Smolař

Dušan Polanský

Věnování

Příběh věnuji bráškovi Vlaďovi, jenž opustil náš pozemský svět 22. prosince Léta Páně 2015. Příběh jsem začal psát v době, kdy již pozemskou pouť měl za sebou, jenomže já o tom ještě nevěděl z důvodu shody smutných okolností. Žil život možná o trochu jiný, než žije většina z nás, ale byl to život, v němž nikomu neublížil. Byl nestandardně jedinečný a měl jsem jej moc rád. Jediné, co mu asi neodpustím, že on, o něco mladší než já, dopustil, že já nejstarší ze sourozenců jsem nakonec musel na poslední pouť doprovodit všechny čtyři mladší sourozence, tedy i jeho. To mu také řeknu, když se opět potkáme na nebesích Našeho Hospodina. Ale jak jej znám, moc si z toho dělat nebude.

Příběh

Když nemáte štěstí, tak máte smůlu, nebo naopak. Souhlasit nemusíte, ale co je svět světem, tak to funguje. Se mnou to jiné není. Tím netvrdím, že i ti šťastnější nemají své problémy, mají, ale ne existenční, a takové problémy trumfnou vše.

Není důležité, jak se jmenuji, kde jsem se narodil, co rád piju a jím, čím a jací jsou táta a máma, důležité je pouze to, že v naší rodině měl vždy každý hluboko do kapsy. A tam, kde nic není, do klína vám nic bez práce nepadne, i když se budete modlit Otčenáš stokrát za den. Určitě se proto nebude divit, že v osmnácti po získání výučného listu jsem vypadl z domu, přesněji malého starého bytu, kde se nás na malé ploše tísnilo právě tolik, abyste se styděl někoho pozvat na návštěvu, protože většinu plochy zabírali postele a na záchod se ráno stála fronta jako u pojízdného bordelu za Velké války. Nikdo při loučení se mnou slzu neuronil. Také proč, důvod nebyl. A navíc, když nic nemáte, můžete jenom získat. Ztratit může pouze ten, co něco má.

Štěstí mi zpočátku přálo. Našel jsem si pravidelnou práci, sice ne moc lehkou, ani ne moc placenou, ale po zaplacení nájmu – bydlel jsem v malém dvoupokojovém bytě s vybavením – a nákladech na jídlo mi ještě něco zbylo. Bylo příjemné vědět, že se nemusím bát, že zítra nebudu mít co do huby. Dokonce v domě, v němž jsem bydlel, jsem bez větší námahy mohl ukojit sexuální touhu. Bydlela zde jedna svobodná maminka, sice žádná kráska to nebyla – kdyby byla, tak těžko bude volná –, ale zato, že jsem jí občas pohlídal jejího drobečka, o nějž otec nejevil sebemenší zájem, což dával jasně najevo tím, že neplatil na dítě výživné, se mi docela ráda odvděčila tím nejhezčím způsobem, jak se žena chlapovi odvděčit může. Pro chlapa je sex důležitý. Když jej má, nemusí na něj stále myslet a může se soustředit nejen na práci, ale i nějakou ušlechtilou činnost. Se mnou to jiné nebylo. Práci a sex jsem měl, ještě to chtělo najít zalíbení v nějaké ušlechtilé činnosti. Nakonec jsem se rozhodl zajímat o malířství a grafiku a uspořené peníze investovat právě tam. Ve volném čase jsem chodil po galeriích a antikvariátech a sledoval, o co z obrazů a grafiky zájem je a o co není. Je vám jistě jasné, že na drahé kvalitní věci jsem peníze neměl. Kupoval jsem sice jenom levnější kousky, ale věřil jsem, že časem se mi investice vrátí a ještě něco málo vydělám. Nosit těžce vydělané peníze do banky se mi nezdálo příliš rozumné, jednak spolehlivě tam ztrácí hodnotu, jednak jsem jich neměl tolik, abych si cokoliv většího plánoval v budoucnu pořídit. Věřil jsem, že jako se mi daří teď, tak tomu bude i zítra, pozítří a vůbec stále.

Občas jsem ve vetešnictví koupil i nějaký zajímavý starý rám pro případ, že bych koupil nějaké plátno bez rámu a nový rám by se na malbu nehodil. Zatím jsem ani jeden nevyužil, takže rámy mi jenom zbytečně zabíraly místo v malém sklepě, který k bytu patřil. A takovým obyčejným rámem koupeným za méně, než dáte za krabičku cigaret, řetěz mých životních smůl začala. Jenomže namlouvat si, že kdyby nebylo toho rámu, vše bude jiné, by bylo jenom zbožným přáním. Smůla, nebo štěstí patří k člověku jako jeho nezaměnitelné kožní papilární linie na prstech.

Bylo před Štědrým dnem. Dárky pro milenku a jejího synka jsem měl již koupené a docela jsem se těšil na zítřejší naši společnou štědrovečerní večeři. Domluvili jsme se, že ji strávíme spolu. Být u takové večeře sám, není nikdy dobrý nápad, to vás pak napadají dost chmurné myšlenky o smyslu vašeho života vůbec. Říkáte si, že když o vás nikdo nestojí, co vůbec na tomhle světě pohledáváte. V osm hodin večer jsem šel vynést pytlík s odpadky do kontejneru a s sebou jsem si vzal i čerstvě koupený rám, že jej pak dám do sklepu. Celý prostor sklepů nájemníků je uzavřen dveřmi. Chystaje se je odemknout, uslyšel jsem zvuky, jako když někdo piluje. Nepřekvapilo mě to, občas si někdo z nájemníků něco v sklepě kutil. Ale mě zarazilo, že společné dveře jsou zamčené. Proč by někdo za sebou zamykal společné dveře, když je ve sklepě? Asi se bojí, aby jej někdo nepřepadl, pomyslel jsem si. Že jsem se mýlil, mi došlo, jakmile jsem dveře odemknul. Zloděj spokojeně piloval pilkou na železo visací zámek právě u mého sklepa. Na první pohled bylo vidět, že dva sklepy s levnými visacími zámky zloději již stihli vykrást. Můj zámek byl kvalitnější, zatím odolával. Zloděj koukal překvapeně na mne, já na něho. Chtěl jsem mu říct, ať ukradené věci vrátí a vypadne. Jenomže nic takového jsem nestihnul, protože najednou mě někdo silně jednou rukou objal přes prsa a druhou mi přikryl ústa, abych nemohl křičet a současně mě tlačil dovnitř. Byl to zlodějův společník, jenž právě přišel z venku, kde nakradené věci postupně nakládal do auta. Jsou situace, kdy se musí jedna strana rychle rozhodnout, a došlo mi, že bývalý nájemník se právě teď rozhodnul. Vzal do rukou dlouhé ocelové páčidlo, zvednul ho a chtěl mě praštit tak, abych již nikdy nemohl svědčit v jeho neprospěch. Zachránilo mě, že sklepní chodba byla úzká, takže jsem se mohl odrazit nohama od boční stěny. Rána místo hlavy dopadla na rameno. Něco z rány schytal i zlodějův kumpán. Prudce zařval a vztekle pronesl: „Kurva, vole, co děláš!“ Využil jsem chvilkového zmatku, vytrhnul zloději páčidlo, rozehnal se a praštil jej přes hlavu.

Podle asi pětatřicetileté soudkyně to nebyl dobrý nápad, protože jsem použil k obraně nepřiměřené násilí. Marně jsem vše opakovaně vysvětloval, nic mi nepomohlo. Slovo bylo proti slovu. Měl jsem tu smůlu, že zloděj byl soudkyni sympatičtější než já. To je příroda, s tím nic nenaděláte. Dostal jsem půl roku naostro a jako prémii povinnost zaplatit našemu zdravotnictví náklady na léčení postiženého a celý život mu přispívat trvale na pokrytí jeho životních nákladů. Že mi odvolání bylo platné, jako bezdomovci rozbitý kávovar, který vyhrabal v popelnici, je vám snad jasné.

A tak jsem šel sedět. Dali mě na celu s chlápkem, jemuž příroda fyzicky dopřála všeho, po čem muži touží. A protože momentálně nejvíc toužil po sexu, kterého se mu v lochu nedostávalo, a po ruce jsem byl jenom já, hned první noc mě znásilnil. Bylo to odporné. Byl jsem pevně rozhodnut nedovolit, aby se sex příští noc opakoval! Jakmile to prase usnulo, vrazil jsem mu dvakrát do břicha kvalitní štíhlou ocelovou propisku. Byl jsem udiven, jak lehce to šlo. Určitě snadněji, než když on se mi snažil narvat svého ptáka do mého zadku.

Podle asi čtyřicetiletého soudce to nebyl dobrý nápad, použil jsem k obraně opět nepřiměřené násilí. Navíc jsem měl tu smůlu, že soudce byl chlápek, jemuž se více líbili muži než ženy, což jsem odhadnul na první pohled. Později mi spoluvězni tuhle skutečnost jenom potvrdili. Je proto jasné, že soudci se vůbec nelíbilo, že jsem to, co jsem měl podle jeho názoru považovat za sexuální potěšení, považoval za znásilnění. Pokud jsem měl problém, měl jsem vše nahlásit řediteli věznice. Uznáte, že to by chudák ředitel, nedělal nic jiného, než řešil znásilnění, a to by ještě musel pracovat přesčas bez nároku na odměnu.

Kvůli pokusu o vraždu můj pobyt ve věznici byl prodloužen o dalších osm let, a to jsem měl prý ještě štěstí, že chlápka s velikým ptákem lékaři zachránili. Nechápu, proč to udělali, ale člověk nemůže všemu na světě rozumět. Pochopitelně jako další prémii jsem měl opět povinnost zaplatit našemu zdravotnictví náklady na léčení postiženého a celý život mu přispívat trvale na pokrytí jeho životních nákladů. Takže už jsem měl na krku kromě sebe další dvě osoby. Dokonce za to, že mi ublížili. Křesťanská láska v mém případě měla být podle soudců bezbřehá.

Těch osm let navíc mi život řádně zkomplikovalo. Můj domácí, jinak velice slušný člověk, byl ochoten při první pálce, tedy půl roku, můj byt nepronajímat. Rovněž se mi omluvil, že mi jeho dům přinesl smůlu a slíbil mi, že jakmile se vrátím po půl roce do řádného života, že mi odpustí nájem za dobu, co jsem seděl. Jenomže po druhé pálce v trvání osmi let, čekat již nemohl. Navíc mi soudně odebrali veškerý můj majetek, což byly obrazy a grafiky, několik knih a malá hotovost v bance, a abych nezapomněl, i vánoční dárky pro milenku a jejího drobečka. Finančně jsem byl na tom přesně, jako když jsem vypadl z domu.

Ještě ve vyšetřovací vazbě kvůli praštění zloděje do gebule páčidlem mě navštívila milenka. Že ji vše moc mrzí, co se stalo a slíbila mi, že pokud žádný chlap o ní nebude mít zájem v době, kdy mě propustí, že mě ráda bude obšťastňovat vším, co mi může její tělo nabídnout. Později, když jsem vyfasoval již zmíněných osm let, jsem se dozvěděl, že tento slib asi těžko dodrží, jelikož panu domácímu odešla na věčnost manželka, a protože to byl muž stále ještě vitální, nechal se obšťastňovat právě od mé milenky. Jejich vztah byl výhodný pro obě strany, jelikož souložnice dostala výraznou slevu na nájmu. Oběma jsem přinesl kousek štěstí, háček byl v tom, že účet jsem musel za oba zaplatit já.

Přibližně jednou za půl roku mě navštívili rodiče, občas se stavil i některý sourozenec. Popravdě jsme si neměli co říct a o lítost jsem nestál, jelikož sám k lítostníkům nepatřím. Prý politovat člověka v jeho utrpení je slušnost, ale na takovou formu slušnosti vám kašlu. Nejde o to, že za lítost si ještě nikdo nikdy nic nekoupil, ale lítost z vás udělá ještě většího chudáka než jste.

Jediným plusem vězení bylo, že jsem měl čas číst knihy z místní knihovny. Postupně jsem se naučil texty číst velice pozorně. Sledoval jsem pravopis, stylistiku, skladbu vět, pořádek slov a jejich detailní význam. Četl jsem většinou jenom německou klasiku přeloženou do češtiny. Dokonce pan ředitel se mě zeptal, zda ty tlusté knihy klasiků opravdu čtu nebo si jenom hrám na intelektuála. Odpověděl jsem mu, že klasiku čtu doopravdy. Přesto, že čtení podobných knih považoval za ztrátu času, ale chtěje vypadat jako osvícený ředitel, navrhnul mi, abych vedl něco jako literární kroužek, že mi k tomu vytvoří podmínky. Souhlasil jsem. Zpočátku se nás scházelo málo, jelikož jsem trval na tom, abychom se bavili jenom o klasice. Později jsem souhlasil, ač nerad, že se budeme věnovat i nové literatuře, včetně horrorů, sci-fi a detektivek. Zájem o kroužek automaticky stoupnul. Některé vězně, kteří odcházeli na svobodu, jsem požádal, zda by mi nemohli sehnat tituly, které ve vězeňské knihovně neměly. A div se mi světě, někteří si na mne vzpomněli a knihy mi poslali. V každém případě pobyt ve vězení mi němečtí klasici zpestřili. Ovšem ne natolik, abych uvažoval, že po skončení vězení se dám na spisovatelskou dráhu. Věděl jsem, že by mě dlouhodobě psaní nebavilo.

Ale nic netrvá věčně, ani osm a půl roku. Byl jsem rád, že jsem konečně na svobodě. Byl tu ale jeden veliký problém, byl jsem zcela švorc. Zašel jsem za svým bývalým domácím a poprosil jej o finanční půjčku. Že jakmile budu moci, že mu ji vrátím. Měl pochopení, půjčil mi tolik, abych dokázal jakž takž měsíc přežít. Půjčka byla i jakási forma odměny za to, že mohl spokojeně obdělávat moji bývalou milenku. Navíc mi dovolil do doby, než si něco trvalejšího najdu, přespávat v malém kutlochu, který z hygienických důvodů vůbec nepronajímal. Moje bývalá milenka se mi dost vyhýbala, ale já jí to neměl za zlé. Čekat na chlapa osm a půl roku je nesmysl. Život se musí žít, a ne snít. Měla s domácím dítě, holčičku. Z drobečka, kterého jsem kdysi hlídával, byl již desetiletý kluk, docela šikovný a slušný. Již si mě nepamatoval, jak také, vždyť děti si dlouhodobě uchovávají vzpomínky přibližně až od pěti let. Ale to bylo jenom dobře, na nostalgii po osmi a půl roku v lochu jsem neměl zrovna náladu. Pokud jde o pana domácího, bylo vidět, že již mele z posledního. Což o to, jednou všichni skončíme stejně, ale co jsem mu měl za zlé, že se nijak nepostaral o milenku s dvěma dětmi, protože celý nájemní dům přepsal na svoji jedinou dceru v době, když to již válel s mojí milenkou. Holt bližší košile než kabát.

Po propuštění z vazby jsem věděl určitě jenom jediné, že na dva darebáky kvůli nímž jsem seděl, makat nebudu. Vše jsem měl již dávno promyšlené. Podal jsem si identický inzerát do několika novin. Zněl: „Pětatřicetiletý muž rád dlouhodobě pomůže při údržbě a opravách nemovitosti za bydlení, stravu a malé kapesné.“ Ozvalo se mi pět vážných zájemců. Chtěl jsem s nimi hrát poctivou hru, proto jsem je pravdivě informoval o tom, proč jsem seděl v kriminálu. Tři zájemci to vzdali poté, co si mě se zájmem vyslechli až dokonce. Čtvrtý hned, jak jsem mu vylíčil příhodu s propiskou. Ten byl totiž na muže. Jinak jsem se mu moc líbil, dokud jsem se mu nezmínil o propisce v břichu, tak se kolem mě točil jak nadržený starý profesor kolem hezké studentky, která toho sice z přednášené látky moc neví, ale ví, že musí za každou cenu zkoušku udělat, protože má svůj sen: stát se manažerkou a sedíc u notebooku s jednou nohou přehozenou přes druhou buzerovat muže.

Pátý zájemce, vlastně zájemkyně, byla šedesátiletá žena. Bydlela ve velikém rodinném domě postaveném ještě před válkou. K domu patřila malá zahrada a předzahrádka. Majitelce nedávno zemřel manžel, profesor matematiky na vysoké škole. Měli spolu jediné dítě, dceru. Provdala se po vysoké škole do USA. Prý vždy snila o životě v USA a manželství s rodilým Američanem. Jenomže sen asi pominul. Maminka se mi zdůvěřila, že by se dcera ráda natrvalo vrátila zpět, ale manžel, rodilý Američan, nechce o tom ani slyšet. Má dobře placené místo a navíc jejich dvě děti, kluk a holka, od mala vyrůstají v americkém prostředí, kde již chodí i do školy.

Paní domácí již byla v předčasném důchodu. Vcelku jsme se dohodli, problémem byla, což se dalo čekat, výše kapesného. Naše představy se rozcházely. Nakonec jsem souhlasil s nepatrnou částkou – stačila s bídou na jedno pivo denně – s tím, že ona souhlasí, že si mohu v okolí nějakou korunu přivydělat a víkendy budu mít zcela volné. Moje nová „zaměstankyně“ nebyla na tom finančně zle, protože kromě důchodu si rozpočet vylepšovala pronajímáním prostorného jednopokojového bytu s kuchyní, který byl součástí domu a měl samostatný vchod.

Finančně na tom sice zle nebyla, ale nebylo jí moc co závidět, bydlela v domě sama, dcera žila v daleké cizině. O tom, že radost z toho neměla, svědčil její smutný pohled. Několikrát jsem ji viděl i tiše poplakávat. Ale na jaře se moc těšila na letní prázdniny, které dcera s dětmi stráví u ní. Dokud děti nechodily do školy, bývali zde častěji a na delší dobu, prý manžel měl pro to pochopení. Obvykle se sem na ně přiletěl podívat, ale nikdy ne na dlouho, práce mu to nedovolila. Jak jsem ale vyrozuměl z občasných narážek na jeho osobu, moc ho paní domu nemusela, neseděl jí. To byl možná i hlavní důvod, proč se zatím nikdy nebyla podívat na dceru a děti v USA. Jejich domov znala jenom z fotek a videa. Určitě jistou roli zde hrál i strach z lítání, v tomhle jsme si docela rozuměli.

Brzy jsme si na sebe zvykli. Hodně jsme si povídali o všem možném. Tedy především povídala paní domácí, já většinou jenom poslouchal. K povídání občas patří i víno, ale to kupovala ona, jelikož moje kapesné na to nestačilo. Kupovala jenom levná vína a navíc pouze v akci, ale proti kriminálu to byl luxus. Začalo mě bavit vaření, takže jsme se domluvili, že se budeme ve vaření střídat, jednou navařila oběd ona, jednou já. Ale vaření byla pro mne spíš zábava, většinu času jsem trávil prací kolem domu a na zahradě. Po letech kriminálu mi začalo pomalu docházet, že každá smysluplná práce konaná bez nátlaku významně přispívá k pocitu svobody. Dokonce pro mne neplatilo ani oblíbené rčení mého otce: „Když obděláváš cizí půdu, její krásu nevnímáš, tu vnímá pouze majitel.“ Asi vám to bude znít jako fráze, ale po tolika letech v kriminálu jsem věci viděl jinak než lidé kolem mne. Je pravda, že jsem nebyl ekonomický zajištěn, ani jsem neměl své bydlení, takže o volnosti a svobodě těžko mluvit, ale moje životní situace byla zcela jiná než u ostatních lidí. Mne by nepomohlo, kdybych byl za vodou, tedy měl najednou hromadu peněz, která by mi vystačila na celý život, protože by mě o ně připravili právníci těch dvou darebáků, kteří mi zkazili kus života.

Formálně jsem byl přihlášen na úřadu práce, ale o nalezení práce jsem zájem nejevil. Kdykoliv mě z úřadu někam poslali, abych se zajímal o práci, bez mrknutí oka jsem příslušnému pracovníkovi v tmavých barvách vylíčil svoji minulost, a ten hned ztratil zájem. Někdy se mi ještě minutu klaněli poté, co jsem z jejich sídla vypochodoval. „S takovým grázlem si raději nic nezačínat!“

Popravdě jediné, co mi chybělo k spokojenosti, byla ženská, přesněji sex s ženskou. O ženskou, rodinu a děti na celý život jsem nestál. Při mé smůle bych je časem přivedl do neštěstí. Ale štěstí mi brzy docela přálo. Paní domácí mě doporučila coby řemeslníka manželům, kteří bydleli na stejné ulici v novějším jednopatrovém domku. K opravě a údržbě na něm toho bylo přesto více než dost, protože stavaři stavbu dost odflinkali. Dvě děti brzy vyletěly z hnízda, a protože manžel nebyl na tom zdravotně dobře, měl problém s nohama, těžko se pohyboval, v domě chyběly šikovné a pracovité ruce. Manželka – učitelka angličtiny na základní škole – byla od přírody žena vitální, ale bylo na ní poznat, že péče o manžela ji postupně nemilosrdně vyčerpává. Co budu kličkovat, již při druhé návštěvě jsme se oddávali erotickým radovánkám v prvním patře, kam manžel kvůli schodům nemohl. Zpočátku jsem si sexu naplno užíval. Později mi začalo vadit, že moje milenka toužila po sexu více a více, takže mi stále vyvolávala, že potřebuje opravit to, a pak zase to. Její požadavky na opravy, přesněji na sex, nebraly konce. Čeho je příliš moc, může i začít škodit. Problém byl, že jsem si k paní učitelce nedokázal vybudovat alespoň jakous takous citovou vazbu. Bez té vás sex časem přestane bavit, ba co, může se vám i zprotivit.

Přišly prázdniny, myslím ty americké, obvykle začínají již začátkem června, a dcera paní domácí přiletěla s dětmi. Holce bylo deset a klukovi dvanáct let. Byly to hodné a slušné děti. Jejich maminka byla příjemná a hezká žena, od prvního pohledu se mi zalíbila. Měl jsem pocit, že já jí také. O něco později se můj dohad stal pravdou. Je bohužel také pravdou, že kdybych jí nepadl do oka, nemuselo se stát to, co se později stalo. V žádném případě jsem jí zpočátku jejího pobytu ani náznakem nedal najevo, že se mi líbí. V mé situaci by to byl projev nevděčnosti, tedy lumpárna. Je ale pravda, že občas jsem si představoval, jak líbám její plné rty, jak se s ní miluji a tak podobně. Navíc měl za ní na několik dnů přiletět manžel, a kdybych viděl, jak se s ním objímá a cukruje, asi bych i zcela ztratil zájem. A příroda by pak opět zavelela a já bych byl ještě vděčný, že si to mohu rozdat s angličtinářkou. Jenomže takhle to nakonec nedopadlo, kéž by bylo, ale nebudu předbíhat událostem. Kdyby není život, ten je pouze to, co je.

Ještě štěstí, že moje milenka odcestovala s manželem na prázdniny k dceři málem na druhý konec republiky. Požádala mě, abych občas dohlédl na dům, což jsem rád slíbil. Byl jsem rád, že je pryč, jelikož po dobu pobytu dcery paní domácí jsem vůbec nestál o sex s jinou ženou. Připadalo mi to jako projev věrnosti ženě, která se mi doopravdy líbila. Hodně jsem si hrál a povídal s oběma dětmi. Pomohlo mi, že děti docela dobře znaly náš jazyk. Navíc jsem zjistil, že kluk má talent na fotbal, ač doma tento sport vůbec nedělal. Občas jsem si jenom tak pinkával s fotbalovým míčem. Jistě to znáte, cílem je udržet míč co nejdéle ve vzduchu. Není to zcela jednoduché, chce to hodně trpělivosti, aby se cvik zvládnul. Kluk to ode mne odkoukal a začal si pinkání také zkoušet. V práci s míčem se velice rychle zdokonaloval. Nedaleko byl malý plácek, kde kluci z okolí hrávali fotbal, začali jsme tam rovněž chodit. Po několika dnech můj svěřenec zcela zapadl mezi kluky, vůbec nebylo na něm poznat, že je začátečník. Ke konci prázdnin, patřil k těm lepším. Holku zase bavilo poslouchat pohádky. Ne že by jí je maminka nečetla, ale že já je umím číst lépe. Bylo to snad tím, že v kriminálu jsem se věnoval podrobně literatuře, takže jsem slovům dokázal přes intonaci dodat jejich plnější význam. Paní domácí uvítala, že hodně času věnuji dětem, protože si v klidu mohla povídat s dcerou. Měly ke mně důvěru tak velikou, že bez obav mi nechávaly děti na starost, i když někam samy vyrazily. Dcera ponavštěvovala hlavně spolužačky a známé a s maminkou sousedy. Tahle idyla našeho soužití mě začala zneklidňovat, začal jsem tušit, že při mé smůle se v tomhle domě schyluje k neštěstí.

Než neštěstí opravdu přišlo a vybralo si velikou daň, stalo se to nejkrásnější v mém životě. Bylo to ke konci července, nemohl jsem usnout a tak jsem myslel na milovanou ženu v tomhle domě. Najednou jsem uslyšel, že někdo tiše přistoupil k dveřím mého pokoje a opatrně je začal otevírat. Věděl jsem, že je to ona. Vstal jsem, natáhl ruce a ve tmě jsem objal její krásné tělo v lehké noční košilce. Kromě slova „lásko“ jsme té noci nevyslovili jiné. Byli jsme zcela jeden druhým pohlceni, proto i každé jiné slovo se nám zdálo zbytečným a navíc jsme věděli, že nás další slova nenávratně okradou o polibky a objetí. Když se po dvou hodinách kvůli dětem vrátila do svého pokoje, měl jsem pocit, že vše co se stalo, je jenom sen. Poprvé ve věku dospělosti jsem se rozplakal. Poprvé jsem poznal nejkrásnější podobu lidského štěstí a současně jsem tušil, že nebude trvat dlouho.

Další dny ale byly více o šílenství než lásce. Jakmile se nám podařilo být o samotě, což nebylo až tak jednoduché, objímali jsme se a líbali až se nám nedostávalo dechu. Věděli jsme, že příjezdem jejího manžela asi vše skončí. Schválně mi pomáhala na zahradě, při vaření a kolem domu, aby mi mohla vyprávět o svém životě v Americe. I o tom, že dávno ví, že jí manžel soustavně zahýbá. Že se jí moc stýská po domově, že jako dívka byla naivní, když snila o životě v USA. Že se z toho již vyléčila, ale nic jí to platné není, děti chodí již do školy a navíc tátu mají rády. Kdyby se rozvedla, ublížila by tím především dětem. To ale bylo jediné, co věděla, že určitě nechce.

Konečně v polovině srpna k veliké radosti dětí přiletěl tatínek. Já se ale neradoval, jistě znáte Polanského zákon o zachování rovnováhy: Když se jeden směje, druhý zákonitě pláče. Aby toho nebylo málo, z prázdnin se vrátila má drahá angličtinářka. Pochopitelně hned se stavila a že okamžitě potřebuje opravit v koupelně sprchu. Moji novou lásku znala, a tak hodily krátkou řeč. Určitě něco vytušila, protože při odchodu mi bokem na rovinu řekla, aby mě ani nenapadlo nedojít. O sprše přitom nepadlo ani slovo. Věděl jsem, že i moje láska se teď bude milovat s manželem, tak jaképak copak. A tak jsem šel opravit sprchu, které nic nebylo. Ta mrcha hned poznala, že se mnou není něco v pořádku. Po zoufalém vyvrcholení se mi vysmála, že to dělám, jako kdybych měl zítra umřít, a že dobře ví, že je to proto, že teď šoustám s „Američankou“. Raději jsem mlčel. Měla pravdu.

Čtvrtý den po příletu manžela se to vše semlelo. Dámy s dětmi vyrazily kamsi na výlet. Já jejich nepřítomnosti využil pro opravu regulačního ventilu u radiátoru v obýváku, kde jinak byl dost pohyb. Sundal jsem regulační nástavec a chystal jsem se nasadit zcela nový. Najednou mně zezadu kdosi prudce chytil za rameno a ještě prudčeji otočil, jako kdyby si mě spletl s dětskou káčou. Byl to Američan. Něco na mě řval v angličtině, a třebaže anglický neumím, bylo mi jasné, že mi chce sdělit, že se mu nelíbí, že se miluji s jeho ženou. Určitě místo „miluji“ použil drsnější anglický výraz. Je zajímavé, že v takových situacích člověk v první chvíli ani moc nemyslí na to, co se děje, ale na to, kdo jej bonznul. Vše ukazovalo na to, že za vším je milovaná i nemilovaná učitelka angličtiny. Ale to již jsem musel přestat myslet na bonzáka, protože zhrzený manžel na mě zuřivě fyzicky zaútočil. Byl si jasně vědom výhody, měl vyšší a mohutnější postavu. Útočil mi hlavně na břicho. Věděl, že když se mu jeden úder podaří, jsem hotový, pak mě může bez problémů okopávat, jak se mu zlíbí. Určitě by mi prvně s chutí rozkopal koule. Abych tomu zabránil, přilepil jsem se na něj jako klíště. Myslel jsem, že mám štěstí, že zakopl o koberec, který byl částečně odhrnutý kvůli opravě ventilu, protože jsme se oba octli na podlaze. Jenomže se mu podařilo si mě přidržet a pořádnou mi uvalit do pravé tváře. Bylo jasné, že jsem právě přišel o několik zubů. Nejhorší bylo, že jsem byl silně otřesen, věděl jsem, že se jenom tak lehce nepostavím. To mu došlo také. V klidu se postavil, couvnul asi čtyři kroky, uchopil do rukou za krk vysokou dřevěnou sochu žirafy z tvrdého dřeva, která v pokoji věčně zavazela, zvedl ruce a rozběhl se směrem ke mně. Jenomže v zápalu nenávisti zapomněl na odhrnutý koberec, zakopl a celou svoji váhou začal padat dopředu. Je fakt, že kdybych stál na nohách, mohl jsem jeho pád alespoň trochu zmírnit, ale popravdě, kdyby tomu i tak bylo, proč bych to dělal, když byl to on, kdo mi chtěl dát pořádně za vyučenou. Trefil se. Ne ani tak do mě, jako hlavou do odkrytého ventilu radiátoru.

Opět prý za vše mohu pouze já. Zbytečně jsem opakovaně vysvětloval, jak se vše seběhlo. Paní soudkyně má příjmení ze dvou slov, první je příjmení za svobodna, druhé po manželovi Američanovi. Nemusím vám vysvětlovat, že se jí nelíbilo, že jsem se postaral o to, aby chlápkovi z Ameriky obyčejný náš občan, bývalý kriminálník, rozmlátil hlavu o ventil radiátoru tak, že již nikdy nespočte ani šest děleno dvěma. Využila maximální hranici možné pálky, prý jsem pro společnost velice nebezpečný jedinec, který bez mrknutí oka dokázal zničit život třem mužům, nemluvě o dopadech na jejich rodiny.

Sedím. Sdílím celu se dvěma čtyřicátníky. Jeden se příliš bránil, když jej načapal v tom nejhezčím manžel jeho milenky a chtěl mu dát pořádně za vyučenou, dopadlo to ale přesně opačně, nějak podobně jako v mém případě. Akorát si manžel nerozmlátil hlavu o ventil radiátoru, ale o roh těžkého drahého kubistického stolu. Druhý je hlavní účetní veliké firmy. Kvůli náročné milence zpronevěřoval firemní miliony, které ona spolehlivé stíhala průběžně utrácet. To ho ani netrápí, užírá ho, že ji teď obdělává šéf firmy, kterou okrádal. Taková už je ironie života.

Napsal jsem paní domácí, zda by mi neposlala šest až osm prvních knih z první horní řady knihovny jejího manžela. Na jaře jsem celou knihovnu vyskládal a každou knihu vyluxoval. Právě do první horní řady jsem naskládal knihy pro začátečníky, říkal jsem si, že když budu mít čas, že si budu z nich číst. Po literárním vzdělání jsem prahnul i po vzdělání exaktnějším. Knihy mi poslala, dokonce deset, ale nenapsala mi ani řádek. Mám za to, že jediné možné vysvětlení, proč mi nenapsala, je, že je naštvaná, že jsem zeťovi s tím radiátorem více nepomohl. Teď by se dcera nemusela o něj starat a mohla se vrátit s dětmi domů.

A kde zatím můj příběh končí? U studia matematiky? Kdepak, končí dopisem z USA, kromě jiného v něm stojí. ... Chci, abys věděl, že Ti nemám nic za zlé a ničeho nelituji. Dodnes myslím na každý Tvůj polibek, dotek, každé Tvé pohlazení, každý úsměv, každý smutný pohled, na každé slovo Tebou vyslovené. Také chci, abys věděl, že přesto, že jsi mi několikrát řekl, že život se musí žít a ne snít, že teď jej jenom sním. Sním, že jakmile děti dostudují – to již budeš z vězení ven –, že se vrátím domů, třebas i s dementním manželem, který si nic nepamatuje a kolem sebe skoro nic nevnímá. Teprve pak začnu opět žít, protože budeš se mnou Ty. ... Dcerka se mi s pláčem přiznala, že jednou v noci, když nemohla spát, přes nedovřené dveře viděla, jak se spolu objímáme a líbáme. Tatínek poznal, že něco před ním tají, a tak ji spíš donutil, než přesvědčil, aby mu řekla, co ví ...

A tak jsem začal snít také já.

V Brně Léta Páně 8. ledna 2016.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Články