Není lůza jako lůza

Dušan Polanský

Jsem si vědom toho, že tahle moralistika mnohé zjednodušuje. Rozbor jevu, o němž zde krátce pojednávám, by si zasloužil minimálně řádnou studii – možná, že již i existuje, ale já o ní nevím –, leč to je již parketa pro jiné, povolanější, kupříkladu pro sociology.

Lůza (lze psát i luza) je historicky používané slovo pro hanlivé označení spodní vrstvy společnosti, chudiny, chátry, holoty, verbeže, vyděděnce, póvlu, vyvrhele, pobudy, tuláky, pro nekultivované, jednoduché, nevzdělané lidi bez materiálního zabezpečení. Tohle chápání slova lůza je zjednodušující, jelikož tohle označení se hodí i pro určité skupiny lidí z vyšších vrstev společnosti. Zde soustředím pozornost pouze na střední vrstvu. Pro představu toho, o co mi jde, uvedu dvě osobní zkušenosti z chování a vystupování právě příslušníků středostavovské vrstvy.

První případ je zcela nedávný. Koupil jsem si knihu Statistika do vesty od německého autora Waltera Krämera. Kniha je psána formou stručného vysvětlení základních hesel, pojmů statistiky, přičemž hesla jsou uspořádaná podle abecedy. Kde tu je uveden i konkrétní příklad bez předchozího výpočtu na osvěžení výkladu. Narazil jsem i na jeden příklad, který by si výpočet snad i zasloužil. Přesto jsem chápal, že to nejde. Tahle tenká a malá kniha je součástí edice, která je typická právě tím, že její tituly mají malý rozsah, aby se opravdu vešly do vesty a je určená vyloženým začátečníkům. Aniž jsem kdy statistiku na škole studoval, pokusil jsem se příklad spočíst. Výsledek mi vyšel jiný, než je uvedeno v knize. Nedalo mi to, vyhledal jsem kontakt na autora na Internetu a napsal mu e-mail, v němž jsem mu moje řešení podrobně popsal. Přiznám se neskromně, že jsem nepatrně věřil, že mám pravdu já, a že profesor Krämer při výpočtu chyboval. Za dva dny mi došla odpověď, v níž mi autor v hrubých obrysech vysvětlil, kde jsem udělal hlavní chybu, lehce mě usměrnil, ale z hlediska pedagogického zcela správně mi vlastní výpočet „utajil“. Nasměrování mi hodně pomohlo, sice jsme se musel trochu potrápit s teorií, ale nakonec jsem příklad úspěšně spočetl. Výsledek byl v souladu s knihou. Docela jsem byl potěšen, ovšem moje potěšení bylo nakonec ještě větší; autor mi totiž zaslal autorský výtisk v německém jazyce s osobním věnováním. O zaplacení alespoň poštovného z mé strany nepadla ani zmínka, jelikož z textu e-mailu autora jsem poznal, že bych jej tím jednoduše urazil. Na revanš jsem jej alespoň upozornil na některé nepřesnosti v českém překladu právě v té části knihy, kde je uveden zmíněný příklad, a to pro případ, že by se české nakladatelství rozhodlo vydat druhé české vydání.

Druhá zkušenost je z poloviny devadesátých let, v té době jsem učil na katedře počítačů. Vedoucí katedry věděl o mém zájmu o knihy, o výstavy obrazů, plakátů, fotografií apod. Občas se v Praze konala odborná akce, na které chtěl, aby katedra měla zastoupení některým z učitelů. Pokud neměl zájem on a nenašel se ani jiný vážný zájemce, obvykle mi dal pozvánku s vysvětlením, že program je jenom dopoledne nebo i kratčeji a po akci mi zbude ještě čas pro mé zájmy. Obvykle mi to vyhovovalo, jelikož jsem ušetřil na dopravě a hlavně jsem se mohl podívat do Prahy v pracovní den, kdy jsou antikvariáty otevřené. Na jednu takovou akci si zvlášť vzpomínám, šlo o prezentaci firmy Hewlett Packard. Odborná část akce skončila asi o patnáct minut dříve, než mělo být podle programu podáváno závěrečné občerstvení. Dobu čekání na příjemný poslední bod programu jsem vyplnil docela zajímavou odbornou diskuzí s dvěma vysokými úředníky z jednoho ministerstva o možnostech a reálnosti zajištění monitorování výpočetních prostředků v celém rezortu z jednoho centra. Byl jsem v opozici k jejich představám – budoucnost měla ukázat, že jsem měl v té a ještě částečně i v dnešní době pravdu – a právě když naše diskuze byla v nejlepším, otevřely se dveře sálu, v němž bylo vzorně připraveno bohaté občerstvení. Moji milí dva spolubesedníci usekli naši odbornou diskuzi doslova v půlce slova, ne věty, to by totiž přišli o cenné desetiny vteřin – podobně jako sprinteři při pevném startu závodu na 100 m –, které by jim mohli chybět při zabrání výhodné pozice ve frontě u výdejního pultu s občerstvením. Jejich málem běh směrem k zmíněnému pultu vyvolal u mě opravdu ten typ údivu, kdy nejenže se neubráníte okamžitému otevření úst, ale i ono tradiční nechápavé zavrtění hlavou se jaksi dostaví automaticky. Jinak jídla a pití bylo požehnaně, jako v ruské pohádce, která končí veselkou. Kladem celého občerstvení bylo, že jsem ani jednou nepozoroval klasický středostavovský luzacký jev: „Přece jim to tu nenecháme, šup s tím do igelitky!“

Snad tyhle dva příklady alespoň v náznacích ukazují značně rozdílnou úroveň vystupování příslušníků střední vrstvy, což mě vede k názoru, že pojem lůzy je někdy vhodné chápat šířeji než jak ji podává výše zmíněná, tradiční, definice se silným akcentem na ekonomické poměry osob.

Co je obvykle typické pro středostavovskou lůzu? Její příslušník má minimálně středoškolské, často i vysokoškolské vzdělání, ale nedostalo se mu vzdělanosti v širším slova smyslu. Absence širší vzdělanosti je obvykle dána tím, že vyrůstal v skromných sociálních poměrech a tudíž neměl možnost získat trvalé návyky vystupování a chování typické pro střední vrstvu a průběžně vstřebávat vzdělanost ze svého nejbližšího okolí: rodičů, prarodičů či dalších vzdělaných lidí z nejbližšího okolí. Pochopitelně to vůbec neznamená, že pokud se někomu dostalo jenom úzce specializovaného vzdělání, že již automaticky spadne do luzácké pasti. Většinou jistě ne, ale je to častým atributem právě těch příslušníků středního stavu, kteří v ní končí.

Usiluje o funkci a moc bez jakýchkoliv předsudků a kritického zhodnocení svých schopností a možných dopadů na okolí. Když funkci a moc získá, uplatňuje je obvykle přímočaře, bez patřičného rozhledu a bez hlubšího uvážení důsledků svých rozhodnutí. Při problémech v práci obvykle jedná impulsívně, dokonce někdy se utíká až k hulvátskému vystupování, v kritické situaci až k vyhrožování, to vše bez hlubšího domyšlení důsledků takového jednání. Umí závidět úspěch a jenom těžko se vyrovnává s faktem, že podřízený je okolím považován za úspěšnějšího než je on či ona. Nastalou situaci se snaží řešit odstřelením úspěšnějšího i za cenu, že jako vedoucí se dostane v budoucnu do problémů. Závist je u něj dalece silnější než chladná rozumová úvaha. Přeje hlavně sobě a svým blízkým, když už přeje i jiným, je téměř vždy za tím nějaký racionální důvod, který je pro něj důležitý z hlediska udržení či upevnění zastávané pozice. Téměř nikdy nepřeje jenom tak, z upřímné přejícnosti jako dobrý křesťan.

Část středostavovské lůzy se snaží působit „úctyhodně“ jak vystupováním, chováním, ale i např. stylem oblékání, vlastnictvím hmotných statků, jenomže má to obvykle malý háček, je to strojené, umělé, a to žádnému bystrému pozorovali neujde. Ve výsledku tohle uměle vystupování, které nemá oporu v přirozené dlouhodobé výchově, působí nepřirozeně, někdy až směšně. Tento jev je poměrně typický např. i pro tzv. „zbohatlíky“ nebo mladé lidi při napodobování různých hvězd, mediálně úspěšných lidí či filmových hrdinů. Problém je, že tohle „úctyhodné“ vystupování nedokáže zachovat v situacích, které dávají možnost vyniknout „přirozenému založení či vrozeným instinktům“ dotyčného nebo dotyčné, viz např. výše uvedený příklad vysokých úředníků.

V praxi se dnes poměrně často setkáváme i s jevem opačným k přehnané „úctyhodnosti“, a to s vulgarizací slovního projevu a vystupování. Jde o to, že nejen střední stav, ale i vyšší vrstva přejímá v určité míře styl řeči a vystupování spodní vrstvy. Důvody vidím dva: v dnešní době tento styl působí na poměrně velikou skupinu lidí efektně a zajímavě hlavně díky vysoké společenské preferenci na straně mužů různých „ranařů, borců či drsňáků“, na straně žen „atraktivních mladých koček“, a co je asi nejlákavější, je to míň náročné na úroveň vzdělanosti a kontrolu slovního projevu a vystupování. Když už jsem u vulgarizace ústního projevu, tahle móda v posledních letech výrazně zasáhla i mladé dívky pocházející z rodin na spodních příčkách pomyslného žebříku střední vrstvy.

Podrobnější vysvětlení jevů, zde jenom okrajově zmíněných, ale i nezmíněných, je opět na sociologickou studii. Je si dobré uvědomit, že mnohé společenské jevy jsou často automaticky dány strukturou a charakterem moderní společnosti. Kupříkladu v dnešní době jsme systematicky infikováni kladením důrazu na dosažení „úspěchu“ a naopak „slušnost a skromné žití“ nejednou naše okolí, přesněji jeho část, vnímá jako společenskou neúspěšnost či „blbost“. Když si k tomu všemu přidáme neomezenost lidských tužeb, tak se nelze moc divit, že se dokonce krade s hrdě vztyčenou bradou. Ale zase tvrdit, že nejvíce kradou, či už s vztyčenou nebo nenápadně skloněnou bradou, příslušníci lůzy na nejnižším stupni hierarchie společnosti či klasičtí lumpové nebo zločinci, je minimálně přehnané. Kradou i ty nejbohatší, i bohatí, kradou i „slušní“ příslušníci střední vrstvy. Velikost nakradeného a způsob kradení jsou dány možnostmi, postavením, odvahou a drzostí těch, co se rozhodli stát zloději.

V každém případě při posuzování kvantity společensky negativních jevů musíme být obezřetní, jelikož v médiích, v prohlášeních politiků, ale i některých sociologických studiích převládá tendence k negativismu. Není žádným tajemstvím, že negativní zprávy jsou pro většinu posluchačstva dalece zajímavější než zprávy pozitivní. To stejné platí pro „odhad“ početnosti středostavovské lůzy. Při tomto odhadu nelze opomenout jev, který velice dobře znají pedagogové ze základních škol a učilišť; jeden, dva darebáci zcela zhoubně změní klíma třídy, kde ostatní žáci či učni jsou slušňáci nebo v normě. Někteří, obvykle nepevní v základech, aby před darebáky obstáli, se k ním „dobrovolně“ přidají a postupně pod jejich vlivem mění i své chování a vystupování, stávají se z nich z jejich vlastního pohledu „kingové“, ve skutečnosti jim hrozí pád mezi lůzu. U hierarchické pracovní struktury může být vliv darebáků obdobný, riziko sklouznutí na zlé cestičky stoupá v případě, kdy příslušník středostavovské lůzy zastává vedoucí pozici a nutí podřízené k nekalým praktikám. V praxi pracoviště je sice dost nereálné, aby takový model fungoval dlouhodobě, jenomže někdy i časově omezené fungování nedobrých poměrů může mít nakonec relativně dlouhodobé důsledky nejen pro dané pracoviště, ale i pro „nepevné v kramflecích“.

Existuje lék, jak zabránit nárůstu středostavovské lůzy? Život nás moudře učí a sociologie nám na řadě příkladů z historie dokládá, že málem jakákoliv snaha o konání dobra vedená ušlechtilými cíli má přesně opačně následky, než jsme očekávali. Ovšem i přes neúprosnost fungování této historické zkušenosti, nerovnost podmínek a příležitostí k dopracování se úspěchu a spokojenosti se životem slušnou cestou a trvale probíhající koncentrací společenského bohatství do mála rukou, není pesimismus na místě. Především bychom měli vystupovat vůči okolí slušně a přirozeně bez "zbytečných opiček“. Je jisté, že se dostaneme i do situací, kdy není jiné cesty, než aplikovat staré osvědčené doporučení: Na hrubý pytel hrubá záplata, neboli trochu tvrději: V levé ruce u srdce bible, v pravé pořádně nabroušený meč. Pokud: budeme trpělivě rozšiřovat vzdělanost svoji a svých potomků; naučíme sebe i je potlačovat závist a nenávist, vážit si i duševních hodnot a slušných lidí; nebudeme vulgárně mluvit, aby si potomci nemysleli, že když tuhle mluvu slyší nejen od svých vrstevníků, ale i doma, že je to přirozené; budeme sebe i je vést ke slušnosti, k pracovitosti, může to s námi a našimi potomky dopadnout docela dobře. Možná, že se dočkáme toho, že někdo jiný o nás řekne bez ironie: „To je slušný člověk, slušná rodina.“ Sice to nemusí být v dnešní době vždy in, ale proč nebýt pro změnu alespoň trochu out. Může se dokonce stát, že náš způsob života, naše chování a vystupování inspiruje někoho z našeho okolí k něčemu podobnému. A také o tom to je, jelikož jak známo, že nejen špatné, ale občas i dobré příklady táhnou.

V Brně 21. srpna 2013.

Domů | Zaslepení | Články | Nejen básně v próze