Tři staříci

Dušan Polanský

K napsání této miniatury mě inspirovala událost, jíž jsem byl přímým svědkem. I ostatní moje příběhy mají vždy reálný základ v příbězích ze života, ve skutečných osobách. Je dost naivní představa, že lze zajímavě psát bez hlubší inspirace z reálného života.

Roky běží, ďas je vem, my muži na Jeho Veličenstvo život vyzrát chceme. Jak? Způsobů je několik, každý si může vybrat dle svého naturelu, zdraví a možností: mladá žena, řeči silácké, peněz habaděj, funkce vysoká, fyzkultura každý den, módní oblečení a vlas jemně obarvený, auťák jak Rockefeller, parádní bydlení, chytrost někdy i moudrost či zkušenost. Nechme ale planých úvah, raději si příklad z praxe ukážeme. Nejdřív si ale představíme scénu, kde se náš minipříběh bude dít. Takže cvalem do Brna.

Můj milý čtenáři, moje milá čtenářko, než začnu moudré řeči vést, podívej se na dva obrázky, možná ti předem něco napoví. Když ne, nevadí, můj popis nejistotu odstraní. Je jedno, zda je jaro pro lásku tak vábivé, horké léto, podzim sychravý, zima nevlídná, každý boží den, bez výjimky, tě v Bystrci s pochopením Dřevák, Osvěžovna poslední pomoci, přivítá. Kdepak že je? Žádné tajemství, rád vysvětlím. Autem doleva za mostem přes Svratku do Bystrce kolem ostrůvku uháněj, kostel uvidíš, parkoviště u marketu ti dobře poslouží, ještě čtyřicet kroků nohám zabrat dej, no a už jsi tam, kde si příběh budeme vyprávět. V Dřeváku, kdo co pije, není tajemství. Proč také? Zde každý hostům do sklenice vidí, či chodec nebo motorista uhánějící po silnici bůhví kam. Zdmi a okny je zde čerstvý vzduch, stropem stříška skromná. K čemu probůh luxus, bílý ubrus, židle polstrovaná, to vše jenom od dobrého pití a chytrých řečí pozornost odvádí. Takže přesně tam, v Dřeváku, naši protagonisté na scénu přichází. Že je neznáte? Nevadí, teď je skromně představím.

Jsou tři, počet tak akurát, Bůh je pravda jeden jediný, ale odlišné způsoby jeho existence jsou také tři: Otec, Syn a Duch svatý. Tihle nás ale teď moc nezajímají, přece není mše svatá, raději si blíže omrkneme naše tři týpky. Hle tam sedí u kulatého stolečku na vysokých židličkách. Popravdě pohled běžný, daný věkem, každý kolem sedmdesátky, toť průměr aritmetický, odhad můj. Oblečení nemoderní, ale čisté, vůbec nesmrdí, vidět, že ve vzorné péči manželek se nachází. Kouř z cigaret Pánu Bohu tam někam nahoru spokojeně posílají, pivo a frťany do sebe s rozvahou a s chutí obracejí, no a k tomu hospodský sport, moudré řeči, vedou. Jak by také ne, jsou po dobrém obědě. Tak již dost popisů, honem, ať si je poslechneme.

Politiky hanobí, proti korupci bojují, silácké řeči vedou, že kdyby oni tam nahoře, na výsluní moci a peněz, byli, jak s veškerým zlořádem by nato tata zatočili. Věznice by ve švech úpěly, vězni do jednoho by tvrdě makali, konfiskovaný majetek darebáků by státní kasu plnil, policajti by vzorní byli a poslanci a senátoři by konečně také něco i pro občany udělat chtěli. Pak ještě sport proberou, na koho tiket vsadili, receptem na guláš se pochválí, kamaráda lehce pomluví a již bych řekl nuda, ale náhle prudký obrat nastane, neboť jeden z nich, jasné že ten nejrazantnější, takhle zásadně do všeobecných pivních témat promluví.

Kluci, politika, sport, jídlo, pití to je o ničem, řeči plané. Kluci, já vám teď ukáži, o čem celý život nás mužů je. Stařík prsty v pěst zatne, v lokti ruku ohne a vzhůru ji celou krátce vysune. Všichni víme o čem řeč, nějak takhle symbol velikého krásného mužství vypadá. Prostě falus, abych jasný a stručný byl. A pak chlápek praktickou ukázku výkladem doplní. Kluci, ty naše babičky nás nevytrhnou, sice vzorné hospodyňky jsou, nakoupí, uvaří, vyperou, poklidí, ale to hlavní nám již z chuti nedají, tu ruka trhaně pohyb sem a tam napodobí; jasné, správně tušíte, týpek právě předvádí jeden z mnohých bezeslovných modelů milování. A již se valí na kamarády další vlna moudrostí: Celý život hlavně o sexu jest, sex je motor, jenž svět pohání, žádné učené keci, kličky, jenom hezké baby, krásné boky, plná ňadra, klín jak propast Macocha, to znak krásného života. Kluci, sex to je především boj, žádný sentiment. Kdo z nás mužů hezký sex má, a ještě často, ne jen když je úplněk, ten opravdový borec je. Kamarádi smutně přikyvují, chuť i fantazie je, ale energie a síly se nedostává.

Řečník chtěl by toho ještě tolik o erotice sdělit, vždyť jeho kamarádi určitě celí žhaví jsou. Že jsou smutní, nevidí. Jenomže náhle vyvstal problém. Probůh co za metamorfózu se s naším mudrcem děje? Ústa se mu křiví, oči bolest neutají, zní trpitelské ach, ústa vzdech vypustí a pak ještě suchý fakt sdělí: kurva, to to bolí. Co se ti stalo, vyděsí se kamarádi. Kluci, já dnes ráno byl u zubaře, dva mi vytrhl, žádný troškař, podívejte, naplno hubu zaháklou prstem kamarádům vstříc rozvalí. Podívejte, vždyť již skoro zubů nemám, nevím, co je z chuti kousnut do masa. To nic, nezoufej, chlácholí jej druhý, podívej, pusu taktéž rozevře, mně zůstalo jich jenom osm, žádná sláva, z toho dva kandidáti na odstřel jsou, bimbají se jak ožralové hledající správný směr pochodu z hospody domů. Třetí také neváhá a svůj stesk s klidem přednese. Kluci, já jsem již v pohodě, elegantní protéza všecky moje zuby nahradí. To nic, skočí mu do řeči ten první, jenž tuhle zpověď začal, já sedm léku beru, a vodopád latinských slov vyzurčí. Druhý také neváhá: kluci, záda, bolí víc a více. Třetí se také pochválí, jsem hypertonik, beru Lokren, pěkné svinstvo, o erekci si mohu nechat jenom zdát. Milý čtenáři, milá čtenářko, nebudu tě již dále unavovat, romány o nemocích dobře znáš, každý je smutný a nudný až až. V každém případě je toho dost, aby naši kumpáni tentokrát povídání o sexu stopku dali. I Pán Bůh je za to jistě pochválí, nemluvě o tom, že babičky radost mají, vždyť jaké to jenom štěstí, že roky, nemoci a léky mužům potenci berou.

Plyne z našeho příběhu nějaké ponaučení? Popravdě žádné. Ti tři dobře ví, že život je, jaký je. Ale je moudré, brát jim víru a naději? Kdo nám k tomu právo dal? Nikdo. A co by to byl za život, kdybychom nesnili. Snít se má i s oprátkou na krku, říkal můj děd.

Napsáno i vyfoceno o víkendu 25. a 26. června 2011 v Brně.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Články