Dušan Polanský
Rok 1969 a právě začínají letní prázdniny. Druhý rok stavební průmyslovky v Bratislavě mám za sebou, škola sice moc nesedí, ale když Bůh talent k ničemu nedopřeje i nesprávná volba je nakonec dobrá volba; ale teď chvíli nemyslet na školu. Daleko se zdá i 16. červenec, kdy odstartuje Apollo 11 k Měsíci, natož 21. červenec, kdy Niel Armstrong poprvé položí lidskou nohu na povrch Měsíce a řekne památnou větu: Je to malý krůček pro člověka, velký skok pro lidstvo. Přede mnou ale není vesmírná pouťk Měsíci, ale obyčejná studentská prázdninová brigáda. Jako každé prázdniny od třinácti let. Válet se doma v malém stísněném bytě nebaví a vydělaný peníz chudého studenta potěší. Je příjemné utratit těžce vydělaný peníz zcela svobodně. Někdy i hloupě, a proč ne, vždyť ti říká pane.
Ale teď je třeba vzít do teplých. Na okraji Malacek na staré jedničce z Bratislavy směrem na Břeclav stavíme druhou halu pro autoservis. Pracovní četa: dva středoškoláci, jeden vysokoškolák a šéfuje nám nepříjemný důchodce. A hned první den s úšklebkem k nám promluví: Panstvo, nejdřív vyhloubíme základy. Energii nám dodají naše tělá a ruce, technika krumpáč a lopata. Prokleté nemilované Malacky, všude kolem písek, jenom tady tvrdá kamenitá půda, určitě nám naschvál. Mistr s potěšením mává katalogem prací: Panstvo, pracujete na úkol, tímhle tempem si nevyděláte ani na slanou vodu. Vtipálku. A mám s ním první konflikt, ale z toho mě hlava vůbec nebolí. Co mne bolí, je tělo a svaly nezvyklé na tvrdou práci. Svalová horečka tělo trápí. Ráno vstát je utrpení, rozhýbat tělo bolí, prsty strnulé, nůž ráno neuchopíš. Já snad umřu. Teď ale ještě ne. Den druhý, třetí, vše bolí ještě víc, tohle se určitě nikdy nespraví, moje tělo žádný zázrak síly není. Ale malý zázrak se stal, zázrak, který každý manuál dobře zná, čtvrtý, pátý den tělo uvyká a fyzická kondice se skokem navýší. Svaly jsou pevné a přitom ohebné jako větve smuteční vrby. Hle, bábovky vykrmené a líné, jsem kopáč.
Svaly již nebolí, poslouchají, ale čas plyne nekonečně pomalu. Společnost je neveselá. Mistr sice často v čudu je, ale společníci jsou suchaři, moc vtipného do společného banku nehodí. Spíš mlátí slámu a mě mluvit již nebaví, ostatně jsem již řekl vše. Co ještě navrch přihodit? Opravdu nevím. Zítra asi již nepřijdu, tahle parta mi vůbec nesedí, najdu si něco jiného. Z myšlenek na útěk jsem náhle vytržen. Přichází mistr, není sám, zcela novou posilu přivádí. Čerstvý čtyřicátník, kulaťoučký, růžovoučký, krásné faldíčky, pleška jak dětská prdélka, úsměvem doslova září, tvář je klasické sluníčko. Pookřeju. Chlápku, tys tu chyběl, jistě nuda ustane! Že dřív než začne makat, že posvačí, mistr spokojeně moudře přikyvuje, jak by ne, příchozí je učitel, a mistr stará škola, úctu má. Svačinový koncert pozorně sleduji. Aktovka je nějak veliká, co v ní má? Prkýnko a hezký nůž vytasí, pak skleničku feferonek, v další jsou okurčičky. A v té další skleničce copak bude? Božínku, naložené pravé hříbečky. Slánka, pepřenka, hořčice již stojí v pozoru. Copak ještě? Je tu semifinále: čerstvý chlebík a flák masa česnekem zavoní. A pak koukám objevně na ten koncert papací: chlebíček, masičko, feferončička, okurčička, hříbeček, ostrou chuť má hořčička; a již zní spokojené mlaskání a šťavnaté křupání. Finále je přímo elitní, v bříšku končí pivečko, jež voda v sudu trochu zchladila. A koncovka je poctivé říhnutí. Ty jsi můj parťák, Tlouštíku, na tebe já zde čekal jak na smilování. Vítej u nás.
Čas plyne již více zvesela. Tlouštík povídá o všem možném, o škole, kde učí, kolegy nato tata drtivé kritice podrobí; o tom, kde minulé roky přes prázdniny brigádničil; o rodině; i na tenký led politiky kolem právě uplynulého roku osmašedesát odvážně vykročí; sport také své místo má; učeně mluví o výpravě Američanů na Měsíc; o jídle ani nemluvě, to je božstvo a přitom i koníček. Asi všemu rozumí, ale jedno mužské téma chybí: ženy. Divné. Že by na ženské nebyl? Testu jej podrobím. K hlavní kruhové hale autoservisu dáma autem přijíždí, vystupuje, krásné štíhlé opálené nohy v červené minisukni nás z dálky něžně osloví. Pane učiteli, s tou by to bylo krásné v posteli! Chytl se, jeho oči mi to říkají! A proč myslíš, kamaráde? Lehce opáčí. Popravdě nevím, pane učiteli, žádnou jsem ještě neměl, ale ženy s hezkýma nohama se prý rády vášnivé lásce oddávají. Ale, hochu, běž, ty tomu vůbec nerozumíš, a sáhodlouhé poučení nám všem udělí. Jsme tiše, tady mistr rozum dává, kdo jsi chytrý mlč a hezky poslouchej. A jeho monology nás pak celé dny vábivě lechtají. Žádnou dámu, jež do servisu autem přijede, jeho rozbor nemine. Pak nás zkouší: tak, hoši, jak s tou dámou, jež právě dojela, váš mladický chtíč naloží. Výsledky jsou popravdě chabé: čtyřky, pětky lítají. V téhle škole ale zlé známky nevadí, s nadšením je bereme, neboť tušíme, že rozbor našich chyb se záhy dostaví. To, že se občas Tlouštík do protimluv zamotá, nevadí, vždyť čas s ním v těžké práci hezky utíká.
Dny spokojeně plynou. Čerstvý chlebíček, masičko, feferončička, okurčička, hříbeček, ostrou chuť má hořčička, hezká auta, ženy, jejich šat, sluncem svět zalitý. Něco se mi v hlavě motá, ale potřebuji být s Tlouštíkem sám. Mistr nám konečně s učitelem společnou prácí přidělí. Na to jsem čekal, jak na smilování. Druhému testu tlouštíka dnes podrobím. Je trochu nervózní, něco tuší, jeho oči němě praví: Kamaráde, nech toho, je nám hezky, co víc v téhle těžké monotonní práci chceš! Já ale jsem kamarád neposlušný, stydlivě pravím: Žen i mužů je přebohatě, to já vím jako každý lidský tvor, přesto takový sen a touhu mám, chtěl bych natrefit na opravdovou lásku, s níž bych stále šťasten a okouzlen byl, nejen její krásou hebkou, ale i duší, teplým dechem, šepotem vábivým. Chtěl bych se s ní celý život radovat, milovat, vztekat, vzlykat, snít, trpět na duši, bolest snášet. Je li vůbec taková, jak ji vyhledat? Tlouštík hlavou nevěřícně kroutí, pohled poprvé pokorně sklopí, jazyk chvíli nepromluví, pak ale ortel nemilosrdně s vzpřímenou hlavou vynese. Kamaráde, podívej se kolem dokola. Co vidíš? Ženy bílé, snědé, do růžova, zrzky, hnědovlásky, černovlásky, blondýny; nohy, ňadra, boky, vyber si jaké chceš; zadek malý, veliký, do rukou tvých; postava nízká, vysoká; rty úzké, vyšpulené, akorát k rtům tvým; ruce malé, s prsty dlouhými jako u klavíristky, upracované či měkké jako polštáře; ženy divoké, skromné, hloupé, chytré, vypočítavé, ateistky, zase jiné na kolenou se k Bohu vroucně modlící; bohaté, chudé jako kostelní myš; s hlasem sladkým, hrubým či podmanivým, a co já vím ještě jaké, den by na výčet všech atributů žen všem básníkům světa nestačil. A ty mi tak hloupou otázku položíš! Jedna jediná, čert ji ber, budeš ji hledat roky, možná život celý. Kamaráde, soudnost za ty roky ztratíš, jenom snít nestačí, tvé tělo bude celé noci trpět žízní po něžném, horkém klínu, ňadrech, po celé té svůdné ženské kráse. Možná ji nakonec najdeš, ale co když v té době již budeš zoufale lapat po dechu. A bude to nakonec ta pravá? Jak to poznáš? Věz, život je až příliš praktický, prevít obyčejný, sny příliš nemá rád. Ty nech snílkům, nekňubům, básníkům, zbabělcům, jež z žen děs mají či lakomcům, kteří se bojí, že jim žena vše na rozmar utratí. Kamaráde, život se musí žít, i když blbě, ale žít, nikdy ne snít. Smutně koukám, takový rezultát jsem nečekal. Možná on je moudrý, zkušený, já mladík, naivka. S Tlouštíkem šalung urputně stavíme, do hřebíků vztekem silně bušíme. Čert vás ženské ber, já přišel o kamaráda.
Dny spokojeně již neplynou. Čerstvý chlebíček, masičko, feferončička, okurčička, hříbeček, ostrou chuť má hořčička, auta, ženy, jejich šat, sluncem svět zalitý sice zde stále jsou, ale brigádu již jinde domluvenou mám. Tady nechci být. Možná je to hloupost mladická, rozmar hocha, jemuž za pár dnů bude sedumnáct a chce si na dospělého hrát. Loučení je krátké, formální, proč by jiné mělo být. Společných pár dnů prožitých v potu práce přece nic v životě neznamená. Tlouštík na mě smutně hledí, jiskra v očích zmizela, tvář se do úsměvu nutí. Později se dozvím, že po mém odchodu na téma ženy tabu direktivně stanoví. K politice, sportu a jídlu se všichni navrátí.
Pane učiteli, Tlouštíku, kdysi tak obdivovaný a jako kamarád milovaný, snít já ale chci a budu dál, neboť žít bez snů je těžší než si člověk připouští. Kdyby hluchý Ciolkovskij v špinavé blátivé Kaluze nesnil svůj sen o kosmických letech, byli by teď Američané na Měsíci? Asi těžko. I kdyby život byl sebesmutnější, snít se má, protože jenom tak si člověk v srdci uchová alespoň kousíček naděje pro budoucnost.
Než střední školu dokončím, při každodenním dojíždění vlakem do Bratislavy několikrát Tlouštíka potkám. Pozdrav padne z obou stran, ale nikdy k sobě neusednem. Dodnes nevím proč.
Napsáno v Brně koncem září 2010.