Zaslepení z pravd a rad psychologů

Dušan Polanský

Hned v úvodu se poctivě přiznám, že příliš nemusím psychoterapeuty, psychoanalytiky, psychology a podobné profese. Ne snad proto, že sám jsem studoval jenom technické školy nebo že nemám v lásce humanitní obory podobného ražení, ale jednoduše proto, že nemiluji jejich pravdy, které podle mě až příliš často ignorují povahu, konkrétní společenské postavení člověka a jeho životní, hlavně hmotné, podmínky. Netvrdím, že vždy, ale často určitě. Rovněž asi nepřekvapí, když uvedu, že nečtu – ale někdy, podobně jako řada jiných lidí, s úsměvem prolistuji – knihy tipu: Jak zbohatnout, Jak být úspěšný, Jak udělat kariéru, Jak změnit svůj život atd. Podobně je to s knihami různých pravd, rad, doporučení a zkušeností od autorů výše zmíněných profesí. I když nepopírám, že často mnohé z pravd, které autoři uvádí, dokážu v obecně rovině akceptovat. Problém ale pro mne nastává v momentě, jakmile se je snažím utvrdit v praxi, či už své nebo na konkrétních lidech, které znám. Můj negativní postoj neplatí pro všechny pravdy, jsou takové, které akceptuje většina z nás, jako např.: Láska je, nebo není; Pravda bolí nebo trochu jinak Před pravdou nelze utéct; Práskač zůstane práskačem za každého politického režimu; Lidé jsou slušní a neslušní, v každé této skupině jsou pak schopní a neschopní.

Při vší kritičnosti k zmíněným profesím uznávám jejich významnou roli při nestranném posouzení správnosti volby povolání či alespoň směřování dítěte do budoucna. Nezávislý pohled může pomoci přímo dítěti při výběru správné profese a rodičům může dát argumenty pro správnou orientaci dítěte při výběru budoucí profese.

Ale vrátím se ke svému kritickému pohledu. Z čeho pramení? Život mě naučil, že ani tak nejde o to, co si myslíme, co bychom chtěli, po čem toužíme, co nám někdo poradí, jako spíš o to, co musíme – či už chceme nebo nechceme – v souladu s naší povahou, schopnostmi, s našimi konkrétními životními, hlavně hmotnými, podmínkami a postavením konat. Již slyším výkřiky odpůrců: Aha, už se odhalil, prachobyčejný vulgární materialista, ekonomická základna a teprve nad ní duchovní nadstavba. Kdo pozorně čte, pochopí, že takový pohled je zjednodušující a vulgarizací mého názoru, i když kus pravdy i v tomto zjednodušujícím pohledu nepopírám. Proč také, když život mi dává většinou za pravdu.

Psychologové mi určitě namítnou, že je to pohled zjednodušující. Že jsou např. lidé bohatí, přitom inteligentní a mají dobrou povahu, a přesto nejsou šťastní, a přesně naopak. Háček je ale v tom, že v celých dějinách lidstva je povážlivě málo případů, že by se bohatí lidé, kteří jsou nespokojeni, vzdali svého dobrého společenského postavení a hmotného zabezpečení a pokusili se své štěstí hledat na druhé straně břehu. Když se to náhodou stane, obvykle se to dostane do učebnic dějepisu. Dobrou materiální základnu jaksi všichni milujeme. Jak by ne, hledáme životní jistoty, komu by se chtělo platit vysoký nájem za malý krcálek a každou korunu před utracením otočit v ruce několikrát. Za takových podmínek se holt lidské štěstí hledá kapánek hůře a bohužel někdy nejsou ani peníze na to, abychom si mohli koupit moudré knihy výše zmíněných duševních kapacit, natož zaplatit jejich, často, drahou poradnu.

Uvádět různé příklady, které by můj názor potvrdily, se mi zdálo nošením dříví do lesa. Každý z nás zná řadu příkladu ze svého okolí, jak se změnilo jednání a názory lidí, kteří snadno udělali kariéru, rychle zbohatli, změnilo se náhle jejich postavení v společnosti směrem nahoru. Pochopitelně to vše platí o změně jednání a názorů i inverzně, zase každý z nás by dokázal uvést příklady lidí, kteří přišli o své hmotné zajištění, byli vyhozeni z dobře placeného místa bez tzv. zlatého padáku, rozpadlo se jim manželství, rodina, náhle onemocněli atd. Zatím jsem osobně nepotkal člověka, který by zůstal homogenní ve svém vystupování, jednání a názorech při prudké změně jeho postavení či jeho životních podmínek, především materiálních.

Člověk je, jaký je, i jeho povaha je konstanta dána přírodou a zákony dědičnosti. Ani člověk ani jeho povaha se nemění paralelně s postavením člověka a jeho životními podmínkami. Je pravda, že někdy říkáme, že ten člověk se tak a tak hrozně změnil. Ne, nezměnil se, jenom se ocitnul v takové situaci, v níž se mohla více projevit jeho přirozenost. Obvykle se projeví negativně v duchu úsměvného řčení: Dejte mi funkci, já už vám ukážu čeho jsem schopen. Ale o to vzácnější jsou případy pozitivních projevů změny chování člověka ze změnou jeho životní situace, či už k lepšímu nebo horšímu.

Bezesporu povaha člověka má vliv na zvládnutí či nezvládnutí životní situace vyvolané osobní tragédií, náhlými změnami našeho společenského postavení, životních podmínek. Ale s touto konstantou těžko někdo udělá, včetně psychologů. Pokud bude radit lakomému člověku, aby se choval velkoryse, asi těžko pochodí.

Také neznám moc případů, že by byli příliš často přátelé bohatí a chudí lidé. Nevím proč, ale jaksi to nefunguje. Jistě, lze pragmaticky namítnout, že se ani nemohou v životní praxi potkat z titulu jejich postavení. Z osobní zkušenosti mohu jenom říct, že znám několik lidí, s nimiž jsem se kdysi v pohodě kamarádil, ale po vylepšení svých životních podmínek jaksi ztratili zájem o moji maličkost. Nemám jim to vůbec za zlé, jenom chci na jejich chování doložit svůj názor. Uvnitř se ale nezměnili, byli takoví i kdysi, ale teprve teď se naplno projevila jejich přirozenost.

Nakonec bych se zastavil u výše uvedených nositelů dobře míněných rad a ponaučení. Kdybychom prostudovali jejich životopisy, ne náhodou bychom zjistili, že většina z nich pochází z relativně dobře zajištěných rodin, kde jejich rodiče měli vysoký společenský status, vykonávali prestižní profese, často lékařské, což jim umožnilo poskytnout dětem kvalitní intelektuální zázemí, hmotné zabezpečení a vzdělání. V jedné knížce, kterou jsem nedávno zběžně prolistoval, autor, psychoterapeut, touží po spravedlivém sociálním řádu, mrzí ho, že Bůh není spravedlivý, hlásá laskavost apod. Je to hezké, ale náš svět je zcela jiný, možná časem. Takže ať se zatím výše zmínění humanitní odborníci nezlobí, ale jejich pravdy a rady mě moc v složitých životních situacích nezajímají. Zůstanu raději u svých.

V Brně v neděli 16. ledna 2011.

Domů | Zaslepení | Články | Nejen básně v próze