Dušan Polanský
Někdy či chcete nebo nechcete slyšíte i to, co slyšet nemáte nebo ani slyšet nechcete či vás to vůbec nezajímá. V jedné brněnské vinotéce, umístěné málem naproti mému pracovišti, jsem byl náhodným posluchačem dosti živé diskuze návštěvníků u vedlejšího stolu v návaznosti na chování a jednání jejich vedoucího na téma: co se patří a co nepatří, co je slušné a co neslušné, co je taktní a co netaktní. Náhodným posluchačem jsem byl proto, že do této vinotéky málem nechodím, minulý čtvrtek jsem tam byl jenom proto, že v práci jsem se zdržel a navíc bylo škaredě, a tak jsem tentokráte nevyrazil na svoji tradiční pěší trasu přes město završenou standardní dennodenní zdravotní dvoudeckou bílého vína v mé nejčastěji navštěvované vinotéce. Když už jsem u vinoték, pokud v nebi či pekle nejsou, tak by to měl Náš Hospodin velice rychle napravit, už jenom kvůli mně, jinak se tam budu nudit.
Z celého povídání u vedlejšího stolu mě zaujala jenom pasáž o taktnosti. Ale byl bych na ni asi také zapomněl – koneckonců moralizování je v gesci učitelů na základních a středních školách –, kdyby mi jeden známý hned na druhý den v tramvaji nepovykládal o hrubé netaktnosti vůči jeho osobě v práci; šlo o to, jakým způsobem ho vylil jeho zaměstnavatel z práce. A tak jsem si řekl, že bych měl malou moralistiku o taktnosti, správněji netaktnosti napsat. Pochopitelně, když něco takového píšete, automaticky se stávate farizejem, neboť chcete jiné poučovat. Snad každý gramota zná onu pasáž z Ev. sv. Jana (8, 3-11), kde Ježíš Kristus promluví k zákoníkům a farizeům, kteří chtějí ukamenovat, podle Mojžíšova zákona, cizoložnici Marii z Magdaly (také Máří Magdalena, Marie Magdalská) : „Ať ten z Vás, který jsi bez hříchu, po ní první hodí kamenem.“ Nehodil nikdo a já být tam, také bych nehodil. I když pravda je vždy složitá, když si člověk přečte Nový zákon, tak zjistí, že je to jedna veliká moralistika. Takže budiž mi, obyčejnému hříšnému smrtelníkovi, předem tyhle řádky odpuštěny.
Bez ohledu na zmíněné nebezpečí pro každého pisálka, je pravdou, že o taktnosti a netaktnosti se v mládí na škole ani od rodičů toho moc nedozvíte, natož něco uceleného, jako např. o etické spravedlnosti – psát o spravedlnosti podle zákona by bylo spíš vtipem – v Etice Nikomachově od Aristotela (384-322 před Kristem). Taktnost či netaktnost je jakési tabu, dokonce někdy větší než sex, přitom její celé tajemství spočíva v schopnosti soucítit s bližními. V jinošství mě nikdo nepoučil, co se rozumí obyčejnou lidskou taktností při jednání či rozhovoru s někým. Nepsal bych o tom, kdybych se s barbarstvím netaktnosti nesetkal v životě několikrát, asi stejně jako většina přirozeně inteligentních, vnímavých a citlivých lidí. Možná si teď říkáte, proč o tom píšeš, přece slušní lidé nepotřebují od někoho cizího, teď konkrétně ode mne, vysvětlovat, že kupříkladu: v přítomnosti bezdětné ženy v již pokročilejším věku se raději o dětech nebavíme, respektive bavíme se jenom tolik, kolik je nezbytné pro vzájemnou informovanost; že před člověkem, který je na tom sociálně bídně se nevychloubáme, kde jsme byli v létě na dovolené, kam chodíme lyžovat, kolik nás stála oprava nové střechy na rodinné vile, jaké máme luxusní auto – nemluvě o tom, že až příliš často náš blahobyt není naše osobní zásluha, ale někoho jiného; před spolužákem, který se s bídou vyučil řemeslo a teď musí tvrdě fyzicky makat se nevychloubáme svými tituly a místy svých studijních pobytů; nemocnému člověku nedáváme rady jak správně žít, aby byl tak fit jako my, kteří nemáme žádnou větší genetickou zdravotní zátěž atd. Ve výčtu nepříjemných témat pro každého z nás bychom mohli asi bez větších problémů pokračovat ještě pěkně dlouho. Většina z nás asi ví, že: s někým, s nímž si nejsme velmi blízcí se nebavíme o tématech, které mu asi nebudou příjemné, tedy pokud o dotyčném nepříjemném faktu víme nebo jej přirozenou inteligencí vytušíme. A také víme, že kdo tohle zlaté pravidlo taktnosti nectí, je netaktní člověk bez ohledu na svůj společenský status, vzdělání, velikost hmotných statků a pohlaví. Výjimku mají pouze děti a mládež do osmnácti let. A přesto všechno samotná praxe bývá nejednou jiná. Někdy netaktní dokážou být i lidé, od nichž bychom to ani omylem, možná ani ve snu, nečekali.
Obvykle se tak stane v době, když se člověku náhle mimořádně profesně daří, dostane se zcela neočekávaně k velikému majetku, intimně se sblíží s velice úspěšným člověkem apod. Slabší povahy v těchto životních situacích zachvátí málem amok, nekritická euforie, pocit nadřazenosti vůči svému okolí; najednou tihle lidé mají pocit, že teď již bude vše jenom dobré, že konečně teď se dočkali docenění, jaké si zaslouží atd. Někdy tomu stručně říkám: symptom mistra světa. A nejhorší na tom je, že mistr světa tak i mluví a vystupuje vůči svému okolí, čímž se často dopouští i netaktností. Několikrát jsem měl možnost takovéhle mistry světa pozorovat. Člověk až žasne, co s jinak zdánlivě rozumným člověk nečekaný kariérní postup, úspěch, veliký majetek udělá. Obvykle takové zblbnutí okolí komentuje slovy: nezvládl nebo nezvládla to či lidověji: že se zbláznil nebo zbláznila.
Leč abych nezůstal jenom u obecného moralizování, zkusme si na vymyšleném příkladě ukázat, že někdy i zdánlivě drobná netaktnost může za určité situace – v jiné situaci by vše dopadlo jinak – dotyčnou osobu zasáhnout na tak citlivém místě, že k jinak jí sympatické osobě, která netaktnost vyslovila, získá okamžitou a nevratnou averzi.
Představte si, že jste v nedobré finanční situaci, je jedno z jakých důvodů, jsme ve vymyšlené situaci. Je doba letních prázdnin, silné horka, malé děti se vám v paneláku nudí. Vy bohužel nemáte to štěstí, abyste měl blízkou rodinu, aby vaše děti alespoň jedinkrát v životě část prázdnin mohli strávit u blízké rodiny, starých rodičů, někde na chalupě či chatě apod. Nuda a lítost dětí je umocněna i tím, že slyší od kamarádů, že o prázdninách pojedou k moři, jiní tam, další onam atd.
Teď si představte, že při cestě do práce potkáte známou dámu, jež vám vždy byla sympatická a vážíte si ji i pro její pracovitost a šikovnost. Od ní samé víte, že se jí momentálně velice daří, což je na ní i vidět, vyzařuje z ní radost a štěstí. Proč také ne. Našla si sympatického, úspěšného, movitého přítele, takže ani s bydlením, ani s tím, kde stráví se svými dětmi prázdniny si nemusí dělat žádné starosti. Chvíli si povídáte, a protože jsou prázdniny, řeč přijde i na děti a jak prázdniny stráví. Je velmi pravděpodobné a přirozené, že se vás známá zeptá, kde s dětmi strávíte dovolenou. Odpovíte jí popravdě v jaké situaci jste a zkonstatujete, že z letošní dovolené asi nic nebude, že budete všichni doma ve městě, což vás kvůli dětem mrzí, ale jinak to asi tento rok nepůjde. Protože dotyčnou znáte, čekáte jakous takous taktní odpověď. Variant takové taktní odpovědi je nespočet. O to větší je vaše překvapení, když dotyčná dáma pronese veledůležitě a školometsky směrem k vám větu: „Každý má dovolenou takovou, jakou si zařídí!“ Navíc, pro vlastní potěšení z toho, že ona je v naprosto jiné situaci, ji ještě jednou se sebevědomým úsměvem zopakuje. Když na chvíli zanedbáme aspekt netaktnosti, tak čistě ekonomicky je tenhle výrok vlastně pravdivý, ale styl, s nímž vám tuhle pravdu sdělí – za situace, kterou jsem jí před chvíli podrobně vysvětlil –, vás v té chvíli překvapí do té míry, že své sympatie vůči ní budou navždy ty tam. Možná, že kdyby vám někdo před deseti minutami řekl, že tohle je možné, nevěřil byste mu. Snad tenhle příklad alespoň v náznacích ukazuje, že lidská psychika každého z nás má hlubiny, které nejen jiný člověk, ale někdy ani my sami nemůžeme probádat.
Část vašich záporných pocitů vůči dotyčné dámě asi čas zmírní, tedy pokud vás geneticky nebaví trvale živit v sobě nenávist. Možná se časem přímo od ní dozvíte, že její osobní úspěch netrval dlouho, a že naopak teď má svých problémů více než dost. Třebaže z toho radost nemáte, neboť to jednoduše v povaze nemáte, i přesto ve vás zmíněná netaktnost od dotyčné dámy vězí, a či chcete nebo nechcete dodatečně změnit svůj názor na dotyčnou dámu již nikdy nedokážete. Dokonce, na první pohled zcela paradoxně, jí z celého srdce přejete opětovný úspěch, který tak miluje, aby podobné netaktnosti pronesla i vůči jiným lidem, a aby se tím zvětšila šance, že jí někdo zcela upřímně a bez ostychu vysvětlí, že takhle se úspěšný člověk jednoduše nechová.
Nejlepší učitel je život sám, ten většině z nás, pokud lítáme příliš vysoko, dá pěkně za vyučenou a srazí nás někdy nejen na kolena, ale nechá nás pořádně vyválet se v prachu a špíně. Proč tak činí, je jasné. Nabízí nám velkoryse novou šanci, šanci k tomu, abychom se vzpamatovali ze své důležitosti, nafoukanosti a začali se chovat zcela normálně, tj. lidsky slušně.
Nevím, zda jsem zmíněný příklad vybral dobře. Pokud ano, a ukázal alespoň jednomu čtenáři možný příklad dopadu i zdánlivě malé netaktnosti na mezilidské vztahy a ten se z něho poučil, skromný cíl byl naplněn. Jestliže ne, omlouvám se všem těm, jimž jsem nic nového nesdělil.
Jak jsem již napsal výše, kamenem bych po cizoložnici Marii z Magdaly nehodil. Určitě i já jsem se v životě dopustil nějaké hrubé netaktnosti – možná jsem přehnaně skromný a bylo toho více –, která se mohla druhé strany dotknout na citlivém místě. Za což se neznámé nebo neznámému, pokud tyhle řádky čte, upřímně omlouvám. A rovněž pochopím, když mi tuhle netaktnost nikdy plně neodpustí. Jsme jenom lidé.
V Brně 23. ledna 2013.