Setkání po třiceti letech

Dušan Polanský

Je horký červnový den roku 1983 a právě skončil večírek na rozloučenou jedné z mnoha maturitních tříd. Jak už to při podobných akcích bývá, při závěrečných dotycích rukou, objetích a nesmělých polibcích zavládla nostalgická nálada. Abiturienti tuší, že se v této kompletní sestavě již asi nikdy nesetkají. Někteří z nich se chystají pokračovat ve studiu na vysoké škole, ostatní netrpělivě vyrazí do praxe, aby konečně začali vydělávat peníze a po první výplatě si vychutnali první pocity nezávislosti na rodičích. Nejedna dívka se brzy chtivě vdá, nejeden mladík nastoupí povinnou vojenskou základní službu a možná, že krátce po jejím skončení, se ožení. Někteří půjdou životem sami, jiní budou střídat partnery podle toho, jak se to právě hodí. Několik jich má již existenci z titulu bohatých rodičů zajištěnou, většina se bude probíjet životem, jak to půjde či nepůjde. Možná na někoho číhá kdesi za rohem tragický konec života. Ale kdo to ví, možná ani Hospodin? Nakonec pro život je lépe nic o budoucnosti nevědět.

Mezi abiturienty je i mladík, jemuž se již dlouho líbí jedna spolužačka. Dosud ale nenašel odvahu a sílu ji milovat doopravdy. Jediné na co se za dlouhé čtyři roky studia zmohl, je nesmělá platonická láska. I teď se bojí život vzít pevně do svých rukou, domluvit si s dívkou rande, pevně ji obejmout, vášnivě ji políbit a vroucně jí pošeptat dvě něžná slůvka: "Lásko má." Vyřeší to zbaběle, poprvé v životě na rozloučkovém večírku vypije toho více, než jeho mladé tělo unese. Stydí se sám před sebou, za klukovinu s alkoholem a především za svůj alibismus, který mu našeptává: "Přece si nemůžeš být již teď jist, zda je to ta pravá, vždyť život ti teprve začíná a jistě poznáš i jiné, krásnější, sympatičtější. Proč by tomu tak nemělo být?" V alkoholovém opojení na ni ke konci večírku už ani nemyslel, beztak je to jedno, vždyť vysokou školu bude studovat na opačném konci republiky.

Jenomže osud si rád hraje a chce být pánem největším. Tentokráte chce, aby ona jej milovala dokonce více než on ji. V posledním ročníku mu několikrát jasně naznačila, že o něj stojí, avšak nedočkala se ani sebemenšího náznaku jakékoliv odpovědi. Situaci vždy šikovně zahrál do autu. Dívka si myslí, že se mu nelíbí a bez fyzické přítažlivosti jakápak opravdová láska! Dnešek je proto pro ni velice smutný, nemůže to změnit ani pocit radosti z úspěšné maturity a přijetí na vysokou školu. Zdá se jí, že vše, o čem snila, je ztraceno. Má i jasný důkaz: na rozloučenou nejenže si s ní ani jednou nezatančil, ale navíc dost toho vypil a byl zcela nemožný. Tu noc dlouze hořce plakala. On sice neplakal, vždyť si již vše zdůvodnil, ale přesto se domů vlekl jako zpráskaný pes. Poprvé v životě jasně prohrál, třebaže dobře ví, že život mu jistě naservíruje i další prohry, určitě i krutější, leč tahle bude bolet stále, jelikož je zbabělá a spojena s jeho prvním alkoholovým pokleskem. To, že se do padesáti let již nikdy tak v životě neopije, ještě neví. Slib k rozumnému pití alkoholu po celý život si dá až na druhý den. Přesto tento slib nepřehluší syrovou a nemilosrdnou skutečnost, že se o nic nepokusil. Před vchodem do Dantova pekla postávají právě ti, kteří se v životě o nic nepokusili, nenašli odvahu ke konání dobra ani zla, toužili jenom po jistotě. Za takové žití se pyká a on není žádnou výjimkou.

Uběhlo deset let. V mládí roky běží rychle, schválně rychle, aby nezbylo moc času na přemýšlení. Také k čemu, vše se děje v poklusu: studium, první zaměstnání, založení rodiny, vyřešení bydlení, každodenní kolotoč kolem dětí, nemoci, počítání každé koruny. Nezajištěný mladý člověk nemá čas na filozofování a rozjímání o životě, který nestíhá ani v klidu žít, natož o něm snít. Je opět horký červnový večer a opět začíná večírek našich abiturientů. Sešli se skoro všichni. I ona. Dnes je to již vdaná žena a čerstvá maminka. Nenaplněnou středoškolskou lásku již neprožívá tak jako kdysi. Běžné starosti života daly mnohému jiný, praktičtější, rozměr. Život je přísným pánem, veliké avantýry nedovolí, musí se žít, ne snít. Leč i přesto se těšila, že si s ním popovídá o tom, co jim oběma život dal, co vzal. Jenže on zbaběle nepřišel. Na poslední chvíli se trapně vymluvil, že prý nemůže z vážných pracovních důvodů. Ani teď, když již o nic nejde, nenašel dost odvahy se jí podívat do očí. Od jeho kamaráda, rovněž spolužáka, slyšela, že je ženatý a je tatínkem hezké malé holčičky. Přeje mu vše nejlepší, ale taky si v duchu říká: „Trhni si, zbabělče! Kašlu na tebe!“ Jenomže tak praví rozum, ale ve věcech lásky pánem je srdce, a to zapomenout nedovolí. Srdce je naprogramováno k touze po lásce, ne k nenávisti. Jenomže touha bez naplnění krutě a moc bolí!

Čas nemilosrdně letí, lidi pohřbívá, lidi na svět přivádí. Je deštivý červnový večer a opět je tu sjezd abiturientů, tentokráte po dvaceti letech. Opět nepřišel. Už nikdo ani neví, co s ním je a kde je. Jako by již nebyl. Možná je to i definitivní pravda. Pokud ano, dopřej mu, Bože, klidného spánku. Jí se daří, vše vychází jak se sluší a má. Vysoké postavení v práci, vzorně jí funguje rodina, manžel je pozorný a hodný, má zajímavou práci a dobře vydělává. Ale přesto si nemůže pomoci, jakmile se život zklidnil, opět začala na něho myslet, na toho, který ji v životě ani jednou nepolíbil, nepohladil, neřekl ani jedno jediné hezké slovíčko. Tisíckrát jej proklela, ale přesto není snad dne, kdyby si na něj alespoň na okamžik nevzpomněla. Sama si nerozumí, vždyť ani jasně neví, zda to, co k němu cítí, je láska nebo rodící se nenávist. Na jedné straně se bojí, že ho již neuvidí, na straně druhé proklíná život, že ho potkala. Život bez něj mohl být krásný, bez smutku, bez utrpení z nenaplněné touhy po opravdové lásce. Proč cit lásky funguje i jednosměrně, když ten druhý o nás nestojí? Proč k lásce stačí pouze milovat a přitom nebýt milován? Je to jako s Hospodinem, my jej milujeme stále a vroucně, přitom on na nás tak často zapomíná, pomocnou ruku svým dětem nepodá.

Uběhlo dalších deset let. Blíží se věk životní zralosti, padesátka. Kdo doteď život nepochopil, již nepochopí nic, zbytek života už bude jenom asistovat, jednou tomu, podruhé onomu; kam vítr, tam plášť. Rozhodla se, že pasivně asistovat nebude ani při setkání, natož životu. Je hlavní organizátorkou setkání po třiceti letech. Ale ne v červnu, je to prokletý měsíc, raději ať je to květen, měsíc lásky. Nad svým paličatým rozhodnutím se občas hořce usměje, vždyť jaképak snění o měsíci lásky v padesáti, když život nadělí člověku jiných starostí a bolestí. Syn zneužívá a využívá toho, že ona má vysokou funkci ve státní správě. Jde z jednoho průšvihu do druhého. Manžel se zase nemůže vyrovnat s tím, že ona vydělává podstatně více než on a hlavně, že je společensky úspěšnější než on. Nic inteligentnějšího ho nenapadlo, než se dát na pití. Ještě štěstí, že dcerka je hodná, je po ní. To je vždy důvod k úsměvu, optimismu, žízni po životě. A ještě je tu jeden důvod. On, tedy pokud ještě žije. Je pravda, že její touha po něm dohořívá, je to vše jiné než kdysi, už tak často na něj nemyslí, dokonce uplynou celé týdny bez vzpomínky. Je pravda, že někdy pak i slzu uroní, ale jenom slzu, pláč by byl luxusem, takovou odměnu si po třiceti letech ten dareba nezaslouží. Proč se také trápit? Kvůli snu? Ale nemůže si pomoci, chtěla by ho ještě alespoň jednou v životě vidět, dotknout se ho, mluvit s ním a možná … Rozum jí často jasně velí: „Ne, ne, to je již vše pryč! To již není láska, to je jenom sen, který se proměnil v jakousi směšnou legendu o nenaplněné lásce a touze po životě s ním!“ Jenomže srdce se nakonec vždy tiše zeptá: „A proč definitivně ne?“

Sedí ve své pracovně a kradmo se občas podívá na telefonní číslo napsané na lístku ležícím na jejím pracovním stole. Sekretářce dala úkol, aby ho vypátrala. Je šikovná, prý to nebyl žádný větší problém. Až je udivena, možná by byla radši, kdyby se to nepovedlo. Teď ale nemá odvahu vytočit číslo, i když důvod zde je, přece setkání organizuje, je slušnost a povinnost každého spolužáka osobně pozvat a informovat, co a jak. Konečně se odhodlá. Najednou slyší jeho hlas. Je tak důvěrně známý, nezměnil se, jako by těch třicet let nebylo. Zpočátku zcela mechanicky mluví o setkání, kdy, místo, kolik zaplatit, na jakou adresu či účet poslat peníze. A pak vysloví málem povinnou otázku: "Jak se máš?" Je udivena, jak klidně o sobě povídá, jak kdyby referoval svému nejvyššímu nadřízenému. To bude jistě tím, že mu na ní vůbec nezáleží. Registruje, že se nezmínil o manželce. „A ty?“ ptá se on. Má pocit, že otázku položil jenom ze slušnosti, vždyť jeho hlas je klidný, bez emocí a sebemenšího zachvění. A tak jako on jenom referuje, fakticky a chladně. O tom, co dělá, o dětech, vzpomene i zdravotní potíže, ale ani slovo o partnerovi. V tomhle s ním drží basu. Není o nic lepší ani horší. Nakonec stereotypní dialog na rozloučenou spolu sehrají. "Tak zatím ahoj, vždyť se uvidíme, pak hodíme ještě řeč. Ahoj. Jasně, pokecáme. Měj se!" Oba položí sluchátko jak roboti, jenomže robot necítí, kdežto oni jsou rozhozeni, červenají se jako lháři až po uši, stydí se nejen za sebe, ale i za toho druhého, za své blízké, jež právě zradili. Oba utřou slzu, ona navíc posmrkává do kapesníku, je žena, má na to nárok. Jsou šťastni i nešťastni. Jeden veliký zmatek ve dvou srdcích. On to má těžší. Schytá to od spolužáků. Již teď v duchu vidí jejich zvídavé, kritické pohledy a slyší snad tisíckrát nepříjemnou otázku: "Proč jsi dvakrát nepřišel, proč až teď? Proč ses nás stranil?" Neví, co jim na to řekne, nechce na to myslet.

Čtyři týdny, které zbývají do setkání, musí něčím smysluplným vyplnit, je potřeba zahnat myšlenky nejen na ni, ale i na spolužáky. Zuřivě se vrhá na těžký projekt, pracuje dvanáct hodin denně, i soboty. Pouze v neděli si dopřeje odpočinek. Čtyři těžké týdny, čtyři evangelia, čtyři světové strany, čtyři roční doby… kvaternita, že prý symbol celosti, teď spíš symbol prokletí. Kéž bys, lásko, zavolala den před setkáním, to bych se tolik netrápil a hlavně bych neměl tolik času, abych se styděl sám před sebou. Jenomže nevyslovené přání nikdo nevysliší.

Expres ho unáší po moderním železničním koridoru z daleka do místa jeho středoškolských studií. Nic z okolí a ani ze samotné jízdy nevnímá. Snaží se v mysli vybavit si všechny spolužáky a hlavně ji. Kéž by ze své mladé krásy hodně ztratila, abych to neměl tak těžké! Příroda je přece k ženám nejednou krutá; v mládí jim krásy a touhy dopřeje až moc, v stáří o to více vrásek a starostí. „Jsi stále jenom obyčejný grázl, přeješ jí dokonce věci nedobré!“ pomyslí si. Stydí se sám před sebou. Přemýšlí, jak bude všem vyprávět o svém život po maturitě. Lhát nechce, ale říct všechno nemůže, jsou přece i věci intimní, příliš osobní. Každý z nás má svůj tajuplný ostrov. Jak ale říct jenom kousek pravdy, aby alespoň někteří jej pochopili a odpustili mu? Ještě štěstí, že není u soudu, tam by musel přísahat na Bibli svatou. To se pak kličkuje těžko, přetěžko. Bože, Ty jediný vše znáš.

Kráčí městem svých středoškolských studií. Málem vše se změnilo. Jenom lidé ne, jsou stále stejní. Buď kamsi ustaraně spěchají nebo jenom tak bloumají, posedávají na lavičkách, v kavárnách. Přesto má pocit, že sem již vůbec nepatří. Pravda je ale jiná, vždy alespoň kouskem svých šlépějí patříme tam, kde jsme prožili alespoň kousek svého života, a čtyři roky takovým kouskem jsou. Navíc studoval zde v době, kdy tělo vášnivě a zoufale toužilo po ženě. Bohatě by v té době stačil sex, jaképak city, sex a jenom sex. Ďábelské krátké slovíčko. Žádnou v té době neměl, proto i ty roky za moc nestály, ale byly, a hlavně byla a je ona. Vůbec se netěší, už aby ten zatracený abiturientský sjezd byl pryč! Bože, proč Ty jediný mi rozumíš?!

Píše se rok 2013 a oni se schází již po třiceti letech. Někteří v životě uspěli, druzí ne, popravdě dost záleží na úhlu pohledu. Co je v životě definitivní a sumární výhra a co prohra, člověk pozná až na smrtelném loži. On je zde také. Jediný, kdo vynechal obě předchozí setkání. Se všemi se zdraví, má pocit, že úsměvy nejsou pokaždé upřímné. Namlouvá si, že nejednou jsou to spíš škleby, pitvornosti. Ale kdyby to i pravda byla, co by chtěl, potlesk jako monarcha? První musel povídat, co a jak za těch třicet let. Hned poznal, že valný úspěch neměl. Neuvěřili mu, že řekl vše, co se říct patřilo. Jenomže nikdo z nich není Hospodin! Pouze Ten má právo vědět vše. Čert ber mravokárce! Hlavné je, že to nejhorší má za sebou, tedy snad. Později, při vzájemném povídání si v skupinkách či dvojicích, pokaždé zazní narážka na to, že dvakrát chyběl, že si držel odstup, izoloval se. Cítí se pod psa, snaží se usmívat, ale nějak to nejde. Bledně i červená se současně, cítí jak mu v krátkých intervalech na čele vyráží studený pot. Ustát kritiku musí, se ctí to nepůjde, stačí nějak. Vždyť mnozí svůj život žijí také jenom nějak, na dluh. On jej žil poctivě, nikdo mu nic nedaroval, ani ten poslední pěťák. Proč by měl pykat již teď, proč ne až v pekle? Přece není zločinec, je jenom zbabělec, a to není smrtelný hřích! Bože můj, je to tak?

Také se koná malé příjemné překvapení, opět všichni vidí školu, třídu, své lavice. Většina profesorů již nežije nebo nemají na to, aby setkání fyzicky zvládli. Život roky a chyby neodpouští. Nikomu. Pane, Oscare Wilde, znáte krutou pravdu: Žádný šlověk není tak bohatý, aby si mohl koupit svoji minulost. Bože, kéž bys mi dal darem ještě jeden život!

Při večerním posezení a tom všem povídání a dění kolem několikrát na ni pohlédne, ne mimoděk, ale skrytě, jako zloděj při prohlídce příštího místa činu. Možná je to jenom náhoda, ale vždy se podívá i ona. Náhoda, úmysl, souznění duší? Až na samý závěr, před půlnocí, jsou poprvé chvíli sami, jenom ona a on. Již nechce nic hrát, je unaven a něco i vypil, ne moc, slib dávno daný ctí, ale teď to stačí, aby nebyl svůj. Chtěl by mít duši i tělo čisté jako novorozeně. S rozpaky pronese: „Chtěl bych s tebou mluvit, ale jenom my dva. Tady to nejde, někam vypadnem.“ Dlouho se na něho dívá, váha, chtěla by mu říct: „Z mého života definitivně vypadni, ať tě již nikdy ani neuvidím, ani neuslyším!“ Jenomže rozum je pánem pouze když jde o osobní prospěch, kariéru, majetek, řád; teď vládu nemá, pokorně srdci opratě přenechá. Sáhne do kabelky a podávajíc mu bílý lísteček klidně, málem úředně, řekne: „Nech se odvézt taxíkem na tuhle adresu.“ Nečekal to, ale přesto není moc překvapen. Na údiv není po třiceti letech vzájemného hledání se čas. Lísteček strčí do kapsy. „Tak zatím ahoj,“ lehce prohodí. Vstane jako na povel, otočí se a odchází na toalety, trapnější cíl si vybrat nemohl. Strčí si hlavu pod kohoutek a nechá si studenou vodu dlouho pozvolna stékat po vlasech a tvářích do rukou. Vzpřímí se, chvíli se dívá do zrcadla, vypadá hrozně, prohlíží si mokré ruce, přičemž voda mu stéká z obličeje po krku dolů až na hruď. Proč zde neteče Jordán, aby jej ona ještě jednou pokřtila? Odpusť, Bože, ale křtít by měly ženy, život ctí více než muži. Muži se ve válkách a v bojích s Tvým požehnáním navzájem zabíjí, kdežto ženy lásku a život přináší vždy, i za války.

Taxi ho veze někam, kde to vůbec nezná. Zaplatí a vystoupí. Dívá se kolem, obyčejné panelákové sídliště, pak zvedne mechanicky hlavu směrem kamsi. Měl na výběr, všude kolem věžáky, ale trefil se napoprvé. Vidí ji stát vedle lehce odhrnuté záclony, kterou přidržuje nepatrně zdviženou rukou. Záclona je zbarvené do běla tlumeným světlem vycházejícím odkudsi z pozadí. Zamávají si navzájem. Zamávání je někdy více než tisíc slov. Teď určitě. Výtahy nemá rád, zrychlují čas, nedají vám šanci na přemýšlení, a on si chce čas vychutnat, proměnit jej v čekání na pohlazení. Snaží se stoupat po schodech klidně, málem důstojně, ale po každém stupínku je to těžší a těžší, srdce mu již bije jako zvon, cítí jej až v hrdle. Je vzrušený, ne touhou po sexu s ženou, kterou ještě nikdy ani nepolíbil, ale touhou být s ní sám, docela sám. Slyšet ji mluvit, moci se ji dotýkat, hladit ji, cítit její vůni, dech. Mít ji jenom pro sebe. Být lakomým zlodějem, který nenechá ve vyloupeném trezoru ani pěťák.

Stojí proti sobě. Ona je krásná, cítí z ní vůni koupele a jemné kosmetiky. On je proti ní dost všední, navíc unavený, je cítit potem a také alkoholem. Rozpačitě mu vysvětluje, že je to byt její dobré kamarádky. Počítala s tím, pomyslí si. Ale to je jedno, čert ber teď kalkulace kolem proč a kde. Přistoupí k ní, touží cítit její dech. Dívají se jeden druhému do očí. Jsou jako děti, které poprvé objeví krásu rozvíceného vánočního stromečku. Pak se tichounce a jenom lehce políbí, spíš je to dotek než polibek. Poprvé, podruhé... Vždy krátce, a opět krátce, snad stokrát přesně tak. Byl by hřích nevychutnat si rty kousek po kousíčku, a pak dlouze, vášnivě až drtivě. Ještě jednou. Chvíli na sebe hledí jako ve snu, jsou jenom oni, a pak najednou, jako na povel se oba rozbrečí. Obejmou se, hlavu na rameno druhého položí, cítí, že se chvějí jako zběhové před popravčí četou. Bojí se, že právě teď vše ztratí. Teď, když se po třiceti letech našli, aby si byli zázrakem života. Stejným zázrakem, jako když se narodí dítě z lásky.

Rozpovídal se, přesněji zpovídá se. Knězem i zpovědnicí je ona. Povídá jí o všem, přesně tak, jak život šel, jak vše prožíval a cítil. I jak se na škole styděl a bál se o ní bojovat. Cizí by řekl, že je to zpověď umírajícího. Ale oba to cítí jinak, protože skrze jeho zpověď a pokání oba rozkvétají. A pak nad ránem rozkvetou úplně. Drtí se polibky. Ruce spěchají, dech se touhou zalyká. Společně objevují pohádkovou říší lásky, aby naplnili společnou touhu. Stalo se a teď tiše leží v objetí, k čemu slova, jsou zbytečnou veteší. Ráno noc zahání. Ona ještě moc chce, on jí s lítostivým úsměvem odpoví: „Chtěl bych také, ale teď jaksi již nemohu..., lásko, pochop, my muži nejsme stroje.“ „Tak to nějak udělej... no prostě nějak, jen mi to pořádně udělej...“ „No dobrá, ale pak si neztěžuj...“ odpoví žertovně. Její nohy jsou stezkou k pohádkovému hradu skrytému v lesích. On své kroky k němu v polibky promění. A pak stojí u brány. Rty na její klín přitiskne, lehce jako když ptáci v horkém létě k nebi vzlétají. Nestoudně sladká a krásná Francie. Pak je všude jenom ona, i v něm i v ranním šerosvitu pokoje, jímž zní její tlumené vzdechy. Nakonec několik jejích vzrušených výkřiků, při nichž těžce vzduch polyká, mu krásnou zvěst přináší: „Hola, hola, podívej se, co jsi dokázal, jsem na vrcholku smyslného štěstí!“ On se spokojeně usmívá, jako když kovář ukul v žáru ohně krásnou madonu. Ona brečí štěstím nad znovuobjevenou touhou vášnivě milovat. Krásně, poeticky, ale i nestoudně, jako když fena hárá. Líbá ho a děkuje mu. Rozpačitě jí hladí tváře a vlasy. „Lásko, něděkuj, já ti děkuji. Moc a ještě více.“ Jsou šťastní jako malé děti, jež matka po dlouhé době odloučení k sobě vroucně přitulila.

Nad ránem si vyměnili emailové adresy a telefony, ale nic si navzájem neslibili, na nic nepřísahali. Minulost je poučila. Někdy je lépe věci nechat být jen tak, jak jsou, vždyť se uvidí. Teď nechtějí budoucnost znát. Přece jsou ještě spolu, dotýkají se, hladí, cítí dech toho druhého, oči se něžně v mlze utápí, ruce se rozpačitě chvějí, nic pevně neuchopí.

Loučení na peróně u vlaku připraveného k odjezdu. Stydí se před celým světem, široký hranatý pilíř je jim chabým úkrytem. Objímají se a chvějí, jako kdyby se báli jeden o druhého. Prsty se zaplétají, rty nepromluví, také k čemu, vždyť každičký kousíček těla toho druhého cítí jako svůj.

I průvodčí si je všimnul. S pochopením nesměle praví: „Prosím nastupovat, za dvě minuty odjíždíme.“ Poslední lehounké polibky, dva na tváře a jeden o něco nežnější na rty, jak se sluší na veřejnosti. Cizí by si pomyslel, že rozloučení je málem formální. Ještě letmé zamávání rukou přes okno vagónu. Oba stojí jako sochy, pohnout se neodváží. Že přitom na obou stranách smutně oči slzí a rty neví, co říct? Co na tom, vždyť dnešek bude krásný a něžný vůní a doteky toho druhého! Jakmile se vlak pohne, rukama cosi jeden druhému ukazují, možná, že chtějí čas zastavit, vrátit noc. Najednou oběma v mysli zoufalá společná otázka a prosba vyvstane: „Co bude zítra, pozítří...? Bože, zařiď, aby dnešek trval věčně, k čemu nám budou nová rána...?“ Vše je marné. Život se šklebí, vždyť tolikrát takovou zoufalost poznal, i proto nesmlouvavě oba k životu volá a sny o štěstí zahání. Jediný frajer, Hospodin, ví, co se sluší a patří. Velikou slzu uroní, ale jenom jednu jedinou. Krátce nato ji slunce a vítr vysuší.

Napsáno v Brně v první polovině adventu 2013. Publikováno Léta Páně 10. 12. 2013.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Články