Zaslepení z informačních technologií
Dušan Polanský
Na aukčním portálu ebay.de mě zaujala originální kresba (viz její sken) nakreslená měkkou obyčejnou tužkou ukrajinským malířem Igorem Chabanovem. O umělecké hodnotě dílka formátu A4 lze určitě pochybovat, ale jistojistě ne o vtipnosti, a kvůli té jsem dílko vydražil. Až zas tak těžké to nebylo, o obrázek kromě mě nikdo zájem neměl. Ale to není nic neobvyklého, často se trefují zájmy jinam než ostatní.
Hezká dívka při výkonu jisté velice důležité životní potřeby elektronicky komunikuje (asi přes službu Skype) s někým. Ten někdo na druhé straně může být přítel, kamarádka, rodič, sourozenec, šéf z práce, obchodní partner, zákazník nebo někdo jiný. Dívka asi po těchto informacích dost prahne, když si nedopřeje ani vykonání tělesné potřeby v klidu. Někdo namítne, že nakonec čtení novin na toaletě je pro některé z nás oblíbenou činností, tak proč ne notebook a sluchátka s mikrofonem. Tak či onak kdyby Sigmund Freud obrázek uviděl, asi by chvíli kroutil hlavou. Podle něho totiž tyhle základní potřeby přirozeně toužíme vykonat jaksi bez rušení, protože si tak trochu při jejich výkonu užíváme. Není se tomu ani moc co divit, vždyť všichni to máme natrénováno z raného dětství, když jsme se chěli vykakat do plen, tak jsme si zalezli někam, kde nás nikdo nerušil. Podle Sigmunda Freuda jsou čtyři vývojové fáze infantilní sexuality člověka. V té třetí pozornost dětí přejde ke konečníku (anus), který se tak stává hlavní erotogenní zónou. Tuto fázi označujeme jako anální. Dítě zažívá svoje sexuální vzrušení při kakání. Vzrušení se dá vystupňovat, když kakání zadržuje. Tahle fáze trvá podle Sigmunda Freuda asi do dvou a půl roka života dítěte. Vnouček Toník, tohle zvládá vzorně. Až nám je z toho dospělým někdy zle nedobře, protože dokáže stolici zadržovat několik dnů. Ale myslím si, že dívka na obrázku pouze čůrá, při kakání by jistě notebook odložila stranou. Co je moc, je prostě příliš.
Pokud jde o infantilní sexualitu, svět se zatím nezměnil, ale svět je výrazně jiný proti době, kdy žil Sigmund Freud, právě pokud jde množství a dostupnost informací. Žijeme v době prudkého rozvoje technologií a techniky. V současnosti v rozvoji technologií asi prvenství drží informační technologie. Již nemusíme čekat, až vyjdou noviny nebo se podíváme na televizní zprávy či si vyslechneme rozhlas. Na Internetu jsou informace okamžitě, dostat se k ním přes mobil či jiné zařízení není žádný problém. Nakonec i bohatost televizních a rozhlasových programů či různých tiskovin, to vše je dnes rovněž silně závislé na informačních technologiích, významně přispívá k rozsahu dostupných informací. Vůbec už neuvažujeme informace, které se k nám dostanou zprostředkovaně cestou někoho, kupříkladu komunikací přes mobil. Shrnuto: informace se na nás valí ze všech stran v neuchopitelném množství, proto je přirozené, že je musíme, zda chceme, nebo nechceme filtrovat.
Informace či informační služby jsou z pohledu každého jednotlivce užitečné, prakticky využitelné a pak ty ostatní. Pokud jde o ty užitečné, tam panuje poměrně značná shoda zájmů u většiny z nás. Kdo by nepotřeboval občas zjistit otvírací doby, vyhledat dopravní spojení, programy kulturních či sportovních zařízení, radu jak si s něčím poradit, kuchařský recept, provést bankovní operaci, opatřit si výpis z katastru nemovistostí, domluvit se operativně s někým přes mobil, naťukat v automobilu do navigačního systému cíl cesty, a pak se již jím nechat jenom vést apod. Výpočetní technika nesmírně ulehčuje práci projektantům a návrhářům a nemluvě již o oblibě internetových obchodů či elektronického objednávání se na různé akce atd. U těch ostatních informací již taková shoda nepanuje. Málem co člověk, to jiný zájem. Tady určitě doslova platí přísloví: Jeden má rád holky, druhý zase vdolky.
S množstvím informací a poskytovaných informačních služeb souvisí, kromě jiného, několik problémů, o nichž se stojí zmínit z pohledu nás příjemců informace. Především je to míra schopnosti posoudit nebo alespoň odhadnout míru objektivnosti nabízené či vnucované informace a schopnost poznat, zda média se nás nesnaží ovlivnit nepravdivými nebo zkreslenými informacemi. S množstvím informací souvisí schopnost filtrace a zpracování informací tak, aby nám v životě pomáhaly a ne nás mátly, aby nás nezahlcovaly zbytečnostmi a neodváděly naší pozornost od daleko důležitějších věcí v našem životě. Kdysi se s oblibou říkalo, a logiku to mělo, že údaj se stává informací až poté, co má pro nás nějaký užitečný význam. V neposlední řadě s využívaním a poskytováním informací jsou často spojené i některé etické, psychologické a historické otázky.
Pokud jde o schopnosti posoudit nebo alespoň odhadnout míru objektivnosti informací, relativně by to nemělo být těžké. Text psaný populisticky, nejednou z čistě ideologického hlediska nebo jako osobní názor autora bez doložení faktů, osobních či jiných zkušeností bude s velikou pravděpodobností málo objektivní. Takových informací je dnes nejen na Internetu, ale i v tištěných médiích či v rozhlase a televizi více než dost. Často se setkáváme s tím, že fakty v textu či vysílaném pořadu jsou účelově vyselektovány tak, aby podpořily názor a zájmy určité skupiny lidí. Pokusů ovlivnit čtenáře či diváka nepravdivými nebo zkreslenými informacemi je dnes docela dost a těsně souvisí s neobjektivností poskytované či vnucované informace. Typické je to především pro oblasti politiky, ekonomie, ekologie, historie. Občas zaperlí i vědci, když nám slibují v blízké době vyřešení nějakého problému, ovšem pro toho, kdo se v daném oboru vyzná, ten hned pochopí, že ten slib má jediný cíl: vyloudit od státu další balík peněz na výzkum. Nejhorší je, že zkreslení informací se časem mění podle toho, kdo je u moci. To co platilo v minulosti, se zkritizuje a začne se hlásat nová pravda s tím, že tohle už je ta správná a jediná pravda. Pochopitelně nakonec se ukáže, že jenom do času. A hned nastoupí noví hlasatelé pravd, kterých je v každé době a za každého režimu více než dost. Pokud jsme u hlasatelů pravd, stalo se módou, že mediálně známé osobnosti se vyjadřují snad ke všemu, hlavně ale k tomu, čemu vůbec nerozumí.
Informace se na nás valí ze všech stran a není jich zrovna málo. Mnozí jsou z nich přímo zdivočelí, viz např. i mladou ženu na obrázku. Čumí do počítačů, tabletů, mobilů a přímo vášnivě vyhledají informace, píšou emaily, volají. Jistě mnozí z vás řeknou, že pokud jde o časté volání většinou je to jenom plkání o ničem, ale to na věci moc nemění. I přes plkání naše hlava musí nějak zpracovat nové informace, třeba již jenom to, že je musí vyhodnotit jako zbytečné a pokusí se je zcela ignorovat. Úmyslně píšu, pokusí se, jelikož ne vždy se to podaří. I v plku může být obsah, který nás nutí coby jenom chvilkově zamyslet se, informaci chvíli podržet a možná, aniž si to uvědomíme, přesunout do podvědomí, čímž i onen plk do našeho mozku nasypal kousek zbytečného smetí. Podobně je to s čtením různých textů, o nichž již předem nemáme valné mínění, ale číst je musíme např. kvůli tomu, že nám to nařídil náš vedoucí. Většinu obsahu dokážeme zcela vypustit, ale obvykle něco v naší mysli zůstane. Pochopitelně největší ztráty jsou časové. Čas ztracený zbytečným plkáním či čtením nesmyslů jsem mohl věnovat něčemu rozumnějšímu či citovějšímu, kupříkladu partnerovi, rodičům, dětem či vnoučatům. A když času není dost, pak i vážnějším rozhodnutím jej nevěnujeme tolik, kolik by si takové rozhodnutí od nás zasloužilo. A příliš moc podnětů, které až příliš moc informací jaksi autoamticky přináší, zvyšuje naši roztěkanost, snižuje schopnost soustředění se na určitý problém. Vše chceme vyřešit rychle, honem, už aby to bylo z krku, jen abychom již měli čas na příjem další informační potravy.
S rozvojem elektronické komunikace se vynořila i řada etických otázek. Podívejme se na takovou běžnou činnost, jako je cestování hromadnými dopravními prostředky. Určitě nikomu nevadí, že hodně cestujících ihned po zasednutí vytáhne mobil a již si v něm v tichosti cosi kutí, ovšem nehezké je, když někdo vede rozhovor mobilem tak hlasitě, že půlka cestujících či chce, nebo nechce, se dozví, co dotyčný má za problémy v práci, co si koupil, co jej bolí, s kým má naplánovanou schůzku, kolik jej něco stálo, kdo je jaký debil apod. Zcela běžným se stalo obtěžování ze strany firem různými komerčními nabídkami, což je spíš projevem drzosti než neslušnosti, nemluvě o nátlaku, aby člověk něco pravidelně odebíral, začal používat nějakou službu apod. Člověk ctící svobodu jiných by se nikdy k takovým nekřesťanským praktikám propůjčit neměl, jelikož činí druhému to, co nechce, aby bylo činěno jemu samému. Nemluvě o takové neslušnosti, jako je mobilní komunikace s někým nám blízkým, když jsme na schůzce s někým, kdo si myslí, že nám je blízký. Když něco takového někomu provedeme, nemůžeme se ani moc divit, že ten druhý to zabalí a vykašle se na nás. Tuší, že v životě s námi by to jistě nebylo jiné.
Rozvoj informačních technologií přinesl s sebou pro mnohé i silnou závislost na komunikaci přes mobily a nekonečném brouzdání po Internetu. Každá závislost představuje především psychický problém. Nejeden čtenář si možná teď řekne: Ty máš co nejméně o tom psát či mluvit, vždyť máš jedny z nejrozsáhlejších osobních stránek na českém Internetu, vždyť také přispíváš k obsahu na Internetu, a tím podporuješ kritizované nekonečné brouzdání! Internet za závislost nemůže, podobně jako cigarety za návyk kouření. Internet i cigarety jsou jenom objektem, subjektem, který rozhoduje a koná je každý z nás. Ale abych od kritiky neuhnul. S tou rozsáhlostí mých stránek to asi částečná pravda bude, ovšem mé stránky jsou především literární, nikomu nic nevnucují i přesto, že jsou přístupné pro každého uživatele Internetu. Kromě jiného jsou důsledně nekomerční. Internet mi především umožnil svobodně publikovat to, co uznám za vhodné, za což jsem těm, kdo Internet vymysleli, i těm kdo jej provozují a udržují v chodu upřímně vděčen. Občas se stane, ale opravdu jenom občas, že nějaký čtenář mi napíše svůj názor. Někdy je kladný, někdy záporný, ale či tak, nebo onak dlouhým výměnám názorů se důsledně vyhýbám, protože i nekonečné výměny názorů s protějškem považují za druh závislosti. Jinak jsem člověk, který kupříkladu mobil (ten nejobyčejnější, bez operačního systému) používá vyloženě nezbytně, jenom fakticky, o dlouhých hovorech nemůže být ani řeč. Knihy, pokud ještě čtu, tak čtu tištěné. Sluchátka v uších kvůli muzice nenosím, raději mám hluk ulice či zpěv ptáků, šum listoví či svist větru. Pokud vyrazím na zahrádku, mobil s sebou netahám, také k čemu, když tam mám rýč, hrábě, motyku a hlavně všude kolem přírodu. Tím se vůbec nedávám za vzor, nakonec určitě nejeden čtenář mě bude považovat za zaostalce, jenom říkám, že do závislosti na informačních technologiích mám zatím daleko, třebaže od roku 1984 profesně pracuji v oblasti informačních technologií.
Nejen v souvislosti s informačními technologiemi, ale vůbec s pronikáním dalších technologií a techniky do běžného a pracovního života člověka souvisí jeden velmi důležitý pohled, nazval bych jej (možná nepřesně) paleoantropologický. Nejdříve si uveďme několik encyklopedických časových údajů o vývoji člověka. Vývojové větve šimpanzů a lidí se rozdělily zhruba před 6 - 8 miliony lety. Druh Homo žije od období před 800 000 lety dodnes. Mezi obdobím před 400 000 lety a druhou meziledovou dobou, asi před 250 000 lety, se zvětšovala jeho lebka a energetická náročnost mozku. Vyvinulo se lepší zpracovávání kamenných nástrojů, což dokládá změnu z Homo erectus na Homo sapiens. Porovnejme tyto přibližné (neustále se upřesňují) časové údaje jenom s dvěma časovými údaji dokumentující pokrok v ovládnutí přírody člověkem. Hlavní část rozvoje techniky a technologií za udála přibližně za posledních 200 let. Drtivý nástup informačních technologií proběhl v průběhu posledních 40 let. Když tyhle časové údaje porovnáme, něco nám hned na první pohled nesedí a nabízí se základní otázka: Je lidský organizmus připraven na tak zásadně změněné podmínky života lidí? Odpověď je prostá: Není, protože jednoduše na připzůsobení neměl na čas! Je ale pravda, že děla vše možné i nemožné, aby se s těmito změnami vyrovnal. Někteří z nás si to ještě navíc dobrovolně komplikují svým zaslepením z ne příliš uvážlivého využívání především informačních technologií. Pokud ničí jenom sebe, budiž, buď vůle jejich, jenomže mnozí z titulu svých funkcí a postavení prosazují nasazování těchto technologií pod hesly pokroku a modernizace bez hlubšího uvážení dopadů. Když řeknu A, měl bych říct i B. Slovo počítač se stalo moderním zaklínadlem, co se neděje skrze něj, je projevem zaostalosti a ten, kdo jejich nasazení brání je minimálně konzervativní člověk. Popravdě do téhle skupiny je občas zařazována i moje maličkost. Hezkou ukázkou doslova blbnutí bylo překotné nasazování operačních systémů firmou Windows či balíků Office pro PC. Nevím jak vy, ale z mého uživatelského pohledu jsem nic nového až tak nezaznamenal, co by zdůvodňovalo tohle divoké tempo uvádění na trh. Spíš bych to viděl na méně časově stálých produktů a hlavně kvalitnějších. Nemluvě o tom, že uživatelé potřebují určitý čas na zvládnutí produktu a pokud jej již konečně zvládnou, chtěli by jej také nějakou dobu v klidu a bezproblémově využívat. Ale to jim není dopřáno.
S informatizací je spojen ještě další, docela opomíjený, problém, v němž kromě technického a legislativního hlediska vystupuje ještě hledisko eticko-sociologické. V praxi zavádění obvykle větších informačních projektů to někdy vypadá nějak takto. Některá politická strana u moci se chce blýsknout a řekne si: „Technologie to umožňují, tak co, tak nasadíme a zavedeme do života projekt ABC! A navíc budeme vypadat jako pokrokáři, kteří chtějí stejné podmínky pro všechny. Bez výpočetní techniky ani rana!“ Typickým konkrétním příkladem takového projektu je Elektronická evidence tržeb (EET). Jenomže tento projekt se týká např. i poměrně veliké skupiny živnostníků, kteří pracují venku, mezi lidmi, v terénu. Nemluvě o tom, že někteří jsou dříve narozeni a nemají příliš vřelý vztah k digitální technice, což není nic nepřirozeného. Nechci příliš zacházet do detailů, ale je si potřeba uvědomit, že každý informační projekt má několik rozměrů, jenom v krajním případě čistě technický a ekonomický rozměr. Někdy stačí pár let počkat a pohled lidí na věc se změní a situace se dostane do bodu, kde již je jaksi velice nepřirozené projekt nezavést a již má daleko větší podporu než před pár lety. Neboli říkáme, že i doba na projekt musí dozrát. U EET bych to viděl na 8 až 9 roků.
U všech informačních projektů jsou velice důležité výstupy. Pokud ode mne někdo chce, abych někam vkládal data, a tedy mě okrádá o čas, důležité je abych také viděl výstupy. Kupříkladu u EET by mělo být zcela přirozené sledovat na internetu průběžný výběr daní i s příslušnými přehledovými statistikami za určitá časová období za subjekt (pochopitelně u tohoto výstupu musí být zajištěn neanonymní přístup), kraj, stát; různá porovnání atd. Projekt, který jenom od mne cosi chce, ale nic mi nedává, určitě není dobrý projekt.
V každém případě vám přeju, abyste především z množství informací a příliš časté mobilní komunikace nezblbli. Tím vůbec neříkám, že informační technologie nám nepřinesly nový rozměr svobody: rychlý a pohodlný přístup k obrovskému množství informací. Přitom všem ale pamatujme, že ani informace nejsou vše, hluboké pochopení či zvládnutí čehokoliv v jakémkoliv oboru lidské činnosti vyžaduje kromě talentu i čas, píli, hodně přemýšlení, trpělivosti a zažití. A tomuhle vás nenaučí, ani vám neposkytnou návod sebemodernější technologie. Naopak mohou vám někdy při vašem zaslepení tohle pochopení a zvládnutí zkomplikovat tak, že pak se již stanete pouhým vykonavatelém přání či příkazů někoho, tak trochu takovým obyčejným poslušným lidským robotem. Sice dobře živeným, ale jenom robotem.
V Brně 6. března 2017.