O psaní na stavební průmyslovce

Dušan Polanský

V letech 1967 až 1971 jsem studoval na Střední průmyslové škole stavební v Bratislavě. V té době škola sídlila na Zochově ulici, kousek od tehdejší budovy Slovenského rozhlasu. Musím se přiznat, že studium mě moc nebavilo. Hlavně ve 3. a 4. ročníku jsem nejednu hodinu strávil tím, že jsem psal kratičké hororové příběhy, bylo jich napsáno kolem dvaceti. Čas na napsání příběhu měl jasný limit, maximálně jednu vyučovací hodinu, v té době 45 minut. Příběhy se obvykle vešly bohatě na půl stránky formátu A4, ale nikdy nezabraly více než jednu stránku. Moji invenci hodnotil spolužák Michal Barok ze Svätého Jura u Bratislavy. Hodnocení dopadalo různě. Bohužel příběhy jsem si neodkládal. V paměti mi utkvěl jeden jediný, popravdě ani nevím proč, a také nevím jak jej Mišo tehdy zhodnotil. Ale posuďte příběh sami. Protože žijeme v době počítačových editorů, příběh si dovolím napsat o trochu košatěji, než tomu bylo za mého mládí. Tím by mohl být lépe čitelný. Technická poznámka: jména, názvy míst, krajin jsem si obvykle vymýšlel bez jakékoliv logiky, takže nebuďte překvapeni. Spíš mi vždy šlo o vtipnou pointu příběhu.

Bůh se někdy i šklebí

V krajině Merkuria se nachází prudce stoupající kopec nazývaný místními obyvateli Biochito. V době našeho příběhu byl součástí pozemků bohaté rodiny Katoliových. Ke kostelíku vedla slušně udržovaná pevná cesta se čtyřmi serpentýnami. Kopec byl celý obehnán vysokým drátěným plotem se zamykatelnou bránou na přístupové cestě. Důvodem těchto opatření byl starý kostelík, který stál na samém vrcholku kopce, a již dlouho jej, na rozdíl od cesty, nikdo neudržoval, takže hrozilo, že může dojít kdykoliv k jeho zřícení a usmrcení osob, které by se náhodou zde nacházeli. Rodina Katoliových uvažovala o rekonstrukci kostelíka, ale nějak na tento úctyhodný křesťanský počin nikdy nezbyly peníze. Důvod byl velmi prostý, dcera a syn Katoliových stíhali úspěšně utrácet peníze poctivě vydělané jejich snaživými a skromnými rodiči. Drahé, často obměňované, luxusní vozy, plachetnice, soukromé letadlo, drahé dovolené, rozmarný život za babku nepořídíte, spíš za miliony. To, že se oba sourozenci při tomto způsobu života neměli rádi, je spíš přirozené než udivující. Každý z nich měl pocit, že ten druhý utrácí více.

Právě teď můžeme vidět, jak oba sourozenci uhání v nejnovějším modelu vozu Ferrari dcery Katoliových, Bresciany, svižně do kopce. Její bratr, Rono, jí právě sděluje, že nazpět s ní autem nepojede, projde se pěšky od kostelíka až do vesnice Buratto, kde ho má čekat jeho nová přítelkyně. Bresciana chválí brášku nejen slovy, ale i úsměvem za jeho snahu o zdravý životní styl. Neušlo jí, že Rono za poslední rok přibral nejméně pět kil. Důvod jejich výletu na Biochito je čistě praktický, rodiče je požádali, aby se definitivně rozhodli, zda chtějí coby příští dědicové investovat do rekonstrukce kostelíka a jeho pozdější údržby. Auto prudce zastavuje nedaleko vstupního portálu kostelíka, sourozenci společně kráčejí ke kostelíku, Rono odemyká portálové dveře a oba vstupují dovnitř. Rono se najednou omluví, že zapomněl fotoaparát v autě, chtějí totiž pořídit i několik snímků, aby zachytili současný stavební stav. Vrací se k autu. Bresciana si klidně prohlíží vnitřek kostelíka, najednou si všimne velikého kladiva, které zde nechali dělníci, kteří osazovali opěry, jež mají zabránit zřícení celé klenby. Chladný úsměv jí lehce prolítne krásnou tváří, opatrně se otočí, vidí, že Rono ještě nepřichází, jistě zapomněl na film, a teď jej jako obvykle hledá. Brosciana si je jistá, že než Rono film najde, uplyne ještě dost času. Vezme kladivo a postaví je k hlavní podpěře a s naprostým klidem si utře ruce do kapesníčku. Konečně Rono přichází, vysvětluje, že zapomněl nasadit film. Brosciana mu s úsměvem sděluje, že je nenapravitelný bordelář. Rono postupně fotí celý vnitřek kostelíka. Hotovo. Nakonec jej sestra s úsměvem vyzve, aby se postavil k oltáři, že ho vyfotí. Cvak, a ještě jednou cvak, pro jistotu. Pak brášku ještě poprosí, aby se podíval za oltář, jak to tam vypadá. Rono opatrně kráčí za oltář. To je ta pravá chvíle pro Broscianu, přesným, ani ne moc hlučným, úderem vyrazí zpod podpěry bezpečnostní klín a pak silným, přesně mířeným úderem na střed opěru odvalí. Ještě stihne odhodit kladivo na původní místo, nechce aby se našlo u hlavní opěry, to by mohlo vzbudit podezření policie, pak se svižně obrátí a utíká směrem k dveřím. Když se venku otočí, již nemůže kvůli zvířenému prachu vidět udiveného Rona, jenž v poslední chvíli pochopil, proč umírá pod obrovskou váhou střešní klenby. Bresciana ale nemohla spatřit před bratrovou smrtí podivný úšklebek spokojenosti na jeho tváři. Bresciana se rovněž spokojeně usmívá, ví, že od této chvíle je univerzální dědičkou rodiny Katoliových. Teď stačí smutnou zprávu oznámit s patřičným efektem lítosti rodičům, ale to zvládne, sklony k herectví má od mala. Kdyby si i někdo dovolil pochybovat, že se nejedná o náhodné neštěstí, dokázat opak se nikomu nepodaří. Rychlými pohyby nasedá do auta, rozjíždí se a již před první serpentinovou zatáčkou ručička ukazuje skoro devadesát, šlápne na brzdu, aby auto zpomalila, ale pedál brzdy se pohybuje zcela volně. Vše jí najednou dochází: Rono, jeho úmyslné zapomenutí fotoaparátu, dlouhé čekání na jeho návrat! Již je ale pozdě, druhou serpentinu sice ještě rozjeté Ferrari jakž takž zvládá, ale třetí již ne, chvíli lehkým letem, pak velikými kotrmelci končí zcela rozbité u skalnatého úpatí kopce. Bůh se spokojeně šklebí, tentokrát vše zafungovalo podle Starého zákona: oko za oko, zub za zub.

Komisař Forriti, starý přítel rodiny Katoliových, si pozorně prohlíží fotografie pořízené z filmu z fotoaparátu nalezeného u zcela rozbitého Ferrari. Kladivo na jedné z fotografii je u hlavní opěry, ale pod odhrabanou sutí se našlo zcela jinde. Rovněž technici vyslovili dohad, že k selhání brzdového systému mohlo dojít relativně kvalifikovaným zásahem neautomechanika, byly vyřazeny oba brzdní okruhy. Vše je mu jasné. Co ale s těmito fakty? Komu prospěje pravda, má ublížit svým starým známým? Bůh Nového zákona mu káže milovat blízké. Případ uzavírá, no co, dvě nešťastné náhody v jednom dni. Sice malá pravděpodobnost, ale jeho nejvyšší nadřízený, policejní prezident Otario jistě vše pochopí, vždyť se znají již od první třídy základní školy.

V Brně 10. února 2011

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Články