Dušan Polanský
Optimismus vládl světem kdysi, vládne jím dnes a jiné to asi nebude ani v budoucnu. Z téhle praxí ověřené zkušenosti plyne, že vládl i za mého dětství a mládí (jsem ročník 1952). Podle tehdejších předpovědí jsme dnes měli žít málem v komunizmu, tedy každý měl pracovat podle svých schopností a možností a konzumovat podle svých potřeb a zájmů, války měly být už jenom historií, cizí jazyky jsme se měli učit bez námahy ve spánku, měli jsme běžně lítat na dovolenou na Měsíc a těsně po roce 2000 přistát na Marsu, roboti měly za nás vykonávat manuální práci a my lidé jsme se měli věnovat především tvůrčí činnosti a zálibám, atomové elektrárny měly fungovat na principu jaderné fuze a ne jako dnes, kdy fungují na principu málo bezpečné štěpné reakce, měli jsme umět ovlivňovat počasí, automobily měly jezdit na ekologické palivo proto, aby lidstvo zbytečně nevyčerpávalo surovinové zdroje, které vznikaly za unikátních podmínek desítky milionů let, raději ani neuvádět veliký optimismus kolem léčby některých těžkých nemocí atd. Fakticky dodám, že se z toho téměř nic nesplnilo.
Z výše zmíněné zkušenosti plyne, že optimismus vládne světem i dnes. Sice je realističtější, ale zase rafinovanější, než tomu bylo kdysi. Pokud jde o rafinovanost, člověk často neví, zda je to sebevědomá optimistická předpověď, nebo za tím vězí další kulišárna někoho, kdo se chce šikovně napakovat. Několik příkladů za mnohé jiné. Většina státem financovaných projektů je hluboce finančně i časově podceněna, obvykle skutečné náklady jsou výrazně větší a skutečná doba realizace delší než byl původní časový plán. Vědci nám slibují zvládnutí jaderné fuze, přestože dobře ví, že je to zcela nereálné. Jenomže tohle přiznat, by znamenalo dojít o zajímavou a dobře placenou práci. S podnebím je to všelijaké, zase jsou tu návrhy, jak zabránit tomu či onomu jevu, jenomže názorů kolem podnebí je tolik, že již nikdo neví, jaká je objektivní pravda a co za konkrétním návrhem k řešení vězí. Dobrý úmysl, nebo další kšeft? Suroviny fest vyčerpáváme, chováme se jako kobylky, ale věříme, že do doby, než je zcela vyčerpáme, se nějaká náhrada najde, vždyť věda umí zázraky. Nakonec i zemědělskou půdu, které rapidně ubývá na úkor přepychového bydlení, prý nějak šikovně nahradíme, k čemu pak nějaké limity, máš-li peníze kup si klidně i půl zeměkoule, ostatní ať se nacpou do věžáků. Sice jazyky se ve spánku neučíme, ale přesto si opakovaně dáváme optimistické závazky, že se do roku a do dne nějaký ten pevný základ cizího jazyku naučíme. Proč by také ne, když nám jazykové školy slibují, že jejich metoda výuky je ze všech optimálních metod ta nejlepší. S komunizmem to nedopadlo dobře, ale přesto věříme, že konzumní a spotřebitelský styl života nakonec se stane celosvětovou neformální normou. Také věříme, že vzdělání je základním lékem proti různým společenským neduhům. To, že právě řada vysoce vzdělaných lidí na vysokých a dobře placených postech je nejednou příčinou toho, že společenské problémy se řeší buď nestandardně proti logice zákonů Charlese Darwina, viz např. masivní migraci do Evropy, nebo silově: vojensky, terorem a fyzickým násilím. Náš optimismus má až naivní rysy v tom, že si myslíme, že stačí tyhle „lidumily“ vyměnit a bude líp.
Největšími globálními optimisty v současnosti jsou humanitně vzdělaní lidé. Ani netuší, natož aby věděli, jak těžko se materiální hodnoty potřebné k lidskému životu vytváří, často žijí v tom, že to není žádný větší problém. Neuvědomují si, že to, že se mohou věnovat neproduktivní činnosti je možné jenom díky trpělivé a náročné práci techniků, inženýrů, zemědělců, řemeslníků a profesních pracovníků. Také nechápou, že technicky pokrok není něco zcela automatického, že vyžaduje úsilí milionů tvůrců a obrovské finanční náklady. Proto se jim kupříkladu ani nejevil a nejeví jako veliký problém s ubytováním a živením milionů migrantů. Stačí mávnout kouzelnou hůlkou a již jsou zde pro ně byty, mávneme po druhé a již jsou tu pro ně peníze. Mávneme po třetí a již jsou zaintegrováni do společnosti a zapojením do výrobního procesu vrací to, co jsme do nich investovali.
Ale abych nekritizoval jenom humanitně vzdělané lidi, jež chtějí transformovat lidi a lidskou společnost k obrazu svému. Kupříkladu fyzikové chtějí pro změnu k obrazu svému transformovat fyzikální zákony. Sní o tom, že jednou obelstí maximální možnou rychlost v přírodě, rychlost světla. Uvádět teorie, jak na to jdou, je naprosto zbytečné už jenom proto, že jsou to jenom optimistické sny, schválně jsem nepoužil výraz vize. V každém případě laici to žerou a knihy popisující tyhle sny a čiré fantazie jdou docela na odbyt. Pochopitelně nejvíce na tom trhnou spisovatelé sci-fi literatury.
Málem všeobecný optimismus vládne i pokud jde o neplatnost evoluční teorie Charlese Darwina na lidský rod. Mnozí věří, že tahle teorie je neplatná z toho prostého důvodu, že lidé mají rozum. Nemohou či nechtějí uvěřit, že národy, rasy či chtějí nebo nechtějí mezi sebou podle Darwinova učení bojují o holou existenci. I když cítí, že tomu boji se asi nelze zcela vyhnout, viz celou historii lidského rodu, představují si boj po svém, mírovou formou, soutěžením. Že je to názor naivní, o tom mnohé zatím nepřesvědčil ani stále sílící terorismus, ani systematicky atak migrantů na Evropu, ani vyhnání málem všech křesťanů z Kosova. Možná, že tihle lidé to nepochopí ani v posledních okamžicích svého násilím ukončeného života. Možná se budou jenom divit a dokonce ještě stihnou svému vrahovi položit otázku: Proč? Dokonce je možné, že je o jejich pravdě nepřesvědčí ani divoký a rozhodný pohled jejich vraha, dobyvatele.
Pravděpodobně absolutně největší optimisté jsou rodiče a staří rodiče v případě svých dětí a vnoučat. Do šesti let věku dětí máme v republice málem tolik géniů, kolik je těchto dětí. Jenomže jak děti začnou chodit do školy a postupují do vyšších tříd a vyšších typů škol, géniů prudce ubývá. Statisticky přitom máme průměrně jednoho génia na milion obyvatel, často ale ani nevíme, kdo to vlastně je, neboť se výrazně neprojevuje.
V mládí jsme optimisté především tam, kde jde o náši budoucnost. Věříme, že úspěšně vystudujeme či se vyučíme, že si najdeme dobře placenou a zajímavou práci, výborného partnera, založíme rodinu a budeme si spokojeně žít dokud neumřeme, přesně jako v pohádkách. Na všednost pracovního procesu a nemoci ani nepomyslíme. Finální realita každého z nás je všelijaká, u většiny se spíš dostaví vystřízlivění, u některých až do té míry, že optimismus se změní ve vyšším věku ve fatální pesimismus.
S optimismem a vírou v šťastnou budoucnost těsně souvisí optimismus při sebehodnocení našich osobnostních kvalit a schopností, především talentu na něco. Hospodin každému z nás nadělil jednu velikou schopnost, schopnost veliké touhy. Muži by chtěli být hezky urostlí a společensky úspěšní, ženy krásné, všichni bychom chtěli být inteligentní, bystří, manuálně a pohybově šikovní a zdravotně fit. Toužíme po zajímavých profesích, jako je umělec, výtvarník, závodní jezdec, baletka, špičkový konstruktér, letec, vynikající sportovec, vědec, úspěšný podnikatel, chirurg apod. Nemluvě o dobrém hmotném zabezpečení, hezkém bydlení, krásných letních a zimních dovolených a v neposlední řadě o hezkém intimním životě. Výsledek je tristní: povede se to jenom velice malému procentu lidí.
Proč je Hospodin tak krutý, že nám nadělil málem nekonečnou míru touhy, ale přitom jenom konečnou, často jenom malou, míru schopností a talentu? Myslím si, že o krutosti to nebude, spíš nám chce dát najevo, že sice optimismus k životu patří, ale každý z nás by měl v sobě najít určitou míru pokory, sebekriticky si uvědomit míru svých fyzických, zdravotních a intelektuálních předpokladů a materiálních možností, ne každý se narodí do bohaté rodiny či v bohatém státě. Bez sebekritického postoje, bez nalezení správného místa v společnosti, kam svým povahovým založením a schopnostmi patříme a kde se cítíme přiměřeně dobře, se jenom těžko dopracujeme k spokojenému a vyrovnanému životu.
Ti, jimž je sebekritický přístup naprosto cizí a chtějí jenom brát za každou cenu, obvykle vnitřní rovnováhy, klidu a spokojenosti ve svém životě nenajdou. Myslím si, že jsou dvě skupiny těchto protagonistů. První jsou vcelku slušní, pracovití, mají profesní schopnosti, a protože jsou chytří (ne moudří), starají se zásadně jenom o sebe a svoji rodinu. Neradi pomáhají jiným, protože si chtějí užít života a být dobře materiálně a finančně zabezpečeni. Jsou to klasičtí optimisté pouze pro sebe. Sebekritický přístup jim chybí v tom, že věří, že v životě vždy vše zvládnou, i situace, kdy bude zle nedobře. Praxe nejednou ukáže, že nezvládnou, obvykle se pak vehementně dožadují pomoci od státu, cítí se ukřivděni, že stát o ně málo pečuje. Druzí jsou ti, co nemají talent, schopnosti a chybí jim píle, ale přesto jsou optimisticky naladěni. Věří, že úspěchu lze dosáhnout i bez větších duševních a intelektuálních předpokladů, že absenci osobních předpokladů lze ošidit šikovností, nefér jednáním, nějakým tím podrazem a posluhováním vrchnosti. Vcelku by to nevadilo, jejich problém, jenomže jejich chorobní hrabivost má téměř vždy dopady i na jejich okolí, vůbec již nemluvě o případu, když se dostanou do vedoucích funkcí, pak šíří kolem sebe jenom zlo, nenávist a závist. Pokud patříte do druhé skupiny, doporučuji vám se nad sebou zamyslet. Sice nikdy není pozdě, ale lidský život je docela krátký. A nakonec kdo by chtěl umřít jako ten, nad jehož rakví si spíš většina těch, co jej poznali, odplivne, místo toho, aby se s úctou památce zesnulého poklonili.
Mnozí z nás často říkají, že je nezajímá, co bude po jejich smrti, touhle optimistickou posmrtnou filozofií si obvykle zdůvodňují i svůj laxní a povrchní přístup k životu a své nekalé praktiky. Mohu vás ujistit, že tohle je největší omyl lidského života. Teprve když nebudeme, teprve pak každý z nás bude vystaven nemilosrdně objektivní zkoušce. Zkoušející budou všichni ti, co jsme je v životě potkali. A vězme, že výslední známka, kterou každý z nás dostane, je tou nejdůležitější známkou našeho života, třebaže bude udělena in memoriam. Ačkoliv jsem povahou pesimista, krajně optimisticky vám přeji, aby to byla jednička.
V Brně 27. 11. 2017.