Dušan Polanský
Hned v úvodu si dovolím zdůraznit, že opravdový ateista nikdy netvrdí, že Bůh není. Otázku existence či neexistence Boha jednoduše vůbec neřeší, protože je mu to šum a fuk. Takže pokud někdo řekne, že Bůh není, není ateista, je to jenom obyčejný odpůrce existence Boha. Ovšem tradiční pojetí ateismu, coby odpůrce existence Boha je tak běžné, že v dalším textu s obsahem pojmu ateista si dovolím pracovat v tomto zjednodušeném chápání.
Ateismus má jednu příjemnou vlastnost, je velmi pohodlný, nic od vás ve věcech víry nechce, dokonce vám nabízí jakýsi myšlenkový bonus, který vás opravňuje si myslet, že věřící jsou zaostalci. Ateista pravděpodobně namítne, že s tou pohodlností nemůže souhlasit, že mravní, inteligentní ateismus je založen na odpovědnosti člověka-ateisty především vůči sobě, celému člověčenství, přírodě, a ne jenom k někomu tak imaginárnímu jako je Bůh. Když dojde na lámání chleba v základní metafyzické otázce, zda Bůh je, nebo není, ateista může pohodlně použít výsledky přírodních věd, kde zatím nebyl předložen ani jeden vědecký argument pro existenci Boha. A kdyby bylo nejhůř, lze použít argument o zlu páchaném na lidech za tichého souhlasu velmi divně dobrotivého Boha. Jak jinak by se mohly v minulosti udát takové hrůzy jako jsou např. inkvizice, holocaust, systematické vyvražďování občanů za stalinistického režimu v SSSR, hromadné vyvražďování celých kmenů v Africe či málem celé populace v Kambodži? Milý Bůh musí v těchto a dalších případech před ateistou pokorně sklopit oči, neboť jinak by byl považován za grázla.
Jak se na uvedený stav konfrontace teismu a ateismu např. ve věci páchání zla za tiché asistence Boha dívat? Sáhnout po křesťanské a filozofické literatuře a zuřivě začít studovat problém teodiceje, jenž se snaží najít odpověď na přirozenou otázku: Pokud je Bůh všemohoucí a dobrotivý, proč dopouští zlo? Nebo se pokusit najít řešení, jak šikovně Boha z této odpovědnosti vymanit, ba přímo ospravedlnit, když už to nezvládli desítky myslitelů za několik století? Touhle cestou bych vám nedoporučoval jít. Pravděpodobně se pak dopracujete k naprosto skeptickému pohledu na svět a možná si logicky odůvodníte i výše uváděné hrůzy, což je ale děsivé a bezperspektivní z hlediska smysluplnosti existence člověka coby nejinteligentnější bytosti v sluneční soustavě.
Podle většiny ateistů je Bůh jenom psychologický pojem, někdy říkají i imaginace, který věřícím pomáhá vypořádat se zakotveností člověka ve věčném a nekonečném. V něčem mají pravdu, Věřící člověk touží mít ve svém nitru odraz celého Všehomíra, ale to by bylo málo. Bůh je právě ono věčné nekonečno, kde vládne srdce, proto je tak pravdivý výrok: Bůh je láska. Věřící člověk nedokáže být opravdovou jedinečnou bytostí v celém Všehomíru bez trvale živého obrazu Boha ve svém srdci. A konečně: Kde má člověk najít útěchu, když jeho život je naplněn jenom bolestí a zármutkem? Intelekt bez pomoci srdce se nedokáže vypořádat s velikou duševní bolestí. Jeho bolest plně může pochopit jenom Bůh, neboť On není jenom láskou, ale i nadějí do budoucna za situace, kdy náš rozum již nevěří, že ještě vůbec nějaká naděje je.
Nakonec vůbec nejde o to, zda Bůh fyzicky je, nebo není, to je konec konců nedokazatelné, ale o to, že víra ve fyzickou existenci Boha a víra v Boha jsou dosti rozdílné názory. Také mnozí věří, že světská spravedlnost a pravda jednou konečně zvítězí, ale za celý svůj život jsem si nevšimnul, že by světská spravedlnost či pravda málem existovaly. Ale může slušný člověk žít bez víry v spravedlnost a pravdu? Kdyby ji neměl, nedokázal by za ni ani bojovat, tedy pokud není posera.
Když už jsme u slova láska. Je paradoxem že mnozí ateisté si ani neuvědomují, že s jejich nevěřením v Boha to není zcela tak, jak si myslí. C. G. Jung ve svých studiích jasně ukázal, že západní člověk se sice postupně více a více kloní k ateismu, ale náboženskou mezeru doslova systematicky zaplňuje touhou po romantické lásce, v níž ani zdaleka nehledá jenom lidskou lásku, ale i náboženskou zkušenost, vizi úplnosti. Přenesení víry z Boha na romantickou lásku začalo v západní civilizaci již někdy v 12. století, kdy vznikl nádherný příběh Tristana a Izoldy. Jinak doporučuji vřele k přečtení, u nás vyšel v sraročeštině pod názvem Tristan a Izalda v Mladé Frontě v roce 1980. Staročeštiny se nebojte, vzadu je připojen slovníček.
Teď si dovolím veliký odskok do mého mládí. Babička z otcovy strany byla přirozeně inteligentní a věřící katolička. Poslední letní prázdniny jsem u ní strávil v létě v roce 1962, bylo to v Močenku, což je obec na Jižním Slovensku mezi Nitrou a Sereďou. Bohužel v roce 1963 to už nešlo, protože babička nás na jaře téhož roku definitivně opustila. Právě o letních prázdninách v roce 1962 jsem byl několikrát svědkem dišputace mezi babičkou a několika ženami ohledně dopouštění zla Bohem v návaznosti na holocaust. V těch letech jsem neměl šanci hloubku diskutovaného problému pochopit. Ale nedalo mi to, a babičku jsem pak mezi čtyřma očima poprosil o vysvětlení toho, o čem se bavily. Protože babička chtěla mít ze mě kněze -- což mě v té době docela lákalo, život kněžský se mi jevil jako velmi příjemný, něco takového jako celibát jsem v té době ignoroval, jevil se mi pouhou drobnou komplikací --, takže ráda mi svůj pohled na problém teodiceje (pochopitelně tohle cizí slovo z roku 1710 od G. W. Leibnize neznala) osvětlila. Vše je dále řečeno moderně, babička používala elementárnější a popisnější jazyk spojený s gestikulací.
Její přístup k ospravedlnění Boha ze zla páchaného na Zemi námi lidmi je prostý. Pramení z toho, že lidé nechtějí opravdově, do absolutní hloubky, pochopit, cítit, prožívat učení Nového zákona v návaznosti na desatero Božích přikázání ze Starého zákona. A protože nechtějí, ani neznají, a pak někteří páchají vědomě či nevědomě zlo. Babička tvrdila, že opravdové pochopení Nového zákona a Božích přikázání musí probíhat ve třech rovinách: rozumové, citové a mravní. Na rovinu mravní kladla přitom absolutní důraz. Desatero a kázání Ježíše na Hore znala velmi podrobně. Byly to dva duchovní fundamenty jejího křesťanského života. Často říkala, že ateista (jako Slovenka používala výraz Neznaboh) tyhle dva fundamenty nezná, přesněji nechce je akceptovat, a proto si může velmi pragmaticky odůvodnit páchání zla. Stručně řečeno, babička kladla veliký důraz na přirozenou dobrovolnou křesťanskou výchovu. Nevzpomínám si, že by mi někdy řekla, že musím jít do kostela na mši svatou, ona mě vždy na mši pozvala. Návštěva kostela byla pro mě pokaždé vždy slavnost, i když jsme do kostela chodili po dobu prázdnin málem každý den. Když jsem jí řekl, že dnes do kostela nejdu, že raději budu hrát s kamarády fotbal, jenom s pochopením přikývla. Mnozí říkají, že v Boha lze věřit i bez návštěv mší svatých. Jistě, je to pravda, koneckonců tak nějak funguji i já, proč bych lhal, ale vždy mě uchvacovala a stále uchvacuje krása a atmosféra kostelů a chrámů. Zkuste někdy přes den, jen tak chvíli si posedět v téměř prázdném kostele, a nemyslet na nic jiného jenom na Boha. Poznáte, že Bůh tam opravdu s vámi je, ne v myšlenkách, úvahách, intelektu, ale v srdci.
Co se týče rozumového zdůvodnění víry, tam babička argumentovala zcela jednoduše: člověk musí něčemu nadpřirozenému věřit, jinak život se pro něj stane jenom fyzickou existencí bez elementární snahy alespoň snít o božím věčném nekonečnu. Snít o něm potřebujeme, protože k takovému snění nás Bůh již naprogramoval. Když jsem babičce říkal, že s představou věčného nekonečna mám dost problémy, že nic takového si nedovedu představit, že ještě tak oblohu posetou hvězdami. Odpověď byla prostá: ještě ani nemůžeš nic takového vnímat a cítit, k tomu se můžeš dopracovat jedině životem, který budeš žít. A ještě obvykle dodala: Hvězdy nech zamilovaným. Moudrý jsem v té době z toho celého nebyl. Jaký život jsem měl žít? Dnes si myslím, že to vím. Bez okázalosti, vždy říkat jenom to, co opravdu cítím a hlavně se zlem se nebát bojovat. Vím, že to není lehké, ale mám obavu, že jiná cesta k plnohodnotnému, smysluplně prožitému životu nevede.
Pokud jde o citovost křesťanství, tu chápala jako lásku k dobrým lidem a Bohu, nikdy ale nepoužila, jako Ježíš Kristus, výraz ke všem lidem. Vrazi, zločinci, zloději apod. neměli u ní příliš šanci. Ale vždy alibisticky říkala, že za zlo, které zlosynové páchají, mohou jejich rodiče, kteří je nevychovali v duchu křesťanství a lásky k Bohu. Z toho logicky vyvodila, že kriminál bez kněze, náboženské výchovy a povinných návštěv mší svatých je o ničem.
Já jsem na rozdíl od zločinců, vrahů a zlodějů štěstí měl, babička mi stihla předat nutné minimum lásky k Bohu a křesťanství. I když mi pak na školách tyhle věci vysvětlovali zcela jinak, četl jsem i několik ateistických filozofů, dokonce jsem si jeden čas pohrával s myšlenkou úniku k pohodlnému, lákavému a zdánlivě modernímu ateismu, ale to co babička zasela, již v mém mládí vzklíčilo, a jsem rád, že dnes jsem přesvědčeným křesťanem. Sice s vírou v Boha je to se mnou všelijaké, dluží mi totiž nejedno vysvětlení ke krvavým dějům z historie, i na plnění Desatera by se našel na mé straně nějaký chlup, ale i přesto věřím, že když budu umírat, zjeví se mi a osloví mě sám Nejvyšší, tak jako se zjevil babičce a oslovil ji, a já mu upřímně a tiše poděkuji za pochopení a trpělivost, kterou se mnou měl. Možná, že nakonec mě vyexpeduje do Dantova pekla, ale ani tuhle pesimistickou možnost mi ateismus nemůže nabídnout.
Napsáno uprostřed srpna 2010 v Brně.
První. Snaha některých autorů pokusit se dokázat existenci Nejvyšší bytosti různými důkazy nebo víru v Boha bránit polemikou s poznatky přírodních věd se mi zdá zcela zbytečná a nepochopením celé myšlenky křesťanství. Příkladem takové kontraproduktivní snahy je pro mne např. dílo Dr. Josefa Novotného Světem k Bohu, s podnadpisem Obrana víry z roku 1914. Autor se na 468 stranách snaží hlavně pomocí faktických důkazů obhajovat víru v Boha. Bůh není rozumová kategorie, je to o víře. V Boha věříme. A je zcela nelogické, abychom my lidé existenci transcendentní bytosti dokázovali exaktními důkazy. Z novějších titulů s podobným cílem, tj. dokázat existenci Boha vědeckými důkazy, je titul Boží řeč, od Francise. S. Collinse. vydal Columbus, v Praze 2012.
Druhá. Dovolím si bez komentáře uvést citát sv. Augustina (354-430): Nemo Deum negat, nisi cui expedit Deum non esse. Nikdo Boha nepopíra, pouze ten, jemuž prospívá, aby nebyl.