Vetešník
Dušan Polanský
Vetešnictví v našem sídlišti provozuji již pátý rok. Na sídliště s paneláky se asi takový obchod moc nehodí, působí v tomto prostředí jaksi divně, vždyť jsou zde převážně supermarkety, pizzerie, drogerie, hospody, obchody s hadry. Ale řekl jsem si, proč to nezkusit i mezi paneláky. Přinejmenším to má jednu výhodu, můj obchod není daleko od paneláku, v němž bydlím. Za necelých deset minut loudavé chůze – popravdě jinak ani chodit nemůžu, nohy to již nedovolí – jsem v obchodě. Od pravého poledne do dvou hodin odpoledne mívám pauzu. Cestou domů se zastavím v obchodě a koupím si něco k jídlu. Občas si něco dobrého připravím i přímo ze surovin, ale častěji jídlo ošidím a sním již něco hotového nebo studeného. Oběd zapiju lahvovým pivem a hned nato si lehnu na koberec, zvednu nohy a opřu si je o opěradlo křesla. Relaxuji kvůli nohám, uleví se jim a pak jsem opět schopen vyrazit do obchodu. Bez téhle pravidelné relaxace by to jednoduše již nešlo. Takto plyne den za dnem. Z neděle nejsem vůbec nadšen, mám zavřeno a doma se nudím, do ničeho se mi nechce. Dopoledne si obvykle uklidím, i když mě to vyloženě otravuje, o luxování ani nemluvě, to mě vyloženě deptá. Uvařím si něco k obědu a odpoledne po krátké dřímací pauze na kavalci se jdu projít do nedalekého údolí nebo k přehradě; zbytek neděle tupě hledím do televize a těším se na pondělí, kdy zase vyrazím do svého obchodu.
Každému, kdo můj obchod zná a umí do deseti počítat, je jasné, že to není žádný veliký kšeft, že je to jenom živnost na holé přežití. Někteří hlupáci si myslí, že okrádám lidi, kteří mi donesou něco cenného, že jim dám za to desetikorunu a pak to prodám v aukci za tisíce. Tihle lidé mě rádi nemají, občas mi dokonce nadávají do židáků. Jsou ale naivní, v sídlišti je většina bytů malá, staré krámy doma nikdo nedrží, každý kousek plochy má zde cenu zlata, nemluvě o tom, že v sídlišti bydlí slabší střední vrstva a lidé vyloženě chudí. A tihle lidé, těžko mají doma nějaké starší zajímavé věci a zánovní věci vůbec neprodávám, proto se ani nedivte, že moje nabídka zboží není nijak oslnivá. Většinou nepotřebné levné nezbytné zbytečnosti. Věci mi nosí hlavně chudší lidé, ale to, co nosí, je většinou k pláči. Často jsou mi vděční, když jim za nabízené zboží dám i pětikorunu. Ale nejednou věci, jež mi nabízí, nemají žádnou cenu, jsou to spíš krámy na vyhození do kontajneru. Dost těžko se mi to říká, ale kdybych razantně neprodejnou věc neodmítl a dal jim jenom z lítosti onu pětikorunu, jednoduše zkrachuji. Obchod bych měl najednou plný neprodejných věcí, ale to si nemohu dovolit, protože nájem není zrovna malý. Někdy, když již lidé neví kudy kam, a každá koruna má pro ně cenu, donesou mi i zánovní věc, ale jak jsem již řekl, takové zboží ze zásady neberu, neboť vím, že mi jej nabízejí pod existenčním tlakem a věc jim v domácnosti bude chybět. Obvykle je posílám do nedaleké zastavárny, ale tam chodí neradi, neboť dobře ví, že mladý obchodník je vezme bez pardonu na hůl.
Určitě vás bude zajímat, proč vůbec takový obchod provozuji. Mám slušný důchod, něco málo jsem si naspořil, mám i malou sbírku známek, za kterou bych také něco dostal, nějak bych těch několik let, co mě dělí od konce života, protloukl. Abyste pochopili, proč tak činím, pokusím se vám vše vysvětlit na jedné příhodě. Do mého obchodu vešla kolem čtvrté odpoledne hezky upravená žena, vypadala tak na třicet let. Patří k mému know-how, jak se moderně říká, že umím velice dobře odhadnout zákazníky. Bylo mi proto hned jasné, že zákaznice nevešla do obchodu proto, že by si chtěla u mně něco koupit, ale z jiného důvodu, pravděpodobně na někoho nebo na něco čekala a chtěla si zkrátit čas čekání. To se mi stává často. Lidé nesměle vstoupí, prohlíží si věci, někdy i docela dlouho, a pak se nenápadně, často i bez pozdravení, vytratí z obchodu, jako kdyby se styděli za to, že neutratili ani korunu. I mladá zákaznice se chovala zpočátku podobně, najednou se ale zastavila u zaskleného obrázku v kulatém rámu; na obrázku byla hlava Ježíše Krista s trnovu korunou. Pochopitelně se nejednalo o originál, obrázek byl vystřižen z nějakého barevného časopisu a neměl žádnou sběratelskou cenu, jedině duchovní. Bylo mi jasné, že zákaznici zaujal černý robustný, zachovalý kulatý rám. I vlastní rám měl půlkruhový tvar. Poměrně dlouho váhala, zda obraz koupit, nebo nekoupit, jistě přemýšlela jakým obrázkem hlavu Krista nahradí. Nesměle se mě zeptala, kolik stojí, řekl jsem ji, že pro ni je cena padesát korun. Usmála se, lichotilo jí, že jsem jí udělal cenu. Podobný nový rám se sklem stojí ve vedlejším supermarketu kolem dvěstě korun. Na druhé straně jsem tušil, že zákaznice raději utratí peníze za cokoliv jiného, než za svatý obraz. Po delším váhaní se na mě usmála, řekla, že si to ještě rozmyslí, což přeloženo do řeči obchodníků znamená, že ji v obchodě již neuvidím, vzorně pozdravila příjemným zajímavě zbarveným hlasem a odešla. Tím jsem považoval věc za ukončenou. Jaké ale bylo ale moje překvapení, když se po chvilce vrátila zpět do obchodu a obraz si koupila. Musela být na tom poměrně dobře, v peněžence jsem si všiml i několik tisícikorun a různé kupóny k odběru zboží bez placení. Byl jsem přesvědčen, že si obraz koupila jenom ze slušnosti, že jí přišlo líto, že jsem jí udělal speciální nabídku a ona ji odmítla. Po zaplacení jsem jí řekl, že udělala moc dobře, že si obraz koupila, že nikdy v životě toho nebude litovat. Usmála se na mě; určitě si myslela, že tohle říkám každému zákazníkovi, který si u mě cokoliv koupí. V každém případě její úsměv byl velmi sympatický a příjemný, koneckonců tak nádherná tvář, s nádhernými rty a jemně přivřenýma, uhrančivě hnědýma očima, se snad ani jinak usmát neuměla. Možná že někdy jo, ale opravdu si myslím, že jenom někdy, když byla naštvaná, že vše nejde podle ní. Jinak zbytek odpoledne uplynul v poklidu, prodal jsem věci asi za pětset korun, což nebylo moc, když si uvědomíte, že můj zisk po zaplacení daní a nájmu činil s bídou stopadesát korun. Ale zaplať pánbůh i za ně.
V šest hodin večer jako každý den, mimo neděli, jsem obchod zevnitř zavřel a přesunul jsem se do zadní místnosti, jež mi sloužila jako sklad i kancelář. Uvařil jsem si čaj a podle svého zvyku jej dochutil citronem, cukrem a sirupem. Poté jsem si veliký hrnek pomalovaný moderními kliky háky položil na stůl, usedl do starého koženého křesla s vysokým opěradlem, pohodlně si opřel hlavu a začal jsem úřadovat. Je to otrava, ale co s tím nadělám, plyne to z mé funkce, přesněji poslání. Každá administrativa je nuda, ale bez ní to nejde, mimo neděle den co den úřad, ale znáte to, pořadek musí být ani kdyby na chleba nebylo. Můj zrak pozorně vnímal prostor před sebou, najednou se v něm objevila tvář mladého kluka, který byl u mně v obchodě včera odpoledne, nekoupil nic, jenom mi ukradl malé skleněné otlučené těžítko, mohlo mít cenu tak sto korun. Tvářil jsem se, že jsem si nic nevšimnul. Teď jsem se díval jak přímo s potěšením mlátí stejně starého kluka za to, že mu nechce půjčit peníze. Přemýšlel jsem, co s ním. Nakonec jsem rozhodl, že jej nechám být, že nebudu do jeho života zasahovat. Tím jsem mu podepsal smutný rozsudek: přesně za 748 dní, 2 hodiny a 14 minut skončí zle, oklame šéfa svého gangu, a ten jej zmlátí tak, že již nebude moci hýbat levou rukou a přijde o oko na stejné straně. Skončí jako žebrák, snad pak pochopí, že neměl krást a mlátit lidi. Přede mnou defiluje další scéna, ve veliké luxusní zasedací místnosti, v nejvyšším patře vysokého moderního domu, sedí několik top manažerů a kují pykle, jak se dostat nelegálně k velikému balíku peněz. Jsou to vychytralí lumpové, ale nechal jsem je také být, ať dělají, co umí. Jeden přece nemůže sjednávat spravedlnost za všechny lidi světa. Je chybou prostých lidí, že si lumpárny nechají líbit. Musí se naučit za spravedlnost rvát, a jinak je to nenaučím, než že je nechám okrádat lumpama. Myslet si, že policie a soudy jsou všemohoucí, je naivní. A již je tu třetí scéna, a koho to nevidím, kráska z dnešního odpoledne, jež si koupila obraz s Kristem. Uhání s přítelem v luxusním autě po dálnici do Prahy. Je vidět, že řízení jí nedělá žádný problém; řekl bych, že talent na řízení má přímo od Boha; občas při řízení sundá ruku z řadící páky a pohladí ruku přítele a ještě se stihne hezky na něj usmát. Její přítel je urostlý sympaťák, tak o deset let starší než ona. Po každém pohlazení se na ni vděčně usměje a něžně jí řekne, že je hodná holka. Budiž je hodná, ale právě teď ta hodná holka nevidí, že ve vedlejším pruhu usnul řidič v kamionu, jenž se nemilosrdně lepí na jejich vůz; ještě pár sekund a vytlačí je zcela z vozovky. Jasně vidím, že je oba čeká nekřesťanská krutá smrt. Normálně bych je měl nechat oba zahynout kvůli lehkomyslnému chování za jízdy pro poučení ostatních řidičů, ale také jsem i člověk. Dobrá, koupila si ten obraz, tak pro tentokrát nechám jejich auto udělat několik kotrmelců a vše nakonec dobře skončí, jenom se pořádně natlučou. Snad pro příště se oba poučí a možná že mladá žena pochopí, že ji zachránil Ten z obrazu. Jsem opravdu zvědavý, zda obrázek vymění; no počkám si. Pokud se jedná o řidiče kamionu, toho nechám pro tentokrát také žít, pokud ještě jednou zaspí, bude to jeho poslední jízda na tomto světě. A další scéna… Někdy je to pěkná otrava, musíte si uvědomit, že každý boží den mimo neděli musím takhe shlédnout přes miliony lidských osudů a buď do nich zasáhnout, nebo nezasáhnout. Času na přemýšlení nemám moc, zkuste si vydělit dvě hodiny úřadování několika miliony lidských osudů. Pak se lidé často diví, že ten tam nahoře to řídí nějak divně. I u nás je to jako všude jinde, stále se fofruje.
Doufám, že jste teď pochopili, proč vetešnictví provozuji. Věřím, že v příští lidské existenci budu něčím zajímavějším než vetešníkem. Jinak vetešník je moje 76 pozemská podoba od té první, na kterou nerad vzpomínám, byl jsem totiž Ukřižovaný. Otcovi navrhnu, že pro příště bych chtěl být automobilovým závodníkem. Jistě tušíte, že inspiraci jsem pochytil od mladé hnědoočky. Ale s tím automobilovým závodníkem budou problémy, jak znám Ducha Svatého, tomu se bude zdát tahle podoba moc moderní, světská. Zase navrhne něco zcela nenápadného, aby lidé neměli sebemenší šanci poznat moji pravou podobu a stále žili v omylu, že jsem už málem dva tisíce let u svého Otce tam někde nahoře.
Napsáno v Brně 11. až 13. září léta Páně 2011