestože zvědavý jsem byl.
„Ireno, na co vlastně tvůj manžel odešel na věčnost?“
Její reakce mě zaskočila. Nikdy jsem neviděl tak okamžitou změnu v jejím pohledu. Poprvé za dobu našeho vztahu zvážněla, a po chvilce, docela podrážděně – což pro ni bylo naprosto neobvyklé – mi odpověděla otázkou:
„A je to pro tebe a pro náš vztah opravdu tak důležité, abys věděl, na co zemřel?“
„Ne, ani ne,“ odpověděl jsem, „ale lidé, kteří se dobře znají, si obvykle takové věci řeknou. Je spíš neobvyklé, když si to nepoví. Ale pokud máš s tím problém, nech to plavat.“
Bylo na ní vidět, že s odpovědí váhá, ale zřejmě si uvědomovala, že i když na odpovědi netrvám, že to vyzní divně, když na moji otázku neodpoví.
„Dobrá, proč ne, nakonec to není žádné tajemství, je to koneckonců uvedeno i v úmrtním listě. Petr mě požádal, že dokud ještě jakžtakž zvládá chodit, rád by se podíval do své pracovny. Přesvědčovala jsem ho, že to kvůli schodům nebude jednoduché, ale trval na svém. Nakonec jsem souhlasila. Bylo to vyčerpávající – doslova jsem ho musela vytáhnout do prvního patra. Poté jsem ho nechala v jeho pokoji a šla vysávat do vedlejších místností. Důrazně jsem mu předtím řekla, aby beze mě z pokoje neodcházel.
Najednou, mohlo to být asi po třičtvrtě hodině, právě když jsem s vysáváním skončila a chystala se jít za Petrem, jsem uslyšela výkřik a zvuky tlumeného pádu. Okamžitě jsem se rozběhla ke schodišti. Jeho tělo jsem uviděla bezvládně ležet v přízemí pod schodištěm. Zavolala jsem okamžitě záchrannou službu, ale bylo už pozdě.“
Odmlčela se. Já mlčel také. Tu noc z milování nebylo nic. Poprvé jsme usnuli zády k sobě.
Brzy ráno Irena odjela k objednanému lékaři. Lehce jsem posnídal, a pak mi to nedalo. Pozorně jsem si prohlédl točité schodiště. Oblékl jsem si veškeré oblečení, které jsem u Ireny měl, a na hlavu si nasadil motorkářskou přilbu, která zůstala v garáži po Petrovi. Poté jsem vyšel do prvního patra. Úmyslně jsem upadl a skutálel se dolů. Bylo jasné, že to nebyla přesná simulace pádu, který by se stal nevědomky, ale vzhledem k tomu, že schody byly točité a měly menší sklon než přímé schodiště, byly bezpečnější. Je pravda, že jsem se trochu natloukl, ale na smrtelný úraz by to musela být opravdu velká smůla třebaže Petr nebyl pohybově na tom dobře. Ale nedalo mi to, zkusil jsem to ještě jednou, úmyslně jsem padal trochu jinak, ale výsledek byl stejný. A navíc, neuměl jsem si představit, že by Petr za jeho duševního stavu projevil přání podívat se do svého pokoje v prvním patře. Při našich dvou setkáních byl duševně zcela mimo. A později to nemohlo být lepší.
Co jsem pak udělal, možná nebylo správné, dokonce tak trochu nefér, ale stalo se. Sedl jsem si k počítači, nechal si umělou inteligencí vygenerovat obrázek, který zde vidíte, a vytiskl ho. Je pravda, že AI se zcela netrefila, ale názornost mu nechyběla. List s vytištěným obrázkem jsem položil na stůl a pod obrázek jsem napsal:
„Ireno, sbohem. Děkuji za vše, bylo to s Tebou moc krásné. To, co je na obrázku, zůstane jen mezi námi dvěma.“ Pod text jsem se podepsal.
Bylo to ambivalentní rozloučení – určitě i trochu zbabělé, ale jinak jsem to nedokázal. Na stůl jsem položil klíče od vily, zabalil si své věci a definitivně jsem odešel, přesněji vypadl. Venkovní dveře jsem jenom tiše přibouchl.
Od té doby jsme se již neviděli, ani si nezavolali či nenapsali. Ovšem jednou jsem ji přece jenom uviděl, sice ne v reálu, ale na obrázku v časopise, do kterého jsem náhodně nahlédl v čekárně u zubaře. Byla tam reklama na módní ženský salon, na obrázku byly tři dámy při práci. Jedna z nich byla Irena při kreslení návrhu šatů. Tak se přece jenom dočkala toho, co chtěla dělat v mládí. Přál jsem jí to. Jakpak by ne! Když člověk opravdu miluje, tak přeje a nikdy nezapomene. A já nikdy nezapomenu.
Napsáno v první polovině ledna 2025 a publikováno Léta Páně 14. ledna 2025.