K bezvýznamnosti
Dušan Polanský
Minulý týden jsem dočetl – četlo se mi dobře, protože písmenka byla veliká, kniha tenounká – v češtině v překladu Anny Kareninové Slavnost bezvýznamnosti od Milana Kundery (1. duben 1929 Brno – 11. červenec 2023 Paříž). Češtinu zmiňují proto, že originál románu je napsán ve francouzštině. Jméno překladatelky zmiňuji zase proto, že její překlady jsou málem matematicky přesné, což neznamená doslovné, ono totiž doslovnost a přesnost překladu nemají často až tak moc společného, jak by si člověk neznalý problematiky překladu mohl myslet. Včera jsem si objednal francouzský originál, a snad někdy v blízké době si vychutnám překlad Anny Kareninové. Na obsahu mi tentokráte až tak totiž nesejde. Jak jsem se totiž díval po internetu, zcela s nadšením tohle poslední dílo u nás přijato nebylo, ovšem román sklidil u části čtenářů i pochvalu. Těm co jej nepřijali, vadí hlavně absence příběhu, jenomže jak v knize o bezvýznamnosti může být příběh? Každý příběh je o něčem, tedy má význam! Leč ctím právo každého čtenáře vnímat jakékoliv umělecké dílo po svém bez ohledu na úmysl autora, oficiální kritiku či krasořečnění těch, který příslušného umělce obdivují. Tedy když už tolik velebíme svobodu ducha.
Ovšem proč o Slavnosti bezvýznamnosti vůbec píšu. Důvody jsou dva, ovšem tyhle důvody vůbec nesouvisí se zmíněným románem, ale jen se slovem bezvýznamnost, potažmo s jeho málo posunutým významem do malé významnosti.
První důvod je ten, že naše celá rodinná výchova je většinou vedena s cílem dosažení možného maxima společenského postavení, tedy ne vždy postavení, které by bylo v souladu s našimi osobními schopnostmi a předpoklady. Od malička nám všichni vtloukají do hlavy, že se není dobré poflakovat, lelkovat, jelikož lidský život je krátký, a proto jej je potřeba žít efektivně. Pilně se učit, pilně pracovat, založit včas rodinu a vzorně se o ni starat, aktivně odpočívat, jednoduše maximálně racionálně využívat čas, který nám je zde na Zemi vyměřen. A nakonec křesťanská nauka nás k tomu vede i nepřímo, tvrdí, že zde na vezdejším světě máme být činorodý, a že pohody si užijeme bohatě tam někde nahoře, tam, kde tomu říkáme nebe. Kolem nás i v nás převládá materialismus a konzum, verbálně je pochopitelně okázale odmítáme a hlásíme se k duchovním hodnotám. Dominuje vážnost, urputná snaha po dobrém postavení v společnosti, úspěchu v práci, dobře zabezpečeném partnerovi či partnerce, hezkém bydlení, pěkných dovolených atd.; v politice sílí ideologická vyhraněnost a nenávist kvůli jiným názorům. Málem nic se nesmí bagatelizovat, brát jen tak s úsměvem, málem vše musí mít pevný grunt, žádné dětské jako, vše musí mít svůj plán, přesný rozpočet, časový rozvrh, vše se stává projektem. Takže se nedivme, že projektových manažerů je někdy více než těch, co projekty doopravdy realizují. Nemluvě o tom, že vše se musí důsledně analyzovat, takže i analytiků máme přebohatě, a hlavně na vše možné i nemožné. A přitom všem mám pocit, že nejednou při té životní štvanici se mnozí z nás zapomněli radovat z maličkostí, bezvýznamností kolem nás, nedůležitých událostí, nepatrných činů, myšlenek o drobnostech. Snad uznáte, že z tohoto pohledu bát se správné bezvýznamnosti je docela přehnané.
Ovšem určitě není dobré dávat punc bezvýznamnosti událostem, které v době , kdy se udály určitě bezvýznamné nebyly. Jak správně píše Milan Kundera, tuhle transformaci tragických událostí do stavu bezvýznamnosti u dalších generací má na svědomí především čas. Rádi zapomínáme, čemuž čas napomáhá, a tím se stává největším spojencem bagatelizace všeho nehezkého, co se v minulosti událo.
Druhý důvod dost souvisí s prvním. Už jsou to snad dva roky, potkal jsem jednoho málem zapomenutého známého, dnes mu může být tak čtyřicet. Kdysi jsem mu prodal jakousi knihu z matematiky, tehdy si dělal Ph.D., a dotyčnou knihu notně potřeboval. Na konec krátkého povídání se mě nesměle zeptal, zda mi může něco upřímně říct, ale že má obavu, že se mě to dotkne. „Povídejte, jenom do toho. Nic tak člověka neposílí jako nepříjemnost řečená přímo do očí.“ Sice zrozpačitěl, nevěděl zda mluvím vážně nebo šprýmuji, ale pak to z něho vylezlo. „Že se diví, že na svých stránkách tolik času věnuji psaní, podle něj, málo významných textů – možná, že nechtěl použít výraz ,bezvýznamných textů‘ –, jakýchsi dost nezvyklých beletristických šotů, když mám, jak mě zná, znalosti na psaní kvalitních odborných textů, což jsem na stránkách tu a tam prokázal.“
Vůbec jsem se neurazil, kdepak. Také proč? Prvně jsem mu vysvětlil, že bohužel dnes se vyloženě flákají vědátoři všeho druhu, kteří by odborné texty různé náročnosti psát měli, jelikož protože je stát živí a krmí a mají to ve funkční náplni. Že kupříkladu v takovém Německu podobných textů vychází několikanásobně více než u nás. Když tohle vědátoři nedělají, tím se jaksi automaticky staví do role jakýchsi guru, kteří jsou vysoko nad námi, průměrnými lidmi. Je to ale z jejich strany fatální omyl, jelikož nečinností v tomto směre vlastně říkají: Já to až do takové hloubky neznám, abych to dokázal jasně vysvětlit, a proto musím zalézt do intelektuální ulity a hrát se na guru, jehož znalosti jsou mimo možnosti vašeho pochopení. Ovšem tahle díra je zaplácnutá nekonečným množstvím esoterické literatury, sci-fi, kuchařek, beletrie, titulů ze společenských a humanitních věd, z historie, politologie, bohužel tahle kvantita nás o žádný výraznější krok neposune k světlejším zítřkům.
No a zadruhé jsem mu uvedl, že já svoje stránky provozuji za své, pro své malinkaté potěšení, a že málo významné texty – výraz bezvýznamné jsem nepoužil, jelikož tím bych část svoji tvorby zcela degradoval – mají vždy v dané chvíli, tedy v době, kdy byly napsány, pro mě určitý konkrétní význam, který, pravda, může mít z pohledu jiných velice malý význam, potažmo nulový. Jednoduše tyhle málo významné texty byly v dané chvíli důležité jen a jen pro mě. Obvykle mi v nich nejde o žádnou racionalitu, jde v nich jenom a jenom o vyjádření mého postřehu, pocitu a nálady. Můj společník mi odpověděl, že mému zdůvodnění částečně rozumí, ale přesto má s ním určitý problém.
Možná to bylo tím, že asi nerozumí významu bezvýznamnosti v životě těch, kteří si význam a důležitost občasné bezvýznamnosti ve svých životech uvědomují a dokonce mají z ní občas i radost. Takže proč by takto vnímaná bezvýznamnost nemohla mít také svoji slavnost?
Nakonec už jenom malou poznámku. Klasickou ukázkou zcela jiného chápání bezvýznamnosti můžeme málem trvale sledovat u politiků. Místo, aby řešili důležité problémy společnosti, a těch je, utíkají se až příliš často k okázalým bezvýznamným půtkám. Čemuž lidsky popravdě i rozumím, když ani netuší, jak na řešení oněch důležitých problémů vyzrát. Ovšem čemu vůbec nerozumím, že si někteří myslí, že právě okázalostí bezvýznamných diskusí občany přesvědčí, že řeší závažné problémy. Řekl bych, že v takových případech lze již mluvit buď o dětské naivitě, nebo o výrazné absenci toho, čemu psychologové říkají IQ.
V Brně 22. srpna 2023.